5 As 80/2014 — Nejvyšší správní soud

5 As 80/2014- 33 - text 5 As 80/2014 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: JSG med a.s., se sídlem Na Roudné 18, Plzeň, zast. Mgr. Davidem Padyšákem, advokátem se sídlem Na Příkopě 8, Praha 1, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Tesco Stores ČR a.s., se sídlem Vršovická 68b, Praha 10, zast. Mgr. Pavlem Matějkou, advokátem se sídlem Kaprova 14, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2014, č. j. 62 A 20/2013  124, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 1. 2013, č. j. BK932-5/54/9/2012-SŘ (dále jen „první napadené rozhodnutí“), bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno usnesení Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně (dále jen „Inspektorát“) ze dne 3. 10. 2012, č. j. BN792-13/033/7/2012-SŘ. Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2013, č. j. BK932-7/54/9/2012-SŘ (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Inspektorátu ze dne 24. 5. 2012, č. j. BN792-9/033/7/2012-SŘ, jako nepřípustné ve smyslu § 92 odst. 1 správního řádu. Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 62 A 20/2013  124, zamítl. Krajský soud konstatoval, že Inspektorát jako správní orgán I. stupně rozhodl o tom, že žalobce není účastníkem správního řízení se společností Tesco Stores ČR a.s. ve věci správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, v tehdejším znění (dále jen „zákon o potravinách“), s odůvodněním, že žalobce není osobou, která by byla výsledným rozhodnutím přímo a bezprostředně dotčena na svých právech. V odvolacím řízení žalovaný prvním napadeným rozhodnutím nakonec potvrdil usnesení správního orgánu prvního stupně, neboť rovněž neshledal, že by žalobce byl výsledným rozhodnutím ve věci bezprostředně dotčen na svých právech. Ve věci samé rozhodl Inspektorát tak, že společnost Tesco Stores ČR a.s. se dopustila správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, v tehdejším znění; za to jí byla uložena pokuta ve výši 225 000 Kč. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které však žalovaný druhým napadeným rozhodnutím zamítl jako nepřípustné, neboť bylo podáno osobou, jež nebyla účastníkem řízení o tomto deliktu. Krajský soud shrnul, že podstatou žalobní argumentace byl žalobcův právní názor, že byl coby výrobce zboží účastníkem správního řízení o správním deliktu, jehož se měla dopustit společnost Tesco Stores ČR a.s. tím, že ve své provozovně uváděla do oběhu potraviny (med), které nevyhověly definici medu podle vyhlášky č. 76/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro přírodní sladidla, med, cukrovinky, kakaový prášek a směsi kakaa s cukrem, čokoládu a čokoládové bonbony (dále jen „vyhláška č. 76/2003 Sb.“). Tímto jednáním měla osoba zúčastněná na řízení dle druhého napadeného rozhodnutí porušit povinnost stanovenou v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, čímž měla naplnit skutkovou podstatu správního deliktu dle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, v tehdejším znění. Uvedený žalobcův právní názor k otázce jeho účastenství v daném správním řízení považoval krajský soud za nesprávný. Ve svém rozsudku krajský soud rozlišil jednotlivé okruhy účastníků řízení ve smyslu § 27 správního řádu, přičemž tuto úpravu bylo dle něho třeba aplikovat i na vymezení účastníků řízení dle zákona o potravinách. Bylo-li přitom vedeno řízení o správním deliktu osoby zúčastněné na řízení, které vyústilo v rozhodnutí o správním deliktu této společnosti a v uložení pokuty této osobě, pak se jednalo o rozhodnutí, které mohlo založit, změnit nebo zrušit právo nebo povinnost pouze osobě podezřelé ze spáchání správního deliktu (tedy Tesco Stores ČR a.s.). Dle krajského soudu se správní řízení týkalo uvádění medu do oběhu v provozovně osoby zúčastněné na řízení a jeho účelem bylo prošetření skutečnosti, zda se daný subjekt dopustil jednání, které zákon zakazuje a sankcionuje. V předmětném řízení tak mělo být objasněno, zda se Tesco Stores ČR a.s. dopustila správního deliktu vymezeného v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 12. 4. 2012, pro jehož spáchání jí v následném rozhodnutí byla uložena pokuta. Krajský soud tak konstatoval, že osoba podezřelá ze spáchání deliktu je jediným možným účastníkem řízení, jehož práva a povinnosti mohou být tímto řízením a rozhodnutím v něm vydaným bezprostředně dotčeny; v tomto směru odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, č. j. 30 Ca 248/2007 – 27. Tentýž právní závěr měl ostatně vyplývat z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103 a č. j. 4 Ads 96/2013 – 109 (oba dostupné na www.nssoud.cz). V daném smyslu krajský soud uvedl, že žalobci nesvědčilo účastenství podle § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť v tomto řízení nebylo rozhodováno přímo o jeho právech ani povinnostech a žalobci řízením a vydáním rozhodnutí o správním deliktu osoby od něj odlišné nehrozilo ani přímé dotčení na jeho právech nebo povinnostech v intencích § 27 odst. 2 správního řádu. K tomuto závěru krajský soud dospěl, přestože nepopíral, že se žalobce mohl cítit určitým způsobem výrokem o vině ve vztahu k Tesco Stores ČR a.s. dotčen. Toto dotčení však krajský soud považoval za nepřímé, a to ať už ve vztahu k další obchodní spolupráci mezi osobou zúčastněnou na řízení (resp. i ve vztahu k dalším obchodním partnerům), smluvním závazkům a sankcím v tomto vztahu či ve vztahu k možnému zásahu do dobré pověsti žalobce. Všechny tyto vlivy považoval krajský soud za sekundární, přičemž rozhodnutí ve věci samé (tedy o spáchání správního deliktu osobou zúčastněnou na řízení) nemělo autoritativně a přímo určit, zda výrobek dodaný žalobcem splňuje požadavky kladené na tento druh potraviny, a nepůsobilo s účinky erga omnes. Krajský soud konečně neshledal důvodnými ani námitky žalobce týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti prvního žalobou napadeného rozhodnutí, neboť dle něj bylo jasně patrno, proč žalovaný žalobce za účastníka správního řízení nepovažuje; dle krajského soudu žalovaný v tomto rozhodnutí reagoval i na námitky žalobce týkající se možnosti zásahu do žalobcova vlastnického práva. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž uvedl, že ji opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spatřoval stěžovatel v jeho nedostatečném odůvodnění, neboť není možné paušálně odmítnout účastenství stěžovatele dle § 27 odst. 2 správního řádu v příslušném správním řízení, aniž by došlo k řádnému přezkoumání a vypořádání konkrétních důvodů, které mají představovat přímé dotčení práv nebo povinností takové osoby. Byl přitom toho názoru, že se krajský soud nevypořádal s jeho tvrzeními o možnosti přímého dotčení práv a povinností v důsledku závazného zjištění žalovaného o vlastnostech výrobků stěžovatele či s tvrzeními o možnosti přímého dotčení práv nebo povinností v důsledku zásahu žalovaného do práva na ochranu dobré pověsti stěžovatele. Dle stěžovatele nebyl případný odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2009, č. j. 30 Ca 248/2007 – 27, neboť tento rozsudek se týkal skutkově značně odlišné situace a v důsledku toho byla nesprávná i celá argumentace krajského soudu; krajský soud tak věc řádně nepřezkoumal, jak mu ukládá § 75 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud se dle stěžovatele rovněž nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti prvního napadeného rozhodnutí (resp. učinil tak prostřednictvím nepravdivého tvrzení) a s námitkou nesprávného posouzení otázky účastenství ve správním řízení vznesenou při soudním jednání. Stěžovatel konkretizoval, že již závazné zjištění žalovaného, jakožto orgánu dozoru nad dodržováním povinností stanovených zákonem o potravinách, o tom, že potravina stěžovatele nevyhovuje právním předpisům, může mít přímý dopad do právní sféry stěžovatele, a to v zásadě bez ohledu na pravdivost takového zjištění. Ve správním řízení přitom žalovaný konstatoval, že výrobek stěžovatele nevyhověl specifikaci čis