9 As 73/2010 — Nejvyšší správní soud

9 As 73/2010- 138 - text 9 As 73/2010 - 143 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. Z. R., zastoupeného JUDr. Milenou Kopeckou, advokátkou se sídlem 1. máje 97, Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2009, č. j. OÚPSŘ 156/2009-rozh., za účasti osob zúčastněných na řízení: a) P. H., a b) M. R., zastoupené Ing. Z. Ra., obecným zmocněncem, ve věci stavebního povolení vydaného v obnoveném řízení, v řízení o kasačních stížnostech žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 5. 2010, č. j. 59 Ca 78/2009  65, t a k t o : I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á . II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 26. 5. 2010, č. j. 59 Ca 78/2009  65, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : A. Včas podanými kasačními stížnostmi se žalobce i žalovaný domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), ze dne 26. 5. 2010, č. j. 59 Ca 78/2009 - 65, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2009, č. j. OÚPSŘ 156/2009-rozh., jímž žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Liberec (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 3. 2009, č. j. MML 036850/09, kterým správní orgán I. stupně vydal stavebníku Ing. R. Ch. stavební povolení na stavební úpravy bytu č. 3 v domě v L. – N. P. Krajský soud uzavřel, že napadené rozhodnutí netrpí natolik závažnými vadami, aby způsobovaly jeho nicotnost. Žalovaný rozhodoval v obnoveném stavebním řízení na základě žádosti stavebníka o vydání stavebního povolení ze dne 1. 11. 2004 doplněné 16. 5. 2008, kdy stavebník dále 6. 1. 2009 zúžil předmět žádosti tak, že žádal nadále jen vydání stavebního povolení na rozšíření otvoru mezi předsíní a obývacím pokojem z 800 na 1500 mm. Ostatní úpravy (které byly předmětem původní žádosti) tak nebyly předmětem rozhodování žalovaného, když na zúžení žádosti o stavební povolení je třeba nahlížet jako na její částečné zpětvzetí, a to s ohledem na § 66 odst. 1 písm. a) a na § 45 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „správní řád z r. 2004“). Krajský soud se tak neztotožnil s tvrzením žalobce, že řízení o ostatních úpravách, jak bylo zahájeno žádostí z 1. 11. 2004, není dosud ukončeno; k ukončení řízení v této části došlo dnem 6. 1. 2009, kdy stavebník zúžil předmět své žádosti. Krajský soud však dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění [§ 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], když výkladem § 110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „stavební zákon z r. 2006“), ve spojení s § 11 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“), dovodil, že k předmětné stavební úpravě bylo třeba souhlasu 75 % všech vlastníků jednotek, přičemž jakkoli stavebník předložil listinu z března 2006 obsahující souhlas všech vlastníků jednotek krom žalobce a jeho manželky, zákon o vlastnictví bytů předpokládá pro tento souhlas jako pro rozhodování o domě formu usnesení shromáždění vlastníků a tento zákonný předpoklad nelze obejít. K dalším žalobním bodům krajský soud uvedl, že co do požadavku na doložení smlouvy o právu provést stavbu zákon nedefinuje přesný obsah a formu této smlouvy; doporučuje však, aby usnesení vlastníků jednotek obsahovalo výslovné zmocnění k provedení posuzované stavby podle platné projektové dokumentace. Zpochybňuje-li žalobce projekt V. J., pak pouze vyjádřil svůj osobní názor na kvalitu projektové dokumentace, čímž nevyvrátil správnost závěrů odpovědného projektanta. Krajský soud dále uvedl, že není zřejmé, k jaké projektové dokumentaci se vlastníci jednotek vyjadřovali v březnu 2006, když projektová dokumentace V. J., na níž se odvolává i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, byla vypracována až v r. 2008. B. Žalobce ve své kasační stížnosti uplatňuje tyto důvody: 1) že soud neprohlásil nicotnost napadeného rozhodnutí a všech rozhodnutí jemu předcházejících, t.j. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky nicotnosti krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; 2) že soud vyloučil z dokazování přílohy, které žalobce k žalobě připojil, a neprovedl dokazování u jednání, t. j. namítá vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; a 3) namítá nesprávnost závěrů krajského soudu co do částečného zpětvzetí žádosti stavebníka o stavební povolení a co do rozsahu předmětu řízení před správními orgány. Povolené stavební úpravy pak považuje za změnu stavby vyžadující souhlas všech vlastníků jednotek v domě. Odkazuje přitom na blíže nespecifikovaný komentář k zákonu o vlastnictví bytů. Dále namítá nesprávnost závěrů krajského soudu ve vztahu k relevanci projektu V. Ježka, který je dle žalobce zfalšovaný. Uvádí dále, že souhlas s provedením stavby (v podobě, v jaké byl dán), nebyl přiložen k žádosti o stavební povolení, ale byl doložen až po 16 měsících. Navíc uplatňování § 103 stavebního zákona z r. 2006 je v rozporu s § 179 odst. 1 správního řádu z r. 2004, podle něhož řízení, která nebyla pravomocně ukončena před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení těchto právních otázek krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti žalobce, když rozsudkem krajského soudu bylo napadené rozhodnutí zrušeno a jevilo by se tak, že žalobce byl v řízení před krajským soudem úspěšný. Podle § 104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. Zdejší soud opakovaně vyslovil, že „za nepřípustnou kasační stížnost ve smyslu § 104 odst. 2 s.ř.s. je nutno považovat všechny případy, kdy by i případný úspěch stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem nemohl vést v konečném důsledku ke změně v jeho právním postavení. Nepřípustnou je tedy především kasační stížnost, která nenapadá správnost výroku rozhodnutí krajského soudu, bez ohledu na to, zda brojí jen proti jeho důvodům nebo namítá-li existenci jiných kasačních důvodů, podřaditelných pod případy uvedené v § 103 odst. 1 s.ř.s.“ (rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. 1 Afs 57/2006 - 70, dostupný na www.nssoud.cz), resp. že „kasační stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí (§ 104 odst. 2 s.ř.s.) je třeba rozumět stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí.“ (rozsudek ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48, www.nssoud.cz). Stížní důvody žalobce označené shora č. 2) a č. 3) nesměřují proti konečnému závěru krajského soudu, že napadené rozhodnutí žalovaného musí být zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí (což je obsahem výroku rozsudku krajského soudu); těmito stížními body žalobce napadá jen argumentaci krajského soudu, kterou k vyslovení uvedeného závěru použil, t. j. toliko odůvodnění rozsudku krajského soudu. Uvedené stížní body tak směřují jen proti důvodům, na nichž krajský soud vystavěl svůj rozsudek, a proto jsou podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustné. Kasační soud se jimi proto dále nezabýval. Oproti tomu stížním bodem 1) žalobce brojí proti tomu, že napadené rozhodnutí bylo toliko zrušeno a věc vrácena krajským soudem žalovanému k novému projednání a rozhodnutí, aniž byla vyslovena nicotnost napadeného rozhodnutí. Takový stížní bod nelze označit za bod, který by nenapadal výrok rozsudku krajského soudu, neboť podle tohoto stížního bodu měl krajský soud ve výroku svého rozsudku rozhodnout jinak, než rozhodl, a to nejen formulačně, ale obsahově. I k této problematice se již Nejvyšší správní soud vyjádřil (byť v obsahově jiné namítané nesprávnosti výroku krajského soudu), když dovodil, že „kasační stížnost, kterou stěžovatel napadá absenci výroků rozsudku krajského soudu, jimiž by bylo vedle rozhodnutí odvolacího správního orgánu zrušeno i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a nařízeno správnímu orgánu I. stupně poskytnout požadované informace, směřuje proti výroku rozsudku, nikoliv pouze proti jeho důvodům (§ 104 odst. 2 s. ř. s.)“ (r