3 Afs 182/2016 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 182/2016- 18 - text 3 Afs 182/2016 - 20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: ABK – Pardubice, a. s., v konkurzu, se sídlem Vodárenská 22, Pardubice, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/21, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2016, č. j. 19260/16/5300-21442-711514, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 12. 7. 2016, č. j. 52 Af 43/2016 – 160, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, jímž byla odmítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2016. Tímto rozhodnutím byla potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 13. 3. 2015 a 16. 3. 2015, jimiž byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen – prosinec 2011, leden – červen 2012, červen – listopad 2013 a leden – březen 2014. [2] Při posouzení věci vycházel soud ze skutečnosti, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno po prohlášení konkursu na žalovanou. Insolvenčním správcem byla ustanovena JUDr. Ilona Dorková. Rozhodnutími byla žalobkyni doměřena daň ve výši přesahující 100 000 000 Kč, je tedy zřejmé, že se tato rozhodnutí dotýkají její majetkové podstaty. [3] Podle § 246 odst. 1, 2 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále též „insolvenční zákon“), prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností (odst. 1). Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije (odst. 2). [4] Podle § 249 odst. 1 insolvenčního zákona, není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne. [5] Z výše uvedeného je podle krajského soudu zřejmé, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalobce vstupuje do jeho procesního postavení insolvenční správce. Mezi oprávnění insolvenčního správce disponovat s majetkem náležejícím do majetkové podstaty lze zařadit i oprávnění vykonávat procesní práva při soudním přezkumu zákonnosti rozhodnutí správce daně. Je to tedy výlučně insolvenční správce, kdo po prohlášení konkursu svojí procesní aktivitou určuje, zda bude podána žaloba (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2014, č. j. 7 Afs 181/2014 – 41, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 280/2014 – 43, bod 40). [6] Insolvenční správkyně žalobkyně nicméně soudu sdělila, že žalobu sama nepodala a ani nikoho jiného k podání žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2016, č. j. 19260/16/5300-21442-711514 nezmocnila (ostatně to nebylo v žalobě ani tvrzeno). Za těchto okolností soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou odmítl. [7] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písmeno e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost odmítnutí návrhu. Konkrétně namítala, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu lze za osobu k podání návrhu zjevně neoprávněnou považovat jen toho žalobce, u něhož jde kromě nedostatku legitimace procesní o zcela zjevný nedostatek legitimace hmotné, tj. o takový nedostatek, který je zjistitelný bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného. Usuzovat na takovýto nedostatek lze zpravidla jen tam, kde je vůbec vyloučeno, aby žalobce byl nositelem tvrzeného práva, kdy vůbec není s to, aby tvrdil právo, které by mohlo být napadeným rozhodnutím zkráceno. Tak tomu bude například tam, kde je žalobce osobou právnickou a tvrdí, že byl zkrácen na právu, které může náležet jen osobě fyzické. V projednávané věci se však o výše uvedené případy nejedná. [8] Dále stěžovatelka namítala, že ze spisu insolvenčního řízení od počátku plyne, že insolvenční správce nebyl náležitě jmenován, o čemž je postupně rozhodováno od schůze věřitelů konané dne 25. 3. 2015, přes návrh na zproštění funkce, o kterém dosud není pravomocně rozhodnuto. Není zde tedy žádná legitimovaná osoba, která by mohla žalobu podat. [9] Ani v souvislostech projednávané věci pak není zřejmé, zda je možné aplikovat ustanovení § 11 insolvenčního zákona), jak o tom uvážil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 305/15, protože z insolvenčního spisu je zřejmé, že se stěžovatel obracel k insolvenčnímu soudu s žádostí o uložení opatření bezvýsledně. Odepřít stěžovateli přezkum zákonnosti nelze jen z důvodu úvah o přechodu tohoto práva na insolvenčního správce, spolu s přechodem oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, z jejíhož vymezení v § 206 insolvenčního zákona navíc takové právo neplyne. Podle názoru stěžovatelky nelze přezkum zákonnosti rozhodnutí učinit závislým na aktivitě jiných osob, ani insolvenční soud pak postupem podle § 11 insolvenčního zákona nemůže napravit nečinnost insolvenčního správce. Navíc je stěžovatelka přesvědčena, že smyslem celého řízení je přezkum zákonnosti odborným (specializovaným) soudem, nikoliv soudem obecným. [10] Stěžovatelka požádala ve smyslu § 106 odst. 3 s. ř. s. o prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti o jeden měsíc s ohledem na rozsáhlost materie sporné věci. Do dne rozhodnutí Nejvyššího správního soudu však kasační stížnost nedoplnila, závěrečný návrh ve věci neučinila. [11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního bodu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dříve, než mohl posoudit věc meritorně, musel zvážit, zda je kasační stížnost projednatelná. Jak bylo již uvedeno výše, stěžovatelka projevila ve svém podání úmysl kasační stížnost doplnit v režimu § 106 odst. 3 s. ř. s., zároveň neučinila závěrečný návrh ve věci. [12] Podle § 106 odst. 1 s. ř. s. musí kasační stížnost kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Ustanovení § 37 platí obdobně. [13] Z výše uvedeného je zřejmé, že podaná kasační stížnost předepsané náležitosti splňuje, Nejvyšší správní soud proto neměl dány podmínky k tomu, aby postupoval podle § 106 odst. 3 a aby stěžovatele vyzýval k jejímu doplnění. Nedostatek petitu pak vzhledem k omezenosti možných variant výroku soudu uvedených v § 110 s. ř. s. není překážkou, která by bránila věcnému vyřízení návrhu. Kasační stížnost tedy byla projednatelná. Zároveň je nutno konstatovat, že řízení o kasační stížnosti není ovládáno zásadou koncentrace řízení, takže stěžovatelce nebránilo nic v tom, aby své podání kdykoliv od podání návrhu dne 27. 7. 2016 do dne rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle své úvahy doplnila. To však stěžovatelka neučinila. [14] Otázkou aktivní procesní legitimace daňových subjektů, vůči nimž je zahájeno insolvenční řízení (respektive otázkou, kdo je oprávněn za ně jednat), se Nejvyšší správní soudu zabýval prvně v rozsudku ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 - 94, publikovaném pod č. 713/2005 Sb. NSS. Zde uvedl, že „na hmotněprávním postavení daňového subjektu (úpadce) se prohlášením konkursu nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem; správce daně tedy vyměřuje daň jemu, a nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu však dochází k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, což se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle § 7 odst. 2 písm. e) ve znění tehdy účinném) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, správce konkursní podstaty. Jako projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na správce konkursní pod