9 As 103/2014 — Nejvyšší správní soud

9 As 103/2014- 26 - text 9 As 103/2014 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: CONCORDIA, s.r.o., se sídlem Záhumenice 498/32, Brno, zast. JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 11. 2011, č. j. ČOI 96813/11/O100/3000/11/Če/Št, sp. zn. ČOI 23890/11/3000, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, č. j. 30 A 21/2012 – 70, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se sídlem Lidická 710/57, Brno. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno její rozhodnutí specifikované v záhlaví a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení. Výrokem II. jí byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 760 Kč. Uvedeným rozhodnutím stěžovatelky bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Jihomoravského a Zlínského se sídlem v Brně (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 8. 2011, č. j. ČOI 87416/11/3000/R/N/II, sp. zn. 187/30/11. [2] Správní orgán I. stupně uložil žalobkyni pokutu ve výši 30 000 Kč za to, že porušila právní povinnosti uvedené v § 4 odst. 3 v návaznosti na § 5a odst. 2, přílohy č. 2 písm. f), zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), čímž se dopustila správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Uvedeného činu se měla dopustit tím, že požadovala po spotřebiteli, pozůstalém V. N., platbu na základě faktury ze dne 25. 2. 2011, č. 2111020 ve výši 4 990 Kč (dále jen „faktura“) za uskutečněnou službu – převoz lidských pozůstatků zesnulého M. N. dne X. z místa dopravní nehody do Ústavu soudního lékařství v Brně. Převoz byl uskutečněn na základě výzvy Policie České republiky, tedy přestože si jej pozůstalý neobjednal a není ani osobou povinnou ke hrazení této služby dle § 5 odst. 5 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o pohřebnictví“). Žalobkyně se tedy měla dopustit nekalé obchodní praktiky tím, že užila agresivní obchodní praktiku, protože požadovala po spotřebiteli (pozůstalém) okamžitou nebo odloženou platbu za výrobky nebo služby, které mu dodala, ačkoli si je spotřebitel neobjednal. [3] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí stěžovatelky žalobou, jíž krajský soud vyhověl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí trpí vadami dle § 76 odst. 1 písm. a), b) i c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V první řadě se stěžovatelka nevypořádala s námitkami žalobkyně, že jí vznikly i jiné výdaje než pouze za převoz lidských ostatků na pitvu a že tento převoz nebyl předmětem fakturace, ačkoliv pro úvahu o naplnění skutkové podstaty správního deliktu s ohledem na specifičnost daného případu byla tato skutečnost rozhodující. Tyto další výdaje nejsou hrazeny z veřejného pojištění (na rozdíl od nákladů na dopravu na pitvu a z pitvy do místa, kde k úmrtí došlo, případně do místa pohřbu, je-li stejně vzdálené nebo bližší než místo, kde osoba zemřela – srov. § 39 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v posuzované době), a proto byly pozůstalému fakturovány. Z faktury nelze bez pochybností dovodit, že by mu byly fakturovány i služby, které mají být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. Stěžovatelka dále nevymezila služby, které byly pozůstalému účtovány neoprávněně. [4] Krajský soud dále konstatoval, že žalobkyně měla jakožto podnikatelka při výkonu své podnikatelské činnosti právo na náhradu nákladů včetně přiměřeného zisku, které je zakotveno v § 7 odst. 1 písm. d) zákona o pohřebnictví. Uvedené ustanovení určuje jako povinný subjekt k úhradě nákladů a přiměřeného zisku osobu, v jejímž zájmu náklady vznikly. Z dosud zjištěného skutkového stavu však nelze dovodit, že by osobou nesoucí náklady a přiměřený zisk žalobkyně mělo být konkrétní zdravotnické zařízení, Policie České republiky nebo jiná osoba odlišná od pozůstalého (dle § 5 odst. 5 zákona o pohřebnictví sjednatel pohřbu). [5] Na základě uvedených důvodů shrnul, že nelze dospět k jednoznačnému závěru, zda došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu nekalé obchodní praktiky. Z faktury ve spojení s dalšími listinami a tvrzeními žalobkyně není seznatelné, zda byla skutečně spotřebiteli fakturovaná platba za služby, které jsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění. [6] Z uvedených důvodů soud vyhověl žalobě, zrušil rozhodnutí stěžovatelky a věc jí vrátil k dalšímu řízení. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně [7] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., má tedy za to, že napadený rozsudek je nezákonný. Nezákonnost spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky. [8] Za zcela zásadní považuje fakturu, v níž je výslovně uvedeno, že byla vystavena k úhradě za „převoz zemřelého bez služeb pohřbu X. sobota 4490“. I z ostatních důkazů vyplývá, že dne X. byl proveden pouze převoz zemřelého a nemohl tím být myšlen žádný další převoz. Pokud by žalobkyně mínila fakturovat i jiné výlohy, zcela jistě by je řádně rozvedla a doložila. Z formulace ve faktuře jednoznačně vyplývá, že byl účtován převoz zemřelého na pitvu. Vzhledem k tomu, že tyto náklady jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, je třeba zdůraznit, že žalobkyně ve faktuře uvedla poznámku, že nebude nárokovat plnění od zdravotní pojišťovny. Takovou poznámku by neuváděla, pokud by nepožadovala úhradu nákladů na převoz na pitvu od pozůstalého. Tento postup je však nepřípustný. Tvrzení žalobkyně, že nárokovala náklady spojené s převozem zemřelého, nikoliv samotný převoz na pitvu, je v přímém rozporu s uvedeným na faktuře a po celou dobu správního řízení to zůstává v rovině tvrzení. Jestliže žalobkyni vznikly další náklady, měla o tom pozůstalého informovat a jednotlivé náklady specifikovat. Krajský soud námitky, že žalobkyně fakturovala i jiné náklady, vyhodnotil špatně. Tyto námitky jsou v přímém rozporu s obsahem faktury a žalobkyně žádným způsobem své další náklady nedoložila. Jediným dokladem, kterému lze přiznat určitou relevanci, zůstává faktura. [9] Nepodložená je i výtka soudu, že stěžovatelka nevymezila údajně neoprávněně fakturované služby. Z napadeného rozhodnutí je ale jednoznačné, že za neoprávněnou fakturaci je považován převoz zemřelého na pitvu. [10] Soud tedy v přímém rozporu s uvedeným na faktuře uzavřel, že žalobkyni vznikly i další náklady v souvislosti s převozem zemřelého. Žádné další náklady však na faktuře vyčísleny nejsou a nebyly rozebrány ani v e-mailové komunikaci ze dne 17. 3. 2011, na kterou poukazovala žalobkyně. Stěžovatelka má tedy za to, že soud se v napadeném rozsudku dostatečně nevypořádal s obsahem faktury, nepřihlédl k jeho významu a zaměřil se pouze na účelové námitky žalobkyně. [11] Z uvedených důvodů navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. [12] Žalobkyně ve svém vyjádření sdělila, že krajský soud zrušil napadené správní rozhodnutí z důvodů uvedených v § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. a obiter dictum se vyjádřil i k meritu věci. Ani v otázce meritorní pak soud stěžovatelce nepřisvědčil. Ta postavila kasační stížnost na tvrzené nezákonnosti rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Argumentačně však mířila do merita věci, aniž by zohlednila, že rozsudek byl zrušen pro vady řízení. Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti. Protože kasační stížnost polemizuje s právním názorem vyjádřeným obiter dictum a nenapadá vlastní rozhodovací důvod, je nepřípustná. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 – 74. Navrhuje tedy, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl pro její nedůvodnost a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatelku jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním ve