4 As 86/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 86/2012- 28 - text 4 As 86/2012 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2012, č. j. 8 Ca 123/2009 – 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 9. 3. 2009, č. j. INSP3-3560/08-16, bylo změněno rozhodnutí žalovaného jako správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 10. 2008, zn. INSP3-3560/08-10, tak, že byl nahrazen výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně výrokem novým. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 70 000 Kč a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč, a to za správní delikt podle § 45 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), neboť zpracovával nepřesné osobní údaje, a tím porušil povinnost podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů. Uvedený delikt spáchal žalobce jako správce osobních údajů vedených v Informačním systému evidence obyvatel (dále též „ISEO“), když zpracovával údaje celkem 2 912 403 osob, které byly zaznamenány buď bez rodného čísla nebo s nulovými koncovkami. Dále byly v náhodně vytvořeném vzorku údajů žijících nositelů příjmení Kd. a Km. ke dni 24. 1. 2008 zjištěny údaje 42 osob, jejichž rodné číslo mělo nulovou koncovku, a dvě dvojice osob se shodným jménem, příjmením a dnem narození, z nichž vždy jedna měla nulovou koncovku a jedna nenulovou koncovku, a to aniž by bylo patrné, že je prověřována správnost údaje o rodném čísle. Žalobce dále v ISEO zpracovával ke dni 24. 1. 2008 údaje celkem 2208 žijících stoletých a starších obyvatel (což je podle žalovaného nepřiměřeně vysoký počet), přičemž u osob narozených mezi lety 1898 a 1908 a vedených jako žijící nebylo patrné, že je prověřována správnost těchto údajů. [2] V odůvodnění rozhodnutí předseda žalovaného vyšel z úvahy, že žalobce je třeba pojímat jako správce osobních údajů ve smyslu § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů, přičemž subjektem správního deliktu je Česká republika, za kterou jedná žalobce jako příslušná organizační složka. Vzhledem k tomu, že žalobce je z titulu § 3 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), správcem ISEO, který je sice naplňován z různých zdrojových míst, avšak řízen centrálně, odpovídá za přesnost údajů v něm obsažených. Prostředkem k naplňování tohoto úkolu je především nastavení odpovídajících pravidel zpracování, vkládání a uchovávání údajů, jakož i následné pravidelné a systematické ověřování a kontrola; tato pravidla ani kontroly však nejsou žalobcem zajištěny. Žalobcem rovněž nebylo reagováno na pochybnosti o správnosti údajů. Z provedených zjištění navíc vyplývá, že není pracováno na odstranění uvedených pochybení, popř. prováděná opatření jsou nedostatečná. Žalovaný uzavřel, že neshledal nedostatky odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jakož ani důvody pro snížení uložené pokuty. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 6. 5. 2009, ve které navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, nebo aby rozhodl o upuštění od uložení trestu (pokuty), neboť zjištěné nedostatky byly odstraněny a je neustále pracováno na dalším zdokonalení softwarového systému. Namítal, že žalobce, resp. Česká republika vůbec nemůže spáchat správní delikt podle § 45 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, neboť tento může ze zákona spáchat toliko právnická nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů. Zdůraznil, že žalobce jako správce ISEO toliko zpracovává a eviduje údaje, které mu sdělí zdrojová místa (krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, matriční úřady), přičemž tyto údaje považuje za správné a bezchybné; nemůže odpovídat za úplnou správnost ISEO. Žalobce rovněž nemá oprávnění přímo měnit data v ISEO, tyto lze „blokovat“ teprve na základě zjištění pochybností, přičemž kontroly údajů jsou dle možností prováděny systémově, dlouhodobě a periodicky. Žalobce je přesvědčen, že postupoval v souladu se zákonem o evidenci obyvatel; zjištěné nedostatky byly způsobeny objektivními příčinami, nikoli jeho pochybením nebo nečinností. [4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2012, č. j. 8 Ca 123/2009 – 32, napadené rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení. V odůvodnění nepřisvědčil námitce, že předmětný správní delikt nemůže žalobce jako organizační složka státu spáchat; Českou republiku je totiž třeba považovat za právnickou osobu ve smyslu § 45 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů. Městský soud vyšel z ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů a zdůraznil, že podle § 7 téhož zákona platí zde zakotvené povinnosti obdobně také pro zpracovatele. Poukázal na § 6 až § 8a zákona o evidenci obyvatel a vyložil, že žalobce sám není zdrojovým místem dat do ISEO, nýbrž těmito jsou soudy prvního stupně, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, matriční úřady atd.; zákon předpokládá i přímou součinnost občanů. Žalobce v případě pochybností o správnosti údajů zajistí toliko označení takového údaje jako nesprávného a předá věc k dalšímu zjišťování, nemá však oprávnění data v ISEO přímo sám měnit. Městský soud dospěl k závěru, že ve vazbě na žalovaným zjištěná pochybení nebyl žalobce jediným odpovědným subjektem. Nebylo mu jednoznačně prokázáno, že ve všech vytýkaných případech nese odpovědnost za porušení zákona o ochraně osobních údajů, když tuto odpovědnost nesou i další subjekty. Žalovaný však zjištěná pochybení paušalizoval a připsal na vrub žalobce. Městský soud uzavřel, že je třeba se precizněji zabývat skutkovou podstatou správního deliktu, vymezit, které další subjekty jsou odpovědné za porušení zákona o ochraně osobních údajů, a penalizovat je současně s žalobcem. [5] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalovaný (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 29. 11. 2012, podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Zdůraznil, že v nyní projednávané věci se jednalo o správní řízení vedené výhradně proti žalobci, jehož odpovědnost za přesnost údajů zpracovávaných v ISEO je založena ustanovením § 3 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel. Žalobce je podle něj třeba považovat za hlavního nositele odpovědnosti za ISEO, přičemž i pro případ pochybení jiného subjektu, který údaje do systému vkládá nebo k nim má přístup, je vždy nutno zvažovat i paralelní odpovědnost žalobce jako správce ve smyslu § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů. Pokud tedy městský soud dospěl k závěru, že v daném případě nesou částečnou odpovědnost i další subjekty, měl by to být podle stěžovatele důvod pro zahájení nového řízení s těmito subjekty, nikoli však pro zrušení napadeného rozhodnutí. Podotkl, že odpovědnost žalobce za předmětný správní delikt je dána bez ohledu na zavinění. [6] Stěžovatel je přesvědčen, že v předmětném správním řízení nebyl důvod pro zásadní či rozsáhlé doplnění skutkového stavu. Ohradil se proti závěru městského soudu, že by paušalizoval odpovědnost jiných osob za předmětné protiprávní jednání; uznává, že na žalobci jako správci nelze požadovat neustálé prověřování přesnosti či aktuálnosti jednotlivých dat, jeho úkolem je však provádění systematických kontrol zaměřených na jednotlivé parametry zpracování. Žalobce byl postižen toliko za pochybení vyplývající z nedostatku pravidel pro zpracování a z absence systematických kontrol osobních údajů; zjištěné nepřesnosti u údajů konkrétních osob ze strany žalovaného k odpovědnosti žalobce naopak přičteny nebyly. Stěžovatel zdůraznil, že pečlivě zvážil míru odpovědnosti žalobce a dalších zainteresovaných subjektů, přičemž žalobci v žádném případě nepřipisoval paušální odpovědnost za veškerá zjištěná pochybení. [7] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. II. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil