9 As 168/2015 — Nejvyšší správní soud

9 As 168/2015- 43 - text 9 As 168/2015 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. K. S., zast. JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem Čs. Legií 1364/20, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 11 A 50/2015 – 43, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2015, č. j. 11 A 50/2015 - 51, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 11 A 50/2015 – 43, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2015, č. j. 11 A 50/2015 - 51, s e z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Za nezákonný zásah označil požadavek policejního orgánu k odběru jeho identifikačních údajů pro budoucí identifikaci podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“). Úkony identifikační povahy byly získány v době, kdy byl stěžovatel nepravomocně obviněn ze spáchání úmyslného trestného činu nikoliv násilné či sexuální povahy. [2] Podanou žalobou se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že úkon policejního orgánu – Útvaru pro odhalování korupce finanční kriminality, Expozitura Ostrava dne 22. 1. 2015, spočívající v sejmutí stěžovatelových daktyloskopických otisků a provedení bukálního stěru, vedený pod č. j. OKFK-1573/TČ-2014-252501, byl nezákonným zásahem. Dále požadoval, aby bylo soudem zakázáno žalovanému pokračovat v nezákonném zásahu a aby mu bylo přikázáno obnovit stav před zásahem, respektive zničit veškeré údaje získané nezákonným zásahem nebo pomocí nich vytvořené. [3] Městský soud odkázal na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2004, č. j. 2 Aps 2/2004 – 69, dle kterých se kontrola zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu ustanovení § 82 a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), pohybuje jen v hranicích veřejné správy, a proto lze napadnout pouze takové zásahy orgánu, které patří do působnosti ve veřejné správě. Veřejná správa je v pozitivním vymezení definována jako činnost, při jejímž výkonu jsou správní úřady (orgány) vázány ve své činnosti nejen právními předpisy, ale též rozhodnutími vyšších úřadů (orgánů). I když to neplatí například pro samosprávnou činnost, platí takové vymezení nesporně pro největší část veřejné správy, totiž státní správu. [4] V daném případě je patrné, že příslušníci Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ostrava, prováděli úkony v rámci trestního řízení, při kterém nevystupovali jako správní orgán ve smyslu ustanovení § 4 odstavec 1 písm. a) s. ř. s. a ustanovení § 82 s. ř. s. Trestní řízení, v jehož rámci byl sporný úkon proveden, nelze považovat za veřejnou správu. Z tohoto důvodu městský soud neměl pravomoc přezkoumávat „úkon“ orgánu činného v trestním řízení, neboť pokud by tak učinil, došlo by k porušení základních principů a zásad trestního řízení vyplývající z trestního řádu a k nepřípustnému zásahu do působnosti orgánů činných v trestním řízení. Ke shodnému závěru dospěl i Ústavní soud v rozhodnutí III. ÚS 1974/09, ve kterém uvedl, že ve správním soudnictví nelze přezkoumávat postup policejních orgánů v rámci trestního řízení, a tento závěr není v rozporu ani s usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13. II. Obsah kasační stížnosti [5] Stěžovatel napadá usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [6] Dovolává se usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2661/13, který uvedl, že pokud Policie České republiky při svých zásazích nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, je ochrana práv jednotlivců před jejími zásahy zaručena prostředky správního soudnictví. Dále mj. konstatoval, že „důvodová zpráva k § 82 s. ř. s. přímo počítá s tím, že soudní řád správní bude pokrývat širokou škálu tzv. faktických zásahů (typicky různých policejních přehmatů), kde veřejnost (ostatně i Ústavní soud) pociťují zákonnou mezeru veřejnoprávní ochrany. Z judikatury Nejvyššího správního soudu je pak zřejmé, že správní soudy skutečně takovouto soudní ochranu poskytují; správní soudy například dovodily povinnost Policie České republiky rozhodnout o žádosti o likvidaci nebo opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů podle § 42j odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 7 As 60/2007-63) nebo rozhodovaly o zákonnosti požadavku policisty na podrobení se dechové zkoušce na alkohol (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 6 Aps 3/2011-63). Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Aps 2/2004-69, konstatoval, že nezákonným zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního nemůže být úkon policejního orgánu při výkonu působnosti orgánu činného v trestním řízení, avšak zásahem podrobeným přezkoumání ve správním soudnictví může být zásah policejního orgánu při výkonu působnosti ve veřejné správě (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V posuzovaném případě Policie České republiky hodlá získat osobní údaje stěžovatele sice v souvislosti s trestním řízením a pro účely předcházení trestné činnosti, avšak nikoli jako orgán činný v trestním řízení. V podstatě tedy plní úkoly v oblasti veřejné správy tím, že vytváří a spravuje databázi údajů použitelných pro pátrání po trestné činnosti a její potírání. Ústavní soud tedy uzavírá, že zásah spočívající v provedení odběru vzorku DNA pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona o Policii České republiky je přezkoumatelný ve správním soudnictví, a proto je ústavní stížnost směřující přímo proti němu nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje“. [7] Stěžovatel má za to, že k projednání jím tvrzeného nároku a k rozhodnutí o něm jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví. V podrobnostech odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, č. j. Cdo 3279/2012. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. [8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené usnesení městského soudu v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [10] Pokud stěžovatel brojil kasační stížností proti usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, přichází z povahy věci v úvahu pouze kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud je v takovém případě v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí městského (krajského) soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná. [11] S městským soudem lze nepochybně souhlasit v tom, že zásadní pro posouzení pravomoci soudu ve správním soudnictví věcně přezkoumat tvrzený zásah je postavení policejního orgánu při sporném odběru. Jinými slovy, zda se policejní orgány dopustily tvrzeného zásahu v postavení orgánů činných v trestním řízení či naopak v postavení správního orgánu ve smyslu § 4 s. ř. s. [12] Městský soud nedostatek své pravomoci odůvodnil konstatováním, že v daném případě je patrné, že příslušníci Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ostrava prováděli úkony v rámci trestního řízení, při kterém nevystupovali jako správní orgán ve smyslu ustanovení § 4 odstavec 1 písm. a) s. ř. s. a ustanovení § 82 s. ř. s. Trestní řízení, v jehož rámci byl sporný úkon proveden, nelze považovat za veřejnou správu“. [13] Nejvyšší správní soud nemá jak toto konstatování přezkoumat, neboť žádné bližší důvody, ze kterých by bylo možné tento pro věc stěžejní závěr dovodit, městský soud již ve svém