4 As 107/2017 — Nejvyšší správní soud

4 As 107/2017- 30 - text 4 As 107/2017 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: DPÚK a. s., IČ 25497961, se sídlem Lumiérů 181/41, Praha 5, zast. JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 404/30, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2013, č. j. MV-88784-112/ODK-2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9 A 144/2013 - 103, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9 A 144/2013 - 103, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2013, č. j. MV-88784-112/ODK-2008, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 28.570 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Ilony Vaněčkové, advokátky, se sídlem Na Pankráci 404/30, Praha 4, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Rekapitulace předcházejícího řízení [1] Rozhodnutím ze dne 18. 6. 2013, č. j. MV-88784-112/ODK-2008, žalovaný podle § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl návrh, aby Ústeckému kraji, coby odpůrci, uložil povinnost zaplatit žalobkyni, coby navrhovatelce, vyrovnání prokazatelné ztráty vzniklé provozováním veřejné linkové osobní dopravy v měsících leden 2006 až květen 2006 ve výši 68.101.827 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 23.071.812,67 Kč ode dne 15. 6. 2006 do zaplacení a z částky 45.030.014,33 ode dne 13. 6. 2008 do zaplacení (I. výrok). Žalovaný žalobkyni ani Ústeckému kraji nepřiznal náhradu nákladů řízení (II. a III. výrok). [2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný shrnul, že podle argumentace žalobkyně zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, vždy upravoval závazky veřejné služby obsahově odpovídající závazku veřejné služby podle čl. 1 odst. 5 a článku 2 nařízení Rady EHS č. 1191/69 ze dne 26. června 1969, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách (dále jen „předmětné nařízení“). Na tomto základě žalobkyně dovodila, že licence k provozování veřejné linkové dopravy na linky zahrnuté Ústeckým krajem do rozsahu základní dopravní obslužnosti představovala rozhodnutí o uložení závazku veřejné služby podle čl. 1 odst. 5 předmětného nařízení, a uvedla, že jí vznikl nárok na úhradu prokazatelné ztráty za celé období platnosti licencí. [3] Žalovaný s odkazem na své rozhodnutí ze dne 2. 4. 2012, č. j. MV-88789-62/ODK-2008, konstatoval, že licence k provozování linkové osobní dopravy v českém právním řádu dopravci neukládá závazek veřejné služby ve smyslu předmětného nařízení, nárok žalobkyně proto nemohl považovat za nárok na vyrovnání finančních břemen spojených se závazkem veřejné služby podle jeho čl. 1 odst. 5 předmětného nařízení. Jak žalovaný blíže zdůvodnil, na základě licence neměl dopravce nárok na náhradu prokazatelné ztráty. Ten vznikal až uzavřením smlouvy o závazku veřejné služby, což vyplývalo z § 19 odst. 1 a 3 ve spojení s § 19b odst. 2 a 3 zákona o silniční dopravě. Podle žalovaného přitom nešlo dovodit, že smlouva o závazku veřejné služby musela být uzavřena po celou dobu trvání licence. Na podporu svého názoru žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 8 As 13/2009 - 157, a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, č. j. 7 Ca 292/2009 - 477. [4] Žalovaný nepřisvědčil tvrzení, že nárok na úhradu prokazatelné ztráty žalobkyni bez dalšího vyplýval z § 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě. Podmínkou takového nároku je sjednání smlouvy o závazku veřejné služby podle § 19 uvedeného zákona, jejíž součástí je konsensem dosažený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty na dobu trvání přepravních povinností. Ze zákona nevyplývá, že by byl kraj povinen hradit dopravci prokazatelnou ztrátu bez ohledu na to, zda spolu uzavřeli smlouvu o závazku veřejné služby. V této souvislosti žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 1 As 26/2012 - 53. [5] Vzhledem k uvedeným závěrům se žalovaný zabýval otázkou, zda žalobkyní tvrzený nárok vyplýval ze smlouvy o závazku veřejné služby ze dne 30. 12. 2003, ve znění pozdějších dodatků. [6] Žalovaný dovodil, že předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty podle § 19b odst. 3 zákona o silniční dopravě je povinnou součástí smlouvy o závazku veřejné služby. Pokud smlouva uvedené ujednání neobsahovala, byla v rozporu se zákonem a kraji nevznikla povinnost hradit dopravci prokazatelnou ztrátu. Žalovaný nicméně připustil, že vznikla povinnost kraje vydat dopravci bezdůvodné obohacení nebo vzniklou škodu. [7] Žalovaný shrnul, že „[v] posuzovaném případě byla smlouva o závazku veřejné služby uzavřena dne 30. prosince 2003. Dodatkem č. 7, uzavřeným dne 21. dubna 2005, byla smlouva změněna pro roky 2005 a 2006. Dodatkem došlo především ke změně čl. VII smlouvy (ve znění pozdějších dodatků), jenž nově stanovil dobu trvání smlouvy v rozsahu uvedeném v příloze č. 1 dodatku na období od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2006. Smlouva byla dále změněna ve svém čl. II tak, že pro období od 1. května 2005 do 31. prosince 2005 byl stanoven kilometrický rozsah závazku (základní dopravní obslužnosti), seznam linek a spojů (v rámci přílohy dodatku) a předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty (také v rámci přílohy dodatku). Pro rok 2006 smlouva neobsahovala konkrétní výši předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty ani konkrétní rozsah závazku. Dodatek pouze stanovil, že rozsah základní dopravní obslužnosti pro období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 bude odpovídat nejméně rozsahu linek a spojů uvedených v příloze č. 1 (tj. bude odpovídat nejméně rozsahu pro rok 2005) a že smlouva bude pro období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 upravena dodatkem, při jehož uzavírání budou smluvní strany vycházet z příslušného usnesení Zastupitelstva Ústeckého kraje souvisejícího se závazkem veřejné služby upraveného touto smlouvou a v souladu s příslušnými právními předpisy. Smlouva byla dále změněna dodatky č. 8 a 9, které se však netýkaly období po 1. lednu 2006. Pro období od 1. ledna 2006 mezi navrhovatelem a odpůrcem nedošlo k nalezení konsensu o obsahu dodatku pro rok 2006 a tento spor skončil podáním výpovědi smlouvy ze strany odpůrce.“ [8] Na základě výše uvedeného dospěl žalovaný k závěru, že smlouva ve znění dodatku č. 7 mezi žalobkyní a Ústeckým krajem v rozporu s § 19b odst. 3 zákona o silniční dopravě nesplňovala jednu z povinných náležitostí, tj. ujednání o výši předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty. Důsledky této skutečnosti hodnotil podle právního stavu ke dni sjednání dodatku č. 7, tj. ke dni 21. 4. 2005. Vzhledem k tomu, že v této době neexistovala komplexní úprava veřejnoprávních smluv (správní řád z roku 2004 nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2006), žalovaný s ohledem na § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dospěl k závěru, že dodatek č. 7 smlouvy byl v určitých částech, které se vztahovaly na období ode dne 1. 1. 2006 do dne 31. 12. 2006, neplatný. Neplatnost se pro rozpor s § 19b odst. 3 zákona o silniční dopravě dotýkala části, v níž chyběl předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty. Podle žalovaného bylo neplatné také ujednání o rozsahu základní dopravní obslužnosti pro období ode dne 1. 1. 2006 do dne 31. 12. 2006. Neplatnost se však netýkala ujednání o celkové době trvání smlouvy do konce roku 2006, protože jeho podstatou nebylo sjednání konkrétního závazku veřejné služby pro rok 2006, ale obecné stanovení doby trvání smlouvy jako takové. Stejně tak nebylo neplatné ani ustanovení dodatku č. 7, které předpokládalo uzavření budoucího dodatku pro období roku 2006, neboť toto ustanovení bylo pouze právně nevynutitelnou deklarací smluvních stran o tom, že při uzavírání budoucího dodatku budou vycházet z příslušného usnesení Zastupitelstva Ústeckého kraje a z příslušných právních předpisů. [9] Žalovaný proto uzavřel, že v důsledku neplatnosti ustanovení dodatku č. 7 týkajícího se odborného odhadu prokazatelné ztráty nárok žalobkyně neplynul z veřejnoprávní smlouvy, a proto žalobkyni ve sporném řízení nemohl vyhovět. Odkázal ji však do občanského soudního řízení, přičemž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2012, č. j. 29 Co 393/2009 - 527. Jakkoliv podle žalovaného dodatkem č. 7 došlo k platnému prodloužení doby trvání smlouvy do konce roku 2006, nedošlo k založení závazku veřejné služby pro rok 2006. Pojem „trvání smlouvy“ a „trvání závazku“ je totiž nutné rozlišovat. Proto ani není podstatné, zda právní vztah plynoucí ze smlouvy ve znění dodatku č. 7 skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 30. 4. 2006 nebo až ke dni 31. 5. 2006. [10] K námitkám