— Nejvyšší správní soud

11 Kss 6/2014- 50 - text pokračování 11 Kss 6/2014 - 55 R O Z H O D N U T Í Nejvyšší správní soud jako soud kárný projednal na neveřejném jednání konaném dne 27. 11. 2014 v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce, zástupce předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka a přísedících JUDr. Renáty Golkové, JUDr. Olgy Pouperové, JUDr. Pavla Klaila a JUDr. Petra Poledne, návrh na zahájení kárného řízení, podaný ministryní spravedlnosti dne 27. 8. 2014, č. j. MSP-7/2004-OD-KN/3, proti Mgr. B. Š., soudci Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, zastoupenému Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem Olomouc, tř. Svobody 2, a rozhodl t a k t o : Řízení o kárné odpovědnosti Mgr. B. Š., soudce Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, zahájené na základě kárného návrhu ministryně spravedlnosti ze dne 26. 8. 2014, s e podle § 14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů z a s t a v u j e , neboť kárný návrh byl podán opožděně. O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 27. 8. 2014 bylo zahájeno kárné řízení s Mgr. B. Š., soudcem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též „kárně obviněný“). Dle názoru ministryně spravedlnosti (dále též „kárná navrhovatelka“) se měl jmenovaný soudce dopustit kárného provinění tím, že ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 15659/2013 nevydal formální rozhodnutí o tom, že se nebude hlasovat o odvolání insolvenčního správce. Tímto postupem měl zbavit účastníky řízení možnosti domáhat se přezkumu jeho právního názoru, že nemohou hlasovat o změně insolvenčního správce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), když Vrchní soud v Olomouci odmítl usnesením ze dne 31. 10. 2013 č. j. 1 VSOL 859/2013-B-48, odvolání účastníků z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, za situace absentujícího formálního rozhodnutí, přestože věděl, že vedle jeho právního názoru paralelně existuje judikatura Vrchního soudu v Praze (č. j. 2 VSPH 1068/2011B-18), dle níž při posuzování hlasovacího práva věřitelů při hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení insolvenčního správce nového dle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona je pro výsledek tohoto hlasování určující poměr dosažených hlasů vůči celkové výši pohledávek přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze s právem hlasu, nikoli vůči celkové výši pohledávek, a za této situace neumožnil podrobit svůj názor přezkumu odvolacího soudu, čímž upřel účastníkům právo na účinný opravný prostředek a omezil tak jejich právo na spravedlivý proces. V odůvodnění tohoto návrhu kárná navrhovatelka uvedla, že dne 4. 9. 2013, při přezkumném jednání a první schůzi věřitelů úpadce, společnosti MORA – TOP s.r.o., navrhl zástupce části věřitelů JUDr. Hulva, aby bylo hlasováno o odvolání stávajícího insolvenčního správce z jeho funkce a ustanovení insolvenčního správce nového. Kárně obviněný toto hlasování nepřipustil (aniž by o tom vydal formální rozhodnutí) s tím, že na schůzi věřitelů jsou přítomni věřitelé ovládající pouze 38,97 % hlasovacích práv, což je méně než polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná dle výše jejich pohledávek. Dle názoru kárné navrhovatelky při stanovování tohoto hlasovacího kvóra vycházel kárně obviněný z nesprávného výkladu § 29 odst. 1 insolvenčního zákona, přestože věděl o judikatuře Vrchního soudu v Praze, dle které při posuzování hlasovacího práva věřitelů při hlasování o odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení správce nového je pro výsledek tohoto hlasování určující poměr dosažených hlasů vůči celkové výši pohledávek přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze s právem hlasu, nikoli vůči celkové výši pohledávek. Věřitelé proti zamítnutí návrhu na hlasování brojili odvoláním u Vrchního soudu v Olomouci. Ten, usnesením ze dne 31. 10. 2013, č. j. 1 VSOL 859/2013B48, odvolací řízení v této části zastavil s tím, že na schůzi věřitelů dne 4. 9. 2013 prvoinstanční soud pouze konstatoval, že o odvolání správce se hlasovat nebude, aniž by o návrhu věřitelů na hlasování o odvolání insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce rozhodl usnesením tak, že se návrh zamítá. Usnesení vrchního soudu bylo (spolu se spisem) krajskému soudu vráceno dne 28. 11. 2013. Dle názoru kárné navrhovatelky byl popsaný procesní postup kárně obviněného chybný, neboť svému rozhodnutí o odmítnutí předmětného hlasování neposkytl žádnou procesní formu; zde formu usnesení, ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 občanského soudního řádu. Jelikož se ani vrchní soud neztotožnil s názorem, že pouhé konstatování, že hlasování nebude připuštěno, lze považovat za rozhodnutí (usnesení) se všemi procesními právy z toho plynoucími, měl na tuto situaci kárně obviněný reagovat vydáním usnesení, kterým by odmítl návrh na hlasování o odvolání insolvenčního správce, případně měl nechat o věci hlasovat a následně měl využít své pravomoci nepotvrdit nového insolvenčního správce dle § 29 odst. 2 insolvenčního zákona. Oba tyto postupy by vedly k tomu, že by nesouhlasící účastnici řízení měli možnost brojit proti rozhodnutí opravným prostředkem a jejich procesní práva by tak byla ochráněna. Pokud kárně obviněný takto nepostupoval, jednal v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb.“), dle kterého je povinností soudce poskytnout každému účastníku řízení plnou možnost k uplatnění jeho práv. Nerespektování požadavku na vedení spravedlivého procesu lze hodnotit jako porušení obecné povinnosti soudce chovat se tak, aby nebyla ohrožena důvěra v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (§ 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.); jednání kárně obviněného tak naplňuje znaky kárného provinění, ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Za odpovídající kárné opatření považuje kárná navrhovatelka uložení důtky. Pokud jde o otázku dodržení subjektivní lhůty k podání tohoto návrhu, kárná navrhovatelka uvedla, že kárně obviněný měl ve věci vydat formální rozhodnutí poté, co mu byl vrácen spis odvolacím soudem (28. 11. 2013). Dle stávající kárné judikatury je přiměřenou dobou k takovému procesnímu úkonu období zhruba 3 až 4 měsíců; poté lze již hovořit o průtazích v řízení. Dle kárné navrhovatelky lze mít tedy za to, že skutek se stal nejdříve dne 1. 3. 2014, přičemž Ministerstvo spravedlnosti se o této skutečnosti dozvědělo až dne 13. 6. 2014 z přípisu JUDr. Hulvy. Vzhledem k tomu, že soudce doposud rozhodnutí nevydal, způsobil dosud trvající průtah v řízení a zároveň odňal účastníkům řízení možnost, aby o věci rozhodl soud vyššího stupně. Kárně obviněný se k věci vyjádřil prostřednictvím svého zástupce podáním doručeným zdejšímu soudu dne 3. 11. 2014. Zde především namítl formální nedostatky kárného návrhu v otázce vymezení vytýkaného skutku. Dle jeho názoru je nejprve nutno upřesnit, zda je mu kladeno za vinu nevydání formálního rozhodnutí v obvyklé lhůtě poté, co obdržel rozhodnutí odvolacího soudu, nebo formální nevydání procesního rozhodnutí o návrhu na hlasování o změně ustanoveného insolvenčního správce v době konání schůze věřitelů. K věci samé kárně obviněný uvedl, že tvrzené porušení jeho soudcovských povinností je spatřováno v jeho procesním postupu a rozhodovací činnosti v konkrétním insolvenčním řízení. Takový postup je nepřípustný, neboť soudce zásadně nemůže být kárně odpovědný za zastávání určitého právního názoru. Dle kárné judikatury (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 10/2013) by se soudce vystavoval kárnému postihu v těchto případech jen tehdy, pokud by porušil jednoznačné znění aplikované právní normy, nerespektoval zrušovací rozhodnutí výše postaveného soudu v konkrétní věci, či neakceptoval jednotnou a ustálenou judikaturu nejvyšších soudů bez toho, že by takový postup podepřel konkrétní, racionální a transparentní konkurující argumentací. O žádný z takových případů v nyní posuzované věci nešlo. V této souvislosti kárně obviněný podrobně pojednal o specifické povaze insolvenčního řízení, kdy insolvenční zákon u řady procesních úkonů nepředpokládá vydávání rozhodnutí; soudce zde vystupuje spíše v pozici moderátora a činí neformální úkony, jimiž pouze řízení v některých fázích usměrňuje. O takový případ šlo i ve vytýkaném případě. Pokud totiž dospěje soud k závěru, že schůze věřitelů není schopna pro absenci potřebného počtu hlasů insolvenčního správce odvolat, soud pouze konstatuje, že hlasováno nebude a schůzi věřitelů důvod takového postupu sdělí. Zvolený procesní postup proto odpovídal právní úpravě. Opak přitom nelze dovodit ani z usnesení odvolacího soudu, na který se kárná navrhovatelka odvolává; tímto us