4 As 132/2015

Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 12. 2010, č. j. 12585-15/2010-ERU (dále též „rozhodnutí o udělení licence“), udělil osobě zúčastněné na řízení licenci číslo 111017445 na výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně. Na základě tohoto rozhodnutí vzniklo osobě zúčastněné na řízení oprávnění k výrobě elektřiny od 31. 12. 2010 na dobu 25 let. Obchodní firma osoby zúčastněné na řízení byla FVE Solar I s. r. o., odpovědným zástupcem byl J. M., nar. X, rozsah podnikání na základě licence byl vymezen celkovým instalovaným výkonem 1,658 MW, provozovna byla vymezena jako „FVE Solar I s. r. o.“, Krásná Hora, Mozolov, okres Havlíčkův Brod, kraj Vysočina, k. ú. Mozolov u Krásné Hory p. č. 20/2, 21/8, 169. Žalovaný následně rozhodnutími ze dne 28. 3. 2011, č. j. 01563-4/2011-ERU (dále též „rozhodnutí o změně licence 001“), a ze dne 2. 4. 2013, č. j. 02848-5/2013-ERU (dále též „rozhodnutí o změně licence 002“), změnil rozhodnutí o udělení licence v údaji o obchodní firmě osoby zúčastněné na řízení tak, že nově zní FVE Mozolov s.r.o., resp. v údaji o osobě odpovědného zástupce, kterým se stal J. R., nar. X (obě rozhodnutí jsou dále souhrnně označována též jako „rozhodnutí o změně licence“).

Proti výše uvedeným rozhodnutím podal žalobce podle ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“), žalobu z důvodu závažného veřejného zájmu s odůvodněním, že pro udělení licence osobě zúčastněné na řízení nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), jakož i příslušnými prováděcími předpisy.

Rozhodnutí o změně licence podle žalobce formálně mění celé původní rozhodnutí o udělení licence, ze správního spisu však nelze dohledat, z jakých důvodů bylo takto rozhodnuto a jaké důkazy byly provedeny. Změna neplyne ani z kompletního výroku, jelikož z něj nelze seznat, jak se rozhodnutí o změně licence dotýkají původního rozhodnutí o udělení licence – zda jej celé nahrazují, anebo zda tak činí jen v rozsahu, ve kterém byly ve skutečnosti prováděny řízení o změně licence. Není tedy zřejmé, v jakém rozsahu nastaly účinky stanovené v § 102 odst. 9 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), což podle žalobce činí obě rozhodnutí o změně licence nepřezkoumatelnými pro nesrozumitelnost.

Žalobce dále žalovanému vytýkal porušení ustanovení § 8 odst. 1 věty první energetického zákona, neboť osoba zúčastněná na řízení nesplňovala v době vydání rozhodnutí o udělení licence všechny podmínky podle ustanovení § 5 odst. 3 téhož zákona. Konkrétně osoba zúčastněná na řízení nepředložila kolaudační souhlas, jímž se dokládá, že stavbu energetického zařízení lze užívat ve smyslu ustanovení § 119 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), jakož i zprávu o výchozí revizi ke všem částem energetického zařízení včetně odborného a závazného stanoviska Technické inspekce České republiky, jimiž se dokládá bezpečnost energetického zařízení a jeho provozu.

Z obsahu spisu totiž vyplývá, že žalovaný i osoba zúčastněná na řízení považovali za dostačující předložení oznámení adresovaného stavebnímu úřadu formou žádosti o vydání kolaudačního souhlasu, přestože se nejednalo o stavbu ve smyslu ustanovení § 120 stavebního zákona. Takový postup je dle názoru žalobce ve zjevném rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 energetického zákona, neboť bez existence kolaudačního souhlasu si žalovaný stavebně technickou otázku předmětné stavby nemohl posoudit sám. Skutečnost, že energetické zařízení v době rozhodování žalovaného neodpovídalo právním předpisům, vyplývá jednak z rozhodnutí Městského úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 12. 2010, č. j. ST/1507/2010/soch, jímž byla zamítnuta žádost osoby zúčastněné na řízení o povolení zkušebního provozu z důvodu nepovolených změn stavby, a následně také ze dvou rozhodnutí téhož úřadu o uložení pokut za spáchání správního deliktu spočívajícího v provedení změn stavby v rozporu se stavebním povolením a správního deliktu spočívajícího v užívání fotovoltaické elektrárny v době od 12. 1. 2011 do 9. 3. 2011 bez kolaudačního souhlasu, jelikož ten byl vydán na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení ze dne 15. 2. 2011, a to až dne 9. 3. 2011.

Žalobce současně shledává nedostatky ve zprávě o výchozí revizi revizního technika M. J. ze dne 22. 9. 2010, č. RZ 10607 (dále též „revizní zpráva“), neboť tato se nevztahovala na VN část, tj. zejména trafostanici umístěnou v provozovně či vyvedení výkonu, a patrně ani na stejnosměrnou NN část, tj. část od fotovoltaických panelů k měničům. Revize chybějících částí energetického zařízení nebyla doložena ani v řízeních změnových. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že v době revize seznal revizní technik vnější vlivy jako zvlášť nebezpečné, což se rozchází s protokolem č. 0078/2010 o určení vnějších vlivů, jenž byl vypracován v rámci projektové dokumentace o několik měsíců dříve, přičemž venkovní prostory v něm byly označeny toliko za nebezpečné. Měly-li však venkovní prostory energetického zařízení povahu prostoru zvlášť nebezpečného, jedná se ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 73/2010 Sb., o stanovení vyhrazených elektrických technických zařízení, jejich zařazení do tříd a skupin a o bližších podmínkách jejich bezpečnosti (vyhláška o vyhrazených elektrických technických zařízeních; dále jen „vyhláška č. 73/2010 Sb.“), o případ vyhrazeného zařízení třídy I. skupiny B, jehož montáž bylo třeba oznámit organizaci státního odborného dozoru, a k jehož uvedení do provozu bylo nutno vyžádat odborné a závazné stanovisko organizace státního odborného dozoru, resp. Technické inspekce České republiky.

S ohledem na shora popsané důvody má žalobce za to, že licence byla osobě zúčastněné na řízení udělena v rozporu s ustanovením § 8 energetického zákona ve spojení s ustanovením § 5 téhož zákona. Navrhl proto, aby rozhodnutí o udělení licence, jakož i rozhodnutí o změně licence, byla zrušena a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Krajský soud se nejdříve zabýval otázkou aktivní legitimace Nejvyššího státního zástupce coby žalobce. V tomto ohledu dospěl k závěru, že žalobce k podání žaloby aktivně legitimován je, neboť úvaha, zda je k podání žaloby dán závažný veřejný zájem podle ustanovení § 66 odst. 2 s. ř. s., nepodléhá soudnímu přezkumu. Podá-li proto nejvyšší státní zástupce žalobu na základě citovaného ustanovení, existence závažného veřejného zájmu je tím presumována. Jelikož ale „otevření případu“ na samém konci tříleté lhůty pro podání žaloby představuje nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, závěr o důvodnosti žaloby by měl být založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či vyvrácena zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu, a jež se stala základem pro vyhovění žádosti o udělení licence.

Pokud jde o žalobcem navrhované zrušení rozhodnutí o změně licence, krajský soud dovodil, že tato rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost a sama o sobě obstojí. Výroky rozhodnutí o změně licence působí jako „nová rozhodnutí o udělení licence“, přičemž jejich materiální obsah je nutno posuzovat ve spojení s nosnými skutkovými důvody, které vyplývají ze žádostí o změnu a z obsahu správního spisu. Rozhodnutí o změně licence je totiž rozhodnutím formulářovým. Byť v sobě zahrnuje původní, změnou dotčený text licence, nemá ve vztahu k předchozímu rozhodnutí o udělení licence právní účinky, jež by byly obdobné účinkům ve smyslu ustanovení § 109 odst. 6 správního řádu (krajský soud měl zřejmě na mysli ustanovení § 102 odst. 9 správního řádu – poznámka Nejvyššího správního soudu), tedy „odklizení“ předchozích rozhodnutí týkajících se téže licence. Řízení o změně licence bylo vymezeno žádostí. Bylo-li zažádáno o změnu rozhodnutí o udělení licence z důvodu změny obchodní firmy, resp. osoby odpovědného zástupce osoby zúčastněné na řízení, pak v tomto rozsahu žalovaný o žádosti rozhodl. Co se týká formy rozhodnutí o změně licence, mohl žalovaný buďto vydat rozhodnutí, jehož výrok by obsahoval původní text z původního rozhodnutí o udělení licence s údajem o tom, že tento text se nahrazuje, a s novým textem nahrazujícím dosavadní text (tedy s novým údajem ohledně obchodní firmy, resp. osoby odpovědného zástupce), nebo zvolit formu tzv. úplného znění licence (kde výrokem je aktuální text udělené licence po zahrnutí změn, o něž bylo požádáno), což také učinil.

Následně se krajský soud zabýval námitkou neprokázání technických předpokladů osoby zúčastněné na řízení jako žadatele o udělení licence spočívající v nedoložení stanoviska Technické inspekce České republiky a kolaudačního souhlasu. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že vzhledem ke znění ustanovení § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“) ve spojení s ustanovením § 5 odst. 3 a 9 a § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona, není nutné, aby žadatel o licenci přiložil k jeho žádosti rovněž stanovisko Technické inspekce České republiky. Splnění technických předpokladů se totiž dokládá toliko rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce (zpráva o revizi), které zákonodárce v citované vyhlášce výslovně zmiňuje.

Krajský soud nicméně shledal žalobu důvodnou v částí související s nedoložením kolaudačního souhlasu spolu s žádostí o udělení licence. Ze správního spisu je zřejmé, že namísto kolaudačního souhlasu předložila osoba zúčastněná na řízení toliko žádost o vydání kolaudačního souhlasu ze dne 20. 12. 2010, která navíc ani není opatřena podacím razítkem stavebního úřadu. Takový postup je s ohledem na znění ustanovení § 9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. nedostačující. V posuzovaném případě byla rozhodnutím Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 27. 12. 2010, č. j. ST/1507/2010/soch, zamítnuta žádost osoby zúčastněné na řízení o provedení zkušebního provozu, a to jednak z důvodu, že v projektové dokumentaci nebyl požadavek na zkušební provoz stanoven, a následně též z důvodu probíhajícího řízení o odstranění nepovolených změn stavby a o dodatečném povolení těchto změn. Toto řízení bylo na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení o dodatečné povolení stavby dne 15. 12. 2010 přerušeno, načež byla změna stavby Fotovoltaická elektrárna Krásná Hora, Mozolov rozhodnutím ze dne 17. 1. 2011 dodatečně povolena. Řízení o odstranění stavby pak bylo usnesením ze dne 15. 2. 2011 zastaveno. Samotný kolaudační souhlas byl vydán až dne 9. 3. 2011 a žalovanému předložen dne 11. 3. 2011. Ze shora uvedeného vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení nepředložila v licenčním řízení ani kolaudační souhlas, ani rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby před jejím úplným dokončením a ani souhlas stavebního úřadu se zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí, rozhodnutí o prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu nebo rozhodnutí stavebního úřadu, že kolaudační souhlas lze vydat jen po provedení zkušebního provozu. Je-li v ustanovení § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb. zmiňována také možnost prokázat technické předpoklady oznámením záměru započít s užíváním stavby stavebnímu úřadu a současně prohlášením žadatele, že stavební úřad užívání stavby nezakázal, vztahuje se tato možnost pouze na stavby, u nichž se kolaudační souhlas ani kolaudační rozhodnutí nevydávají (viz ustanovení § 120 stavebního zákona).

Současně krajský soud přisvědčil žalobci v námitce týkající se nedostatků revizní zprávy ze dne 22. 9. 2010, když tato se nevztahovala na celé zařízení, ale jen na určité části NN, přičemž VN část předmětem revize rovněž nebyla. Ačkoli podle názoru krajského soudu nebylo nutné, aby osoba zúčastněná na řízení dokládala revizi pro VN část, neboť takový požadavek z žádného právního předpisu neplyne, ztotožnil se krajský soud se žalobcem v druhé části posuzované námitky. Krajský soud totiž shledal, že revizní zpráva byla vyhotovena pouze ve vztahu k nízkonapěťové části mezi trafostanicí se dvěma rozvaděči, nikoliv ve vztahu k celé NN části dokončené fotovoltaické elektrárny. Tato skutečnost byla potvrzena M. J., tedy technikem, jenž revizní zprávu vypracoval (viz úřední záznam o podání vysvětlení M. J. ze dne 1. 12. 2014). Při podávání vysvětlení předložil M. J. kopii revizní zprávy, kterou vyhotovil. Revizní zpráva nacházející se ve správním spise sice má všechny atributy jeho revizní zprávy, nicméně na první straně je provedena oprava, resp. doplnění údajů o výkonu elektrárny, počet modulů a počet a typ měničů, které on neučinil. Zmíněné doplnění podstatně mění rozsah revize, nicméně z jejího následujícího textu nikterak nevyplývá, že by se měla týkat i dalších částí elektrárny. Krajský soud proto vyhodnotil revizní zprávu založenou ve správním spise jako nedostatečnou. Vycházel přitom kromě jiného i z vyjádření Českého vysokého učení technického ze dne 8. 7. 2013, z něhož plyne, že revize provedená pouze na části elektrárny, tedy i na výrobně bez zapojených fotovoltaických panelů, neosvědčuje elektrárnu jako celek. Osoba zúčastněná na řízení tudíž nedoložila řádnou revizní zprávu ve smyslu ustanovení § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb.

Na základě shora popsaných důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žalovaný udělil licenci osobě zúčastněné na řízení v rozporu se zákonem. Současně vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na provedené změny v revizní zprávě předložené žalovanému lze obtížně dovozovat dobrou víru osoby zúčastněné na řízení ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence. Krajský soud v Brně proto I. výrokem rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 62 A 116/2013 – 163 (dále jen „napadený rozsudek“), rozhodnutí o udělení licence podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a podle odst. 4 téhož ustanovení vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Ve vztahu k rozhodnutím o změně licence soud II. výrokem napadeného rozsudku žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel č. 1“) i osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka č. 2“), která současně navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal její kasační stížnosti odkladný účinek podle ustanovení § 107 odst. 1 s. ř. s. za použití ustanovení § 73 odst. 2 až 5 téhož zákona. Nejvyšší správní soud tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 13. 7. 2015, č. j. 4 As 132/2015 – 87, přiznal kasační stížnosti stěžovatelky č. 2 odkladný účinek. Usnesení nabylo právní moci dne 23. 7. 2015.

Stěžovatel č. 1 uplatňuje ve své kasační stížnosti ze dne 8. 6. 2015, v níž napadá rozsudek krajského soudu v rozsahu jeho II. výroku, kasační důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit (přičemž za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost), a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel č. 1 vytýká krajskému soudu, že nepřisvědčil jeho žalobní námitce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o změně licence z důvodu nesrozumitelnosti jeho účinků a pro nedostatek důvodů, ačkoliv měl pro tyto namítané vady obě rozhodnutí zrušit. Napadený rozsudek krajského soudu je dle názoru stěžovatele č. 1 v tomto rozsahu dílem nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a dílem je založen na nesprávném právním posouzení.

Stěžovatel č. 1 k tomu blíže uvedl, že rozhodnutí o změně licence byla napadána správní žalobou z důvodu, že fakticky „odklízí“ rozhodnutí o udělení licence. Při posouzení rozhodnutí o změně licence je podle stěžovatele č. 1 třeba primárně vycházet z toho, jak zní výrok rozhodnutí. Teprve poté lze s rozhodnutím poměřovat (např. z pohledu možných vad řízení) žádost účastníka řízení a provedené dokazování. Výrok rozhodnutí lze přitom vykládat pouze v souvislosti s jeho záhlavím nebo s jeho odůvodněním, jestliže to obsah výroku blíže ozřejmuje a lze-li jeho pomocí odstranit případné pochybnosti. V předmětné věci však správní rozhodnutí žádné odůvodnění neobsahuje. Pokud tedy krajský soud dovodil, že obsah rozhodnutí je třeba vykládat ve spojení se skutkovými důvody vyplývajícími z žádosti o změnu a z obsahu správního spisu, založil rozhodnutí na nesprávném právním hodnocení.

V nyní projednávané věci obě rozhodnutí o změně licence formálně mění celé rozhodnutí o udělení licence, avšak ze správního spisu nelze dohledat, z jakých důvodů je tak činěno, když jak žádosti o změnu licence, tak listiny obsažené ve spisu směřují k doložení žádosti toliko v rozsahu požadované změny licence (změny obchodní firmy stěžovatelky č. 2, resp. osoby jejího odpovědného zástupce). Nejsou-li ve správním spisu obsaženy důkazy, o které žalovaný opřel své rozhodnutí, nemá skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí oporu ve spisu a řízení je tak stiženo vadou, pro kterou bylo namístě napadené rozhodnutí zrušit i bez jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Rozhodnutí o změně licence obsahují kompletní výrok, jako by bylo rozhodováno o udělení licence poprvé a není tak zřejmé, v jakém rozsahu se dotýkají předchozího rozhodnutí o udělení licence, zda jej zcela nahrazují, nebo zda jej nahrazují materiálně pouze v rozsahu, ve kterém byla ve skutečnosti prováděna řízení o změně licence. Podle stěžovatele č. 1 tak není zřejmé, v jakém rozsahu měly pominout účinky původní licence a jaké veškeré účinky v sobě rozhodnutí o změně licence vlastně ve smyslu ustanovení § 102 odst. 9 správního řádu spojují. Tato nesrozumitelnost činí rozhodnutí žalovaného o změně licence nepřezkoumatelnými. Závěr krajského soudu, že výrok rozhodnutí je třeba vykládat podle skutkových podkladů, které k jeho vydání vedly, podle stěžovatele č. 1 není správný, neboť rozhodnutí lze vykládat pouze v souvislosti se záhlavím nebo odůvodněním. Argumentace krajského soudu, že rozhodnutí o změně licence nemohou mít účinky nových rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 102 odst. 9 správního řádu, ačkoli na druhou stranu připouští, že žalovaný zvolil formu jakéhosi „úplného znění licence“, je vnitřně rozporná, a napadený rozsudek krajského soudu je proto zároveň nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.

V závěru své kasační stížnosti stěžovatel č. 1 upřesnil, že přes shora uvedené pochybnosti o účincích rozhodnutí o změně licence nebránila jejich existence přezkumu samotného rozhodnutí o udělení licence. Je tomu tak z důvodu, že rozhodnutí o udělení licence vytvořila pozici, která je stanovena i jinými zákony, konkrétně např. zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obnovitelných zdrojích“). Rozhodnutím o udělení licence tudíž bylo založeno jednak právo stěžovatelky č. 2 podnikat v energetice, a následně též její právo na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Stěžovatel č. 1 poukázal v souvislosti s právem stěžovatelky č. 2 na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů na skutečnost, že vydání licence v určité době představovalo jednu z podmínek nároku na příslušnou formu podpory v konkrétní výši. Na takto založené právo (na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů) neměla rozhodnutí o změně licence žádný vliv.

Stěžovatel č. 1 proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu II. výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka č. 2 ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele č. 1 ze dne 24. 6. 2015 uvedla, že stěžovatel č. 1 poukazuje ve své kasační stížnosti na judikaturu, která zcela nekoresponduje s nyní projednávanou věcí. Stěžovatelka č. 2 byla povinna neprodleně oznámit žalovanému změny podmínek udělení licence, tj. změny již udělené licence. Stěžovatelka č. 2 tuto povinnost splnila, když na předepsaných formulářích podala k žalovanému žádost o změnu údaje o obchodní firmě, resp. o osobě odpovědného zástupce, a to spolu se všemi potřebnými podklady. Žalovaný tudíž nemohl rozhodnout jinak než na základě stěžovatelkou č. 2 předložených podkladů. Stěžovatelka č. 2 proto považuje argumentaci stěžovatele č. 1 za účelovou a navrhla, aby Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost zamítl.

Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti stěžovatele č. 1 nevyjádřil.

Stěžovatelka č. 2 uplatňuje ve své kasační stížnosti ze dne 22. 6. 2015, v níž napadá rozsudek krajského soudu v rozsahu jeho I. výroku, kasační důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit (přičemž za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost), a zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení.

K namítané zmatečnosti řízení před soudem spočívající v absenci podmínek řízení, stěžovatelka č. 2 blíže uvedla, že krajský soud se nesprávně vypořádal s otázkou závažného veřejného zájmu jako podmínky pro aktivní legitimaci stěžovatele č. 1 k podání žaloby. Tuto námitku podpořila rozsáhlou argumentací, v níž poukazuje na důvody, pro které dle jejího názoru podmínka závažného veřejného zájmu v nyní projednávané věci není naplněna. Stěžovatelka č. 2 současně polemizuje s názorem krajského soudu, že řízení o žalobě ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 s. ř. s. neslouží k ochraně konkrétních subjektivních veřejných práv, nýbrž k ochraně objektivního práva (zákonnosti). Citované ustanovení je dle názoru stěžovatelky č. 2 nutno vykládat i v kontextu ustanovení § 2 s. ř. s., dle kterého soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob. Jelikož rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah mezi žalovaným a stěžovatelkou č. 2, rozhodování o žalobě podané stěžovatelem č. 1 za daných okolností nemůže chránit jakékoliv veřejné subjektivní právo; naopak hrozí zásahem do něj. Stěžovatelka č. 2 odkázala v této souvislosti na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2015, č. j. 62 A 107/2013 – 71, v němž soud v obdobné věci za naplnění nutného předpokladu existence dobré víry žadatele o licenci (resp. za neexistence skutečností prokazujících závěr, že dobrá víra žadatele dána není) upřednostnil prvek právní jistoty, od jehož ochrany by bylo možno dle názoru krajského soudu ustoupit pouze za situace ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu, neboť je věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval, resp. sám nesl následky případných pochybení. Krajský soud měl proto stěžovatelce č. 2 dle jejího přesvědčení naopak poskytnout ochranu.

Stěžovatelka č. 2 považuje napadený rozsudek rovněž za nezákonný z důvodu, že krajský soud se při svém rozhodování neřídil zásadami přiměřenosti a ochrany dobré víry a taktéž nepřihlédl k tomu, že újma hrozící stěžovatelce č. 2 a případně i dalším třetím osobám je ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla veřejnému zájmu. Krajský soud dle názoru stěžovatelky č. 2 neposoudil správně ani otázku doložení splnění technických předpokladů, když dospěl k závěru, že žadatel o licenci tak musí učinit prostřednictvím rozhodnutí stavebního úřadu a dokladu prokazujícího zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce. Jakékoliv rozhodnutí stavebního úřadu totiž nemůže osvědčovat, zda energetické zařízení má technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 energetického zákona. Rozhodnutím stavebního úřadu se dokládá toliko soulad mezi stavbou elektrárny a využitím pozemkových parcel určených k zastavění. Stěžovatelka č. 2 poukazuje v této souvislosti na účel a formu kolaudačního souhlasu, kterým je v podstatě pouhé potvrzení faktického stavu, který existoval již od okamžiku dokončení stavby dle projektové dokumentace, a jeho vydáním není zasahováno do práv třetích osob.

Posuzování technických předpokladů tak podle názoru stěžovatelky č. 2 nenáleží stavebnímu úřadu, nýbrž reviznímu technikovi, jenž vyhotoví revizní zprávu, a příslušnému distributorovi, jenž zpracuje protokol o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou, a zároveň provede první paralelní připojení energetického zařízení k distribuční soustavě. Revizní zpráva i protokol o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu byly žalovanému včas doloženy. Stěžovatelka č. 2 poukázala rovněž na další revizní zprávy a jiné podklady, které připojila ke své kasační stížnosti, a které měly osvědčovat potřebnou technickou úroveň elektrárny. V době udělení licence stěžovatelce č. 2 rozhodoval žalovaný na základě předložení výchozí revizní zprávy a závěrečného protokolu o splnění technických podmínek. Tuto skutečnost podporuje i stanovisko legislativně právního odboru žalovaného ze dne 31. 12. 2010, vypracované JUDr. J. P., v němž se konstatuje, že kolaudační souhlas pro rozhodnutí o udělení licence není nutný. V souladu se zásadou rovného přístupu ke všem žadatelům o licenci by tak trvání na splnění povinnosti předložit v řízení o udělení licence kolaudační souhlas představovalo zkrácení stěžovatelky č. 2 na jejích právech.

I kdyby se v případě nesplnění povinnosti předložit kolaudační souhlas jednalo o vadu, tato vada by dle názoru stěžovatelky č. 2 byla pouze marginální, neboť byla zhojena pozdějším vydáním kolaudačního souhlasu ze dne 9. 3. 2011. Stěžovatelka č. 2 dále odkázala na nález Ústavního soudu týkající se individuálního posuzování jednotlivých případů a zrekapitulovala průběh řízení o udělení licence, přičemž zdůraznila jednotlivé kroky, jež v jeho rámci učinila. Pozastavila se zejména u postupu stavebního úřadu při vydávání kolaudačního souhlasu, resp. při dodatečném povolování změn stavby (elektrárny), jejž označila za příliš formalistický. Stěžovatelka č. 2 se domnívá, že ze strany stavebního úřadu se jednalo o obstrukční kroky hraničící se zneužitím pravomoci úřední osoby, a že v tomto případě je na místě individuální posouzení případu ve smyslu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu.

Stěžovatelka č. 2 současně namítá, že posouzení správnosti a úplnosti předložených dokumentů je v první řadě na samotném žalovaném, který jako autor vyhlášky č. 426/2005 Sb. by měl disponovat dostatečným odborným zázemím pro vyřízení žádosti o udělení licence v souladu s příslušnými právními předpisy. Žalovaný svým postupem rovněž plnil jednu ze základních zásad činnosti správních orgánů obsaženou v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, tedy dbal o to, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem představovaným povinností České republiky splnit indikativní cíl 8 % podílu obnovitelných zdrojů na hrubé domácí spotřebě elektřiny v roce 2010. Jelikož žalovaný vydal rozhodnutí o udělení licence na základě stěžovatelkou č. 2 předložených dokladů, aniž by požadoval jejich doplnění, nelze dle názoru stěžovatelky č. 2 než konstatovat její dobrou víru.

Následně stěžovatelka č. 2 rozvíjí svou argumentaci k tvrzeným vadám řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. V této souvislosti rozporuje výpověď revizního technika M. J., který uvedl, že revizní zpráva se týkala pouze nízkonapěťové části mezi trafostanicí a dvěma rozvaděči. Stěžovatelka č. 2 výslovně namítá, že žalovanému doložila úplnou a správnou zprávu o výchozí revizi ke všem částem energetického zařízení, včetně zpochybňované stejnosměrné NN části (založené na č. l. 137 a násl. správního spisu), jakož i VN části a navazující zprávy o výchozí revizi (dodatku) ze dne 13. 4. 2011. Úřední záznam o podaném vysvětlení M. J. ze dne 1. 12. 2014 (jakož i další úřední záznamy z podání vysvětlení v rámci přípravného řízení trestního) přitom nelze v souladu s trestními předpisy považovat za plnohodnotný důkaz, neboť byl sepsán bez účasti stěžovatelky č. 2. Tento záznam stěžovatelku č. 2 poškozuje, snižuje její důvěryhodnost a ovlivnil názor krajského soudu na její dobrou víru. Stěžovatelka č. 2 současně opětovně navrhla, aby byl předložen záznam o podání vysvětlení Ing. L. Š., na jehož žádost byla revizním technikem vyhotovena druhá verze revizní zprávy ze dne 22. 9. 2010, a to po vyžádání jejího doplnění ze strany žalovaného. Podle názoru stěžovatelky č. 2 nemůže obstát ani závěr krajského soudu, přebírající bez dalšího argument stěžovatele č. 1, že revizní zpráva předložená žalovanému v řízení o udělení licence se musí týkat celého energetického zařízení. Tento závěr nevyplývá z právních předpisů a ani z předchozí rozhodovací praxe žalovaného i krajského soudu.

Závěrem své kasační stížnosti stěžovatelka č. 2 dodává, že považuje napadený rozsudek za naprosto nepřiměřený, neboť právní vztahy navazující na udělení licence jsou po uplynutí více než 4 let stabilizovány. Otázka nedoložení rozhodnutí stavebního úřadu, resp. revizní zprávy v rozsahu požadovaném stěžovatelem č. 1, nikdy nenarušovala bezpečný provoz energetického zařízení, které má po celou dobu odpovídající technickou úroveň ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 energetického zákona. Napadený rozsudek je tak v rozporu se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře obsaženou v ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu. Stěžovatelka č. 2 v této souvislosti namítá rovněž porušení ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu, jelikož újma, která jí v důsledku zrušení rozhodnutí o udělení licence hrozí, je v naprostém nepoměru vůči újmě, která hrozí jiným účastníkům řízení, či veřejnému zájmu.

S ohledem na shora uvedené stěžovatelka č. 2 navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu I. výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatel č. 1 ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelky č. 2 ze dne 9. 7. 2015 uvedl, že ačkoli krajský soud nevyhověl všem žalobním bodům, považuje napadený rozsudek v rozsahu jeho I. výroku za věcně správný. Stěžovatel č. 1 se neztotožňuje s názorem stěžovatelky č. 2 souvisejícím s chybějícími podmínkami řízení, když na podání žaloby stěžovatele č. 1 nebyl dán závažný veřejný zájem. Stěžovatel č. 1 odkazuje v této souvislosti na dikci ustanovení § 66 odst. 2, jakož i na judikaturu a komentářovou literaturu, ze kterých plyne, že posouzení této otázky přísluší výlučně nejvyššímu státnímu zástupci, a správní soudy proto nejsou oprávněny jeho úsudek přezkoumávat. Žalobní legitimace nejvyššího státního zástupce dopadá zejména na případy, v nichž bylo správním orgánem vydáno rozhodnutí ve prospěch jediného účastníka správního řízení, ačkoliv takové rozhodnutí být vydáno nemělo. V takových případech totiž neexistuje žádný subjekt, který by byl rozhodnutím správního orgánu zkrácen na svých veřejných subjektivních právech a žaloba k ochraně veřejného zájmu se stává jediným prostředkem nápravy. Limitem pro její podání není posouzení otázky, zda a jak rozhodnutí správního orgánu zasáhlo do právní sféry nejvyššího státního zástupce. Není jím ani posouzení, zda rozhodnutím správního orgánu bylo porušeno veřejné subjektivní právo jiných osob. Otázka dotčení veřejných subjektivních práv osob se promítá pouze do posouzení, zda se jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují veřejná subjektivní práva nebo povinnosti. Tato skutečnost však nevylučuje, že v konkrétním případě může ochrana veřejného zájmu vyznít ve prospěch veřejných subjektivních práv některých osob. To je také důvod, proč se žaloba ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 může dotknout dobré víry jednotlivce ve správnost rozhodnutí správního orgánu, a to právě v zájmu ochrany dobré víry všech, kteří mohou být nerespektováním zákonných postupů ohroženi na bezpečnosti a ochraně zdraví nebo poškozováni (např. zvýšenou úhradou ceny energie).

Stěžovatel č. 1 nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatelky č. 2 stran porušení zásady ochrany práv nabytých v dobré víře spolu s ustanovením § 94 odst. 4 správního řádu. Podnikání v energetice je totiž vázáno na autoritativní souhlas státu, který je možno udělit pouze za předpokladu striktního splnění obecných (věk, svéprávnost, bezúhonnost) i zvláštních podmínek, jež souvisí s povahou činnosti, tedy i tím, do jaké míry je taková činnost nebezpečná. Udělením licence stát garantuje, že provozování činnosti v regulované oblasti povolil subjektu, u něhož splnění veškerých zákonných podmínek originárně ověřil. Nelze proto akceptovat názor, že podmínky pro udělení licence nemusely být splněny, resp. že by je bylo možno plnit průběžně po vydání licence. Stěžovatelka č. 2 nicméně k žádosti o udělení licence nepředložila všechny zákonem předpokládané přílohy, přičemž v návaznosti na takto nezákonně získanou licenci jí současně vzniklo právo na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výši, na kterou by v případě, že by jí licence byla udělena až po 1. 1. 2011, neměla nárok. Za uvedených okolností nemůže být na dobrou víru stěžovatelky č. 2 kladen větší důraz než na dobrou víru všech dalších osob, které mohou být rozhodnutím o udělení licence přímo, či nepřímo poškozováni. Takový postup by byl ve zjevném rozporu s ustanovením čl. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“). Dobrou víru nelze chápat tak široce, že by vyhovovala i případům, kdy žadatel o licenci předloží žalovanému neúplné podklady s výslovným návrhem na udělení licence. Pokud jde o vytýkané porušení § 94 odst. 4 správního řádu, stěžovatel č. 1 dodává, že v řízení před krajským soudem se toto ustanovení neuplatní, neboť postup správních soudů je upraven soudním řádem správním, nikoliv správním řádem.

K námitce, že kolaudační souhlas, popřípadě i jiné rozhodnutí stavebního úřadu nedokládá splnění technických předpokladů, stěžovatel č. 1 uvádí, že posouzení technických předpokladů ve smyslu ustanovení § 5 odst. 3 energetického zákona v sobě zahrnuje jednak posouzení otázek bezpečnostních, a následně též posouzení otázek stavebně technických. Ve vztahu k energetickým zařízením, která jsou stavbami, a rovněž ve vztahu k jejich bezpečnosti se proto aplikují jak stavební zákon, tak i zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním dozoru“), resp. též vyhláška č. 73/2010 Sb. Zákonné požadavky jmenovaných předpisů se promítají do vyhlášky č. 426/2005 Sb., jež blíže demonstrativně uvádí, kterými listinami lze dokládat technické předpoklady. Protože fotovoltaická elektrárna je stavbou ve smyslu ustanovení § 122 odst. 1 stavebního zákona, stěžovatelka č. 2 tak musela její užívací oprávnění podle ustanovení § 119 a násl. stavebního zákona doložit kolaudačním souhlasem, nikoliv pouze oznámením záměru stavebníka započít s užíváním stavby (jež ostatně vůbec nebylo stěžovatelkou č. 2 učiněno). Bez existence kolaudačního souhlasu si žalovaný nemohl posoudit stavebně technickou otázku sám, a tudíž ani nemohl uzavřít, že bylo doloženo splnění všech technických předpokladů k zajištění výkonu licencované činnosti. V tomto ohledu je bez významu i postup distributora, který sepsal protokol o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou ČEZ Distribuce, a.s. ze dne 23. 12. 2010, neboť zmíněný protokol nezakládá oprávnění užívat energetické zařízení ve smyslu veřejnoprávních předpisů, a tedy ani neosvědčuje jeho bezpečnost. Vzhledem ke skutečnosti, že stavebně technickou otázku si žalovaný nemohl posoudit sám, považuje stěžovatel č. 1 za irelevantní také námitku zpochybňující postup stavebního úřadu v předmětné věci. Ostatně stěžovatelka č. 2 rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byla zamítnuta žádost o povolení zkušebního provozu z důvodu nepovolených změn stavby, ani nenapadla odvoláním, a rozhodnutí tak nabylo dne 15. 1. 2011 právní moci. Podle názoru stěžovatele č. 1 se proto uplatní zásada presumpce správnosti správního aktu.

Názoru stěžovatelky č. 2, že nepředložení kolaudačního souhlasu mohlo představovat vadu toliko marginálního charakteru, odporuje jednak výslovné znění ustanovení § 5 odst. 3 energetického zákona, a následně též skutečnost, že stěžovatelce č. 2 byly uloženy pokuty za spáchání správního deliktu provedení stavby v rozporu se stavebním povolením a správního deliktu užívání stavby bez kolaudačního souhlasu. Rozhodnutí o uložení pokut přitom nebyla ze strany stěžovatelky č. 2 nikterak napadena. Stěžovatel č. 1 současně podotýká, že neobstojí ani argument spočívající v následném zhojení nedostatků licenčního řízení dodatečným vydáním kolaudačního souhlasu ze dne 9. 3. 2010, neboť v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu.

Stěžovatel č. 1 nesouhlasí ani s námitkami, které stěžovatelka č. 2 podřadila pod kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel č. 1 k tomu v první řadě blíže konstatuje, že obsahově se dle jeho názoru jedná o kasační důvod podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Následně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se ztotožňuje, neboť krajský soud se v něm se spornou otázkou rozsahu revizní zprávy podrobně vypořádal. Dovodil, že již z vlastní revizní zprávy je zřejmé, že se nevztahuje na kompletní NN část energetického zařízení, což je podpořeno i vysvětlením podaným M. J. Úřední záznam o podaném vysvětlení lze v řízení podle soudního řádu správního použít jako listinný důkaz, přičemž stěžovatel č. 1 je ve shodě s krajským soudem přesvědčen, že nebylo nutno tento důkaz doplnit o výslech příslušné osoby, neboť zjištění, jež se z něj podávají, nejsou osamocená a zcela korespondují se zjištěními, jež vyplývají již ze správního spisu a samotné revizní zprávy.

Skutečnost, že k prokázání technických předpokladů se vyžaduje revize celého energetického zařízení, vyplývá z dotčených právních předpisů a technických norem, jimž musí technická úroveň energetického zařízení odpovídat. V této souvislosti odkazuje stěžovatel č. 1 na ustanovení § 7b odst. 1 písm. a) a b) zákona o státním dozoru a na navazující vyhlášku č. 73/2010 Sb., neboť z nich plyne, že předmětná zařízení jsou vyhrazenými elektrickými zařízeními. V citovaných předpisech jsou pak stanoveny podmínky kladené na tato zařízení. Ustanovení § 3 a přílohy 2 bodu 3. vyhlášky č. 73/2010 Sb. obsahují povinnost osvědčit bezpečnost energetického zařízení před jeho uvedením do provozu, přičemž toto osvědčení provádí revizní technik. Bezpečnost energetického zařízení proto mohla osvědčovat toliko řádná a úplná revizní zpráva vyhotovená k tomu oprávněnou osobou. Stěžovatel č. 1 následně opakuje argumentaci uplatněnou již ve své žalobě, která souvisí s nutností doložení stanoviska organizace státního odborného dozoru, resp. Technické inspekce České republiky. Pro posouzení, k jakému zařízení se má revize, resp. odborné stanovisko Technické inspekce České republiky vztahovat, je rozhodující zodpovězení otázky, co je v posuzovaném případě energetickým zařízením. Vzhledem k tomu, že licencovanou činnost představuje výroba elektřiny, je nutno posoudit otázku, co tvoří výrobnu elektřiny. Stěžovatel č. 1 proto odkazuje na výklad tohoto pojmu, jenž je obsažen v ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) bodu 20. energetického zákona, a dle něhož výrobnou elektřiny je energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu. Dle jeho názoru tak mezi nezbytná zařízení výrobny patří ty instalace, které umožňují vytvořit funkční celek energetického zařízení. V nyní projednávané věci se jedná primárně o fotovoltaické panely, neboť v nich dochází k vlastní přeměně sluneční energie na elektřinu. Jelikož samy o sobě fotovoltaické panely funkční celek nevytváří, lze z pohledu nízkonapěťové části považovat za výrobnu teprve jejich vzájemné propojení spolu s měniči, rozvodnými skříněmi DC a AC a kabelovými trasami DC a AC. Shodné závěry jsou patrné také z posudku Českého vysokého učení technického ze dne 8. 7. 2013.

Závěrem svého vyjádření stěžovatel č. 1 dodává, že zjištění skutkového stavu bylo v licenčním řízení stěžovatelkou č. 2 výslovně „zamlženo“, neboť revizní zpráva s ohledem na úpravu první strany vyvolávala dojem, že se vztahuje na kompletní energetické zařízení, ačkoliv tomu tak nebylo. I z tohoto důvodu lze jen stěží usuzovat na její dobrou víru ve správnost rozhodnutí o udělení licence. Deklaruje-li revizní zpráva vlastnosti zařízení v rozsahu, v němž fakticky nebyla prováděna, ztrácí svoji vypovídací hodnotu. Nedostatky revizní zprávy přitom nemohou být zhojeny okolností, že chybějící instalace byly později dokončeny, jelikož jejich funkčnost by musela osvědčit nová řádná revizní zpráva. Stěžovatel č. 1 proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky č. 2 jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelka č. 2 následně doplnila svou kasační stížnost, jakož i vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele č. 1, a to podáním ze dne 21. 10. 2015, v němž uvedla, že vzhledem k rozhodnutím Nejvyššího správního soudu vydaným v obdobných případech by ke zrušení rozhodnutí o udělení licence mělo dojít až tehdy, pokud v řízení došlo k takovým vadám, které by svou intenzitou zásadně zpochybnily věrohodnost či pravdivost skutkových podkladů, z nichž správní orgán při rozhodování vyšel, a to zejména v zájmu ochrany právní jistoty a zachování nabytých práv. Závěr o důvodnosti žaloby by měl být založen nejen výlučně na závažných zjištěních, která vyplynou např. z rozsudků trestních soudů, a která zásadně zpochybní pravdivost skutkových podkladů, ale zejména na skutečnosti, že nápravu nemohl realizovat sám správní orgán. Soud musí vždy zkoumat, zda byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení licence. Pro její vznik a trvání je rozhodná doba, která uplynula od vydání nezákonného rozhodnutí, jakož i příčina, míra a povaha zjištěné nezákonnosti. V této souvislosti poukázala stěžovatelka č. 2 na okolnost, že žalovaný po celou dobu od vydání rozhodnutí stěžovatelku č. 2 na tvrzenou nezákonnost nikterak neupozornil, přičemž i sám uznal, že sehrál svou roli v systémovém selhání při udělování licencí ke konci roku 2010.

Žalovaný se nevyjádřil ani k obsahu kasační stížnosti stěžovatelky č. 2.

Nejvyšší správní soud při posuzování kasačních stížností v první řadě hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. V této souvislosti dospěl k závěru, že kasační stížnosti mají požadované náležitosti, byly podány včas a osobami k tomu oprávněnými (viz ustanovení § 103 a § 106 s. ř. s.), stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem (stěžovatelka č. 2), resp. jednají zaměstnancem majícím právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (stěžovatel č. 1; viz ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s.) a není namístě kasační stížnosti odmítnout pro nepřípustnost (viz ustanovení § 104 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem a důvody kasačních stížností (viz ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), následně napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné. Vycházel přitom z obsahu soudního spisu, jakož i správního spisu vedeného žalovaným v licenčním řízení a spisu příslušného stavebního úřadu.

Stěžovatel č. 1 uplatňuje ve své kasační stížnosti důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž všechny svoje kasační námitky směřuje k okruhu otázek souvisejících s řízeními o změně rozhodnutí o udělení licence, resp. se samotnými rozhodnutími o změně licence, když uvádí, že „[k]rajský soud nepřisvědčil žalobní námitce o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o změně licence z důvodu nesrozumitelnosti jeho účinků a pro nedostatek důvodů, ačkoli měl pro tyto namítané vady rozhodnutí zrušit [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozhodnutí krajského soudu je v tomto rozsahu dílem nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a dílem je založeno na nesprávném posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ Nejvyšší správní soud podotýká, že s tímto okruhem otázek se již vypořádal ve svém nedávném rozsudku v obdobné věci ze dne 9. 7. 2015, č. j. 4 As 84/2015 – 37 (závěry vyslovené v uvedeném rozsudku byly následně aplikovány také v dalších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu – viz např. rozsudek ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2 As 103/2015 – 171, rozsudek ze dne 2. 10. 2015, č. j. 7 As 90/2015 – 32, nebo též rozsudek ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 As 102/2015 – 30; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz). Zdejší soud přitom nevidí důvod, proč by se měl od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku odchýlit; použil je proto jako východisko i v nyní projednávané věci.

Nejvyšší správní soud v první řadě odkazuje na výrok rozhodnutí o udělení licence ze dne 31. 12. 2010, jehož znění je: „Energetický regulační úřad jako příslušný správní orgán podle ustanovení § 17 odst. 4 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění jeho pozdějších doplňků a změn, podle § 8 téhož zákona a za použití ustanovení § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění uděluje licenci číslo 111017445.“ Nutno v této souvislosti odkázat také na výroky rozhodnutí o změně licence. Výrok rozhodnutí žalovaného o změně rozhodnutí o udělení licence ze dne 28. 3. 2011, č. j. 01563-4/2011-ERU, zní následovně: „Energetický regulační úřad jako příslušný správní orgán podle ustanovení § 17 odst. 4 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění jeho pozdějších doplňků a změn, podle § 8 téhož zákona a za použití ustanovení § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění, na základě žádosti držitele licence ze dne 24. 3. 2011 mění rozhodnutí o udělení licence číslo 111017445 změnou číslo 001 takto: […]“ Výrok rozhodnutí žalovaného o změně rozhodnutí o udělení licence ze dne 2. 4. 2013, č. j. 02848-5/2013-ERU, zní následovně: „Energetický regulační úřad jako příslušný správní orgán podle ustanovení § 17 odst. 6 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle § 9 téhož zákona a za použití ustanovení § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, na základě žádosti držitele licence ze dne 13. 3. 2013 vydává nové rozhodnutí o udělení licence číslo 111017445 změnou číslo 002 takto: […]“

Pokud jde o rozhodnutí o změně licence 002, podle názoru Nejvyššího správního soudu je z něj patrné, že se vskutku jednalo pouze o změnu původního rozhodnutí o udělení licence, neboť toto rozhodnutí je nadepsáno jako „Rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence“, ve výroku je odkaz na ustanovení § 9 energetického zákona upravujícího změny rozhodnutí o udělení licence a je zde výslovně zdůrazněno, že se jedná o změnu číslo 002. Kromě výše uvedeného je zřejmé také to, že rozhodnutí je vydáváno na základě žádosti držitele licence ze dne 13. 3. 2013, z čehož vyplývá, že licence nemohla být udělena znovu, neboť již byla udělena a disponovala jí stěžovatelka č. 2. Mohlo se tak jednat pouze o změnu rozhodnutí o udělení stávající licence, což ostatně potvrzuje i shodné číslo udělené licence. Tato skutečnost je zjevná také z porovnání obsahu obou rozhodnutí, když rozhodnutí o změně licence 002 se materiálně liší od rozhodnutí o udělení licence pouze v osobě odpovědného zástupce. Poukázat lze i na údaje týkající se data vzniku oprávnění, termínu zahájení výkonu licencované činnosti, resp. doby, na níž se licence uděluje. V rozhodnutí o udělení licence je v tomto ohledu uvedeno následující: „Oprávnění k licencované činnosti vznikne dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence. Termínem zahájení licencované činnosti je den nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence. Licence se uděluje na dobu 25 let ode dne vzniku oprávnění k licencované činnosti.“ V rozhodnutí o změně licence 002 jsou naproti tomu uvedena již konkrétní data, která se shodují se dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence (tzn. „31. 12. 2015“ jakožto den vzniku oprávnění a zahájení výkonu licencované činnosti), resp. se od tohoto dne odvíjejí (tzn. „do 31. 12. 2035 včetně“ jakožto doba, na kterou se licence uděluje). Ačkoliv formálně jsou tyto údaje vyjádřeny jinak, materiálně se jedná o tatáž data, jež jsou v obou případech vázána na den nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence.

Na tomto závěru nezmění ničeho ani skutečnost, že ve výroku rozhodnutí o změně licence 002 je mimo jiné uvedeno, že se jedná o „nové rozhodnutí o udělení licence“. Jak totiž konstatoval přiléhavě již krajský soud, žalovaný při rozhodování o žádosti o změnu licence mohl buďto vydat rozhodnutí, jehož výrok by obsahoval původní text z původního rozhodnutí o udělení licence s údajem o tom, že tento text se nahrazuje a s novým textem nahrazujícím dosavadní text anebo zvolit formu tzv. „úplného znění licence“, kde výrokem je aktuální text udělené licence po zahrnutí požadovaných změn. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele č. 1, podle kterých rozhodnutí o změně licence formálně mění celé rozhodnutí o udělení licence a je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť není zřejmé, v jakém rozsahu se rozhodnutí o změně licence dotýká předchozího rozhodnutí, v jakém rozsahu měly pominout účinky původní licence a jaké veškeré účinky v sobě rozhodnutí o změně licence vlastně ve smyslu ustanovení § 102 odst. 9 správního řádu spojuje. Nejedná se totiž o nové rozhodnutí podle ustanovení § 101 správního řádu, nýbrž o změnu původního rozhodnutí o udělení licence postupem upraveným v ustanovení § 9 energetického zákona. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele č. 1, dle které je argumentace krajského soudu vnitřně rozporná, neboť na jedné straně konstatuje, že rozhodnutí o změně licence nemůže mít účinky nového rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 102 odst. 9 správního řádu, avšak zároveň připouští, že žalovaný zvolil formu tzv. „úplného znění licence“. Krajský soud totiž konstatoval, že rozhodnutí o změně licence nemá ve vztahu k předchozímu rozhodnutí o udělení licence právní účinky ve smyslu ustanovení § 102 odst. 9 správního řádu (tj. nejedná se o rozhodnutí zcela nahrazující původní rozhodnutí o udělení licence) a dále poukázal na způsob, jakým byla změna rozhodnutí o udělení licence provedena. Tuto argumentaci považuje Nejvyšší správní soud za srozumitelnou, logickou a nerozpornou.

Výše uvedené závěry lze aplikovat rovněž na vztah rozhodnutí o udělení licence a rozhodnutí o změně licence 001, a to i navzdory skutečnosti, že ve výroku rozhodnutí o udělení licence 001 je uvedeno, že rozhodnutí se vydává podle ustanovení § 8 energetického zákona, jež upravuje právní režim udělování licencí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu se jedná o zřejmou nesprávnost, která však není způsobilá ovlivnit zákonnost tohoto rozhodnutí, neboť z ostatních jeho náležitostí (srov. mutatis mutandis ve vztahu k náležitostem rozhodnutí o změně licence 001 odst. [44] – [45] tohoto rozsudku) je zcela nepochybné, že se jedná o změnu rozhodnutí o udělení licence. Rozhodnutí o změně licence 001 na rozdíl od rozhodnutí o změně licence 002 navíc ve výroku výslovně uvádí, že „mění rozhodnutí o udělení licence číslo 111017445 změnou číslo 001 […]“

Důvodná není ani námitka stěžovatele č. 1, podle které krajský soud věc nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že obsah rozhodnutí je třeba vykládat ve spojení se skutkovými důvody vyplývajícími ze žádosti o změnu a z obsahu správního spisu. Jak již totiž bylo zmíněno výše, rozhodnutí o změně licence ve svých výrocích výslovně odkazují na žádosti držitele licence (stěžovatelky č. 2) ze dne 24. 3. 2011, resp. 13. 3. 2013, a proto lze (a je třeba) při přezkumu správnosti a zákonnosti předmětných rozhodnutí žalovaného zohlednit také obsah zmíněných žádostí, které jsou obsaženy ve správním spise a z nichž je zřejmé, že se jedná o žádosti o změnu licence z důvodu změny obchodní firmy, resp. osoby odpovědného zástupce stěžovatelky č. 2, podané na příslušných formulářích, které byly náležitě doloženy aktuálním výpisem z obchodního rejstříku, resp. prohlášením odpovědného zástupce, výpisem z evidence rejstříku trestů a potvrzením o vykonávané praxi této osoby. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil ani s námitkami stěžovatele č. 1, dle kterých rozhodnutí o změně licence formálně mění celé rozhodnutí o udělení licence, avšak ze správního spisu nelze dohledat, z jakých důvodů je tak činěno, a nejsou zde obsaženy důkazy, o které žalovaný opřel svá rozhodnutí, a skutkový stav, který vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí, proto nemá oporu ve spisu.

Na základě shora popsaných důvodů považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele č. 1 za nedůvodnou, a v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. ji proto zamítl.

Stěžovatelka č. 2 uplatňuje ve své kasační stížnosti důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. Nutno nicméně poznamenat, že ačkoliv kasační důvod podle písm. b) citovaného ustanovení, jehož podstatou je zrušení rozhodnutí pro vady řízení před správním orgánem, může obecně svědčit buďto žalobci nebo osobě zúčastněné na řízení, neboť na rozdíl od žalovaného mohou mít z logiky věci zájem na zrušení jeho rozhodnutí, v posuzovaném případě je zcela zřejmé, že stěžovatelka č. 2 (jako osoba zúčastněná na řízení) v průběhu celého řízení před správními soudy obhajuje zákonnost rozhodnutí žalovaného, a nemá tak žádný právní zájem na jejich zrušení. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s názorem stěžovatele č. 1, že argumentace stěžovatelky č. 2 uvedená v její kasační stížnosti k důvodu podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. se obsahově týká spíše kasačního důvodu podle písm. d) citovaného ustanovení, tedy jiné vady řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Pro přehlednost tak lze jednotlivé kasační námitky stěžovatelky č. 2 rozdělit do následujících kategorií: zmatečnost řízení před krajským soudem spočívající v nedostatku podmínek řízení [III. B. 1)], zmatečnost řízení před krajským soudem vyplývající z nesprávného posouzení otázky ochrany veřejných subjektivních práv [III. B. 2)], nesprávné posouzení otázky splnění technických předpokladů pro udělení licence související s nedoložením kolaudačního souhlasu [III. B. 3)], nesprávné posouzení otázky dobré víry stěžovatelky č. 2 [III. B. 4)] a vady řízení před krajským soudem, jež měly za následek nezákonnost napadeného rozsudku [III. B. 5)].

Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou spočívající v absenci podmínek řízení. Stěžovatelka č. 2 v této souvislosti vytýká krajskému soudu, že se nesprávně vypořádal s otázkou existence závažného veřejného zájmu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 s. ř. s. Jelikož závažný veřejný zájem není dle jejího názoru v nyní projednávané věci dán, stěžovatel č. 1 nebyl k podání žaloby aktivně legitimován, a napadený rozsudek krajského soudu je proto nutno považovat za zmatečný ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že podle ustanovení § 66 odst. 2 s. ř. s. „[ž]alobu je oprávněn podat nejvyšší státní zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem.“ Žaloba nejvyššího státního zástupce ve smyslu citovaného ustanovení tak představuje jednu z forem zvláštní žalobní legitimace k ochraně veřejného zájmu. Jak vyslovil Nejvyšší správní soud již v minulosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, č. j. 8 As 27/2006 – 70, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS), „[ú]vaha, zda je v konkrétní věci dán „závažný veřejný zájem“, je vyhrazena Nejvyššímu státnímu zástupci, nepodléhá přezkumu správními soudy a záleží na žalobkyni [myšleno nejvyšší státní zástupkyni], zda svého práva využije.“ Existence závažného veřejného zájmu se proto v případě žalob podávaných nejvyšším státním zástupcem nemusí prokazovat a soud se věcně zabývá každou takovou žalobou, která jinak splňuje obecné náležitosti a byla podána v tříleté žalobní lhůtě (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015, č. j. 2 As 103/2015 – 128, příp. též závěry vyslovené v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 2 As 103/2015 – 171).

Tomuto závěru je ostatně nakloněna i doktrína (viz komentář k ustanovení § 66 odst. 2 s. ř. s. in: POTĚŠIL, L. ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 579), která říká, že nejvyšší státní zástupce musí k podání žaloby „shledat závažný veřejný zájem. Tím se odlišuje od veřejného ochránce práv (srov. odst. 3), který musí pro podání žaloby závažný veřejný zájem prokázat. […] V případě nejvyššího státního zástupce postačí v žalobě uvést, že v daném případě byl shledán závažný veřejný zájem. To by mělo být opatřeno konkrétními skutečnostmi, z nichž tak pramení.“