4 As 39/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 39/2012- 20 - text 4 As 39/2012 - 25 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: M. H., zast. JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 391/7, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 7 Ca 281/2008 - 51, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 7 Ca 281/2008 - 51, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 8. 2008, č. j. VS-4950/51/2-1992, a rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 1. 2. 2008, č. j. 99482/2007/KUSK, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 13. 8. 2008, č. j. VS-4950/51/2-1992, je žalovaný p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 21.400 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Jana Pavloka. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 13. 8. 2008, č. j. VS-4950/51/2-1992, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 1. 2. 2008, č. j. 99482/2007/KUSK, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že žalobkyně se narodila X ve V. v R. jako M. G. V rodném listu vydaném matričním úřadem V.-P.-F. dne 23. 5. 1945 je zapsána jako matka M. A. G.; otec není uveden. Teprve rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 4. 2005 bylo určeno, že otcem žalobkyně je K. R., který dne 20. 6. 1945 uzavřel ve Vídni manželství s matkou žalobkyně. Žalovaný označil za prokázané, že žalobkyně nenabyla československé státní občanství narozením. Konstatoval, že žalobkyně nenabyla československé, resp. české státní občanství legitimací, ani určením otcovství, neboť k legitimaci žalobkyně podle Všeobecného občanského zákoníku do 31. 12. 1949 nedošlo a ke dni právní moci rozsudku o určení otcovství žalobkyně nebyla nezletilým dítětem. Občanství žalobkyně nenabyla ani udělením či uzavřením manželství s K. M. dne 13. 7. 1969. Žalovaný vzal v úvahu, že žalobkyně byla od roku 1961 považována za československou, resp. českou státní občanku, a zdůraznil, že skutečnosti ve veřejných listinách, které jí byly vydány (občanské průkazy, cestovní pasy, osvědčení o státním občanství, soudní rozhodnutí), je nutné považovat za pravdivé do doby, než je prokázán opak. Ve správním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že se žalobkyně nestala československou, resp. českou státní občankou; byl tedy prokázán opak obsahu uvedených listin. Žalovaný doplnil, že právo týkající se státního občanství nemůže být vydrženo a žalobkyni nelze vydat osvědčení o státním občanství České republiky na základě ochrany její dobré víry. Ochrana dobré víry nemůže převýšit veřejný zájem na dodržování zákonnosti v oblasti státního občanství a příslušný správní orgán nemůže osvědčit existenci státního občanství, které nevzniklo. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítla, že s ní bylo po celá desetiletí zacházeno jako s československou občankou a ona o tom nikdy nepochybovala. Namítala, že nebyly provedeny důkazy, které by jednoznačně vyloučily, že nabyla československé občanství narozením, legitimací, určením otcovství či udělením. Podotkla, že nemůže být sankcionována za to, že stát není schopen dohledat doklady o tom, jak občanství nabyla. Poukazovala na svou dobrou víru, že je českou občankou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, č. j. 7 Ca 281/2008 - 51, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobkyně nebyla ke dni podání žádosti o vydání osvědčení o státním občanství v roce 2005 v dobré víře, že je státem považována za jeho občanku, proto není dán důvod ochrany důvěry ve státní občanství. Žalobkyně nijak nesporovala zjištění o jejím narození mimo manželství, okamžik uzavření manželství rodičů ani občanství své matky. Soud shledal, že pochybnost o státním občanství žalobkyně vznikla již v roce 1950, kdy její otec požádal o vydání osvědčení pro sebe a svou rodinu včetně žalobkyně, která však v osvědčení ze dne 25. 9. 1950 uvedena jako československá státní občanka nebyla. Soud dále vyloučil možnost, že by k určení otcovství došlo dříve než v roce 2005. Vydání občanského průkazu v roce 1961 není titulem k nabytí státního občanství a šetřením nebylo zjištěno, že by žalobkyni bylo československé státní občanství uděleno. Správní úřady tedy podle soudu spolehlivě a úplně zjistily skutečný stav věci. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost. Namítala, že soud nedostatečně zohlednil skutečnost, že se po dlouhá desetiletí považovala za českou, resp. československou občanku, a byla za ni považována i státními orgány. Podle stěžovatelky nemůže jít k její tíži, že stát není schopen dohledat konkrétní doklady o způsobu nabytí občanství; její dobrá víra by měla být chráněna. Stěžovatelka konstatovala, že v řízení před správními orgány ani před soudem nebyly provedeny takové důkazy, které by jednoznačně vyloučily možnost, že nabyla občanství České republiky, resp. jejích právních předchůdců. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka opakuje námitky, které byly spolehlivě vyvráceny. Zdůraznil, že československé, resp. české státní občanství nikdy nenabyla na základě nabývacích titulů, které přicházely do úvahy (narozením, legitimací, určením otcovství, uzavřením manželství, udělením). Ochrana dobré víry nemůže podle žalovaného převýšit veřejný zájem na dodržení zákonnosti v otázce státního občanství. Žalovaný navrhl proto kasační stížnost zamítnout. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti označila stěžovatelka důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že se stěžovatelka - v rodném listu uvedená jako M. G. - narodila dne X ve V. v R. matce M. A. G.; otec neuveden. Dne 20. 6. 1945 uzavřel K. E. R., nar. X, manželství s M. A. G., nar. X. Dne 16. 3. 1979 uzavřela stěžovatelka manželství s M. R. H., nar. X, švýcarským občanem; uzavřením tohoto sňatku nabyla stěžovatelka švýcarské občanství. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 4. 2005, č. j. 9 C 215/2004 - 14, bylo určeno, že K. R., nar. X, je otcem stěžovatelky; tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 5. 2005. Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Předmětem soudního přezkumu v tomto řízení jsou správní rozhodnutí vydaná v řízení o žádosti stěžovatelky o vydání osvědčení o státním občanství České republiky. Klíčovou právní otázkou, kterou musely správní orgány i soudy posoudit, proto bylo, zda stěžovatelka toto občanství nabyla, či nikoliv. Současná právní úprava státního občanství České republiky je obsažena v zákoně č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon označuje za státní občany České republiky ty fyzické osoby, které ke dni 31. 12. 1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní Rep