6 As 165/2015 — Nejvyšší správní soud

6 As 165/2015- 38 - text pokračování 6 As 165/2015 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Karla Šimky, Mgr. Jany Brothánkové, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: D. P., zastoupen Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 02 Hradec Králové, proti žalovanému: policejní prezident Policie České republiky, Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, 170 89 Praha 7, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2011, č. j. PPR7019-19/ČJ-2011-99KP, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 A 31/2014 - 93, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 A 31/2014 - 93, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Jádro sporu a dosavadní postup ve věci I. 1. Jádro sporu [1] Jádrem sporu v projednávané věci je právní otázka, v jakém složení, tedy zda samosoudcem, anebo senátem, rozhoduje krajský soud o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.), je-li žalobou napadeným rozhodnutím rozhodnutí služebního funkcionáře podle části dvanácté, hlavy čtvrté zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních Sborů (dále jen „zákon o bezpečnostních služebních poměrech“), ve věci jednání příslušníka, které má znaky přestupku (viz § 186 odst. 1 věta první, 2. alt. a § 189 zmíněného zákona). I. 2. Rozhodné skutkové okolnosti a průběh předchozích řízení [2] Skutkovým jádrem věci je údajné jednání žalobce, které mělo spočívat v tom, že dne 3. 11. 2010 dopoledne z lesního pozemku parc. č. 322/1 v k. ú. V., obec V., pravděpodobně společně s dalšími dvěma osobami nespadajícími pro účely posuzování jejich jednání jako případného veřejnoprávního deliktu do působnosti zákona o bezpečnostních služebních poměrech, měl ukrást dřevní hmotu z poraženého smrku, a tím způsobit spoluvlastníkům dřeva V. M. a L. N. škodu ve výši 1.806 Kč. [3] Tento skutek kvalifikoval žalovaný (dále též „stěžovatel“) v odvolacím řízení jako jednání mající znaky přestupku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), neboť spočívalo po právní stránce v úmyslném způsobení škody na cizím majetku krádeží. Za uvedené jednání uložil stěžovatel žalobci podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona o bezpečnostních služebních poměrech kázeňský trest spočívající v odnětí služební hodnosti inspektora. [4] Naopak stěžovatel dospěl k závěru, že žalobci nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání spočívajícího v tom, že měl také dne 3. 11. 2010 dopoledne na hranicích lesních pozemků parc. č. 296/1 a č. 373 v k. ú. V., obec V. ukrást dřevní hmotu z poražené třešně a tím způsobit vlastníku dřeva Městským lesům Vysoké Mýto s. r. o. škodu ve výši 2.339 Kč. [5] Rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. o žalobě rozhodl specializovaný samosoudce Městského soudu v Praze rozsudkem tak, že rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvody pro zrušení shledal dva: Jednak podle soudu měl stěžovatel v odvolacím řízení nezákonně vybočit z rozsahu, v jakém žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvoláním. Dále se soud neztotožnil se závěrem stěžovatele, že jednání, jež mělo spočívat v krádeži dřevní hmoty z poraženého smrku, bylo žalobci prokázáno nad jakoukoli pochybnost. I. 3. Rozhodné argumenty v kasační stížnosti žalovaného a ve vyjádření žalobce k ní [6] Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, v níž mimo jiné namítal zmatečnost rozsudku Městského soudu v Praze [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Byl přesvědčen, že ve věci neměl rozhodovat specializovaný samosoudce, nýbrž senát, neboť řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele nespadá do výčtu věcí rozhodovaných ve správním soudnictví, v nichž podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje specializovaný samosoudce. Podle stěžovatele řízení proti žalobci nebylo řízením ve věci přestupku, nýbrž řízením podle zákona o bezpečnostních služebních poměrech, které pouze hmotněprávně posuzovalo naplnění skutkové podstaty podle přestupkového zákona. Žalobce byl podle stěžovatele žalobou napadeným správním rozhodnutím uznán vinným z jednání, které má znaky přestupku, avšak nikoli z přestupku. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003, č. j. 4 Ads 128/2012 - 49, podle něhož věci uvedené povahy nejsou pro účely určení, zda o nich rozhoduje ve správním soudnictví specializovaný samosoudce podle § 31 odst. 2 s. ř. s., anebo specializovaný senát, považovány za „věci přestupků“. [7] Vedle toho stěžovatel napadl i další závěry Městského soudu v Praze. [8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti právní názor stěžovatele odmítl. Měl za to, že byť se v jeho případě postup stěžovatele řídil zákonem o bezpečnostních služebních poměrech, hmotněprávní posouzení žalobcova jednání vychází z přestupkového zákona. Předmětem řízení bylo jednání mající znaky přestupku dle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. Podle žalobce proto jeho věc spadá mezi věci přestupků dle § 31 odst. 2 s. ř. s. Pokud by zákonodárce zamýšlel svěřit specializovaným samosoudcům pouze řízení dle přestupkového zákona, podle žalobce by to v citovaném ustanovení výslovně uvedl. Zvolená formulace „ve věcech přestupků“ však podle žalobce vypovídá o opaku, neboť se nepochybně jedná o širší vymezení. Podle žalobce se proto výjimka definovaná v § 31 odst. 2 s. ř. s. vztahuje na všechna jednání, která z hmotněprávního hlediska naplňují znaky přestupku a která jsou za přestupek zákonem označena, tedy i na jednání žalobce, které stěžovatel hmotněprávně kvalifikoval podle § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona. II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu a reakce účastníků řízení [9] Při předběžném posouzení věci šestý senát dospěl k závěru, že Nejvyšší správní soud zaujal v minulosti ke shora popsané rozhodné právní otázce v různých svých rozhodnutích odlišné právní názory. [10] V první řadě šestý senát poukázal na znění rozhodné právní úpravy (§ 31 s. ř. s.). Obecným pravidlem je rozhodování specializovaným senátem; ve věcech vyjmenovaných v odst. 2 zmíněného paragrafu, mj. i ve věcech přestupků, však rozhoduje specializovaný samosoudce. [11] Dále šestý senát uvedl, že podle jeho názoru první senát v rozsudku z 18. 4. 2007, č. j. 1 As 20/2006 - 51, dospěl k závěru, že o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci spáchání kázeňského přestupku policistou, které je kázeňským deliktem, rozhoduje senát. Naopak o žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci spáchání jednání, které má znaky přestupku, policistou, jež po hmotněprávní stránce zůstává přestupkem, rozhoduje samosoudce. První senát k tomu uvedl: „Ačkoli je tedy s policistou o obou typech správních deliktů vedeno obdobné řízení, nic to nemění na jejich hmotněprávní podstatě. Posouzení, zda v případném soudním přezkumu bude rozhodovat samosoudce, nebo senát, pak závisí právě na povaze spáchaného deliktu.“ Podle šestého senátu považoval první senát za rozhodné, jaký typ protiprávního jednání je policistovi kladen za vinu, byť v obou případech je vedeno řízení o kázeňském deliktu příslušným funkcionářem dle speciálních procesních pravidel. [12] Oproti tomu čtvrtý senát v rozsudku z 30. 9. 2013, č. j. 4 Ads 128/2012 - 49, vyslovil, že se nejedná o případ taxativně vyjmenovaný v § 31 odst. 2 s. ř. s., rozhoduje-li příslušný funkcionář ve věcech kázeňských o vině příslušníka bezpečnostních Sborů za spáchání jednání majícího znaky přestupku. Čtvrtý senát považoval řízení před krajským soudem za zmatečné, pokud v takové věci rozhodoval specializovaný samosoudce, a nikoli senát. K tomu dospěl, třebaže v posuzovaném případě byla policistka uznána vinnou ze spáchání jednání, jež má znaky přestupku, a tudíž by se dalo uvažovat o výjimce podle § 31 odst. 2 s. ř. s. v tom směru, že se jedná „o věc přestupků“. Čtvrtý senát k tomu uvedl: „Za podstatné však Nejvyšší správní soud shledává to, že správní orgány nevedly „klasické řízení podle zákona o přestupcích“, ale jednalo se z procesního hlediska o řízení podle zákona o služebním poměru, které hmotněprávně posuzovalo naplnění skutkové podstaty podle zákona o přestupcích. Byť tedy byl ve věci použit přestupkový zákon, nelze přehlédnout procesní aspekt spočívající v použití zákona o služebním poměru, což vede Nejvyšší správní soud k závěru, že se nejedná o čistě „přestupkovou věc“, na kterou dopadá ustanovení § 31 odst. 2 s. ř. s.“ Výjimka podle § 31 odst. 2 s. ř. s. má být dle čtvrtého senátu vykládána restriktivně, tedy má dopadat pouze na věci výslovně tam zmíněné, a nikoli na věci mající s nimi určitou spojitost. Rozhoduje-li správní orgán podle zákona o služebním poměru a posuzuje,