5 As 1/2011 — Nejvyšší správní soud

5 As 1/2011- 156 - text 5 As 1/2011 - 168 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Evropský investiční holding a.s., se sídlem v Praze 1, Keplerova 6, 8/218, 110 00, zastoupeného JUDr. Jaromírem Kalužíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, 110 00, proti žalovanému: Úřad na ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 27, 170 00, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010, č. j. 11 Ca 433/2008 - 89, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Obsah kasační stížnosti Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) navrhuje zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 17. 10. 2008, zn. REG-1218/08-19; tímto předseda žalovaného zamítl rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2008, zn. REG-1218/08-12, kterým stěžovateli nebylo povoleno zpracování osobních údajů prostřednictvím provozu kamerového systému, neboť by došlo k porušení ustanovení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákon o ochraně osobních údajů“). Stěžovatel v kasační stížnosti mimo jiné uvádí, že městský soud převzal zcela závěry předsedy žalovaného, a to s odkazem na zjištění žalovaného. Přitom se nikterak nezabýval otázkou správné aplikace institutu správního uvážení, a to přestože předseda žalovaného ani v průběhu předmětného řízení o správní žalobě (tedy bezmála rok a půl po vydání svého správního rozhodnutí v I. instanci) nebyl schopen podat důvody pro své závěry a jeho dosavadní argumentace dosahují nemalých rozporů a změn převratného charakteru. Stěžovatel dále připomíná dezinterpretaci žalovaného v souvislosti s pojmem „lobby bar“ jako jasný příklad naprostého nepochopení nejen provozu hotelu, ale i provozu hotelu dané kategorie. Dále uvádí, že žalovaný zpočátku paušálně vyloučil kamerový systém se záznamem pro navržený účel stěžovatele. Současně však tento účel potvrdil, když konstatoval, že stěžovatelem navržená doba uchovávání záznamů osobních údajů z kamerového systému není nezbytná k účelu jejich zpracování. Z této argumentace pro zjevný rozpor sice žalovaný (nepochybně i pod tíhou předchozího soudního řízení o správní žalobě) ustoupil a připustil možnost záznamového kamerového systému také pro předmětný účel. Dle stěžovatele i nadále však žalovaný odmítal kamerový systém v stěžovatelem navržené podobě a nebyl schopen osvětlit jím konstatovanou nepřiměřenost délky uchovávání záznamů, jeho úvahy jsou pouze v rovině spekulací. Po celou dobu správního řízení jakož i soudního řízení v prvním stupni žalovaný nebyl dle stěžovatele schopen některé své závěry vysvětlit, u jiných jeho závěrů došlo k naprostému obratu, v dalším případě se žalovaný odklání dokonce od svých vlastních stanovisek, na něž současně při svém rozhodování odkazoval. I přesto se městský soud plně ztotožnil se závěry žalovaného, jakož i se správností jeho šetření. Kvalitou správního uvážení žalovaného se soud vůbec nezabýval. Přitom tato otázka byla naprosto určující i v souvislosti posouzení dalších právních otázek, které byly dle přesvědčení stěžovatele zodpovězeny nejen nesprávně, ale v důsledku postupu žalovaného rovněž nezákonně. Ani městský soud své závěry nikterak nezdůvodnil a pouze odkázal na zjištění a zdůvodnění žalovaného. Potlačením elementární zásady správního uvážení, tj. zásady zjištění skutkového stavu věci a zásady materiální pravdy, a dále nerespektování zákonem uložené povinnosti náležitého odůvodnění rozhodnutí, zatížil dle názoru stěžovatele městský soud napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, potažmo nezákonností, stejně jako již před ním žalovaný, na jehož závěry městský soud odkazuje. Dle stěžovatele provoz kamerového systému sám o sobě nevede ke shromažďování osobních údajů a není nakládáním s osobními údaji. Jeho provoz tedy nespadá automaticky pod režim zákona na ochranu osobních údajů, a to ani, když je pořizován a uchováván obrazový anebo zvukově obrazový záznam. Stěžovatel odkazuje v této souvislosti zejména na rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Ca 204/2005, z jehož výkladu a contrario lze dovodit týž závěr; totiž, že teprve kombinace kamerového systému (se záznamem) s dalším systémem (např. vstup na čipové karty či písemná evidence příchozích) může vést k tomu, že záznam podobizny (obrazová nahrávka) se stává osobním údajem, tj. údajem, na základě něhož je bez dalších technických obstrukcí možno jasně identifikovat konkrétní osobu. Samotný záznam podobizny dle stěžovatele osobním údajem není, neboť dle něho samotného (bez užití dalších prostředků a údajů) není možno identifikovat konkrétní osobu, resp. její totožnost. Jde dle stěžovatele o anonymní podobiznu. Stěžovatel uvádí, že přístup do prostor hotelu, kde jsou kamery instalovány, není podmíněn žádným dalším identifikováním ze strany návštěvníků. Ti mohou volně přicházet a odcházet. Z jejich zaznamenaných podobizen není možno identifikovat, o koho konkrétně se jedná. Stěžovatel tedy primárně tvrdí, že při provozu kamerového systému vůbec nenakládá s osobními údaji. S uvedenou argumentací se městský soud vypořádal konstatováním, že o osobní údaje se v případě záznamu kamerového systému jednalo; městský soud vycházel rovněž ze stěžovatelem proklamovaného účelu instalace kamerového systému. Taková úvaha však rozhodně není správná. Osobní údaj je legální definice nezávislá na vůli nebo nevůli adresátů právní normy a výslovně upravená v ustanovení § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů. V žádném případě nelze dovodit, že se v daném případě jedná o osobní údaj jen proto, že stěžovatel z opatrnosti vyplnil rovněž registrační formulář na webových stránkách žalovaného. Nejedná se o žádné účelové tvrzení, když stěžovatel od samého počátku vznáší tuto námitku, tj. že nejde o zpracování osobních údajů. Stěžovatel rovněž v napadeném rozhodnutí nerozumí příliš argumentu soudu, že na sledovaný případ nelze vztáhnout shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, neboť tam posuzovaný kamerový systém byl s ohledem na současné zavedení čipových karet systémem zcela jiných kvalit. Podle stěžovatele právě proto, že se skutečně jednalo o kamerový systém kombinovaný s čipovými kartami, se jednalo o kamerový systém jiných kvalit. Právě proto bylo na tento judikát ze strany stěžovatele opakovaně poukazováno, neboť jeho obsah jasně demonstruje, za jakých podmínek provozování kamerového systému je zpracováním osobních údajů (judikát Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 Ca 204/2005) a za jakých podmínek již ne (právě případ stěžovatele). Pokud soud vnímal argumentaci stěžovatele jakkoliv jinak než jako argument a contrario, pak se jednalo o nešťastné nepochopení na straně tohoto soudu. Stěžovatel tak odkazuje na své argumenty obsažené ve správní žalobě a vyjádření ze dne 29. 4. 2009, které předcházely vydání napadeného rozhodnutí. Výslovně pak dále opakuje již mnohokrát uvedenou výhradu, že i přes svůj uvedený názor stěžovatel svou další argumentaci v tomto podání formuluje tak, jako by provoz kamerového systému byl nakládáním s osobními údaji. Jde o argumentaci pro případ, že by byl takto i Nejvyšším správním soudem skutečně posuzován. Stěžovatel dále uvádí ohledně tvrzené absence souhlasu, že není pravdou, že by došlo ke zpracování osobních údajů bez potřebného souhlasu subjektů údajů. Souhlas v daném případě není vůbec vyžadován. Jde o případ, kdy zákon získání výslovného souhlasu nevyžaduje. Stěžovatel v této souvislosti uvádí výjimky obsažené v ustanovení § 5 odst. 2 písm. a), b), c) a e) zákona o ochraně osobních údajů včetně své argumentace, jak je uvedena ve správní žalobě a dle odkazů rovněž i v dosavadních procesních podáních ve správních řízeních. Pokud městský soud k těmto důvodům uvedl, že pro výjimku ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona neuvádí stěžovatel žádná konkrétní tvrzení, stěžovatel v této souvislosti upozorňuje, že to byla právě zvláštní povaha provozu hotelu, z níž pro stěžovatele vyplývají další povinnosti, a se kterou se opakovaně odmítal žalovaný, jakož i následně soud komplexně zabývat. Stěžovatel již v úvodu uvedl, že je hotelem určité kategorie, od které jeho návštěvníci a hosté očekávají jistou kvalitu poskytovaných služeb. Tak se stěžovatel profiluje, s takovouto profilací vstupuje do závazkových vztahů se svými hosty a návštěvníky. Žalovaný si především mylně vykládal argumenty stěžovatele, dle nichž je kamerový systém naprostým, a ze strany návštěvníků a hostů hotelu dané kategorie očekávaným, bezpečnostním opatřením. Daným a