3 Ads 259/2016 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 259/2016- 45 - text 3 Ads 259/2016 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a Mgr. Radovana Havelce, v právní věci žalobce: Ing. Z. M., zastoupený Mgr. Dušanem Petrlíkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Mánesova 11/3b, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016, č. j. 41 A 5/2013 – 284, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Rozhodnutím Úřadu práce ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 9. 2010, č. j. ZRA-2117/2010-ZRM01, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/90529-424, bylo žalobci uloženo vrátit podporu v nezaměstnanosti ve výši 70.462 Kč. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 15. 9. 2010, č. j. ZRA-2116/2010-ZRM01, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 1. 2011, č. j. 2010/98091-424 (obě rozhodnutí žalovaného dále jen „napadená rozhodnutí“), bylo žalobci uloženo vrátit podporu při rekvalifikaci v částce 68.334 Kč. Žalobce proti napadeným rozhodnutím podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ve věci rozhodoval opakovaně, naposledy rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 41 A 5/2013 – 284 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž žalobu zamítl. [2] V napadeném rozsudku krajský soud obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně rozsudků zdejšího soudu (ze dne 18. 6. 2014, č. j. 3 Ads 100/2013-42, ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015-44), jimiž byly zrušeny předešlé rozsudky krajského soudu. Ve svém posledním zrušujícím rozsudku ze dne 26. 8. 2015, č. j. 3 Ads 21/2015 – 44, Nejvyšší správní soud konstatoval, že byla naplněna materiální funkce doručování ve vztahu k rozhodnutí žalovaného (v jiném řízení) ze dne 3. 2. 2010, č. j. 2009/90802-424, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 9. 10. 2009, č. j. ZRA-2412/2009-ZRMO1 (dále jen „podkladové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl žalobce podle § 30 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání (dále jen „evidence“) ode dne 2. 4. 2008. Zmíněné rozhodnutí přitom představovalo podklad pro vydání nyní napadených rozhodnutí (viz dále). Současně zdejší soud krajskému soudu vytkl, že se nezabýval ostatními žalobními námitkami a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal právním názorem ohledně doručení rozhodnutí potvrzujícího podkladové rozhodnutí. [3] V navazujícím řízení v nyní posuzované věci krajský soud řešil otázku, zda správní orgán I. stupně rozhodoval nad rámec předmětu řízení, specifikovaném v oznámení podle § 46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a s tím související námitku, zda je pro rozhodnutí o vrácení podpor rozhodný faktický výkon funkce insolvenčního správce, nebo postačuje zápis v seznamu insolvenčních správců. [4] Krajský soud ve svém rozhodování vyšel z podkladového rozhodnutí potvrzeného rozhodnutím žalovaného č. j. 2009/90802-424, jímž došlo k vyřazení žalobce z evidence a z oznámení o zahájení řízení ve věci vrácení podpor v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci. Připomněl znění ustanovení § 25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti, které negativně vymezuje osoby, které mohou být uchazeči o zaměstnání. Připomněl též definici insolvenčního správce podle § 2 odst. 1 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“) a uzavřel, že z uvedených ustanovení vyplývá, že „správcem“ podle § 25 odst. 1 písm. o) zákona o zaměstnanosti je i insolvenční správce, jímž je fyzická osoba, která je podle zákona o insolvenčních správcích oprávněna tuto činnost vykonávat. Dále konstatoval, že správní orgán I. stupně v oznámení o zahájení řízení vymezil předmět řízení ve stejném rozsahu, jak byl specifikován v podkladovém rozhodnutí. Na základě podkladového rozhodnutí, jímž byl žalobce ode dne 2. 4. 2008 vyřazen z evidence, tedy ode dne, od kterého mu byla vyplácena podpora, správnímu orgánu I. stupně nezbylo, než zahájit řízení o vrácení podpor, neboť byly vyplaceny bez právního titulu. [5] Krajský soud následně zdůraznil, že není oprávněn v nynějším řízení přezkoumávat zákonnost podkladového rozhodnutí, nýbrž je třeba (nyní) vycházet z presumpce jeho správnosti. Pokud měl žalobce za to, že podkladové rozhodnutí a rozhodnutí, které jej potvrdilo, nebyla vydána v souladu se zákonem, měl možnost v zákonné lhůtě podat žalobu na zrušení těchto rozhodnutí. Předmětem nynějšího přezkumu jsou pouze napadená rozhodnutí. Krajský soud uzavřel, že z tohoto důvodu je i druhá námitka žalobce nedůvodná. Krajský soud s odkazem na přechodné ustanovení § 40 odst. 1 zákona o insolvenčních správcích odmítl rovněž žalobcovu námitku, že nemohl přede dnem 1. 1. 2008 vykonávat činnost insolvenčního správce z důvodu neexistence zákona o insolvenčních správcích. Krajský soud vzhledem ke všem uvedeným závěrům žalobu zamítl. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Odmítl závěr krajského soudu, že od 1. 1. 2008 vykonával funkci, resp. činnost insolvenčního správce, přičemž zdůraznil, že soud neprovedl jím navrhované důkazy k prokázání, kdy začal vykonávat činnost insolvenčního správce v jednotlivých insolvenčních řízeních. K námitce, že správní orgán I. stupně rozhodoval nad rámec předmětu řízení, nezaujal krajský soud podle stěžovatele žádné stanovisko, pouze uvedl, že stěžovatel se od 1. 1. 2008 stal insolvenčním správcem, avšak faktickým výkonem funkce se nezabýval. Správní orgán I. stupně přitom přesně vymezil předmět řízení slovy „po dobu co žalobce vykonával činnost insolvenčního správce“. [7] Stěžovatel své námitky rozvedl a zdůraznil, že činnost insolvenčního správce mohl vykonávat až teprve poté, když byl insolvenčním soudem v některém insolvenčním řízení ustanoven. Podotkl, že tuto funkci vykonával ve třech insolvenčních řízení vedených u Krajského soudu v Brně, které blíže specifikoval. Do funkce byl ustanoven nejdříve dne 5. 3. 2009 v řízení KSBR 44 INS 406/2009. Teprve od tohoto data stěžovatel vykonával činnost insolvenčního správce. Stěžovatel zopakoval, že vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání skutečnost, že uchazeč je zapsán v seznamu insolvenčních správců, jestliže žádnou činnost nevykonává. Nevypořádáním rozdílu mezi pouhým zápisem v seznamu insolvenčních správců a faktickým výkonem zatížil krajský soud napadený rozsudek nepřezkoumatelností. [8] K vymezení předmětu řízení stěžovatel odkázal na závěr č. 62 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 11. 2007 (dále jen „závěr č. 62), z něhož obsáhle citoval. V jeho kontextu následně uvedl, že je nepochybné, že správní orgán I. stupně nezahájil řízení řádně podle § 46 odst. 1 správního řádu, respektive způsobem, kterým tak učinil, si striktně omezil období pouze na výkon činnosti insolvenčního správce. Z napadeného rozhodnutí však nepochybně vyplývá, že rozhodnul nad rámec zahájeného řízení, jak jej vymezil v oznámeních sp. zn. ZRA-2116/2010-ZRM01 a ZRA-2117/2010-ZRM01, tj. bylo rozhodnuto i o období, kdy stěžovatel činnost insolvenčního správce nevykonával. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal i na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, jenž se vyslovuje k identifikaci předmětu řízení v oznámení o zahájení řízení. Správní orgán I. stupně tak nerespektoval závěr č. 62, ani judikaturu zdejšího soudu. [9] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že nedostatečně vypořádal jeho tvrzení, že v žádosti o zprostředkování zaměstnání je pouze prohlášení, že uchazeč nevykonává činnost nuceného správce, správce nebo likvidátora, bez bližšího upřesnění těchto funkcí, případně odkazu na právní předpis. Nevypořádání této námitky zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. [10] Žalovaný podal ke kasační stížnosti vyjádření. Uvedl, že se ztotožňuje s krajským soudem v úvaze o vymezení předmětu řízení ve stejném rozsahu jako v podkladovém rozhodnutí. Jestliže tedy takto správní orgán I. stupně zahájil řízení, v nichž vydal napadená rozhodnutí, rozhodl v rámci předmětu řízení. Z toho důvodu neobstojí námitka, že správní orgán I. stupně rozhodl v rozporu s rozsudkem zdejšího soudu č. j. 1 Afs 58/2009 – 541 a závěrem č. 62. Uvedený rozsudek a závěr č. 62 se nad to n