9 Ads 278/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Ads 278/2014- 73 - text 9 Ads 278/2014 - 77 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: P. Ch. zast. JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/7086/14/4S-HMP, sp. zn. SZ/2368/2013/4S-HMP, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 104/2014 – 24, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 104/2014 – 24, se zrušuje. II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2014, č. j. MPSV-UM/7086/14/4S-HMP, sp. zn. SZ/2368/2013/4S-HMP, se odmítá. III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného, a to pro zjevnou neoprávněnost stěžovatele k jejímu podání. [2] Žalobou napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelovy manželky, paní Ing. A. Ch., trvale bytem D. 1985/10, P., a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky  krajské pobočky pro hl. město Prahu ze dne 8. 7. 2013, č. j. 451160/13/AB, jímž byla dle § 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře), zamítnuta její žádost o dávku státní sociální podpory - rodičovský příspěvek ode dne 26. 12. 2012. [3] Soud vzal z kopie žalobou napadeného rozhodnutí za prokázané, že účastníkem správního řízení byla pouze Ing. A. Ch., a v důsledku této skutečnosti dospěl k závěru, že stěžovateli legitimace k podání žaloby dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nesvědčí. [4] Krajský soud vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 5 A 45/2001  65, dle kterého „žalobce, který dle platné právní úpravy nebyl účastníkem správního řízení, nemá v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobní legitimaci; nic na tom nemění skutečnost, že žalovaný s žalobcem po celou dobu rozkladového řízení jako s účastníkem správního řízení jednal [§ 65 odst. 1 a 2 s. ř. s., § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Postavení účastníka řízení a z toho plynoucí soubor práv a povinností náleží jen tomu, koho za účastníka správního řízení považuje zákon, nikoliv správní orgán.“ [5] S ohledem na nedostatek žalobní legitimace krajský soud žalobu dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítl. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel napadá usnesení krajského soudu kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [7] Nezákonnost napadeného usnesení spatřuje v tom, že krajský soud žalobu odmítl s pouhým odkazem na to, že účastníkem správního řízení byla jeho manželka, aniž by se blíže zabýval tím, zda tímto rozhodnutím nedošlo k zásahu také do jeho právní sféry. [8] Krajský soud se dále dopustil porušení práva na rovnost zbraní zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), protože vyjádření žalovaného, kterému zcela vyhověl, doručil stěžovateli až s konečným rozhodnutím ve věci. [9] Podle ustálené judikatury k čl. 6 Úmluvy zahrnuje koncept spravedlivého procesu právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mj. být účastníci řízení seznámeni s každým stanoviskem nebo důkazem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu a musí mít možnost se k nim vyjádřit (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nideröst Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997 a rozsudek ve věci Mantovaneli proti Francii ze dne 18. 3. 1997, či rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, č. j. 2 Afs 91/2007-90, a ze dne 30. 9. 2013, č. j. 5 Ans 5/2013 – 29). [10] V žalobě stěžovatel v souladu s § 65 odst. 1 s. ř. s. tvrdil porušení jemu náležejících práv, a to práva na rodinný život, práva na vzdělání a práva na majetek, tj. základních lidských práv a svobod, které nemohou být vyloučeny ze soudního přezkumu. Jedná se o subjektivní práva stěžovatele, která nemohou být posuzována v žalobě někoho jiného. [11] Omezení práva na soudní ochranu je nutné, jako jakékoliv jiné omezení, vykládat restriktivně. Krajský soud vycházel dle svých tvrzení z ustálené judikatury, tj. z rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 A 45/2001, avšak opomněl, že tato judikatura byla překonána usnesením rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42 (v podrobnostech srov. rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2009, č. j. As 51/2008 - 161, a ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 - 67). [12] V posledně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že ze všech těchto příčin nelze § 65 odst. 1 s. ř. s. vykládat doslovným jazykovým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu. Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce, tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to, zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce, nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil vjeho právní sféře... Ke skutečnosti, že stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení, soud uvádí, že konstrukce ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. (na rozdíl od odst. 2 stejného ustanovení) nutně nevyžaduje předchozí účastenství žalobce ve správním řízení. Z hlediska aktivní legitimace k podání žaloby proto není určující, zda s dotčeným subjektem bylo jednáno jako s účastníkem správního řízení, nýbrž zda vydaným rozhodnutím byla dotčena jeho právní sféra ve shora popsaném smyslu. [13] Žalobou napadeným rozhodnutím bylo porušeno minimálně stěžovatelovo právo na vzdělání a tím se negativně dotklo jeho právní sféry. [14] V kasační stížnosti stěžovatel dále obsáhle polemizuje s věcným obsahem žalobou napadeného rozhodnutí, včetně jeho ústavně právní roviny. [15] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovateli žalobní legitimace k podání žaloby dle § 65 odst. 1 s. ř. s. nesvědčí. Stěžovatel nebyl účastníkem předcházejícího správního řízení, ale měl postavení jen „společně posuzované osoby“ při posuzování nároku o rodičovský přípěvek jeho manželky. [16] Dále upozornil na to, že žalobu proti totožnému rozhodnutí podala v zákonem stanovené lhůtě i manželka stěžovatele, a to u Městského soud v Praze. Řízení je vedeno pod sp. zn. 4 Ad 25/2014. Pokud by Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, došlo by k litispendenci. [17] Navrhuje kasační stížnost zamítnout. [18] Stěžovatel podáním ze dne 28. 11. 2014 reagoval na vyjádření žalovaného a zdůraznil, že podmínkou věcného projednání žaloby není to, zda žalobou napadené rozhodnutí založilo, změnilo nebo zrušilo jeho subjektivní práva, ale to, zda se dotklo jeho právní sféry. Stěžovatel byl postaven před volbu, zda jít studovat do zahraničí a přijít o rodičovský příspěvek (220 000 Kč) nebo studovat v České republice, případně nestudovat vůbec. [19] K namítané duplicitě soudního řízení uvádí, že překážka litispendence je splněna, je-li dána totožnost účastníků a totožnost věci. Totožnost účastníků dána není, navíc jeho žaloba byla podána dříve než žaloba jeho manželky a již z tohoto důvodu by tedy nemohla být pro překážku litispendence odmítnuta. [20] Ve zbytku stěžovatel opětovně polemizuje s věcným posouzením sporu a přirovnává rodičovský příspěvek ke školnému. Výslovně uvádí, že mu a jeho rodině Česká republika vyměřila školné ve výši 220 000 Kč bez rozumného důvodu. Tím, že odešel studovat do zahraničí, nebyla jeho manželce vyplacena částka rovnající se skoro jedenácti průměrným měsíčním mzdám nebo dvaceti pěti minimálním mzdám. [21] Na repliku stěžovatele reagoval písemností ze dne 12. 2. 2015 žalovaný, který argumentuje ve prospěch svého věcného posouzení sporu. Je nadále přesvědčen, že stěžovateli žalobní legitimace nesvědčí. Uvádí, že z předložených podání jeho manželky lze učinit závěr, že není informována o podáních stěžovatele a není vyloučeno, že je vůbec informována o zahájení soudního sporu stěžovatelem. V řízení před městským soudem jedná zcela samostatně a stěžovatele neoznačila ani za osobu zúčastněnou na řízení. [22] Podáním ze dne 5. 3. 2015 reagoval stěžovatel na výše uvedené vyjádření žalovaného. Judikatura k žalobní legitimaci je již 10 let shodná a nevyžaduje k podání žaloby předchozí účastenstv