2 As 320/2016 — Nejvyšší správní soud

2 As 320/2016- 26 - text 2 As 320/2016 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. M., zastoupený JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2015, č. j. KrÚ 61378/2015/ODSH/13, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 11. 2016, č. j. 52 A 105/2015 – 38, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. 11. 2016, č. j. 52 A 105/2015 – 38, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 24. 9. 2015, č. j. KrÚ 61378/2015/ODSH/13, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 30 250 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Denise Mitroviće, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Chrudim, odboru dopravy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 7. 2015, č. j. CR 044797/2015 ODP/KL, shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit tím, že dne 28. 8. 2014 v obci Nový Dvůr způsobil jako řidič motocyklu značky Kawasaki Ninja dopravní nehodu, a dále tím, že překročil maximální povolenou rychlost 50 km/h v obci. Žalobce jel přinejmenším rychlostí 74,2 km/h (zjištěno znalcem), rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem a vlastnostem motocyklu a přední částí motocyklu narazil do pravé zadní části vozidla značky Fiat Punto, jehož řidička odbočovala na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl. [2] V žalobě podané ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) žalobce namítal, že od spáchání přestupku již uplynul jeden rok, že žalovaný porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť mu neumožnil vyjádřit se k podkladům rozhodnutí poté, co je doplnil, a že nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zavinění dopravní nehody řidičem jedoucím po hlavní silnici. [3] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. Správní orgány dle jeho mínění vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a správně určily, že dopravní nehodu zavinil žalobce překročením nejvyšší povolené rychlosti. Žalobcem uváděná judikatura na posuzovanou věc nedopadala, neboť překročení povolené rychlosti nemělo pouze omezený význam, naopak bylo jedinou a základní příčinou nehody. Krajský soud připomenul zásadu omezené důvěry, podle níž nelze po řidiči spravedlivě požadovat, aby předpokládal veškerá možná porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu. K námitce prekluze krajský soud poznamenal, že policejní orgány zahájily dne 28. 8. 2014 úkony trestního řízení dle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. V trestním řízení nebyla zjišťována jen trestní odpovědnost řidičky, ale i odpovědnost žalobce. V daném případě tak nebylo trestní řízení zahájeno vůči konkrétní osobě, nýbrž bylo prověřováno, kdo dopravní nehodu způsobil. Skutek, o nějž v trestním řízení šlo, byl totožný s tím, který byl řešen v přestupkovém řízení. O probíhajícím trestním řízení byl žalobce vyrozuměn, neboť byl v jeho rámci vyslechnut. Bylo proto namístě aplikovat § 20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy rozhodném znění, podle něhož se do běhu jednoroční lhůty, během které lze přestupek projednat, nezapočítávala doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. Dobu od zahájení trestního řízení do odevzdání přestupku k projednání správnímu orgánu prvního stupně tudíž nebylo možno započítat do běhu lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek. Závěrem krajský soud uvedl, že předmětem správního řízení nebylo to, zda došlo k uplynutí lhůty dle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, a správní orgány nebyly povinny tuto skutečnost ve svých rozhodnutích ex offo odůvodňovat (odůvodnění by bylo třeba až v případě odložení věci z důvodu zániku odpovědnosti). Žalovaný proto nemusel žalobce seznamovat s obsahem podkladů, které sloužily jen ke zjištění, zda odpovědnost za skutek nezanikla. Vzhledem k tomu, že žalovaný z těchto podkladů v napadeném rozhodnutí nevycházel, nemohl být žalobce zkrácen na svém právu. II. Obsah kasační stížnosti [4] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatel krajskému soudu předně vytýká chybný závěr o tom, že žalovaný nebyl povinen seznámit stěžovatele s obsahem podkladu doplněného do spisu, jímž byl záznam o zahájení úkonů v trestním řízení. Na rozdíl od krajského soudu má stěžovatel za to, že se jednalo o významnou listinu, neboť sloužila k posouzení předběžné otázky zániku odpovědnosti za přestupek. Závěr krajského soudu, že listina nebyla podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí, je vadný, protože už jen ze samého vydání napadeného rozhodnutí je zjevné, že listina zohledněna byla. To, že žalovaný do odůvodnění napadeného rozhodnutí své úvahy ohledně zániku odpovědnosti nezahrnul, pak svědčí pouze o jeho nesprávném postupu. Ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, nadto nedává správnímu orgánu alternativní možnost. K argumentaci krajského soudu, že stěžovatel musel být se zahájením trestního řízení obeznámen, neboť byl vyslýchán, stěžovatel konstatuje, že tomu tak být nemuselo, neboť orgány činné v trestním řízení mohou své úkony provádět i neformalizovaným způsobem. [6] Rovněž při posouzení zániku odpovědnosti za přestupek měl krajský soud dle mínění stěžovatele pochybit. Totožnost skutku řešeného v trestním řízení a řízení o přestupku je vázána k následku jednání způsobenému týmž pachatelem. Trestní řízení bylo zahájeno pro podezření ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti vůči podezřelé řidičce automobilu. Nelze dovodit, že by takto vymezené jednání mělo dopadat i na stěžovatele. Trestní řízení tedy nebylo vedeno pro tentýž skutek jako přestupkové řízení a netýkalo se ani téhož pachatele. [7] K vadám správního řízení a nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci stěžovatel uvádí, že krajský soud nerespektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a 5 Tdo 1173/2004), když vzal za prokázané zavinění dopravní nehody řidičem jedoucím po hlavní silnici, který překročil nejvyšší povolenou rychlost a jemuž nebyla dána přednost v jízdě od druhého účastníka silničního provozu. Rychlost zdaleka nebyla překročena o požadovaných 70 %. Nedání přednosti v jízdě nadto dle názoru stěžovatele samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel. Porušení povinnosti dodržet rychlostní limit nemá bez dalšího za následek vznik nebezpečí, neboť to vzniká až ve spojení s dalšími okolnostmi konkrétní situace na silnici. V nepřehledné dopravní situaci si měla řidička automobilu přijíždějícího po vedlejší komunikaci počínat zdrženlivě a zamýšlený jízdní manévr (vjetí na hlavní komunikaci) uskutečnit až po vyjasnění situace. Nedůsledný odhad rychlosti motocyklu, podcenění situace, lehkomyslnost a spoléhání na to, že „jede 50“, je třeba přičíst na vrub řidičce. Příčinou střetu bylo to, že řidička nedala přednost v jízdě. [8] Žalovaný se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [10] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Nejvyšší správní soud předně posoudil stížní námitku týkající se zániku odpovědnosti stěžovatele za přestupek, neboť v případě její důvodnosti by ztrácelo smysl zabývat se námitkami ostatními. [