9 As 256/2015

Včas podanou kasační stížností napadla osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatel“) shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž bylo k žalobě nejvyššího státního zástupce zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU. Na základě zrušeného správního rozhodnutí obdržela FVE 28, s. r. o. (dále jen „FVE 28“), licenci č. 111018292 k výrobě elektřiny na 25 let. Licence se týkala provozovny v obci Mrlínek s výkonem 2,067 MW.

Krajský soud v napadeném rozsudku, který je dostupný z www.nssoud.cz, uvedl, že nejvyšší státní zástupce byl oprávněn podat správní žalobu na základě § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, č. j. 8 As 27/2006 - 70 (publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, dostupného též z www.nssoud.cz stejně jako další zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), úvaha, zda v konkrétní věci existuje závažný veřejný zájem na podání žaloby, přísluší výhradně nejvyššímu státnímu zástupci a nepodléhá soudnímu přezkumu.

Krajský soud dále uvedl, že v důsledku zániku společnosti FVE 28 dle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „energetický zákon“), zanikla licence č. 111018292, která byla uvedené společnosti udělena napadeným správním rozhodnutím. To však neznamená, že odpadl předmět řízení před krajským soudem. Přestože zanikla licence, rozhodnutí, jímž byla udělena, stále existuje. Zánik udělené licence v důsledku zániku právnické osoby, které byla licence udělena, nezpůsobuje zánik rozhodnutí o udělení licence. Byť rozhodnutí o udělení licence nemůže mít žádné účinky do budoucna, stále existuje a je možné jej v případě důvodně podané žaloby zrušit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 As 126/2015 - 63.

Dle napadeného rozsudku nemůže být smyslem žaloby podané dle § 66 odst. 2 s. ř. s. realizace neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a rozhodnutí správních orgánů. Z povahy věci podání takové žaloby na sklonku k tomu určené tříleté lhůty za situace, kdy v mezidobí žalovaný nevyužil možnosti přezkumného řízení či obnovy řízení a kdy jsou již stabilizovány právní vztahy navazující na udělení licence, představuje nepochybný zásah do právní jistoty stěžovatele. Takové narušení právní jistoty tedy musí být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil negativní důsledky případného zpětného přehodnocení právních závěrů, na nichž stojí rozhodnutí o udělení licence. Závěr o důvodnosti žaloby tak dle krajského soudu musí být založen vyloženě na závažných zjištěních, která opravňují k závěru, že nemohla být dána dobrá víra žadatele o udělení licence.

V licenčním řízení je v případě předčasného užívání energetického zařízení žadatel povinen doložit splnění technických předpokladů rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce. Jedná se o tzv. povinné důkazy předkládané spolu se žádostí o udělení licence. Zpráva o revizi se musí vztahovat k celé fotovoltaické elektrárně, resp. k celé její nízkonapěťové části, která musí být stavebně dokončena ve všech součástech přímo souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení.

Společnost FVE 28 prokazovala bezpečnost ve vztahu k nízkonapěťové části elektrárny zprávou o výchozí revizi č. P93-1/01 zpracovanou dne 30. 11. 2010 J. P. Podle zprávy měla být revize prováděna od 24. 11. 2010 do 30. 11. 2010. Ve vztahu k vysokonapěťové části trafostanice a vysokonapěťové přípojky byla bezpečnost prokazována zprávami o výchozí revizi č. 51J/10 a 50J/10 provedené dne 28. 11. 2010 F. K.

Z provedeného dokazování před krajským soudem vyplynulo, že revizní technik P. před vyhotovením revizní zprávy elektrárnu nenavštívil a neprohlédl. Součastně uvedl, že revizní zprávu vytvářel „od stolu“. Revizní zpráva je jediným dokladem, z něhož se podává výkon elektrárny. Je tedy nezbytné, aby revizní technik, který ve zprávě shledává bezpečnost elektrárny, elektrárnu na místě viděl a zkontroloval. Pokud se tak nestane, nemá revizní zpráva potřebnou vypovídací hodnotu.

Dle krajského soudu na požadavku, aby revizní technik elektrárnu prohlédl, nemohou nic změnit ani případné nesrovnalosti či nejasnosti v právních předpisech a normách ČSN, které v rozhodnou dobu upravovaly provádění revizí. Tyto nesrovnalosti se totiž povinností revizního technika netýkají. Soud neprovedl důkazy znaleckými posudky zpracovanými Ing. Mikulenkou a Ing. Tomešem, dle jejichž závěrů nebylo možné s ohledem na rozporné požadavky předpisů revizní zprávu zpracovat. Krajský soud uvedl, že revizní zpráva byla zpracována, aniž by revizní technik elektrárnu viděl, proto nemůže obstát bez ohledu na jakoukoli legislativní nejasnost. Z obdobného důvodu nebyl proveden důkaz posudkem Vysokého učení technického v Brně a stanoviskem Českého vysokého učení technického v Praze. I tyto dokumenty se vztahovaly k obecné otázce vydávání revizních zpráv na konci roku 2010 a k rozpornému požadavku na provádění revizí. Měl-li dle krajského soudu žadatel o licenci za to, že řádnou revizní zprávu nelze vyhotovit (čemuž ale nenasvědčují okolnosti nynější věci, kdy žadatel revizní zprávu nechal vyhotovit a předložil ji), mohl bezpečnost zařízení prokázat znaleckým posudkem.

Ex post zpracovanými posudky pak krajský soud nepřipustil dokladovat bezpečnost elektrárny. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 As 173/2014 - 186. V nyní posuzovaném případě byl znalecký posudek zpracován několik let po dni, který je rozhodný pro posouzení bezpečnosti. Znalci, kteří posudek zpracovali, elektrárnu v roce 2010 neviděli. Vycházeli pouze z listin předložených společností FVE 28, která žalovanému předkládala listiny nesprávné a dokonce zfalšované. I kdyby krajský soud připustil, že tak FVE 28 nečinila vědomě, nelze vyloučit, že se tak stalo i u listin předložených znalcům. Bezpečnost elektrárny tak byla znalci zkoumána na základě podkladů, o nichž lze mít pochyby. To samé platí i ve vztahu k analýze paralelního připojení ze dne 7. 2. 2013 a posudku Vysokého učení technického v Brně ze dne 2. 2. 2015 a jeho dodatku.

Prohlídka stavebního úřadu provedená dne 16. 12. 2010, kontrola ze strany E.ON Distribuce, a. s., či prohlídka provedená žalovaným nemohly nahradit revizní zprávu či znalecký posudek v otázce bezpečnosti elektrárny.

Krajský soud nepovažoval za nutné zjišťovat, v jakém stavu rozestavěnosti či dokončenosti byla elektrárna v době vydání napadeného správního rozhodnutí. Ani to, že by se prokázalo, že elektrárna v tuto dobu byla již dokončena, nedokládá to, že byla bezpečná, tj. že byly předloženy řádné revizní zprávy či znalecké posudky, které by její bezpečnost prokazovaly.

Krajský soud dospěl k závěru, že předložené revizní zprávy nemohou být podkladem rozhodnutí o udělení licence a neprokazují technickou způsobilost zařízení, která nebyla prokázána ani před soudem. Zároveň shledal, že tehdejší jednatel žadatele o licenci, který dne 30. 11. 2010 odpoledne ukládal zajištění revizních zpráv, které měly být zpracovány k tomuto datu tak, aby mohly být nejpozději dne 3. 12. 2010 předloženy E.ON Distribuci, a. s., nemohl být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence. Byl to totiž on, kdo revizní zprávy předkládal žalovanému.

Krajský soud svůj rozsudek shrnul tím, že v licenčním řízení nebyly prokázány technické předpoklady pro udělení licence, a proto napadené správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž zdůraznil, že licence č. 111018292 k výrobě elektrické energie, která byla v řízení před soudem zrušena, byla udělena společnosti FVE 28. Ke dni 1. 4. 2015 však došlo k zániku uvedené společnosti bez likvidace, přičemž právním nástupcem se stal Zonas, a. s., tj. stěžovatel. Rozhodnutí o udělení oprávnění k podnikání v energetických odvětvích, resp. licence č. 111018292 zanikla bez náhrady v souladu s § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona. Na základě žádosti o udělení nové licence žalovaný vydal stěžovateli novou licenci č. 111533247, jež nabyla právní moci dne 1. 4. 2015.

Rozhodnutí o udělení licence stěžovatel považuje za konstitutivní správní rozhodnutí. Energetický zákon pracuje s pojmy „licence“ a „rozhodnutí o udělení licence“ promiscue a značně nejednotně. Pojednává-li energetický zákon o změně rozhodnutí o udělení licence, zároveň však i o zrušení licence, je zřejmé, že zrušeno nemůže být nic jiného než rozhodnutí o udělení licence. V obecné rovině však nemá stěžovatel větší problém akceptovat, že se nabízejí dva možné výklady pojmu licence: a) licence jako synonymum pro rozhodnutí o udělení licence a b) licence jako synonymum pro oprávnění (subjektivní právo) plynoucí z rozhodnutí.

Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že přestože licence udělená rozhodnutím ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU, ze zákonného důvodu zanikla, toto rozhodnutí nadále existuje, byť nemůže mít žádné účinky do budoucna. Krajský soud se cítil být vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v usnesení ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 As 126/2015 - 63, kde bylo uvedeno: „Byť se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat věcně kasační stížností, považuje za vhodné na okraj uvést, že lze souhlasit se závěrem krajského soudu o tom, že v důsledku zániku společnosti FVE 28 s. r. o. došlo ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona, účinného k 1. 1. 2015, k zániku licence č. 11101829 udělené rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2010 a že zánikem této licence nedošlo k zániku rozhodnutí, kterým byla tato licence udělena.“ Dle stěžovatele nebyl ani krajský soud ani Nejvyšší správní soud oprávněn k vyslovení takového právního názoru. Krajský soud proto, že usnesení, které bylo předmětem řízení o kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 1 As 126/2015, neměl vydat, což konstatoval i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud nebyl k vyslovení citovaného názoru procesně oprávněn, neboť byl vázán tzv. kasatorním principem (stěžovatel zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05).

V souladu s materiálním vnímáním správního rozhodnutí představuje licence obsah samotného rozhodnutí (práva zakotvená adresátu), tj. nezbytnou podmínku existence správního rozhodnutí. Analýzou § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona, který stanoví, že licence zaniká zánikem právnické osoby, stěžovatel dochází k závěru, že již nelze hovořit o právní existenci individuálního správního aktu nebo správního rozhodnutí v materiálním smyslu, neboť tyto pozbyly své základní atributy – jednak existenci konkrétního adresáta a konkrétního předmětu, tj. práva a povinností, a jednak materiální znak, jímž je založení, změna, zrušení nebo závazná deklarace práv či povinností konkrétního adresáta. Zánik licence dle § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona pak stěžovatel ztotožňuje s právním zánikem rozhodnutí o jejím udělení.

Podmínkou řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je existence napadeného rozhodnutí, nejedná-li se o návrh na vyslovení nicotnosti. Dle stěžovatele je třeba, aby byl napadený správní akt způsobilý zasáhnout právní sféru alespoň někoho, tak tomu ovšem v daném případě není a v okamžiku rozhodování krajského soudu nebylo. Zbývající formální „relikt“ nemohl být předmětem jakéhokoli přezkumného řízení.

Krajský soud měl dle stěžovatele žalobu nejvyššího státního zástupce odmítnout pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v tom, že odpadl předmět řízení před soudem. V daném případě nejde o případ, kdy toliko pominou účinky napadeného rozhodnutí (typicky jde-li o jednorázové rozhodnutí, které je vykonáno), ale o rozhodnutí, u něhož zanikl adresát i jeho obsah a v důsledku toho i samo rozhodnutí.

Stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal s jeho vyjádřením ze dne 8. 10. 2015 nazvaným: „vyjádření osoby zúčastněné Zonas a. s. k problému interpretace ohledně specifikace licence a rozhodnutí o udělení oprávnění k podnikání“. Zde uvedl, že pojem „licence“ v energetickém zákoně je třeba vykládat ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/72/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 2003/54/ES (dále jen „směrnice 2009/72/ES“). Rovněž zde uvedl, že užití pojmu „licence“ v energetickém zákoně lze považovat za chybu v překladu. Ve směrnici se nepíše o povolení (permission), ale o oprávnění (authorisation). Tam, kde je v energetickém zákoně užito pojmu „licence“, mělo být správně užito pojmu „oprávnění“.

Dle § 66 odst. 2 s. ř. s. je oprávněn podat žalobu ve správním soudnictví nejvyšší státní zástupce, pokud k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. Stěžovatel namítl, že na zrušení rozhodnutí žalovaného absentoval jakýkoli veřejný zájem. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu úvaha, zda je ve věci dán závažný veřejný zájem k podání žaloby nejvyšším státním zástupcem, nepodléhá přezkumu správními soudy. Stěžovatel má za to, že pokud není závažný veřejný zájem posuzován z hlediska přípustnosti žaloby, musí hrát roli přinejmenším z hlediska její důvodnosti. Pro zrušení rozhodnutí žalovaného by tedy muselo být kumulativně splněno to, že rozhodnutí je nezákonné, a existence závažného veřejného zájmu na jeho zrušení, který v sobě musí obsahovat i zohlednění principu proporcionality. K převážení závažného veřejného zájmu na zrušení rozhodnutí nemůže dojít tehdy, pokud je nezákonnost způsobena především jednáním státu (v nynějším případě „legislativním chaosem“ způsobujícím nemožnost vyhotovení výchozích revizních zpráv). Dle stěžovatele závažný veřejný zájem musí být i skutečně prokázán, aby mohlo dojít ke zrušení správního rozhodnutí.

Sám krajský soud v obecné rovině připustil, že do právní jistoty účastníků může být ke zrušení správního rozhodnutí k žalobě nejvyššího státního zástupce přistoupeno jen v nejzávažnějších případech. V dané věci však dle stěžovatele nebyl dán jakýkoli závažný veřejný zájem na zrušení rozhodnutí žalovaného. Krajský soud správní rozhodnutí zrušil, ačkoli dle jeho názoru takový zásah nebude mít patrně žádný právní význam, neboť od 1. 4. 2015 rozhodnutí nezakládalo žádné oprávnění jakémukoli subjektu. Napadený rozsudek nemůže mít účinky ani do budoucna, jelikož do právní moci tohoto rozsudku zde existovalo pravomocné rozhodnutí o udělení licence, právní předchůdce stěžovatele (společnost FVE 28) proto činil veškeré kroky v souladu s platnou licencí, a účinky zrušujícího rozsudku nastávají ex nunc.

Stěžovatel nesouhlasí s vyjádřením nejvyššího státního zástupce, že rozhodnutí o udělení licence zakládá právo na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Dle stěžovatele vznik práva na podporu na konci roku 2010 je určen datem uvedení výrobny do provozu, které se v dané věci odvíjí od zahájení výroby, nikoli od vzniku oprávnění.

S odvoláním na důvodovou zprávu k soudnímu řádu správnímu stěžovatel uvedl, že zvláštní žalobní legitimace je nejvyššímu státnímu zástupci svěřena za podmínek, že pro podání žaloby existuje závažný veřejný zájem a že jiný způsob nápravy není možný. Má za to, že jiný způsob nápravy byl možný. V dané souvislosti poukázal na obnovené řízení před žalovaným, v němž však nebylo ve lhůtě vydáno nové rozhodnutí, na nekompletnost spisového materiálu žalovaného, v němž chybí zejména podněty žalovaného k nejvyššímu státnímu zástupci a vzájemné přípisy těchto institucí, a na dopis předsedkyně žalovaného, kde se uvádí, že nejvyšší státní zástupce byl osloven z důvodu účelnosti a hospodárnosti konečného výsledku, jelikož se mu nabízí mnohem kratší cesta ke stejnému výsledku, než kterého může dosáhnout kterýkoli správní orgán.

Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal s kritérii přezkumu, která si sám vytyčil. Šlo o odůvodnění vskutku závažného důvodu, který by vyvážil rizika a negativní důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů v případě zrušení rozhodnutí žalovaného k žalobě nejvyššího státního zástupce. Dále pak ve vztahu k identifikaci takových zjištění, která by např. vyplynula z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně rozsudků trestních soudů, a která by zásadně zpochybnila pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy nápravu nemohl realizovat sám správní orgán. Stěžovatel k tomu poznamenal, že žalovaný jednoznačně při vydávání licencí v roce 2010 zásadně chyboval, a to dle všeho vědomě a především dlouhodobě, přičemž si byl vědom problému s dokládáním revizních zpráv pro nemožnost jejich vyhotovení. S odkazem na výsledky hloubkové kontroly, kterou žalovaný nařídil v květnu 2013, stěžovatel dovozoval, že žalovaný zaujal naprosto benevolentní rozhodovací praxi a ve správních řízeních bylo postupováno v rozporu s právními předpisy a též interními předpisy. Stěžovatel proto pochybuje, že existoval závažný veřejný zájem na zrušení správního rozhodnutí.

Kasační stížnost obsahuje rovněž námitku, že krajský soud neprovedl důkaz záznamy výpovědí svědka P. před trestním soudem, provedeny byly jen protokoly o výslechu na policii. Výpověď před soudem je přitom širší a ucelenější, navíc podložená dalšími listinnými podklady. Vysvětlení před policií nelze použít jako důkaz v trestním řízení a ani ve správním soudnictví, jelikož stěžovatel neměl možnost osobě podávající vysvětlení klást otázky. Stěžovatel namítl, že krajský soud sice neprovedl důkaz znaleckými posudky, přesto je hodnotil, a to v rozporu s jejich obsahem. Revizní zprávu technika P. krajský soud hodnotil nelogickým způsobem. Platnou a zákonnou revizní zprávu nebylo možné v roce 2010 vyhotovit, krajský soud mj. neodpověděl na to, co platí, jestliže revizní technik nemohl provést měření, které je prokazatelně tím nejdůležitějším.

Pokud by krajský soud připustil důkaz z trestního řízení vedeného pod sp. zn. 10 T 1/2013, zjistil by, že z výpovědi technika P. vyplynulo, že měření i vizuální prohlídka instalovaných zařízení byly provedeny. Vůči závěru soudu, že revizní zpráva je dokladem svědčícím o výkonu elektrárny a je nezbytné, aby zevrubně popisovala elektrárnu a technik zkontroloval, že je osazena těmi panely, které jsou uvedeny v dokumentaci, stěžovatel namítl, že uvedení počtu fotovoltaických panelů v revizní zprávě není dle ČSN stanoveno.

Stěžovatel předložil žalovanému výchozí revizní zprávy nízkonapěťové části elektrárny Mrlínek až poté, co revizní technik P. k provedl na místě samém kontrolu a měření, přičemž vše shledal v pořádku. Revizní zprávu navíc Technická inspekce České republiky, jakožto organizace státního odborného dozoru, označila za platnou.

Krajský soud v napadeném rozsudku vyslovil požadavek na to, aby revizní technik před provedením revize elektrárnu navštívil a prohlédnul, na čemž nesrovnalosti v právních předpisech a normách ČSN nic nemění. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by tyto nesrovnalosti neměly význam, jelikož neumožňují vůbec vydat výchozí revizní zprávu, a to bez ohledu na to, zda revizní technik provede prohlídku elektrárny. Krajský soud dle jeho názoru neprovedl výklad právní normy, ale její zcela nepřípustnou úpravu. V napadeném rozsudku byl desinterpretován rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015, č. j. 3 To 112/2014 - 3477, na který krajský soud odkazoval.

Stěžovatel má za to, že krajský soud si musel být vědom toho, že výchozí revizní zprávy nemohly ověřit bezpečnost elektrárny, nedaly se totiž provést kontroly „pod napětím“, jimiž lze jedině bezpečnost ověřit. Vyjádřil výhrady proti hodnocení krajského soudu, že znalecké posudky se netýkaly bezpečnosti předmětné elektrárny. Znaleckými posudky neosvědčoval bezpečnost elektrárny, ale pouze skutečnost, že v listopadu a prosinci 2010 nebylo možné provést výchozí revizi. Znalecké posudky se nevyjadřovaly k právní otázce, jak tvrdí krajský soud, ale jen k odborným technickým otázkám. Krajský soud je navíc neprovedl jako důkaz, a přesto je hodnotil.

Nesprávný je dle stěžovatele i závěr krajského soudu, že měl-li žadatel o licenci za to, že řádnou revizní zprávu nelze vyhotovit, mohl bezpečnost energetického zařízení prokázat znaleckým posudkem vyhotoveným před vydáním napadeného rozhodnutí. Teprve na základě novelizace § 9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. s účinností od 27. 12. 2011 bylo možno doklad osvědčující bezpečnost nahradit znaleckým posudkem. Do té doby se technické předpoklady prokazovaly výlučně výchozí revizní zprávou.

Za nesprávné považuje stěžovatel stanovisko krajského soudu, že stavební úřad při vydání povolení k předčasnému užívání stavby vycházel z revizních zpráv. Mezi podklady rozhodnutí stavebního úřadu totiž revizní zprávy uvedeny nejsou. Stavební úřad sice svým usnesením kolaudační souhlas zrušil, nadřízený správní orgán však toto usnesení zrušil. Stejně tak zrušil rozhodnutí, kterým stavební úřad nařídil společnosti FVE 28 zastavení užívání stavby.

Kdyby krajský soud provedl výslechy navržených svědků, bylo by prokázáno, že E.ON Distribuce považovala výchozí revizní zprávy fotovoltaických elektráren za formální záležitost a bezpečnost jí stačilo ověřit do 90 dnů od připojení elektrárny. Na konci roku 2010 nebylo možné za podmínek tehdy platných předpisů vystavit řádné revizní zprávy. Stěžovatel navíc znaleckými posudky a odbornou analýzou prokázal, že fotovoltaická elektrárna Mrlínek byla k datu udělení licence 28. 12. 2010 bezpečná a schopná provozu.

Stěžovatel v kasační stížnosti zmínil, které závěry krajského soudu považuje za nepravdivé a poukázal na odborné posudky, které dle jeho názoru prokazují, že výrobna byla ke dni udělení licence schopná bezpečného provozu. Krajský soud tyto důkazy neprovedl, přesto je však hodnotil.

Stěžovatel zopakoval, že v roce 2010 nebylo možno vydat výchozí revizní zprávu na elektrárnu o výkonu vyšším než 50 kW. Není tedy možné jako tzv. povinný důkaz vyžadovat něco, co nebylo možno řádně vyhotovit. Stěžovatel odmítá, že bylo nutné revizní zprávu vyhotovit v tom rozsahu, v jakém to bylo možné (tj. bez ověření ve stavu „pod napětím“).

Stát zapříčinil rozporností předpisů, že nebylo možné ze strany žadatelů o licenci předložit řádnou revizní zprávu. Nejvyšší státní zástupce o tom věděl, přesto shledal závažný veřejný zájem na podání žaloby. Stěžovatel trvá na tom, že posouzení bezpečnosti elektrárny je otázkou technickou, nikoli právní. Nesouhlasí proto se závěrem, že znalecký posudek nemohl osvědčit bezpečnost elektrárny zpětně. Krajskému soudu předložil odborné znalecké posudky, které prokazují, že výrobna byla ke dni udělení licence schopná provozu. Krajský soud sice tvrdí, že s odstupem času není možno ověřit bezpečnost elektrárny, což ovšem dle stěžovatele nelze v žádném případě použít jako podklad pro závěr, že elektrárna byla v době udělení licence nebezpečná. Znalci při zpracování posudku měli k dispozici též kompletní trestní spis sp. zn. 10 T 1/2013 ve stavu k lednu 2013. Znalcům byly předloženy veškeré podklady svědčící jak ve prospěch, tak neprospěch stěžovatele, a není tudíž pravdivý závěr, že znalci posuzovali bezpečnost elektrárny na základě nesprávných či zfalšovaných podkladů.

Rozsudek Nejvyššího správního sodu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 6 As 173/2014 - 186, z něhož vycházel krajský soud, nelze na nynější případ použít pro odlišné skutkové okolnosti. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud nemožnost zpětného doložení bezpečnosti energetického zařízení dodatečně vyhotoveným znaleckým posudkem vyslovil za situace, kdy byly vydány trestní rozsudky, z nichž vyplývá, že k udělení licence došlo trestným činem. Další odlišností je, že ve věci sp. zn. 6 As 173/2014 byl posudek předložen k doložení, že revizní zpráva byla dostatečným podkladem pro vydání licence, v nynější věci byly posudky předloženy k prokázání stavu elektrárny a její schopnosti bezpečného provozu. Z rozsudku sp. zn. 6 As 173/2014 navíc nevyplývá, proč by na základě předložených listin nemohl znalec posoudit bezpečnost elektrárny k nějakému datu v minulosti. Je běžnou praxí, že znalci se vyslovují ke skutečnostem, které se odehrály v minulosti. Nepřezkoumatelný je proto závěr krajského soudu, který na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu odkazuje. Dosavadní provoz fotovoltaické elektrárny Mrlínek se obešel bez technických, resp. bezpečnostních problémů.

V napadeném rozsudku stěžovatel vidí vnitřní rozpornost, jelikož právem chráněný zájem, který měl být v řízení posuzován, je bezpečnost elektrárny, zkoumáno však bylo pouze to, zda revizní technik bezpečnost prověřil na místě. Stěžovatel prokazoval, že elektrárna byla bezpečná a neexistuje důkaz, že nebyla bezpečná. Rozhodnutí žalovaného by se dalo zrušit jen tehdy, kdyby nejvyšší státní zástupce prokázal, že byla nebezpečná. Soud může zrušit rozhodnutí ve veřejném zájmu tehdy, pokud bylo od počátku zatíženo takovou nezákonností, která to odůvodňuje, rozsudek krajského soudu se však s danou otázkou nevypořádal.

Stěžovatel má za to, že s ohledem na zásadu plné jurisdikce se měl krajský soud zaměřit na dokazování toho, zda ke dni vydání licence byla elektrárna bezpečná, k čemuž byly předloženy důkazní návrhy. Pochybení krajského soudu i z hlediska přezkoumatelnosti jeho rozsudku stěžovatel spatřuje v tom, že místo provedení důkazů krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 173/2014, který se týkal zřetelně jiné situace.

Za nepřípustné považuje stěžovatel rozšíření žaloby, které nejvyšší státní zástupce vtělil do repliky ze dne 13. 10. 2014. Rozšířit žalobu o další žalobní bod je možno jen ve lhůtě k jejímu podání, která v nynější věci uplynula dne 29. 12. 2013. Stěžovatel rovněž vyjádřil pochyby o projednatelnosti žaloby ze dne 26. 11. 2013.

Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by krajský soud byl vázán právním názorem, který Nejvyšší správní soud vyslovil v usnesení ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 As 126/2015 - 63. Šlo o právní názor, že zánikem licence nedošlo k zániku rozhodnutí, jímž byla licence udělena. Dle stěžovatele nemohl Nejvyšší správní soud takový právní názor v uvedeném usnesení vůbec vyslovit (zde bylo opětovně poukázáno na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 493/05), navíc jej ani neodůvodnil. Řízení o kasační stížnosti vedené pod sp. zn. 1 As 126/2015 bylo vedeno o usnesení krajského soudu, které nemělo být vůbec vydáno. Stěžovatel je přesvědčen, že otázka měla být předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, neboť zákon neumožňuje vydání usnesení krajského soudu, odůvodnění rozhodnutí nesplnilo požadavky na odůvodnění a vyslovením závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu došlo k vyloučení jednoho ze způsobu skončení řízení (odmítnutí žaloby), což dle stěžovatele představuje porušení práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce.

S ohledem na termín nařízení jednání před krajským soudem a krátkou dobu, která byla třeba k vypracování písemného znění rozsudku, jakož i na skutečnost, že mělo dojít ke schůzce nejvyššího státního zástupce a zástupců žalovaného (byť takovou schůzku stěžovatel nemůže prokázat), má stěžovatel pochyby, zda nedošlo k ovlivnění nezávislosti soudu a soudců, nemůže však ani prokázat, že k takovému ovlivnění došlo.

Stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem krajský soud dovodil absenci dobré víry na jeho straně. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že „to byl tehdejší jednatel žadatele o licenci, který dne 30. 11. 2010 odpoledne ukládal zajištění revizních zpráv, které budou zpracovány k tomuto datu a současně tak, aby mohly být nejpozději 3. 12. 2010 předloženy E.ON Distribuce a.s., nemohl být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence ani žadatel o licenci. Byl to totiž on, kdo tytéž revizní zprávy (‚zpracované od stolu‘) předkládal žalovanému.“ Stěžovatel nemohl mít povědomost o tom, k jakému datu se revizí zprávy zpracovávají a zda je lze vyhotovit za jediný den. Revizní zpráva byla předložena žalovanému až dne 22. 12. 2010, nikoli dne 3. 12. 2010. Jednatel nemohl znát náležitosti revizních zpráv, zpracování revizních zpráv zadal dne 30. 11. 2010 ráno a byl přesvědčen, že je lze za jediný den vyhotovit. Není zřejmé, z čeho krajský soud dovodil, že zprávu nelze za jeden den vyhotovit. Revizní zpráva byla žalovanému předložena dne 22. 12. 2010 po provedení prohlídky a možných měření nízkonapěťové části elektrárny, ve stejný den, kdy OHL ŽS provedla měření vysokonapěťové části, po provedení místního šetření ze strany stavebního úřadu a po vydání rozhodnutí o povolení předčasného užívání elektrárny. Nedostatek prohlídky ze strany revizního technika P. byl konvalidován tím, že tento technik elektrárnu prohlédl ve dnech 20. 12. 2010 a 21. 12. 2010.

Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu nejvyššího státního zástupce odmítl, eventuálně, aby napadený rozsudek zrušil a věc krajskému soudu vrátil k dalšímu řízení.

V doplnění kasační stížnosti ze dne 24. 11. 2015 stěžovatel poukázal na rozsudek krajského soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 10 T 1/2013, jímž byli zproštěni trestní obžaloby všichni obžalovaní, včetně jednatele právního předchůdce stěžovatele, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestný čin. Krajský soud v řízení sp. zn. 62 A 111/2013 nevyčkal vynesení uvedeného trestního rozsudku a uspěchal své rozhodnutí, přičemž se opřel o zjištění, která se v trestním řízení ukázala jako nepravdivá.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v důsledku zániku společnosti FVE 28 došlo ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona k zániku licence, která byla udělena rozhodnutím, jež krajský soud zrušil. Pro provozovnu Mrlínek II byla udělena licence č. 111533247 rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 3. 2015, č. j. 01664-52/2015. Z rozhodnutí, které bylo krajským soudem zrušeno, již od doby zániku původní licence nevyplývají žádná práva k licencované činnosti.

Pokud byla stěžovateli do pravomocného rozhodnutí krajského soudu vyplácena podpora, muselo se tak dít za elektřinu, kterou stěžovatel vyrobil na základě licence udělené dne 20. 3. 2015. Zrušení původního rozhodnutí o udělení licence nemělo na podporu žádný vliv. Zrušení rozhodnutí, které nevyvolávalo ke dni zrušení žádné účinky, by dle žalovaného nemělo mít na stěžovatele žádný vliv.

Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že právní předchůdce stěžovatele v licenčním řízení předkládal neúplné a nepravdivé podklady, přičemž nedodržení podmínek se týkalo tak zásadních okolností, jakou je bezpečnost energetického zařízení.

V kasační stížnosti pak stěžovatel uvádí zkreslená a nepravdivá tvrzení (není pravdou, že žaloba byla podána bez příloh; stěžovatel nepřesně interpretuje tvrzení druhých, když uvádí, že Technická inspekce České republiky revizní zprávu označila za pravou; nejvyšší státní zástupce nikde neuvedl, jak dovozuje stěžovatel, že nemůže prokázat, že nebyla nebezpečná; nejvyšší státní zástupce popírá, že by měl nespecifikovaným jednáním ovlivňovat soudce).

K námitce, že odpadl předmět řízení, nejvyšší státní zástupce uvedl, že rozhodnutí o udělení licence založilo nejen právo provozovat podnikání v energetice, ale i právo na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Uvedené rozhodnutí tak vytvořilo právní status, který je stanoven i jinými zákony než jen energetickým zákonem, konkrétně jde o zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Vydání licence v určité době představovalo jednu z hmotněprávních podmínek nároku na příslušnou formu podpory. Nejvyšší státní zástupce zde odkázal na bod 1.9. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 a na bod 1.10. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 2/2010. Na stěžovatele jako nástupnickou společnost přešlo mj. i právo na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v konkrétní výši. Zrušené rozhodnutí žalovaného sice v době zrušení nemělo žádné účinky na právo provozovat podnikání, ale nadále vyvolávalo do právní moci napadeného rozsudku účinky ve vztahu k právu na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Posouzení, zda je k podání žaloby dle § 66 odst. 2 s. ř. s. dán závažný veřejný zájem, náleží výhradně nejvyššímu státnímu zástupci a soud jeho úsudek přezkoumávat nemůže. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno, neboť právní předchůdce stěžovatele v řízení předkládal neúplné a nepravdivé podklady, které se týkaly tak zásadní okolnosti, jakou je bezpečnost energetického zařízení. K námitce stěžovatele, že žaloba byla podána na samém konci tříleté lhůty, nejvyšší státní zástupce uvedl, že již od roku 2012 postupoval na základě vlastních poznatků, jež vyplynuly z trestní působnosti státního zastupitelství, současně poukázal na to, že žalovanému se nepodařilo vydat rozhodnutí v obnoveném řízení, v důsledku postoje právního předchůdce stěžovatele nešlo dosáhnout nápravy ve správním řízení.

K námitce, že krajský soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, nejvyšší státní zástupce poznamenal, že ani všem jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno. Stěžovatel z protokolu o hlavním líčení dovozoval, že revizní technik P. před sepsáním revizní zprávy kontroloval projektovou dokumentaci. Podstatou revizní činnosti není kontrola projektové dokumentace, ale prohlídka, kontrola a měření stavu energetického zařízení. Revizní zprávu nelze konvalidovat tím, že by technik po jejím sepsání provedl faktickou prohlídku. Ředitel Technické inspekce České republiky označil revizní zprávy za platné jen v tom ohledu, že je vyhotovila osoba, která disponovala potřebným osvědčením a oprávněním.

Stěžovatel při svém tvrzení, že v roce 2010 nebylo možno vyhotovit řádnou revizní zprávu, přehlíží, že žalobou nebylo vytýkáno jen neprovedení měření, nýbrž to, že revizní zprávy vůbec nezachycovaly skutečný stav a byly vypracovány „od stolu“. Nedostatek revizních zpráv nelze s odstupem času napravovat novou revizní zprávou či znaleckým posudkem. S odstupem času totiž nelze zpětně posuzovat bezpečnost energetického zařízení, neboť vždy by takové hodnocení trpělo nedostatkem skutkových podkladů. Revizní zprávu nemůže revizní technik vyhotovit pouze na základě ústního ujištění jiné osoby, bylo proto irelevantní dokazovat, zda revizního technika P. o stavu elektrárny ujistila jiná osoba.

Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí s námitkou, že krajský soud hodnotil důkazy, které neprovedl. Krajský soud hodnotil důkazní návrhy, nikoli důkazy.

Při zjištění nepravdivosti podkladu předloženého žadatelem nemusel žalovaný vyzývat žadatele a bezpečnost energetického zařízení sám zjišťovat, nejvyšší státní zástupce zde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010, č. j. 7 As 70/2009 - 190. Není pravda, že by nejvyšší státní zástupce tvrdil, že nemůže prokázat, že by fotovoltaická elektrárna Mrlínek nebyla bezpečná, jak mu podsouvá stěžovatel. Žalobce se vyjádřil pouze tak, že s odstupem času a v důsledku zamlžení skutkového stavu žadatelem o licenci se nelze dobrat závěru, zda bylo zařízení bezpečné. Bezpečnost jako vlastnost se však nepresumuje a bylo primárně na žadateli, aby ji doložil. Pokud tak právní předchůdce stěžovatele činil na základě nepravdivých podkladů, jdou následky k jeho tíži.

Nejvyšší státní zástupce má na rozdíl od stěžovatele za to, že jeho žaloba obsahovala žalobní body, přičemž poukázal na její příslušné části. Žaloba nebyla nepřípustně rozšiřovaná po uplynutí lhůty k jejímu podání, tehdy nejvyšší státní zástupce pouze přednesl důkazní návrhy k žalobním tvrzením.

Z námitky, že krajský soud rozhodl usnesením tam, kde k tomu nebyl oprávněn, není zřejmé, jaký vztah má tato námitka k napadenému rozsudku. Zřejmě šlo o usnesení ze dne 25. 5. 2015, č. j. 62 A 111/2013 - 393, jímž bylo rozhodnuto, že po zániku právního předchůdce stěžovatele bude v řízení pokračováno se stěžovatelem.

Tvrzení o ovlivnění soudu je ryze spekulativní a nepravdivé, jde navíc o opožděně uplatněnou námitku podjatosti. Nestandardní postup stěžovatel vyvozoval z rychlosti soudního řízení, to ale trvalo od listopadu 2013 a svou délkou se nevymykalo jiným řízením před krajským soudem. Tvrzení, že krajský soud nařídil jednání tak, aby mohl rozhodnout dříve než trestní soud, směřuje k postupu soudu, a není tudíž okolností, pro kterou by bylo možno soudce vyloučit.

Ke stěžovatelovu poukazu na dobrou víru nejvyšší státní zástupce uvedl, že dobrou víru nelze chápat tak dalece, že by kryla i případy, kdy stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce předložil zcela nepravdivé podklady s výslovným návrhem, aby na jejich podkladě byla udělena licence. Tehdejší jednatel uložil dne 30. 11. 2010 v 15.03 hodin panu J. opatřit revizní zprávy do pátku 3. 12. 2010, a to s daty maximálně do 30. 11. 2010. Tehdejší jednatel tudíž krátce před západem slunce ukládal opatřit revizní zprávy. I při zohlednění jen nízkonapěťové části by šlo o prohlídku i kontroly zapojení solárních panelů, DC kabeláže, AC kabeláže a rozvaděčů. Právní předchůdkyně stěžovatele přirozeně musela vědět, že tento požadavek nelze zvládnout ve zbytku dne 30. 11. 2010. Revizní zprávy právní předchůdce předkládal provozovateli distribuční soustavy, stavebnímu úřadu i žalovanému, ve všech těchto případech musel vědět o tom, že zprávy jsou vyhotovené „od stolu“. Naproti tomu žádný z uvedených adresátů o této skutečnosti nevěděl, jelikož jim byla tajena.

Nejvyšší státní zástupce navrhl kasační stížnost zamítnout.

V obsáhlé replice stěžovatel tvrdí, že si nejvyšší státní zástupce ve vyjádření ke kasační stížnosti protiřečí. Stěžovatel pak znovu zdůraznil, že vypracování výchozích revizí před připojením zařízení k napájení není možné, protože nelze změřit např. hodnotu tzv. impedanční smyčky, přitom měřením této veličiny se ověřuje bezpečnost zařízení. Připouští, že vizuální prohlídku instalace a část měření lze provést, i pokud není zařízení pod napětím, nicméně jinou část měření, která předchází vypracování revizní zprávy, bez připojení k napětí možné provést není. Má však za to, že bezpečnost zařízení se nezjistí ani pouhou prohlídkou elektrárny, kontrolou projektové dokumentace, ale výlučně komplexem všech činností, na jejichž vrcholu stojí měření pod napětím, které nebylo možno provést.

Z důvodu výlučně na straně státu nebylo možné ze strany žadatelů o licenci doložit jeden z dokladů (revizní zprávu), kterou lze výlučně prokázat bezpečnost elektrárny. Dle stěžovatele uvedené představuje rozpor s požadavky právního státu.

Stěžovatel se v replice dále ohradil proti tomu, že by na konci roku 2010 věděl, že není možno vyhotovit řádnou revizní zprávu. Tuto skutečnost dle svých slov zjistil až ve druhé polovině roku 2012, do té doby důvěřoval státu a revizním technikům.

V řízení nebylo možno předložit požadovaný doklad, jímž byla úplná revizní zpráva, nikoli její část. Stěžovatel pak má za to, že revizní zprávu měl krajský soud zcela vyloučit z okruhu povinných důkazů.

Stěžovatel uvedl, že energetické zařízení může být technicky způsobilé, i když není stavba dokončena. V dané souvislosti zmínil, že z vyjádření nejvyššího státního zástupce není zřejmé, v čem zařízení technické předpoklady nesplňovalo a jakým způsobem mělo být v průběhu licenčního řízení a též následně v roce 2011 dokončováno.

Dle stěžovatele neexistuje důkaz, že energetické zařízení bylo nebezpečné, a dle jeho názoru nelze ničím vyvrátit jeho tvrzení, že bylo bezpečné. Současně stěžovatel zopakoval svoje pochyby o existenci závažného veřejného zájmu na podání žaloby nejvyšším státním zástupcem.

Stěžovatel má za to, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2015, č. j. 3 To 112/2014 - 3777, nevyznívá tak, jak jej nejvyšší státní zástupce interpretuje. I Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že vypracování výchozích revizí před připojením zařízení k napájení není možné, protože nelze změřit např. hodnotu impedanční smyčky, přičemž měřením této veličiny se ověřuje bezpečnost zařízení.

Svou repliku stěžovatel doplnil podáním datovaným dnem 1. 2. 2016, kde se zabýval závažným veřejným zájmem a oprávněním nejvyššího státního zástupce k podání žaloby, jakož i otázkou dobré víry.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodům podle § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Rozsudkem krajského soudu bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU, jímž byla právnímu předchůdci stěžovatele (společnosti FVE 28) udělena licence č. 111018292 na výrobu elektřiny o celkovém výkonu 2,067 MW ve specifikované provozovně v obci Mrlínek. V průběhu řízení před krajským soudem došlo k zániku společnosti FVE 28 fúzí sloučením se Zonas, a. s. (stěžovatelem). Žalovaný dne 20. 3. 2015 vydal rozhodnutí č. j. 01664-52/2015-ERU, jímž stěžovateli udělil licenci na výrobu elektřiny v provozovně nacházející se na shodných pozemcích, jichž se týkala licence pro společnost FVE 28. Rozhodnutí nabylo právní moci dle sdělení žalovaného dne 30. 3. 2015 (dle stěžovatele se tomu tak stalo dne 1. 4. 2015; tato odlišnost není pro věc určující).

Dle § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona licence zaniká zánikem právnické osoby. S poukazem na uvedené ustanovení a skutečnost, že společnost FVE 28 zanikla fúzí sloučením v průběhu řízení před krajským soudem, stěžovatel dovozoval, že zanikl předmět řízení před krajským soudem – rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU, jímž byla licence udělena společnosti FVE 28. S tím Nejvyšší správní soud nesouhlasí.

Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny je konstitutivní správní akt. Dle § 3 odst. 3 energetického zákona totiž lze podnikat v energetických odvětvích na území České republiky za podmínek stanovených energetickým zákonem na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem.

Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že do úvahy přichází dvě možné varianty vnímání pojmu „licence“ v energetickém zákoně. Jednak jako synonymum pro rozhodnutí o udělení licence, jednak jako synonymum pro oprávnění (subjektivní právo) vyplývající z rozhodnutí. Byť lze do určité míry souhlasit s tím, že pojem „licence“ neužívá energetický zákon zcela jednotně, Nejvyšší správní soud vnímá pojem „licence“ užitý v energetickém zákoně tak, že jde o povolení (oprávnění, tedy subjektivní právo) podnikat v energetických odvětvích v České republice v souladu se stanovenými podmínkami, pokud ze smyslu a kontextu ustanovení energetického zákona nevyplývá něco jiného. V rozsudku ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 As 18/2008 - 74, zdejší soud uvedl, že licence dle energetického zákona má povahu „oprávnění, resp. státního souhlasu k podnikatelské činnosti v příslušném oboru energetiky“.

Uvedený náhled Nejvyššího správního soudu vychází zejména z § 8 odst. 2 energetického zákona, kde se hovoří o „rozhodnutí o udělení licence“, a § 9 odst. 3 energetického zákona, kde se hovoří o „změnách rozhodnutí o udělení licence“. Energetický regulační úřad tak vydává rozhodnutí, kterým uděluje povolení (oprávnění), které je ve smyslu § 3 odst. 3 energetického zákona nezbytné k podnikání v energetických odvětvích. Tomuto náhledu na pojem „licence“ vyhovuje většina ustanovení energetického zákona. Jinak je tomu u § 10 odst. 1 písm. e) energetického zákona ve znění od 1. 1. 2016, kde se uvádí, že licence zaniká „rozhodnutím soudu o zrušení licence“. V návaznosti na soudní řád správní, dle něhož soudy ve správním soudnictví ruší správní rozhodnutí, nikoli oprávnění ve smyslu subjektivního práva, je nutno sousloví „rozhodnutí soudu o zrušení licence“ v § 10 odst. 1 písm. e) energetického zákona vnímat jako rozhodnutí soudu, kterým se ruší rozhodnutí o udělení licence.

Co se týče § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona, dle něhož licence zaniká zánikem právnické osoby, Nejvyšší správní soud zastává názor, že pojem „licence“ užitý v tomto ustanovení představuje povolení (oprávnění). Dojde-li k zániku právnické osoby, která je příjemcem rozhodnutí o udělení licence, dochází k zániku licence ve smyslu povolení (oprávnění). Rozhodnutí o udělení licence tímto okamžikem ztrácí svůj účinek v podobě možnosti podnikat v energetických odvětvích na území České republiky v souladu se stanovenými podmínkami. Zánik právnické osoby se týká právě zmíněného účinku správního aktu, nikoli existence takového správního aktu. Obecně pak lze s odkazem na doktrínu uvést, že účinnost správního aktu je jeho schopnost způsobovat zamýšlené právní důsledky, přičemž jedním z důvodů zániku účinnosti správního aktu ad personam je zánik právnické osoby (srov. Hendrych D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. rozšířené vyd. Praha : C. H. Beck. 2003. s. 148–149). Důvodů zániku účinnosti správního aktu je více (jde např. o zánik účinnosti v důsledku časové doložky či rozvazovací podmínky, případně vyčerpáním účinků, jde-li o jednorázovou povinnost či oprávnění). Vzhledem k tomu, že účinnost je vlastnost správního aktu odlišná od jeho existence, není se zánikem účinnosti automaticky spojen zánik samotného správního aktu.

Se skutečností, že rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU, vzniklo a do zániku společnosti FVE 28 vyvolávalo právní účinky v podobě založení a udržování oprávnění k výrobě elektřiny, stěžovatel nijak nepolemizuje. Nešlo o nicotné rozhodnutí, což nebylo ani zpochybňováno. Lze pak jen zopakovat, že zánik výše zmíněného účinku rozhodnutí nezpůsobuje zánik samotného rozhodnutí. Existence správního rozhodnutí jako předmětu řízení před krajským soudem byla po celou dobu řízení o žalobě splněna.

Ostatně již v usnesení ze dne 22. 7. 2015, č. j. 1 As 126/2015 - 63, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „v důsledku zániku společnosti FVE 28 s. r. o. došlo ve smyslu § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona, účinného k 1. 1. 2015, k zániku licence č. 11101829 udělené rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2010 a že zánikem této licence nedošlo k zániku rozhodnutí, kterým byla tato licence udělena. Předmět soudního řízení správního tak zůstává nezměněn; i nadále jím je přezkum rozhodnutí žalovaného o udělení licence.“ Od tohoto závěru, který byl vysloven v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu, které vzešlo ze stejného řízení o žalobě jako nynější kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, neměl Nejvyšší správní soud nejmenšího důvodu se odchýlit. Z tohoto důvodu je stěžovatelův požadavek na předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu zcela nepodložený.

Současně lze uvést, že řízení o nynější kasační stížnosti neslouží k jakémukoli přezkumu výše citovaného usnesení zdejšího soudu sp. zn. 1 As 126/2015. V případě zmíněného usnesení Nejvyššího správního soudu nelze hovořit o žádném závazném právním názoru pro krajský soud, jak to činí stěžovatel. Jednak závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vůči krajskému soudu se týká jen rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým je rozhodnutí krajského soudu rušeno a věc vracena krajskému soudu k dalšímu řízení (viz § 110 odst. 4 s. ř. s.), což nebyl případ usnesení sp. zn. 1 As 126/2015, kterým byla kasační stížnost odmítnuta. Jednak krajský soud se v nyní napadeném rozsudku nikde nezmiňoval o tom, že by v usnesení sp. zn. 1 As 126/2015 byl pro něj vysloven nějaký závazný právní názor. Krajský soud v rozsudku pouze zopakoval své právní hodnocení, které vyslovil v usnesení ze dne 25. 5. 2015, č. j. 62 A 111/2013 - 393, před vydáním usnesení zdejšího soudu sp. zn. 1 As 126/2015. V tom, že krajský soud pro větší přesvědčivost svého rozsudku odkázal na usnesení sp. zn. 1 As 126/2015, aniž by měl za to, že obsahuje závazný právní názor, Nejvyšší správní soud nespatřuje žádné pochybení. Porušení práva na zákonného soudce, které stěžovatel v dané souvislosti namítl, zdejší soud neshledal.

Stěžovatel poukázal na § 65 odst. 1 s. ř. s., v němž je pro účely soudního přezkumu definováno správní rozhodnutí jako úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti, přičemž tvrdí, že zrušením rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU, se nezasáhlo nikomu do právní sféry.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že i správní akt, který napadá nejvyšší státní zástupce, musí naplňovat znaky rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Z povahy věci vyplývá, že po nejvyšším státním zástupci, který podává žalobu dle § 66 odst. 2 s. ř. s., není možno vyžadovat tvrzení, že sám nejvyšší státní zástupce byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení, resp. aby takové zkrácení tvrdil. Nejvyšší státní zástupce se totiž pravidelně neúčastní řízení před správními orgány a není zde rozhodováno o jeho právech či povinnostech. Podstatné je pouze, aby napadené rozhodnutí vůči někomu (účastníku správního řízení) vyvolávalo efekt popsaný v § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. založení, změnu, zrušení či závazné stanovení práv či povinností.

Zdůraznit je třeba též to, že soudnímu přezkumu rozhodnutí správního orgánu nebrání skutečnost, že napadené správní rozhodnutí před vydáním rozsudku již pozbylo účinků. Podstatné je, že účinky, které lze podřadit pod vymezení v § 65 odst. 1 s. ř. s., rozhodnutí někdy v minulosti mělo. Jiný náhled by byl rozporný se základním právem na soudní ochranu. Např. jeli napadeno rozhodnutí o zajištění cizince ve smyslu § 124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, není podstatné, že v okamžiku rozhodování soudu byl cizinec ze zajištění propuštěn, protože již uplynula doba, na kterou byl zajištěn. Soudní ochranu není možno vázat na nejistou okolnost, zda budou v době rozhodování soudu trvat účinky správního rozhodnutí, kromě rozporu s právem na soudní ochranu by to totiž znamenalo porušení principu rovnosti, jelikož u typově shodných rozhodnutí, u nichž mohou účinky pominout, by byla možnost soudního přezkumu vázána na to, kdy by o žalobě soud rozhodoval (zda za trvání účinků rozhodnutí nebo až po jejich odpadnutí). V řízení o žalobě podané dle § 65 odst. 1 s. ř. s. adresátem správního rozhodnutí tedy není pro zhodnocení, zda jde o rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení, rozhodné, že správní rozhodnutí již nevyvolává účinky. Vzhledem k tomu, že soudní řád správní neobsahuje odlišné vymezení pojmu (správní) rozhodnutí v případě žaloby podané nejvyšším státním zástupcem dle § 66 odst. 2 s. ř. s., je třeba vycházet z jeho vymezení v řízení o žalobě dle § 65 odst. 1 s. ř. s. podané adresátem správního rozhodnutí.

Obecně platí, že pokud správní akt v minulosti vyvolal účinky podřaditelné pod § 65 odst. 1 s. ř. s., naplňuje definici rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s. i tehdy, pokud v době rozhodování soudu již byly vyčerpány jeho účinky. Z tohoto důvodu není pro účely nynějšího řízení nezbytné, aby Nejvyšší správní soud hodnotil, zda rozhodnutí žalovaného vyvolávalo ke dni rozhodování krajského soudu účinky v podobě nároku na konkrétní výši podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Pro závěr o naplnění znaků rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s. totiž plně postačí skutečnost, že rozhodnutí žalovaného do zániku společnosti FVE 28 bezpochyby vyvolávalo účinek v podobě založení a udržování povolení k výrobě elektřiny.

Dle názoru stěžovatele nynější případ nepředstavuje situaci, kdy pouze pominou účinky napadeného správního rozhodnutí, ale dle jeho slov jde o rozhodnutí, u kterého zanikl jak adresát, tak obsah rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ke zmínce o obsahu rozhodnutí uvádí, že zánik licence ve smyslu povolení (oprávnění) se nijak nevymyká zániku účinků jiných správních rozhodnutí. Co se týče zániku adresáta zrušeného rozhodnutí žalovaného (tj. společnosti FVE 28), lze s odkazem na bod [75] shora uvést, že jde o jeden z typických důvodů, které mohou vést k zániku účinku správního aktu, nejde proto o žádnou výjimečnost.

V soudním řízení, kde správní rozhodnutí napadá jeho adresát, vzniká při smrti či zániku takového adresáta otázka, zda smrt či zánik adresáta představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení v podobě absence žalobce, nebo zda lze v řízení pokračovat s jeho nástupci. Takový problém nemohl v řízení před krajským soudem vůbec vzniknout, jelikož žalobu zde podával nejvyšší státní zástupce dle § 66 odst. 2 s. ř. s., tudíž zánik společnosti FVE 28 jakožto adresáta žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného byl v daném ohledu bez významu.

Lze shrnout, že zánik licence dle § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona neznemožnil věcné projednání žaloby.

Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že v řízení před krajským soudem, kde vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení, podal vyjádření ze dne 8. 10. 2015. Zde prezentoval svůj názor, že zánikem licence dle § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona zaniklo též rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERU, o udělení licence a odpadl tak předmět řízení před krajským soudem. Stěžovatel má za to, že se krajský soud s tímto vyjádřením a argumentací směrnicí 2009/72/ES nevypořádal, a napadený rozsudek proto považuje za nepřezkoumatelný. S tím Nejvyšší správní soud nesouhlasí.

Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se zabýval otázkou, zda zánikem licence dle § 10 odst. 1 písm. b) energetického zákona zaniklo též rozhodnutí žalovaného, uvedl přitom ucelené právní hodnocení. Dle krajského soudu zánik licence v důsledku zániku právnické osoby, které byla licence udělena, nezpůsobuje zánik rozhodnutí, jímž byla tato licence udělena. Byť dle krajského soudu rozhodnutí žalovaného nevyvolávalo žádné účinky do budoucna, správní rozhodnutí bylo v době rozhodování krajského soudu existující a bylo možno jej zrušit. Zdejší soud uvádí, že z rozsudku krajského soudu tak lze vyvodit, že na licenci nahlížel jako na účinek rozhodnutí v podobě povolení (oprávnění) k výrobě elektrické energie s tím, že zánikem účinku (licence) automaticky nezaniká správní rozhodnutí, které však již dle krajského soudu po zániku licence nevyvolává účinky.

Z napadeného rozsudku je patrné hodnocení krajského soudu, že zánik licence dle § 10 odst. 1 písm. c) energetického zákona neměl vliv na samotnou existenci rozhodnutí žalovaného. Jde o dostatečné pojednání o této otázce.

Povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí není nutno dle Ústavního soudu pojímat tak široce, že by bylo třeba vždy vyslovit podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení (srov. nález ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, publikovaný jako N 3/36 SbNU 19; nález ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, publikovaný jako N 108/41 SbNU 349; či nález ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, publikovaný jako N 207/54 SbNU 565).

Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se v rámci hodnocení, zda zanikl předmět řízení, nevyjádřil též ke směrnici 2009/72/ES. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ve vyjádření ze dne 8. 10. 2015 stěžovatel přednesl jen stěží uchopitelnou soustavu tvrzení typu, že v čl. 7 směrnice se nikde nepíše o licencích; že z ničeho neplyne, že by povolení mělo oddělenou právní existenci od řízení o jeho udělení; a též že povolení je jen výstup procesu rozhodování. Krajskému soudu nelze důvodně vytýkat, že se výslovně nezabýval těmito tvrzeními, u nichž není patrné, proč by z nich mělo vyplývat, že zanikl předmět řízení před krajským soudem. Stěžovatel ve vyjádření ze dne 8. 10. 2015 ve vztahu ke směrnici 2009/72/ES uvedl, že pojem „licence“ v energetickém zákoně je ve světle směrnice třeba vykládat jako rozhodnutí o povolení, a dodal, že v české verzi směrnice, kde se v čl. 7 pojednává o povolení, je chyba v překladu, přičemž poukazuje na anglickou verzi, kde je užit pojem „authorisation“, což stěžovatel vnímá jako oprávnění. Ani zde nejde o koherentní argumentační linii, z níž by bylo patrné, proč by měl nebo neměl zaniknout předmět řízení.

Lze proto shrnout, že krajský soud uvedl ucelené právní hodnocení toho, proč zánikem společnosti FVE 28 nezanikl předmět řízení před krajským soudem. Charakter poukazu stěžovatele na směrnici byl takový, že nepřinášel uchopitelná tvrzení k otázce zániku předmětu řízení před krajským soudem.

Jelikož smyslem směrnic je harmonizace právních řádů členských států ohledně dosažení určitého směrnicí přepokládaného výsledku, je členským státům obecně ponecháno na uvážení, jakou konkrétní vlastní úpravou, která efektivně naplňuje výsledek předpokládaný směrnicí, dosáhnou naplnění požadavků směrnice. Obecně proto nelze očekávat, že by směrnice obsahovala velmi podrobnou úpravu toho, jak má vypadat vnitrostátní procesní úprava. Tím, že se v čl. 7 odst. 2 směrnice 2009/72/ES pojednává o tom, že „[č]lenské státy stanoví kritéria pro udělení povolení k výstavbě výrobních kapacit na svém území“, je zřejmé, že směrnice předpokládá konstitutivní akt aplikace práva zakládající příslušné právo vážící se k výrobním kapacitám. Uvedený článek stanoví kritéria pro udělení povolení (např. bezpečnost, ochrana veřejného zdraví, ochrana životního prostředí apod.). Těžko však lze poukázat na některé ustanovení dané směrnice (a stěžovatel to ve svém vyjádření ze dne 8. 10. 2015 ani nečinil), z něhož by vyplývalo, jaký dopad má zánik právnické osoby na existenc