2 As 48/2013

2 As 48/2013- 110 - text

2 As 48/2013 - 125

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce ČEZ Distribuční služby, s. r. o. (dříve ČEZ Měření, s. r. o.), se sídlem Hradec Králové, Riegrovo náměstí 1493/3, zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Praha 1, Karoliny Světlé 301/8, proti žalovanému Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 27, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2013, č. j. 8 Ca 95/2009 - 73,

takto:

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 6. 2. 2009, sp. zn. SPR-3988/08-18 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl předseda žalovaného rozklad společnosti ČEZ Měření, s. r. o. (dále jen „žalobce“), směřující proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. SPR-3988/08-12. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 15 000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“), neboť zpracovával osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů mimo případy uvedené v citovaném zákoně. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že zpracovával osobní údaje pana P. L. (dále též jen „pan L.“ nebo „subjekt údajů“) prostřednictvím obrazového a zvukového záznamu z videokamery, pořízeného při jednání dne 8. 7. 2008 v kanceláři žalobce č. 10, na adrese Olomouc, Franklinova 3, a to přestože subjekt údajů s tímto zpracováním nesouhlasil; tím žalobce porušil povinnost stanovenou v § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, a sice povinnost zpracovávat osobní údaje se souhlasem subjektu údajů a bez tohoto souhlasu pouze na základě výjimek podle § 5 odst. 2 písm. a) až g) citovaného zákona.

Rozhodnutí předsedy žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 8 Ca 95/2009 - 73, zamítl.

Městský soud konstatoval, že zákon o ochraně osobních údajů je koncipován tak, že veškeré zpracování osobních údajů je možné zásadně jen se souhlasem subjektu těchto údajů; tento závěr vyplývá z celkového přístupu k ochraně osobních údajů, jakožto součásti ochrany soukromí jednotlivce, do nějž by mělo být zasahováno jen s jeho svolením. Zákon nicméně v § 5 odst. 2 vymezuje několik výjimek, kdy při splnění stanovených podmínek není třeba souhlasu subjektu údajů se zpracováním jeho osobních údajů. Mezi účastníky řízení je nesporné, že žalobce, jako správce osobních údajů ve smyslu § 4 písm. j) zákona o ochraně osobních údajů, při jednání konaném dne 8. 7. 2008 v prostorách žalobce na adrese Olomouc, Franklinova 3, mezi žalobcem, zastoupeným jeho zaměstnanci, pány M. a K., a společností KOLŠTEJN, s.r.o., zastoupenou panem L., pořizoval obrazově-zvukový záznam z průběhu jednání, a to videokamerou umístěnou na stole vzdáleném přibližně dva metry od židle pana L. Ta snímala jeho osobu, čímž docházelo ke zpracovávání osobních údajů ve smyslu § 4 písm. e) zákona. Mezi účastníky řízení je však sporné, zda s tímto zpracováním osobních údajů vyslovil pan L. souhlas, a pokud ne, zda toto zpracování spadalo pod některou ze zákonných výjimek, při jejichž naplnění není souhlasu subjektu údajů třeba. Žalobce se v této souvislosti dovolával splnění podmínek § 5 odst. 2 písm. e), a případně § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů.

Městský soud vycházel z premisy, že každé zpracování osobních údajů je do jisté míry zásahem do soukromí; právo na ochranu osobních údajů (tzv. „právo na informační sebeurčení“) je součástí práva na soukromí v širším slova smyslu, spadající pod ochranu čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Výjimku podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů však nelze vykládat tak, že zpracovávání osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů není dovoleno při jakémkoli zásahu do soukromí, nýbrž tak, že je třeba posuzovat přiměřenost zásahu do soukromí v zájmu jiného chráněného práva a upřednostnit to právo, na jehož ochraně je převažující zájem [takový výklad odpovídá rovněž znění čl. 7 písm. f) Směrnice č. 95/46/ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, jejž citované ustanovení zákona implementuje]. Při zkoumání nezbytnosti zpracování údajů je třeba posoudit nejprve to, zda je zpracovávání způsobilé přispět k ochraně určitých práv a oprávněných zájmů, a dále to, zda neexistuje šetrnější opatření k dosažení tohoto cíle. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz), podle kterého osobní povahu ve smyslu § 11 a § 12 občanského zákoníku z roku 1964 (dále jen „občanský zákoník“) zpravidla nemají projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání či při výkonu obchodní činnosti. Podle žalobce tedy nemohlo dojít k zásahu do práva na ochranu soukromí pana L., neboť ten při jednání vystupoval jménem právnické osoby. Městský soud vyslovil názor, že závěry civilní judikatury nelze bez dalšího použít na otázky ochrany osobních údajů podle dotčeného zákona, neboť povaha a předmět úpravy nejsou totožné. Soud při přezkumu rozhodnutí o správním deliktu dle zákona o ochraně osobních údajů neposuzuje nárok subjektu údajů na odškodnění za zásah do jeho práv dle § 11 a § 12 občanského zákoníku, nýbrž zákonnost postupu správce osobních údajů při jejich zpracování. V posuzované věci jsou osobními údaji, jež lze vztáhnout ke konkrétní fyzické osobě, zachycenými na předmětném záznamu, zejména tělesný vzhled (postavy i tváře), hlas, příznačný slovní i mimoslovní projev, řada povahových rysů a rovněž příjmení. Zpracování těchto údajů je bez souhlasu subjektu zakázáno, neboť se jedná o informace o individuálně určené nebo určitelné fyzické osobě, a na jejich ryze osobní povaze – stejně jako na tom, že jsou chráněny jako součást práva na informační sebeurčení – nemůže nic změnit to, zda daný jednotlivec právě vystupuje jako fyzická osoba nebo jedná za právnickou osobu; uvedené charakteristiky jsou bytostně vlastní fyzické osobě a jako takové jsou chráněny bez ohledu na to, v jaké souvislosti jsou zpracovávány.

Dále se městský soud zabýval tím, zda byl předmětný záznam pořízen bez souhlasu subjektu údajů; žalobce totiž tvrdil, že situace ohledně souhlasu byla nepřehledná. Městský soud podrobně rozebral obsah kamerového záznamu, ze kterého dovodil, že s jeho pořizováním bylo započato ještě předtím, než subjekt údajů vstoupil do místnosti; následně subjekt údajů s pořizováním kamerového záznamu udělil souhlas, poté svůj souhlas odvolal a následně opět udělil, když jej zaměstnanci žalobce informovali, že pořizování záznamu je třeba pro sepisování smlouvy. Poté subjekt údajů zatelefonoval svému právníkovi a na základě tohoto telefonátu svůj souhlas s pořizováním kamerového záznamu odvolal. Podle městského soudu byl žalobce povinen v tuto chvíli pořizování záznamu ukončit. To neučinil, a od této chvíle proto zpracovával osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů. Tzv. „nepřehledná situace“ nastala podle městského soudu na záznamu až v čase 13:45 minut (1. část); tuto situaci městský soud opět podrobně rozebral a vyhodnotil tak, že subjekt údajů souhlas s nahráváním opětovně neudělil a svůj nesouhlas s nahráváním vyslovil ještě několikrát. Městský soud dodal, že srozumitelná nabídka, že videokamera bude vypnuta a jednání bude ukončeno, přičemž bude pokračovat korespondenční formou, na záznamu nezazněla; subjekt údajů naopak na záznamu uvádí, že dostavení se k ústnímu jednání a následná dohoda jsou podmínkami kladenými žalobcem pro obnovení dodávek elektřiny. K argumentu žalobce, že subjekt údajů udělil svůj souhlas se zpracováváním tím, že vešel do místnosti, na jejíchž dveřích byla připevněna cedulka s upozorněním, že prostor je monitorován, městský soud uvedl, že takto údajně udělený souhlas žalobce ve správním řízení neprokázal. Povinnost souhlas prokázat po celou dobu zpracovávání údajů přitom zákon o ochraně osobních údajů správci osobních údajů ukládá v § 5 odst. 4, a splnění této podmínky je nezbytné pro zákonné zpracování údajů.

Na tomto základě městský soud posuzoval, zda předmětné zpracování osobních údajů bylo možné podřadit pod výjimku podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, tj. provedl test proporcionality. V souvislosti s kritériem vhodnosti poukázal na to, že žalobce předmětným zpracováním osobních údajů usiloval o ochranu své dobré pověsti a majetku a dále o ochranu osobnostních práv svých zaměstnanců, a to jednak ve vztahu k hrozícímu slovnímu a fyzickému napadání ze strany subjektu údajů, jednak ve vztahu k možnému podání trestního oznámení subjektem údajů či jinému zpochybnění postupu zaměstnanců při jednání. Městský soud se v tomto bodě shodnul s názorem žalovaného, že pořizování obrazově-zvukového záznamu vůbec není způsobilé zabránit subjektu údajů, aby vyslovoval vůči zaměstnancům žalobce nadávky. Žalobce vyhrocenou atmosféru jednání způsobuje do jisté míry sám, když k osobám, o nichž se domnívá, že se dopustily neoprávněného odběru, přistupuje nikoli jako jejich smluvní partner, nýbrž naopak s mocenskou převahou. Městský soud konstatoval, že je mu z vlastní rozhodovací činnosti známo, že ne v každém případě je skutečně neoprávněný odběr před soudem prokázán. Žalobce sám uvádí, že jiným možným postupem při zjištění neoprávněného odběru je korespondenční forma jednání; v případě, kdy se žalobce na základě předchozích telefonických hovorů s klientem domníval, že by jeho zaměstnanci mohli být při ústním jednání vystaveni nevybíravé mluvě či nadávkám, mohl využít tohoto druhého možného postupu. Naproti tomu v případě možného fyzického napadení oprávněný zájem zaměstnanců žalobce existuje, neboť by v případě fyzického konfliktu byli v přesile, pravděpodobně by druhou stranu přemohli a mohli by být následně obviňování z vydírání či přímo z fyzického napadení. Hodnocení subjektu údajů jako agresivní osoby opíral žalobce o výpověď svědka M., učiněnou ve správním řízení. K této výpovědi městský soud uvedl, že sice obsahuje hodnocení chování subjektu údajů, avšak bez uvedení konkrétních výrazů a vyjádření; nelze proto zhodnotit, zda subjekt údajů skutečně byl agresivní osobou. Pokud svědek M. hovořil i o tom, jak subjekt údajů telefonicky urážel pana P., pak jde o svědectví z druhé ruky, které nelze použít.

Co se týče možného zásahu do osobnostních práv zaměstnanců žalobce v důsledku podání trestního oznámení, městský soud uvedl, že trestní oznámení samo o sobě nemůže nařčeným osobám přivodit žádnou újmu, neboť postup orgánů činných v trestním řízení se odvíjí od toho, jak tyto orgány oznámení vyhodnotí. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), nelze na fázi trestního řízení před sdělením obvinění vztáhnout. Tento nález se dotýkal fáze trestního řízení po sdělení obvinění; postavení obviněného se zcela zjevně odlišuje od postavení prověřované osoby. Žalobce dále uvedl, že se tímto postupem chrání před bezdůvodně či křivě podanými trestními oznámeními; posoudit, zda je nějaké trestní oznámení důvodné, však nepřísluší žalobci, nýbrž orgánům činným v trestním řízení. Městský soud též dovodil, že se subjekt údajů nemohl vůči zaměstnancům žalobce dopustit trestného činu vydírání výhružkou podání trestního oznámení, neboť byl osobou, vůči které toto údajné protiprávní jednání směřovalo, a tuto pohrůžku pronesl právě vůči původci jednání s cílem jej odradit. Subjekt údajů tedy usiloval o to, aby jej zaměstnanci žalobce nenahrávali na kameru, neboť to považoval za protiprávní, respektive požadoval, aby mu před odchodem vystavili potvrzení, že byl nahráván protiprávně.

Ke kritériu potřebnosti městský soud konstatoval, že je třeba posoudit, zda předmětné opatření představuje nejmírnější z opatření způsobilých k ochraně práv a oprávněných zájmů žalobce a jeho zaměstnanců. Zde přisvědčil žalobci, že průběh jednání by byl prokázán důvěryhodněji na podkladě obrazově-zvukového záznamu než na podkladě výpovědí dvou zaměstnanců žalobce, na druhé straně však zároveň zdůraznil, že přípustný prostředek k ochraně dotčených práv a oprávněných zájmů je jen prostředek nejmírnější z těch, které jsou tuto ochranu s to zajistit; každý takový prostředek totiž zasahuje do práva subjektů údajů, a tento zásah je přípustný jen v míře nezbytně nutné. Ve vztahu k možnému fyzickému napadení zaměstnanců žalobce považuje soud pořízení obrazově-zvukového záznamu v obecné rovině za akceptovatelný, neboť jen tento prostředek může prokazatelně osvětlit průběh konfliktu. Samotné výpovědi dvou zaměstnanců žalobce, pokud by tito přemohli zástupce druhé strany, by vzbuzovaly důvodné pochybnosti o důvěryhodnosti a ani výlučně zvukový záznam by nemusel být vzhledem k průběhu konfliktu dostatečně průkazný (zachycuje toliko zvuky, nikoli pohyb osob). Zaznamenávání jednání od samotného počátku za tímto účelem by však bylo nezbytné jen tehdy, pokud by z předchozího chování subjektu údajů důvodně vyplývala hrozba napadení již na samém počátku jednání. V opačném případě je možné umístit do prostor jednání videokameru, avšak s pořizováním záznamu započít až v okamžiku, kdy vyvstanou důvodné obavy, že k fyzickému napadení dojde. V posuzované věci žalobce dovozuje možnost fyzického napadení toliko ze slovního napadání v průběhu telefonického hovoru, neuvádí ale, že by mu subjekt údajů před jednáním vyhrožoval fyzickým napadením (skutečnost, že tak údajně činil nepřímo po jednání, je v tomto ohledu bez významu). Rozdíl mezi slovním a fyzickým napadáním je kvalitativní, nikoli kvantitativní, a z pouhého použití neslušných výrazů nelze důvodně vyvozovat reálnou hrozbu fyzického napadení, tudíž nebyly dány podmínky, aby žalobce subjekt údajů od počátku jednání nahrával. Žalobce přitom započal s pořizováním záznamu z jednání preventivně kvůli hypotetické možnosti podání trestního oznámení nebo jiného zpochybnění průběhu jednání v budoucnu. Městský soud k tomu dále uvedl, že v zásadě je přípustné, aby se žalobce proti možnému budoucímu zpochybnění průběhu jednání (nejen podáním trestního oznámení) zajistil, avšak ztotožnil se se stanoviskem žalovaného, že v daném případě plně postačovaly jiné prostředky. Zcela jednoznačně by postačovalo pořízení zvukového záznamu, jenž by průběh jednání věrně zachytil a byl by podstatně šetrnější k právům subjektu údajů, neboť by na něm nebyly zaznamenány jeho vzhled a mimoslovní vyjadřování. Námitka žalobce, že i takový záznam lze zpochybnit, není důvodná. Městský soud tedy uzavřel, že plně postačující k vyvrácení pochybností o průběhu jednání by byla přítomnost dvou zaměstnanců žalobce ve spojení s tím, že by byl o průběhu jednání sepsán protokol, který by všichni zúčastnění podepsali. Přípustná by byla rovněž preventivní přítomnost videokamery, kterou by mohli pracovníci žalobce zapnout, pokud by v průběhu jednání nastala situace nezbytně si toho vyžadující (například pokud by vyvstal spor o obsah protokolu, případně jej některá ze stran odmítla podepsat). Taková opatření by přitom nezvýšila náklady vzniklé žalobci. V dané věci žalobce pořizoval obrazově-zvukový záznam od počátku jednání, preventivně, nikoli v důsledku například vyhrocené situace nastalé v průběhu jednání. Takový postup podle městského soudu neodpovídal kritériu potřebnosti a nebyl tak nezbytný ve smyslu § 5 odst. 2 písm. e) zákona.

Ke kritériu přiměřenosti v užším slova smyslu městský soud uvedl, že zvolený způsob zpracování osobních údajů považuje za naprosto nepřiměřený, neboť právo subjektu údajů na informační sebeurčení, jakožto součást práva na soukromí, bylo postupem žalobce zcela popřeno v zájmu hypoteticky hrozící malé újmy na právech a oprávněných zájmech žalobce a jeho dvou zaměstnanců; žalobce měl k dispozici mírnější prostředky, jak tato práva a oprávněné zájmy chránit. Městský soud tak uzavřel, že zvolené zpracovávání osobních údajů žalobcem nebylo nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů žalobce či jeho zaměstnanců a nepřiměřeně zasáhlo do práva na soukromí subjektu údajů. Zpracování osobních údajů proto v dané věci nespadá pod výjimku zakotvenou v § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Pokud se žalobce bránil i tím, že mu v souvislosti s trestními oznámeními vznikají zvýšené náklady na právní zastoupení svých zaměstnanců, městský soud uvedl, že s tím je nutno počítat s ohledem na činnost žalobce a takové náklady nelze minimalizovat preventivním pořizováním kamerových záznamů.

Žalobce se dovolával i toho, že předmětné zpracování osobních údajů naplňuje podmínky podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Městský soud uvedl, že toto ustanovení směřuje na situace, ve kterých dochází k sjednávání, plnění nebo změnám smlouvy a kdy je tudíž nezbytné, aby byly smluvní strany dostatečně určitě identifikovány. Subjekt údajů tedy poskytuje své osobní údaje, jež druhá strana zpracovává, aby bylo sjednání, plnění či změna smlouvy v praxi vůbec uskutečnitelné. V posuzované věci lze sice uvažovat o tom, že osobní údaje byly zpracovány v souvislosti s plněním smlouvy nebo jednáním o její změně, v žádném případě však nelze souhlasit s názorem žalobce, že za tímto účelem bylo nezbytné zpracování osobních údajů kamerovým záznamem. Podle názoru městského soudu se tedy jednání mohlo bez jakýchkoli pochybností odehrát, aniž by z něj byl pořizován obrazově-zvukový záznam.

Žalobce konečně také namítal, že se žalovaný v řízení o rozkladu nevypořádal se všemi námitkami rozkladu, a jeho rozhodnutí je tudíž nepřezkoumatelné. Městský soud konstatoval, že žalobce toto své obecné tvrzení blíže nerozvádí, a nelze se k němu proto, nad rámec již shora uvedeného, podrobněji vyjádřit. Otázkou, zda došlo k překročení mezí zpracování osobních údajů, vytýčených v registračním oznámení, se městský soud nezabýval, neboť tato dílčí námitka s posuzovanou věcí přímo nesouvisí a správní orgány ze svého tvrzení, že žalobce zpracovával údaje nad rámec tohoto oznámení, nic pro danou věc nevyvodily.

Rozsudek městského soudu napadla společnost ČEZ Distribuční služby, s. r. o. (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

K aktivní legitimaci stěžovatel uvedl, že společnost ČEZ Měření, s. r. o., která byla účastníkem správního řízení a řízení o správní žalobě, dne 1. 7. 2013 zanikla na základě projektu fúze sloučením se společností ČEZ Distribuční služby, s. r. o. Všechna práva a povinnosti původní společnosti tak přešly v důsledku fúze na nástupnickou společnost, a to včetně procesních práv a povinností.

Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, spočívající v přímém rozporu písemného odůvodnění s odůvodněním ústním, vyhlášeným dne 23. 5. 2013. V písemném odůvodnění městský soud uvedl, že je v zásadě přípustné, aby se stěžovatel proti možnému budoucímu zpochybnění průběhu jednání o uzavření dohody zajistil, avšak ztotožnil se závěry žalovaného, že v daném případě plně postačovaly prostředky jiné. V ústním odůvodnění rozsudku však městský soud uvedl, že si lze představit situaci, kdy by jednání subjektu údajů odůvodňovalo pořízení kamerového záznamu i bez souhlasu subjektu údajů, neshodoval se ale s žalovaným v tom, že skutečností, která by opravňovala pořízení kamerového záznamu, byl způsob, jakým jednání následně probíhalo (verbální, fyzický útok); to se totiž podle něj nedá předvídat. Podle ústního odůvodnění rozsudku by skutečností, která by odůvodňovala pořízení kamerového záznamu bez souhlasu subjektu údajů, mohlo být naopak to, co takovému jednání předcházelo, například kdyby měl stěžovatel předchozí negativní zkušenost se subjektem údajů (na předchozích jednáních by vznesl bezprávnou výhružku, projevoval by se agresivně ať už slovně či fyzicky, atd.), a to tím spíše v situaci, kdy by stěžovatel argumentoval, že z předchozích jednání s jinými neoprávněnými odběrateli má rovněž negativní zkušenosti. Městský soud konstatoval, že pokud by tyto skutečnosti stěžovatel tvrdil (což údajně neučinil), mohly by být důvodné. Stěžovatel městskému soudu oponuje v tom, že tyto skutečnosti v žalobě namítal a poukazuje na tento markantní rozpor, který má klíčový význam a se kterým se pojí vážné právní důsledky. Jinými slovy, pokud by městský soud neučinil tuto zjevnou chybu a přihlédl ke skutečnostem tvrzeným v žalobě, byly by zde dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a proto má výše uvedená chyba vliv na zákonnost napadeného rozsudku.

Stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením městského soudu, že v žalobě nevymezil, kterými otázkami se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval a z čeho tedy dovozuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí o rozkladu; jen takové rozhodnutí, které reaguje na všechny námitky účastníka řízení, lze hodnotit jako přesvědčivé. Trvá na tom, že v žalobě namítal, že se žalovaný nevypořádal ani s námitkou jednání subjektu údajů jako statutárního orgánu společnosti Kolštejn, s. r. o. (str. 15 žaloby), ani s důkazními prostředky předloženými stěžovatelem, například shrnutím telefonické komunikace (str. 15 žaloby). Dále opakuje, že se žalovaný nevyjádřil k existenci zásahu do osobnostních práv osob podezřelých ze spáchání trestného činu již ve fázi prověřování (str. 21 žaloby) a se závažností zásahu do práv subjektu údajů na straně jedné a stěžovatele a jeho zaměstnanců na straně druhé (str. 22 žaloby), ani s poukazem na chování subjektu údajů ve vztahu k opakovanému udělování a odnímání souhlasu se zpracováním osobních údajů. Jelikož žalovaný nereagoval na všechny námitky stěžovatele, nezjistil dostatečně skutkový stav věci, a dospěl tak k nesprávným závěrům, porušil zásadu materiální pravdy podle § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Podle názoru stěžovatele mělo být napadené rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Dále stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně posoudil skutkové okolnosti případu a dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatel zpracovával osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, aniž na něj dopadala výjimka podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. I nadále trvá na tom, že podmínky tohoto ustanovení byly splněny a byl tedy oprávněn zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů.

Stěžovatel předně polemizuje s názorem městského soudu, že subjekt údajů původně udělený souhlas se zpracováním údajů odvolal. Je naopak přesvědčen, že odvolání souhlasu bylo ze strany subjektu údajů nejednoznačné. Subjekt údajů nejprve s pořizováním kamerového záznamu souhlasil, poté však volal svému právníkovi, kterému řekl, že s natáčením nesouhlasí; jen z toho však nelze jednoznačně dovozovat, že svůj souhlas výslovně odvolal. Stěžovatel upozorňuje, že v době, kdy subjekt údajů telefonoval se svým právníkem, zavolal pan M. svému nadřízenému, panu P. V rozhodné době tedy probíhaly dva telefonické hovory, a proto nemohl údajný projev vůle subjektu údajů dojít adresované osobě, panu M., neboť ten zároveň hovořil s panem P. Pan P. následně na hlasitý odposlech instruoval pana M., aby kameru vypnul; v tu chvíli však subjekt údajů s jejím vypnutím nesouhlasil. Je tedy otázkou, od kterého okamžiku nastalo zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů; podle názoru stěžovatele se tak stalo výrazně později, než jak uvedl městský soud. Stěžovatel v rozporu s názorem městského soudu trvá na tom, že subjektu údajů bylo nabídnuto alternativní řešení celé situace, a to vypnutí kamery a ukončení jednání; s tím však subjekt údajů nesouhlasil. Pokud městský soud konstatoval, že žádná srozumitelná nabídka na ukončení jednání nezazněla, nesprávně zjistil skutkový stav věci. Měl-li městský soud skutkový stav k této otázce za nedostatečně prokázaný, mohl doplnit dokazování o výslech pánů M. a K. I kdyby však byl zjištěn přesný okamžik, kdy došlo k odvolání souhlasu, neměnilo by to nic na tom, že podmínky § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů byly splněny.

Dále stěžovatel nesouhlasí se závěry městského soudu, že újma hrozící jeho zaměstnancům a jemu samotnému byla jen hypotetická a že je legitimována veřejným zájmem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti. Argumentuje předmětem své činnosti, která spočívá ve zjišťování a dokumentování stavu na odběrném místě s tím, že je-li zjištěn neoprávněný odběr, má stěžovatel právo omezit nebo přerušit v nezbytném rozsahu dodávku elektřiny; vztah mezi stěžovatelem a neoprávněným odběratelem má tedy určité zvláštnosti, kterými se odlišuje od klasických obchodněprávních vztahů. Stěžovatel dále popisuje své negativní zkušenosti s neoprávněnými odběrateli, kteří se při vědomosti svého protiprávního jednání často chovají agresivně; často pak zpochybňují i platnost uzavřených dohod, podávají žaloby, stížnosti a zjevně nedůvodná trestní oznámení. Takové jednání generuje soudní spory a zasahuje do osobnostních práv jeho zaměstnanců, včetně pokusů o jejich kriminalizaci. S tím je spojena i nežádoucí medializace těchto případů a poškozování dobré pověsti stěžovatele. Z těchto důvodů si stěžovatel dne 7. 4. 2008 zaregistroval u žalovaného používání kamerového systému jako prostředku k ochraně svého majetku a svých zaměstnanců. K tomuto postupu nicméně přistoupil až poté, co nenacházel jiný způsob, jak řešit uvedené potíže s neoprávněnými odběrateli. Dodává, že kamerový záznam slouží orgánům činným v trestním řízení jako objektivní důkaz toho, že zaměstnanci stěžovatele se nezákonného jednání nedopustili (v této souvislosti popsal konkrétní, široce medializovaný případ trestního stíhání jeho zaměstnanců v letech 2008 až 2012, který skončil zproštěním obžaloby).

V nyní projednávaném případě docházelo ze strany statutárního orgánu neoprávněného odběratele (tj. pana L.) k vysoce agresivnímu chování. Ke slovní agresi docházelo již při telefonických hovorech (pan L. zastrašoval zaměstnance stěžovatele podáním trestního oznámení, pokud nebude odběrné místo neprodleně připojeno). Agresivita subjektu údajů je patrná i ze samotného kamerového záznamu, kde pan L. říká, že podá trestní oznámení na zaměstnance a na „celý ČEZ“, že „to předá tisku“, a že dohodu sice podepíše, ale bude ji poté zpochybňovat ve spolupráci se svým právníkem a „předá to soudu“. Podezření, že subjekt údajů bude po uzavření dohody podnikat právní kroky k jejímu zneplatnění, bylo tedy naprosto odůvodněné. Stěžovatel je nadto přesvědčen, že v důsledku jednání subjektu údajů byla přímo ohrožena osobnostní práva všech tří zaměstnanců stěžovatele (pánů M., P. a K.), konkrétně právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno a právo na ochranu zdraví (čl. 7 a 10 Listiny a § 11 občanského zákoníku). Jednáním subjektu údajů byla ohrožena i práva stěžovatele, a to právo na ochranu dobré pověsti a také jeho majetková práva, neboť vydává nemalé finanční částky na právní zastoupení svých zaměstnanců. To, že v nyní souzené věci nebylo do těchto práv jednáním subjektu údajů zasaženo podáním trestního oznámení, přičítá stěžovatel výlučně pořízení kamerového záznamu, který dokládá korektnost jednání jeho zaměstnanců. U pánů M. a P. však došlo k dokonanému zásahu do jejich práva na důstojnost a čest, neboť subjekt údajů je po telefonu urážel. Pořízením záznamu se stěžovatel bránil pokračujícímu zásahu do práva na důstojnost a čest svých zaměstnanců. Podle stěžovatele tedy jednoznačně existovalo bezprostřední ohrožení práv zaměstnanců stěžovatele a byl tak naplněn jeden z předpokladů pro aplikaci § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů.

Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že pořízením kamerového záznamu mohlo být zasaženo do práva na soukromí subjektu údajů. Trvá na tom, že ze strany subjektu údajů nešlo o projev osobní povahy, neboť se jednalo o obchodní jednání, při kterém pan L. vystupoval jako statutární orgán právnické osoby; nemohl být tedy zasažen na svém právu na ochranu soukromí. Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatel na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, a uvádí, že skutečnost, že se nejednalo o projev osobní povahy, je důležitým výkladovým vodítkem, svědčícím pro závěr, že zásah do soukromí subjektu údajů pořízením kamerového záznamu vůbec nenastal, popřípadě byl pouze minimální. Patří-li do osobnostních práv podle § 11 občanského zákoníku i právo na ochranu soukromí a osobního života, je stěžovatel přesvědčen, že při výkladu § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů je třeba vycházet z obecného vymezení těchto práv a z výkladových právních názorů soudů. Nahráváno bylo jednání o náhradě škody způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie, a nemohlo se tedy jednat o pořízení dat vztahujících se k osobnímu a soukromému životu subjektu údajů; účelem pořizování kamerového záznamu bylo výlučně zdokumentování obchodního jednání. Výklad § 11 a § 12 občanského zákoníku je dle názoru stěžovatele třeba respektovat i proto, že zákon o ochraně osobních údajů je doplňkem občanskoprávní úpravy všeobecných osobnostních práv.

Pokud jde o tzv. test proporcionality, který provedl městský soud, stěžovatel je přesvědčen, že i kdyby snad mohlo dojít k zásahu do osobnostních práv pana L., je třeba zájem na ochraně osobnostních práv zaměstnanců stěžovatele, zájem na ochraně jeho majetkových práv i dobré pověsti upřednostnit, v porovnání s právem na ochranu soukromí subjektu údajů, který navíc vystupoval jako statutární orgán právnické osoby. Jednalo-li by se vůbec o kolizi práva na soukromí a práva na osobní život subjektu údajů (čl. 10 odst. 2 Listiny) na straně jedné, a práva na soukromí, osobní život, důstojnost, čest, dobrou pověst a jméno a nedotknutelnost zaměstnanců stěžovatele (čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 7 odst. 1 Listiny), jakož i práva na dobrou pověst a majetek stěžovatele (čl. 10 a 11 Listiny) na straně druhé, je stěžovatel přesvědčen, že pro užití § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů byly splněny všechny podmínky testu proporcionality.

Ve vztahu k principu vhodnosti stěžovatel uvádí, že byl dodržen, neboť kamerové záznamy se pořizují v případě existence přímé hrozby podání lživého trestního oznámení, tj. přímé hrozby spáchání trestného činu křivého obvinění. Trestní řízení zahájená na podkladě podaných trestních oznámení jsou v praxi velmi rychle ukončována odložením věci poté, co je orgánům činným v trestním řízení předložen kamerový záznam; plní tedy preventivní funkci, neboť zabraňují podávání lživých trestních oznámení. Stejně tak se děje v případě žalob zpochybňujících platnost uzavíraných dohod o uznání dluhu. V dané věci subjekt údajů dokonce deklarované trestní oznámení ani nepodal; lze usuzovat, že jej odradila právě existence kamerového záznamu. V praxi dochází často také k verbálním útokům po telefonu; ty zpravidla nepokračují při osobním jednání, pokud je pořizován záznam. Stěžovatel je tak na rozdíl od městského soudu přesvědčen, že pořizování kamerového záznamu je způsobilé odradit neoprávněné odběratele od vyslovování urážek vůči jeho zaměstnancům.

Městský soud připustil, že důvodem k pořízení kamerového záznamu z jednání by mohla být situace, kdy dojde k fyzickému napadení zaměstnanců stěžovatele. Městský soud však nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť z obsahu správního spisu vyplynulo, že se zaměstnanci stěžovatele fyzického napadení důvodně obávali, protože subjekt údajů mimo kameru sdělil výhružku, že „by viděli, kdyby tam neměli kameru“, a vyhrožoval rozbitím kamery. Pokud by měla být kamera zapnuta až v okamžiku fyzického napadení, pak by se to ani jednomu ze zaměstnanců nemuselo v takové vyostřené situaci podařit, tudíž by sledovaný cíl a účel nemohl být naplněn.

Stěžovatel dále trvá i na tom, že už samotné trestní oznámení může přivodit prověřovaným osobám újmu na jejich právech. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, je totiž třeba vztáhnout nejen na fázi vyšetřování, nýbrž i na fázi prověřování, a to minimálně za situace, kdy je osoba podezřelá již od samého počátku jednoznačně určena. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Stěžovatel zastává názor, že již samotné prověřování, tj. zahájení úkonů orgánů činných v trestním řízení proti konkrétní osobě, je zásahem do osobnostních práv takové osoby, a to zásahem podstatným a nevratným. Poukazuje přitom na značnou medializaci těchto kauz již ve fázi prověřování. Při hromadném trestním oznámení podaném JUDr. R. v roce 2008, které mělo za následek tříleté trestní stíhání zaměstnanců stěžovatele, měl každý možnost se dozvědět přesnou identifikaci všech osob (včetně bydliště a rodného čísla) křivě nařčených tímto trestním oznámením. Stěžovatel tvrdí, že v nyní projednávaném případě zásah do osobních práv jeho zaměstnanců bezprostředně hrozil.

Městský soud nezohlednil fakt, že žalovaný porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když vůbec nepřihlédl ke svědecké výpovědi pana M. ani ke shrnutí telefonické komunikace, ze kterých vyplývá slovní agrese subjektu údajů do telefonu, a navzdory těmto důkazům vyhodnotil, že princip vhodnosti nebyl naplněn. Tento závěr nepostavil žalovaný na žádných důkazech, čímž porušil § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaný zjevně vycházel pouze z obsahu kamerového záznamu (svědeckou výpověď pana M. o agresivním chování subjektu údajů mimo prostory kanceláří považoval zřejmě za nevěrohodnou), nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu a činil pouze obecné závěry o možnostech zásahu do práv subjektu údajů. Žalovaný tak porušil i § 2 odst. 4 správního řádu. Přitom právě z telefonních hovorů bylo patrné, že se subjekt údajů choval agresivně, a bylo tak doloženo zvýšené riziko, že při osobním jednání mohou verbální útoky pokračovat, gradovat či přerůst v útoky fyzické. Kamerový záznam pak dokládá, že přesně k tomu i došlo. Žalovaný i městský soud pochybili, pokud nezrušili správní rozhodnutí prvého stupně ani nedoplnili dokazování o důkaz výslechem svědků - pánů P. či K. Pánové M., P. i K. jsou dlouhodobými zaměstnanci stěžovatele se zkušenostmi z jednání s neoprávněnými odběrateli, a proto byli oprávněně přesvědčeni o bezprostředním ohrožení svých osobnostních práv. Naopak žalovaný své tvrzení o absenci bezprostředního ohrožení osobnostních práv zaměstnanců stěžovatele neopřel o žádné důkazy.

Městský soud mohl skutková zjištění doplnit postupem podle § 77 odst. 2 s. ř. s., pokud měl za to, že některé skutečnosti nebyly dostatečně prokázány. Nabízela se zejména možnost doplnit dokazování o záznamy telefonní komunikace, o výslechy pana P., který se subjektem údajů komunikoval po telefonu, a pana K., který se účastnil jednání a doprovázel subjekt údajů k autu, či o opětovný výslech pana M. Pokud to městský soud neučinil a konstatoval, že z výpovědi pana M. nelze zhodnotit agresivitu subjektu údajů a že ve vztahu k panu P. se jedná o svědectví z druhé ruky, pak zatížil řízení vadou.

Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že subjekt údajů nemohl stěžovateli vyhrožovat podáním trestního oznámení, jelikož se pouze ohrazoval proti jednání, které považoval za protiprávní. Upozorňuje, že subjekt údajů byl prokazatelně agresivní osobou a zastrašoval zaměstnance stěžovatele podáním trestního oznámení, což naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání (viz rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 119/2011). Již pohrůžka podáním trestního oznámení (i kdyby bylo oprávněné) je totiž trestným činem, pokud se jí snaží pachatel dosáhnout toho, aby osoba, které hrozí, něco konala či opominula.

Tvrzení městského soudu, že je mu z úřední činnosti známo, že ne v každém případě je neoprávněný odběr prokázán, stěžovatel považuje pro nyní projednávaný případ za irelevantní, neboť v tomto případě o neoprávněný odběr skutečně šlo. Stěžovatel dále popírá, že by k neoprávněným odběratelům přistupoval z mocenské pozice, naopak se snaží s nimi jednat jako se smluvními partnery.

I ve vztahu k principu potřebnosti je stěžovatel přesvědčen o jeho naplnění. Opakuje, že zde existovala reálná hrozba zasažení do osobnostních práv jeho zaměstnanců ze strany agresivní osoby, přičemž dosáhnout ochrany těchto práv za použití jiných prostředků nebylo možné. Žalovaný ani městský soud neopřeli závěr o absenci reálné hrozby o žádná konkrétní skutková zjištění. Zde stěžovatel opětovně odkazuje na agresivitu subjektu údajů a na opakované vyhrožování podáním trestního oznámení již v telefonní komunikaci. Závěr městského soudu, že ohrožení práv zaměstnanců stěžovatele bylo pouze hypotetické, tedy neobstojí a neodpovídá ani smyslu § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Pro naplnění podmínek tohoto ustanovení není třeba dokonaného zásahu do práv a právem chráněných zájmů správce osobních údajů, nýbrž postačuje jejich pouhé ohrožení. Již v případě ohrožení je tedy možno postupovat podle tohoto zákonného ustanovení, aby bylo zabráněno dokonání zásahu do práv; opačným výkladem by došlo k porušení obecné povinnosti předcházet škodám. Zaměstnanci stěžovatele nahrávali subjekt údajů po celou dobu, neboť se důvodně obávali fyzického napadení, což vyplynulo z toho, co jim subjekt údajů sdělil mimo kameru. Pokud městský soud vycházel z toho, že subjekt údajů nebyl zvýšeně agresivní, a nebylo tedy nutno jeho osobu nahrávat na kameru, porušil zásadu materiální pravdy, uvedenou v § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu.

K alternativním způsobům, kterými lze řešit neoprávněný odběr, stěžovatel uvedl, že o uzavření dohod při osobním jednání usilují samotní neoprávnění odběratelé. Pokud by měl být na jednání přítomen větší počet zaměstnanců stěžovatele, nepřípustně by to zatížilo samotného neoprávněného odběratele, neboť ten je povinen uhradit provozovateli přenosové soustavy veškeré vzniklé náklady. Stěžovatel je přesvědčen, že kamerové záznamy lze s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů a s ohledem na hodnocení věrohodnosti důkazů považovat za důkaz věrohodnější než výpověď svědka či obviněného. Kdyby kamerový záznam nebyl pořízen, důkazní situace bude stát na dvou protichůdných tvrzeních; kamerový záznam je jediný důkazní prostředek způsobilý orgánům činným v trestním řízení prokázat nezávadnost jednání zaměstnanců stěžovatele. Prostý zvukový záznam či výpověď dvou přítomných zaměstnanců (eventuelně se sepsaným protokolem o jednání) shledává stěžovatel jako nedostatečné důkazy k prokázání nezávadnosti průběhu jednání. Ze zvukového záznamu není patrné, kdo s útokem začal, jak probíhal atd. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že zvolené opatření není nezbytné pro dosažení cíle, porušil zásadu legality podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 1 správního řádu. Městský soud měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí zrušit; sám pak tuto otázku také nesprávně posoudil.

Ve vztahu k principu přiměřenosti v užším smyslu stěžovatel opakuje svou předchozí argumentaci především v tom směru, že újma jeho zaměstnancům nebyla hypotetická a že zásah bezprostředně hrozil. Stěžovatel chápe veřejný zájem na ochraně společnosti před pachateli trestné činnosti; lživé trestní oznámení však veřejný zájem nenaplňuje. Jeho zaměstnanci se trestného činu nedopustili, a proto by měl převážit zájem na ochraně jejich osobnosti. Intenzita zásahu do práv subjektu údajů byla podle stěžovatele minimální, a to i s ohledem na to, že kamerové záznamy jsou řádně zabezpečeny a nemohou se dostat do nepovolaných rukou; jejich použití je možné jen pro účely uvedené v registraci. Závažnost zásahu do práv je třeba hodnotit z hlediska intenzity zásahu, ovšem je nutno zohlednit i to, že na jedné straně stojí práva subjektu údajů a na druhé straně hrozí daleko intenzivnější zásah do osobnostních práv tří zaměstnanců i do práv samotného stěžovatele.

Stěžovatel konečně nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že pořizování kamerového záznamu nesníží náklady stěžovatele na právní zastoupení svých zaměstnanců; tyto náklady jsou totiž zvyšovány právě délkou trvajících trestních řízení a tím je i prohlubován zásah do osobnostních práv zaměstnanců. Nemožnost prokázání platnosti uzavíraných dohod pak zasahuje do dobré pověsti stěžovatele, neboť je veřejností vnímán jako instituce, která vydírá a utlačuje odběratele a postupuje protizákonně.

Stěžovatel tak shrnuje, že napadené rozhodnutí je protizákonné pro porušení § 2 odst. 1, eventuálně odst. 2 a 4, § 3, § 50 odst. 3 a 4, § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, a mělo být proto městským soudem zrušeno.

V kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasí ani s názorem městského soudu, že zpracování osobních údajů nespadalo pod výjimku podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů. Subjekt údajů totiž na jednání vystupoval jako statutární zástupce společnosti, která byla ve smluvním vztahu ke stěžovateli. Uzavření dohody o náhradě škody nelze považovat za běžné obchodní jednání, jak plyne z povahy neoprávněného odběru, nýbrž jde o zajištění kompenzace následku protiprávního stavu. Dohoda o uznání dluhu je uzavírána jako smlouva s distributorem elektrické energie a jednání o jejím uzavření bylo uskutečněno na žádost subjektu údajů. Subjekt údajů celou dobu opakoval, že dohodu podepíše, ale pak bude věc řešit se svým právníkem, což nelze vyložit jinak, než že zde hrozil spor o platnost uzavírané dohody. V těchto sporech je velice těžké prokázat, že smlouvy byly uzavřeny platně, při absenci tísně a nátlaku, a že je opravdu podepsal odběratel (stěžovatel v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Kamerový záznam byl pořizován s ohledem na to, že z hlediska zásady volného hodnocení důkazů se jeví jako pravděpodobné, že bude považován za věrohodnější důkaz než výpověď svědka či obviněného. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že osobní údaje byly zpracovávány rovněž za účelem plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy, uskutečněné na návrh subjektu údajů.

Jako důkazy ke svým tvrzením stěžovatel navrhl listiny, které jsou součástí správního spisu, a dále navrhl vyslechnout svědky M., K. a P.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl kasační stížnost odmítnout, případně zamítnout. Domnívá se, že kasační stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou a analogicky odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2009, č. j. 8 Afs 56/2007 – 479, publikovaný pod č. 2295/2011 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), který se zabýval obecně otázkou přechodu deliktní odpovědnosti právnické osoby. Podle žalovaného nedošlo k přechodu odpovědnosti za správní delikt, a proto ani nemohlo dojít k procesnímu nástupnictví. Povaha soudního přezkumu rozhodnutí o správním deliktu neumožňuje zohlednit procesní nástupnictví. Pokud by například soud zrušil sankční rozhodnutí, správní orgán by musel řízení zastavit z důvodu zániku odpovědného subjektu. Žalovaný se dále stručně vyjádřil k některým kasačním důvodům; mimo jiné poukázal na to, že stěžovatel bezdůvodně vychází z toho, že má jisté privilegované postavení a že jeho zaměstnanci mají právo na ochranu osobnostních práv, zatímco jiné osoby jednající jménem právnické osoby (pan L.) taková práva nemají. Konstatuje, že je otázkou, zda rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, obstojí ve světle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Niemietz proti Německu ze dne 16. 12. 1992, č. 13710/88, bod 29. Žalovaný se dále plně ztotožnil se závěry městského soudu ohledně jím provedeného testu proporcionality. Stěžovatel svou argumentaci zakládá na spekulativním tvrzení o vydírání svých zaměstnanců, které však není ničím podloženo. Ve vztahu k § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů žalovaný poukazuje na to, že stěžovatel záměrně opomíjí skutečnost, že zpracování osobních údajů tímto způsobem musí být nezbytné; pořízení obrazového a zvukového záznamu není v žádném případě přiměřené. Pokud jde o důkazní břemeno v civilním řízení, tak neplatnost uzavřené dohody by musel prokázat ten, kdo se jí dovolává.

Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného konstatoval, že aktivně legitimován k podání kasační stížnosti je a odkázal na postup podle § 107 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 s. ř. s. Je přesvědčen, že žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze v dané věci aplikovat, neboť ten se týkal situace, kdy k zániku subjektu došlo v průběhu správního řízení. V nyní projednávaném případě došlo k zániku společnosti ČEZ Měření, s. r. o., až po právní moci napadeného správního rozhodnutí a přechod práv a povinností na stěžovatele nastal až v průběhu řízení soudního. Odkazuje přitom na úpravu právního nástupnictví v jiných zákonech, které jej umožňují (zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití). Stěžovatel se dále ohradil proti některým tvrzením žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti. Zpracování osobních údajů podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů považuje za nezbytné, neboť slouží jako důkaz při následném rozporování platnosti uzavřené smlouvy. Zároveň dodal, že ačkoliv je prokázání tísně při uzavírání dohod právě na straně odběratele, který se domáhá vyslovení neplatnosti dohody, v mnoha případech toto důkazní břemeno soudy přenášejí na stěžovatele.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 3, věty před středníkem s. ř. s., a § 109 odst. 4, věty před středníkem s. ř. s., a ve věci rozhodl bez nařízení jednání, v souladu s ustanovením § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

Kasační stížnost je důvodná.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval výhradami žalovaného k nedostatku aktivní legitimace stěžovatele k podání kasační stížnosti; žalovaný je totiž přesvědčen, že na stěžovatele nepřešla odpovědnost za správní delikt, kterého se měla dopustit společnost ČEZ Měření, s. r. o. Dle jeho názoru byla tedy kasační stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou.

Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí, a to i přes to, že obě správní rozhodnutí vydaná v této věci jsou rozhodnutími sankční povahy, tedy rozhodnutí in personam.

Není pochyb o tom, že ve správním trestání se obecně uplatňují základní zásady trestání soudního (viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 Afs 17/2007 - 135, publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS). Platí-li tedy v trestněprávní doktríně zásada, že každá deliktní odpovědnost, respektive sankce s ní spojená, je imanentně spojena s osobou pachatele, pak i v oblasti správního trestání musí obecně platit, že zánikem delikventa zaniká jeho sankční odpovědnost i případná (již uložená) povinnost výkonu uložené sankce. Tato odpovědnost, respektive povinnost podrobit se uložené sankci, proto nemůže přecházet na právního nástupce zaniklého delikventa.

Uvedená obecná zásada nicméně neplatí bezvýhradně. Výjimku představují především případy, kdy přechod odpovědnosti za správní delikt vyplývá přímo ze zákona (srov. například ustanovení § 22b odst. 6 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže). Druhou výjimku lze dovodit z judikatury, a to jak z rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, tak i rozhodnutí českých soudů, které ji reflektují. S jistým zjednodušením lze konstatovat, že ve smyslu této judikatury může odpovědnost za správní delikt přejít i na právního nástupce zaniklé právnické osoby, pokud tento nástupce fakticky převzal personální a majetkový substrát původního subjektu a pokračuje v jeho původní činnosti, lze-li současně dovodit, že důvodem zániku původní právnické osoby byla primárně snaha vyhnout se uložení správní sankce. Tento přístup, založený na principu právem neaprobovaného zneužití práva, se konstantně uplatňuje ve věcech soutěžního práva, nelze jej však principiálně odmítnout ani v případech, které nejsou podřízeny této úpravě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2009, sp. zn. 8 Afs 56/2007).

O žádný z takových případů se nicméně v nyní projednávané věci nejedná a při posuzování možného přechodu veřejnoprávní povinnosti uložené právnímu předchůdci stěžovatele (coby podmínky pro přiznání aktivní věcné legitimace k podání kasační stížnosti) je tedy třeba vycházet z výše uvedeného obecného pravidla o její nepřenositelnosti. Praktickým důsledkem zániku postihovaného subjektu v průběhu řízení je nutnost zastavení takového řízení, neboť zde není nikdo, s kým by v řízení mohlo být pokračováno. Dojde-li k zániku právnické osoby až po pravomocném skončení řízení o správním deliktu, nelze uloženou sankci vykonat na jejím právním nástupci. V obou zmiňovaných případech tedy řízení o správním deliktu, vedené s právním předchůdcem právnické osoby, nikterak nezasahuje do právní sféry tohoto nástupce a nesvědčí mu tedy aktivní legitimace k vyvolání některého z řízení ve správním soudnictví, uvedených v části třetí s. ř. s.

V souzené věci je však skutková a potažmo právní situace značně specifická, neboť na stěžovatele přešlo jmění původního žalobce (společnosti ČEZ Měření, s. r. o., zaniknuvší k 1. 7. 2013) teprve po skončení správního řízení a dokonce až po skončení řízení před městským soudem (25. 6. 2103), a to na základě projektu fúze sloučením ze dne 19. 3. 2013. Právní předchůdce stěžovatele přitom již v mezidobí uloženou sankci uhradil.

Stěžovatel se tedy danou kasační stížností nesnaží ve svém důsledku vyhnout zaplacení sankce uložené jeho předchůdci (neboť ta již byla konzumována); v takovém případě by, jak již bylo uvedeno, aktivně legitimován nebyl, neboť uloženou pokutu by hradit nemusel. Stěžovatel naopak ve prospěch své aktivní legitimace argumentuje tím, že převzal veškerá aktiva i pasiva zaniklé společnosti ČEZ Měření, s. r. o., což v kontextu dané věci znamená, že převzatá aktiva jsou menší o částku 15 000 Kč, představovanou zaplacenou pokutou. Pokud by se mu podařilo docílit soudní cestou odklizení příslušného sankčního rozhodnutí, byla by pokuta zaplacena bez právního důvodu a měl by tak, jako univerzální sukcesor, právo na její vrácení (převzatá aktiva by se o tuto částku navýšila). Tuto argumentaci považuje Nejvyšší správní soud za akceptovatelnou, neboť stěžovatel plausibilně tvrdí, že v důsledku nezákonně vydaného správního rozhodnutí došlo k zásahu do jeho majetkové sféry. Nastala-li by popsaná situace v mezidobí od právní moci sankčního rozhodnutí do uplynutí lhůty k podání žaloby proti němu, stěžovatel by splňoval podmínky pro přiznání aktivní legitimace k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť by bylo možné dovodit, že byl tímto správním rozhodnutím „zkrácen na svých právech“. Není proto dán žádný důvod, proč by mu neměla být přiznána aktivní věcná legitimace k podání kasační stížnosti, vstoupil-li do práv původního žalobce až po právní moci rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o správní žalobě proti takovému rozhodnutí. Z těchto důvodů proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že věcnému projednání kasační stížnosti nic nebrání.

Pokud jde o samotné kasační námitky, stěžovatel v samém úvodu kasační stížnosti namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, a to ve více směrech. Z povahy věci se Nejvyšší správní soud zabýval těmito námitkami na prvním místě, neboť setrvale judikuje, že zpravidla teprve poté, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz například rozsudek ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS).

Nepřezkoumatelnost má v prvé řadě spočívat v rozporu mezi písemným vyhotovením a ústním odůvodněním rozsudku, které městský soud přednesl při jeho vyhlášení dne 23. 5. 2013 [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Zde je nutno připustit, že rozhodovací praxe tohoto soudu poněkud kolísá v tom, jak na deficity tohoto typu nahlížet, tedy zda představují nepřezkoumatelnost tak, jak ji definuje ustálená judikatura (viz například rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, a ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64), nebo zda mají být zahrnuty do množiny tzv. „jiných vad řízení před soudem“. Tato judikaturní nejednotnost ovšem pro věcné posouzení jednotlivých námitek, představujících se jako důvody nepřezkoumatelnosti, nemůže mít žádný vliv; ostatně nepřezkoumatelnost je jen jednou z forem procesních pochybení, která mohou vyvolat nezákonnost rozhodnutí [srov. § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Podle ustanovení § 157 odst. 2 in fine o. s. ř., ve spojení s § 64 s. ř. s. (podle kterého, nestanoví-li s. ř. s. jinak, se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně použijí ustanovení prvé a třetí části o. s. ř.), musí být odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku v souladu s vyhlášeným odůvodněním. Vyjádřil-li městský soud při ústním jednání obecnou myšlenku, že oprávněným důvodem pro pořízení kamerového záznamu bez souhlasu subjektu údajů mohlo být i to, co jednání předcházelo (například negativní zkušenost stěžovatele se subjektem údajů), pak formulace uvedená v písemném odůvodnění rozsudku, že (parafrázováno) ochrana a prevence proti případnému zpochybnění průběhu jednání je v zásadě přípustným důvodem pro pořízení kamerového záznamu (přestože v konkrétním případě postačovaly prostředky mírnější), zachovává původní myšlenkovou podstatu toho, co bylo řečeno při ústním vyhlášení rozsudku. Nejvyšší správní soud je proto přesvědčen, že příkazu uvedenému v § 157 odst. 2 o. s. ř. městský soud dostál, neboť obě formulace, které stěžovatel v kasační stížnosti cituje, nejsou ve vzájemném rozporu a naopak se doplňují.

V návaznosti na tvrzený rozpor ústního a písemného vyhotovení rozsudku napadá stěžovatel závěr městského soudu, že v žalobě údajně nijak netvrdil, že by měl na základě předchozích jednání s jinými neoprávněnými odběrateli negativní zkušenosti; namítá, že tento závěr je v příkrém rozporu s obsahem žaloby. Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že stěžovateli lze dát za pravdu předně v tom, že městský soud při ústním vyhlášení napadeného rozsudku skutečně konstatoval, že pokud by stěžovatel v podané žalobě uvedl, že v minulosti měl s neoprávněnými odběrateli negativní zkušenosti (spočívající ve verbální či fyzické agresi nebo ve zpochybňování okolností týkajících se uzavření smlouvy), mohly by být jeho námitky důvodné (viz časový úsek cca 46:00 až 48:00 minuty záznamu z jednání). Jak již bylo osvětleno výše, přestože se taková či shodně vyznívající pasáž neobjevuje v písemném odůvodnění rozsudku, důležitost této dílčí úvahy tím není nijak umenšena a je třeba ji pojmout jako argument, na němž je výrok napadeného rozsudku vystavěn.

V konkrétní rovině pak Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že stěžovatel skutečně na více místech podané žaloby negativní zkušenost i s jinými subjekty údajů namítal (byť na některých místech toliko v obecné rovině). Například na straně šesté v odstavci třetím žaloby se uvádí, že „(…) v naprosté většině všech případů je možno z průběhu předchozího jednání o náhradě škody s neoprávněným odběratelem (…) důvodně usuzovat, že by se tento odběratel mohl po uzavření dohody o uznání dluhu chovat, jak již bylo výše popsáno, tedy napadat jak platnost dohody, tak především oprávněnost a korektnost jednání jednotlivých zaměstnanců žalobce, v krajním případě také fyzicky napadnout zaměstnance žalobce. V takovém případě je pak možno útoky ze strany neoprávněného odběratele považovat za zásadní zásahy do osobnostních práv zaměstnanců žalobce, potažmo pak do práva na dobrou pověst žalobce, a v neposlední řadě je nutno na ně nahlížet jako na zásahy do majetku žalobce, který následně vydává nemalé finanční prostředky na právní zastoupení svých zaměstnanců v dlouho trvajících sporech či přímo v rámci trestních řízení, i na právní zastoupení žalobce jako takového.“ Obdobně stěžovatel na straně osmé v odstavci třetím vysvětluje, že „je (…) častým objektem útoků ze strany neoprávněných odběratelů, v jejichž případě se velice často a stejně tomu tak je zřejmě i v předmětném případě – jedná o zloděje elektřiny. Přitom žalobce se registroval jako správce osobních údajů po dlouhodobých zkušenostech s neoprávněnými odběrateli. K pořizování záznamů kamerou tedy přistoupil až ve chvíli, kdy nenacházel jiné řešení problematiky neustále napadaných zaměstnanců žalobce, kteří v důsledku opakovaných zásahů do svých osobnostních práv končili své pracovní poměry k žalobci.“ (taktéž strana dvacátá druhá odstavec druhý). Přímo ve vztahu k jednání o náhradě škody s panem L. stěžovatel v žalobě uvedl, že „[p]ři veškerých pokusech o dohodnutí schůzky po telefonu docházelo k slovnímu napadání jednotlivých zaměstnanců žalobce. V telefonických rozhovorech pan L.vyhrožoval podáním trestního oznámení, pokud nebude jeho odběrné místo neprodleně připojeno. (…) Jak je patrné ze záznamu, pan L. dokonce přímo říká, že podá trestní oznámení na pana M., jeho kolegu a na celý ‚ČEZ‘ a dále že sice dohodu podepíše, ale že s jejím obsahem nesouhlasí a bude po jejím uzavření řešit celou věc se svým právníkem.“ [citováno Nejvyšším správním soudem při zachování stěžovatelem zvolené interpunkce].

Z citovaných částí žaloby tedy zřetelně vyplývá, že stěžovatel na minulé negativní zkušenosti s jinými subjekty údajů v žalobě upozorňoval; zmínil, že docházelo nejen k fyzickým a verbálním útokům, ale i ke zpochybňování průběhu kontraktačního procesu či dokonce k podávání trestních oznámení na jednotlivé zaměstnance. Je nicméně třeba pro úplnost poznamenat, že ani tento deficit, spočívající v opomenutí části žalobní argumentace a konsekventním vyvození nepřesvědčivých a diskutabilních právních závěrů o věci samé, nepředstavuje nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí tak, jak je definována v ustálené judikatuře, ale onu jinou vadu řízení před soudem [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], o jejíž povaze bylo v obecné rovině pojednáno výše. Zbývá potom posoudit, zda opomenutí výše uvedené žalobní argumentace mohlo představovat natolik zásadní procesní deficit, aby mohl mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku; Nejvyšší správní soud již setrvale judikuje, že o vadu řízení, jež by způsobovala nezákonnost rozhodnutí, se nejedná, byl-li by konečný výrok stejný i v případě, kdy by k vadě nedošlo (srov. rozsudek ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59). V návaznosti na tento ustálený přístup dospěl k závěru, že uvedená vada do stěžovatelovy právní sféry dopadá, neboť sám městský soud připustil, že pokud by stěžovatel v žalobě namítal předchozí negativní zkušenosti se subjekty údajů, nelze vyloučit, že by na stěžovatelovo jednání, které žalovaný kvalifikoval jako správní delikt podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, mohlo být pohlíženo jiným způsobem. Předmětná vada řízení před m