5 As 256/2016

Výše označeným rozsudkem krajského soudu byly výrokem I. zamítnuty žaloby žalobců (dále „stěžovatelů“) proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále rozhodnutí předsedy žalovaného) č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009. Proti tomuto výroku podali kasační stížnost všichni stěžovatelé.

Krajský soud současně výrokem II. napaseného rozsudku zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto výroku podal kasační stížnost žalovaný.

Žalovaný rozhodl v prvním stupni správního řízení meritorním rozhodnutím ze dne 19. 3. 2004, č. j. S 233/03-2050/04-ORP. V něm rozhodl o vině stěžovatelů, kterým bylo mimo jiné přičítáno, že tím, že od 26. 9. 2003 prokazatelně přinejmenším do 12. 11. 2003 jednali ve vzájemné shodě při určování prodejních cen pekárenských výrobků, porušili zákaz uvedený v § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „ZOHS“); uvedeným jednáním narušili hospodářskou soutěž na trhu čerstvého běžného pečiva a na trhu cukrářského pečiva. Za protisoutěžní jednání byla všem stěžovatelům uložena pokuta ve výši 55 000 000 Kč, resp. 35 000 000 Kč, resp. 30 000 000 Kč. Proti rozhodnutí podali stěžovatelé samostatné rozklady, o nichž bylo rozhodnuto rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 11. 5. 2005, č. j. R 20, 21, 22/2004; byly potvrzeny výroky týkající se deklarování porušení § 3 odst. 1 ZOHS (výroky o vině), výroky týkající se uložených pokut (výroky o trestu) byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení v prvním stupni.

Toto rozhodnutí (ze dne 11. 5. 2005) bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 8. 2006, č. j. 31 Ca 58/2005-105, zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud shledal nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí z důvodu nesrozumitelnosti časového vymezení postihovaného jednání (výrok o vině). Kasační stížnost žalovaného byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Afs 40/2007 - 204.

Žalovaný (na základě rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 11. 5. 2005) vydal (v průběhu vedeného soudního řízení) dne 18. 7. 2005 rozhodnutí č. j. S 233/03-4350/05-OOHS, jímž znovu rozhodl o pokutách ukládaných jednotlivým stěžovatelům. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé rozklady, o nichž bylo rozhodnuto předsedou žalovaného rozhodnutím ze dne 18. 8. 2006, č. j. R 11, 12, 13/05; pokuty byly stěžovatelům sníženy o 20%, byly tedy uloženy ve výši 24 800 000 Kč, resp. 14 800 000 Kč, resp. 13 200 000 Kč.

Toto rozhodnutí předsedy žalovaného bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 3. 1. 2007, č. j. 62 Ca 36/2006 - 180, opět pro nepřezkoumatelnost zrušeno. Krajský soud konstatoval, že bylo-li předchozí rozhodnutí o vině zrušeno soudem, pak je třeba mít za to, že zde skutkový základ chybí; jinými slovy, nelze ukládat sankci, aniž by bylo předem zákonným způsobem rozhodnuto o vině, resp. o tom, že byl spáchán správní delikt. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, která byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Afs 61/2007 - 257.

Žalovaný dne 8. 1. 2009 vydal usnesení č. j. R 20, 21,22/2004-203/2009/310, kterým řízení o rozkladech podaných proti prvostupňovému rozhodnutí (rozhodnutí o vině) a řízení o rozkladech podaných proti druhému prvostupňovému rozhodnutí (rozhodnutí o trestu) spojil znovu ve společné řízení vedené pod č. j. R 20,21,22/2004.

Dne 2. 2. 2009 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, kterým rozhodl o vině stěžovatelů za protisoutěžní jednání výše vymezené, a uložil jim pokuty ve výši 24 800 000 Kč, resp. 14 800 000 Kč, resp. 13 200 000 Kč (uvedené rozhodnutí je nyní předmětem opakovaného soudního přezkumu).

Toto rozhodnutí bylo napadeno samostatnými žalobami jednotlivých stěžovatelů; krajský soud žaloby spojil ke společnému projednání a o těchto žalobách rozhodl rozsudkem č. j. 62 Ca 16/2009 - 375, ze dne 21. 10. 2010 tak, že žaloby jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012, zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry, k nimž krajský soud dospěl v otázce viny a ztotožnil se závěry žalovaného o spáchání protisoutěžního jednání. Důvodem zrušení rozsudku krajského soudu bylo nesprávné posouzení rozhodného období dle § 22 odst. 2 ZOHS pro posouzení výše uložené sankce (ve výroku o trestu); Nejvyšší správní soud s odkazem na dosavadní judikaturu dospěl k závěru, že rozhodným obdobím pro posouzení obratu za poslední ukončené účetní období pro uložení pokuty je třeba rozumět období před vydáním druhostupňového rozhodnutí; vycházel z toho, že pod uložením pokuty je nutno chápat teprve skutečný, materiální zásah do právní sféry porušitele zákona; ten nastává až nabytím právní moci rozhodnutí, neboť do té doby může být rozhodnutí změněno či zrušeno.

Krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu rozsudkem č. j. 62 Af 71/2012  831, ze dne 20. 9. 2012 rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009 v části II. (tedy ve výroku o trestu, resp. v části ukládající pokuty) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Kasační stížnost žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Afs 69/2012 - 240, ze dne 16. 12. 2013 zamítl (a kasační stížnosti žalobců týmž rozsudkem pro nepřípustnost odmítl).

V důsledku uvedeného procesního postupu (zrušením výrokové části správního rozhodnutí o trestu) se tedy řízení před žalovaným „rozpadlo“ do dvou částí, a sice do řízení o vině (to již bylo ukončeno rozhodnutím č. j. UOHS-R 20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009; v této části nebylo soudem zrušeno) a do řízení o trestu.

Před žalovaným bylo tedy dále rozhodováno pouze o uložení pokut při správném postupu dle § 22 odst. 2 ZOHS. Rozhodnutím č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014, kterým bylo změněno rozhodnutí ze dne 18. 7. 2005, č. j. S 233/03-.4350/05-OOHS, byly jednotlivým stěžovatelům uloženy pokuty za zjištěné protisoutěžní jednání ve výši 24 800 000 Kč, resp. 14 800 000 Kč, resp. 13 200 000 Kč.

V mezidobí (v období po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012 a před rozhodnutím krajského soudu v nyní posuzované věci) se k otázce rozhodného období pro stanovení pokuty podle § 22 odst. 2 ZOHS vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 7 Afs 57/2011 - 1234, ze dne 24. 6. 2014; dospěl přitom k závěru, že pojem „poslední ukončené účetní období“ stanovený v § 22 odst. 2 ZOHS, ve znění účinném do 31. 8. 2009, se při rozhodování o pokutě i v řízení o rozkladu vztahuje k období, které bezprostředně předcházelo době vydání rozhodnutí prvního stupně.

Ústavní soud nálezem ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12, v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014, stížnost č. 97/11, zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 69/2012 - 240, ze dne 16. 12. 2013 a rozsudek krajského soudu č. j. 62 Af 71/2012 - 831, ze dne 20. 9. 2012.

Nejvyšší správní soud pak rozsudkem č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016, zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 62 Ca 16/2009 - 375, ze dne 21. 10. 2010. V něm zavázal krajský soud v intencích rozsudku ESLP a nálezu Ústavního soudu k dalšímu postupu.

V důsledku výše uvedeného značně složitého procesního vývoje věci se u krajského soudu nyní setkaly dvě věci: první, původně vedená (po spojení žalob) pod sp. zn. 62 Ca 16/2009, jež byla nově vedena pod sp. zn. 62 Af 39/2016, jejímž předmětem jsou žaloby všech tří žalobců proti rozhodnutí žalovaného č. j. UOHS-R20,21,22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009 (rozhodnutí o vině i o trestu), a druhá, původně vedená (po spojení žalob) pod sp. zn. 62 Af 101/2014, jejímž předmětem jsou žaloby všech tří žalobců proti rozhodnutí žalovaného č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm ze dne 22. 10. 2014 (rozhodnutí o trestu vydané poté, co předchozí rozhodnutí žalovaného o vině i o trestu bylo v části týkající se trestu zrušeno).

Za tohoto stavu krajský soud žaloby vedené pod sp. zn. 62 Af 101/2014 a 62 Af 39/2016 spojil ke společnému projednání, a rozhodl o nich rozsudkem sp. zn. 62 Af 39/2016 – 115, který je nyní napaden kasační stížností.

Z výše uvedené rekapitulace procesního vývoje věci je zřejmé, že krajský soud, jakož i Nejvyšší správní soud se věcí žalobců zabývají opakovaně, skutkový stav věci, jakož i právní argumentace stran jeho zjištění, je všem stranám dostatečně znám (podrobně byl popsán především v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 – 799); žalobci setrvávají na všech již v minulosti uplatněných námitkách, které byly již dílem vypořádány v předchozích řízeních a jejichž posouzení Nejvyšším správním soudem nebylo zrušujícím nálezem Ústavního soudu ani rozsudkem ESLP nijak zpochybněno či popřeno, a dále uvádějí argumenty nové, a to v souvislosti s uplatněním žalobních námitek svědčících žalobě na nezákonný zásah, které krajský soud v intencích rozsudků vyšších soudů připustil (a o nich bude dále jednáno). Nejvyšší správní soud proto nepovažuje za nutné podrobně průběh jednotlivých předchozích správních a soudních řízení a jejich výsledky rekapitulovat. Považuje za vhodné připomenout pouze rozhodnutí, která byla napadena žalobami a o kterých krajský soud nyní kasační stížností napadeným rozsudkem rozhodoval.

Podle rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20,21,22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009 se všichni stěžovatelé dopustili kartelového jednání. Tímto rozhodnutím změnil předseda žalovaného předcházející prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobci a) – c) (žalobce b/ tehdy ODKOLEK a.s.) tím, že nejpozději od 18. 9. 2003 prostřednictvím vzájemných kontaktů a výměny informací slaďovali svůj záměr dosáhnout zvýšení cen čerstvého běžného pečiva a chleba a cen čerstvého cukrářského pečiva u svých odběratelů tohoto zboží, a na základě tohoto vzájemného slaďování počínaje dnem 26. 9. 2003 společně přistoupili k realizaci tohoto záměru, když rozeslali oznámení o zvýšení cen uvedených výrobků svým odběratelům, přičemž v průběhu realizace svého záměru pokračovali ve vzájemných kontaktech a výměně informací za účelem sladění postupu při vyjednávání s odběrateli, to vše nejméně do 12. 11. 2003, jednali ve vzájemné shodě při určování cen čerstvého běžného pečiva a chleba a cen čerstvého cukrářského pečiva, které vedlo k narušení hospodářské soutěže na trhu čerstvého běžného pečiva a chleba a na trhu čerstvého cukrářského pečiva na území České republiky, čímž porušili v období od 18. 9. 2003 do 12. 11. 2003 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) ZOHS (výroková část A.1.). Výrokovou částí A.2. napadeného rozhodnutí bylo rozhodnuto, že žalobci b) (tehdy ODKOLEK a.s.) a c) tím, že nejpozději od 18. 9. 2003 prostřednictvím vzájemných kontaktů a výměny informací slaďovali svůj záměr dosáhnout zvýšení cen trvanlivého sladkého pečiva u svých odběratelů tohoto zboží, a na základě tohoto vzájemného slaďování počínaje dnem 26. 9. 2003 společně přistoupili k realizaci tohoto záměru, když rozeslali oznámení o zvýšení cen uvedených výrobků svým odběratelům, přičemž v průběhu realizace svého záměru pokračovali ve vzájemných kontaktech a výměně informací za účelem sladění postupu při vyjednávání s odběrateli, to vše nejméně do 12. 11. 2003, jednali ve vzájemné shodě při určování cen trvanlivého sladkého pečiva, které vedlo k narušení hospodářské soutěže na trhu trvanlivého sladkého pečiva na území České republiky, čímž porušili v období od 18. 9. 2003 do 12. 11. 2003 zákaz uvedený v § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. a) ZOHS. Výrokovými částmi A.3. a A. 4. byl vysloven dle § 7 odst. 1 ZOHS zákaz jednání uvedeného ve výrokových částech A.1. a A.2. Výrokovou částí II. napadeného rozhodnutí pak předseda žalovaného změnil předchozí prvostupňové rozhodnutí tak, že uložil pokuty žalobci a) ve výši 24 800 000 Kč, žalobci b) ve výši 14 800 000 Kč a žalobci c) ve výši 13 200 000 Kč.

Rozhodnutím předsedy žalovaného č.j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014, kterým bylo změněno rozhodnutí ÚOHS č. j. S 233/03 -4350/05-OOHS, ze dne 18. 7. 2005, byla žalobci a) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části A.1. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 24 800 000 Kč (výroková část I.), žalobci b) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokových částech A.1. a A.2. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 14 800 000 Kč (výroková část II.), a žalobci c) za porušení zákazu uvedeného v § 3 odst. 1 ZOHS, jehož se dopustil jednáním popsaným ve výrokových částech A.1. a A.2. rozhodnutí předsedy žalovaného č. j. UOHS-R20, 21, 22/2004-1249/2009/310/ADr ze dne 2. 2. 2009, uložena pokuta ve výši 13 200 000 Kč (výroková část III.).

Krajský soud byl při rozhodování o žalobách vázán právními názory vyslovenými v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014, stížnost č. 97/11, nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 4397/12, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 799 ze dne 25. 2. 2016.

V návaznosti na právní závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 – 799, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu č j. 62 Ca 16/2009-375, ze dne 21. 10. 2010, krajský soud vyzval stěžovatele i žalovaného, aby doplnili svoji argumentaci z toho hlediska, v čem spočívala nezákonnost a nepřiměřenost místního šetření. Fakticky měli uvést argumentaci svědčící pro žalobu na nezákonný zásah, kterou sice nepodali, nicméně v intencích rozsudku ESLP bylo nutno takto místní šetření, v jehož průběhu byly žalovaným zajištěny podklady pro rozhodnutí, z hlediska jeho přiměřenosti posoudit a postup žalovaného v intencích zásahové žaloby přezkoumat. Dle ESLP totiž nebyla v otázce zásahu žalovaného (v podobě místního šetření) poskytnuta stěžovatelům dostatečně účinná soudní kontrola.

K výzvě krajského soudu stěžovatelé a) a b) namítli nesprávnou aplikaci rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze strany Nejvyššího správního soudu; Nejvyšší správní soud se dle nich nevypořádal s přípustností dodatečného soudního přezkumu místního šetření, přitom místní šetření nelze ve světle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva dodatečně soudně přezkoumávat. Namítli, že po více než dvanácti letech nelze nezákonnost místního šetření, jak ji dovodil evropský soud, zhojit dodatečným přezkumem na základě § 82 s. ř. s., krajský soud takový přezkum vůbec neměl realizovat; nicméně i tak by musel dospět k závěru ohledně nezákonnosti místního šetření, neboť žalovaný před provedením místního šetření nedisponoval žádnými skutečnostmi nebo důkazy zakládajícími důvodné podezření nezbytné k provedení místního šetření, nedostatečně vymezil předmět místního šetření a vůbec nevymezil důvody, účel a rozsah místního šetření; vyrozumění o zahájení řízení neobsahovalo dostatečný popis relevantních skutečností. Stěžovatelé a) a b) dále setrvali na svých dosavadních návrzích obsažených v žalobách.

Stěžovatel c) rovněž namítl, že poslední rozsudek Nejvyššího správního soudu není konformní s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva; po uskutečnění místního šetření zásahovou žalobou podle ustálené judikatury brojit nemohl a již z rozsudku evropského soudu plyne, že zásah byl nepřiměřený, což znamená, že byl v rozporu s ústavním pořádkem, a tím spíše byl pak nezákonný. Nepřiměřenost zásahu (místního šetření) je dle jeho názoru dána již jeho nedostatečným odůvodněním vylučujícím možnost soudního přezkumu; důkazy získané v rámci místního šetření nejsou proto způsobilé být podkladem rozhodnutí. Bez těchto důkazů pak podle žalobce c) nemůže napadené rozhodnutí obstát. Kromě toho stěžovatel zopakoval námitku uplynutí lhůty pro uložení sankce a nesprávně určené období pro určení výše sankce a jejího horního limitu.

Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud o žalobách stěžovatelů rozhodoval opětovně poté, co Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve věci stížnosti stěžovatele a) č. 97/11 o porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; nosnými námitkami všech žalob je protizákonnost a protiústavnost místního šetření dne 19. 11. 2003, což dle stěžovatelů nutně vyvolává kromě nezákonnosti rozhodnutí o vině, založeného na takto protiprávně (a protiústavně) získaných důkazech, i nezákonnost rozhodnutí o trestu. Další námitka spočívá v uplynutí lhůty pro uložení pokut, jejich uložení je nyní navíc bezúčelné. Též je namítáno nesprávné vyhodnocení jednotlivých kritérií pro výši pokuty. Všichni stěžovatelé rovněž uplatnili moderační návrhy.

Krajský soud, co se týče většiny žalobních bodů stran jiných otázek než skutkových, vycházel z názorů vyslovených v rozsudku č. j. 62 Af 71/2012 - 831, ze dne 20. 9. 2012 a v rozsudcích Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012 a č. j. 5 Afs 69/2012 - 240, ze dne 16. 12. 2013), neboť tyto závěry samy o sobě nebyly zpochybněny ani Evropským soudem pro lidská práva ani Ústavním soudem ani Nejvyšším správním soudem v jeho posledním zrušujícím rozsudku, a nadále na nich, včetně argumentace, která již byla součástí jeho předchozích rozsudků v této věci, setrval.

Krajský soud se s ohledem na změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu, k níž v mezidobí došlo, opětovně zabýval otázkou rozhodného období pro stanovení výše pokuty. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012 dovodil, že rozhodným obdobím je období předcházející druhostupňovému rozhodnutí žalovaného (z toho pak krajský soud vycházel v rozsudku č. j. 62 Af 71/2012 - 831, ze dne 20. 9. 2012 a žalovaný v rozhodnutí č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014), posléze rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že rozhodným obdobím je období předcházející prvostupňovému rozhodnutí žalovaného. Krajský soud za situace, kdy přezkum celého postupu žalovaného včetně otázek týkajících se uložené pokuty byl opětovně otevřen v důsledku rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011 - 799, ze dne 25. 2. 2016, již nebyl vázán právním názorem vysloveným v rozsudku č. j. 5 Afs 7/2011 - 619, ze dne 29. 3. 2012, nýbrž právním názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 57/2011 - 1234, ze dne 24. 6. 2014.

Zcela nově krajský soud musel posuzovat, a to s respektováním závěrů Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, dodatečně stěžovateli uplatněnou námitku (ne)zákonnosti postupu žalovaného při získání některých důkazů, resp. těch, které byly získány při místním šetření uskutečněném dne 19. 11. 2003.

Krajský soud podrobně vypořádal žalobní námitky týkající se samotné podstaty protisoutěžního jednání; vzhledem k tomu, že tyto námitky již byly rovněž přezkoumány v předchozích rozhodnutích zdejšího soudu (a kromě stěžovatele PENAM je již ostatní stěžovatelé v kasační stížnosti nevznášejí), Nejvyšší správní soud nepovažuje za důležité opětovně závěry krajského soudu uvádět.

Z pohledu namítaných procesních vad postupu žalovaného se krajský soud zabýval zásadní částí žalobní argumentace, která zpochybňuje zákonnost místního šetření uskutečněného u stěžovatelů dne 19. 11. 2003 a tím použitelnost důkazů získaných v rámci těchto šetření. Krajský soud vycházel z toho, že podle Evropského soudu pro lidská práva provedením místního šetření tak, jak k němu došlo, byl porušen čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; žalovaný podle soudu porušil právo na respektování soukromí. Ve smyslu čl. 8 odst. 2 uvedené úmluvy je třeba v případě zásahu do soukromí posoudit tři otázky: zákonnost zásahu, legitimní cíl a nezbytnost. Krajský soud poukázal zejména na body 82. – 86., 88. a 91. – 94 rozsudku ESLP, v němž soud akcentoval: 1) místní šetření nebylo předmětem předchozího povolení soudu, který by mohl vymezit nebo kontrolovat jeho průběh, ani nebylo nařízeno takovým rozhodnutím, které by bylo soudně přezkoumatelné, 2) existoval jediný písemný dokument, jenž stručně vymezoval účel šetření a důvody, které žalovaného vedly k jeho provedení; tímto dokumentem byl protokol o šetření sepsaný při jeho skončení, 3) oznámení o zahájení správního řízení pouze stručně zmiňuje předmět správního řízení a blíže nevymezuje skutečnosti ani důkazy, na nichž se zakládaly domněnky žalovaného o protisoutěžním jednání, a 4) před zahájením šetření nebylo v žádném okamžiku upřesněno, jaké konkrétní dokumenty týkající se správního řízení měl žalovaný podle svých předpokladů v obchodních prostorách soutěžitele a) nalézt.

Krajský soud z uvedeného rozsudku dovodil, že všechny tyto skutečnosti vedly evropský soud k závěru, že soudní kontrola ex post facto, jak byla v projednávané věci (tuzemskými soudy) provedena (tedy v důsledku nemožnosti přezkoumat samotný průběh místního šetření v žádném z dosavadních řízení před tuzemskými soudy nebylo šetření předmětem žádného přezkumu), neposkytovala dostatek záruk proti svévoli, a tedy zásah do práv stěžovatele DELTA nelze považovat za přiměřený sledovanému cíli. Význam existence jediného písemného dokumentu, jenž stručně vymezoval účel šetření a důvody, které žalovaného vedly k provedení místního šetření (protokolu o šetření sepsaného při jeho skončení), a faktu, že oznámení o zahájení správního řízení pouze stručně zmiňuje předmět správního řízení a blíže nevymezuje skutečnosti ani důkazy, na nichž se zakládaly domněnky žalovaného o protisoutěžním jednání, a že před zahájením šetření nebylo v žádném okamžiku upřesněno, jaké konkrétní dokumenty týkající se správního řízení měl žalovaný podle svých předpokladů v obchodních prostorách nalézt, dle krajského soudu interpretoval Nejvyšší správní soud tak, že právě proto bylo třeba v řízení před krajským soudem podrobit místní šetření přezkumu – a právě proto tuto cestu zpětně otevřel s využitím § 82 a násl. s. ř. s.

Krajský soud se tedy v intencích závěrů rozsudku ESLP, Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu v rámci uplatněných žalobních bodů a další argumentace, k níž dal stěžovatelům prostor po vydání posledního rozsudku Nejvyššího správního soudu, zabýval místním šetřením. Dospěl přitom k závěru, že posouzení jeho zákonnosti, resp. přiměřenosti nutně musí proběhnout v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. (nyní tedy jde o rozhodnutí žalovaného č. j. UOHS-R20,21,22/2004-1249/2009/310/ADr, ze dne 2. 2. 2009 a rozhodnutí žalovaného č. j. ÚOHS-R20,21,22/2004-22410/2014/311/JZm, ze dne 22. 10. 2014), přitom místní šetření je třeba uvnitř řízení o žalobách ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. posuzovat pohledem zásahových žalob (tj. jakoby byly zásahové žaloby podány podle § 82 s. ř. s.); dílčí závěr stran použitelnosti jeho výsledků soud promítl do rozsudku o žalobách proti rozhodnutím žalovaného.

Pokud jde o zákonnost místního šetření, konstatoval krajský soud, že podle (tehdejšího) § 21 odst. 4 ZOHS v řízeních vedených podle ZOHS jsou soutěžitelé povinni podrobit se šetření žalovaného; pro účely těchto šetření je žalovaný oprávněn vyžadovat od soutěžitelů podklady a informace potřebné pro svoji činnost a prověřovat jejich úplnost, pravdivost a správnost; k tomuto účelu jsou zaměstnanci žalovaného oprávněni vstupovat na pozemky, do všech objektů, místností a dopravních prostředků, které jsou místem prověřování, nahlížet do obchodních knih a jiných obchodních záznamů, pořizovat si z nich výpisy a na místě požadovat ústní vysvětlení. Žádné další podmínky realizace těchto oprávnění žalovaného ZOHS nestanoví. Probíhalo-li tedy místní šetření v obchodních prostorách stěžovatelů, pak do nich mohl podle ZOHS žalovaný vstoupit a v nich šetření provádět, aniž by k tomu bylo zapotřebí jakéhokoli zvláštního povolení. Místní šetření tedy nevybočilo z pravidel stanovených ZOHS, a je tedy stricto sensu zákonné.

Krajský soud dále konstatoval, že zároveň se jednalo o šetření, které obecně sledovalo legitimní cíl. Tím je efektivní výkon ochrany hospodářské soutěže, a to nikoli pouze na trhu uvnitř České republiky, nýbrž na trhu unijním; podle bodu 25 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1/2003, na který pak navazují procesní povinnosti (a oprávnění) vnitrostátních soutěžních úřadů podle článku 22 téhož nařízení, jsou vyšetřovací pravomoci tohoto typu nezbytné „…z důvodu stále obtížnějšího zjišťování protisoutěžního jednání…“ a z důvodu potřeby „…účinné ochrany hospodářské soutěže…“.

Krajský soud dále zkoumal, zda místní šetření bylo též nezbytné, tj. především přiměřené uvedenému legitimnímu cíli, tedy zda vyhovělo v testu vhodnosti, délky a rozsahu. Poukázal na to, že skutkový stav věci ohledně zahájení správního řízení, při němž proběhlo místní šetření, byl již evropským soudem zčásti napevno vyhodnocen tak, že kromě formálního dokumentu zahajujícího řízení, jenž byl sice formálně v souladu s tuzemskými procesními předpisy, avšak blíže nikterak nevymezoval skutečnosti, na nichž se tehdy zakládaly domněnky žalovaného o protisoutěžním jednání, neexistoval dokument, který by dostatečně upřesňoval okruh konkrétních listin, na jejichž zajištění se mělo místní šetření zaměřit, tj. které by měly být místním šetřením získány. Evropský soud tedy dovodil, že pouhé (obecné) podezření o protisoutěžním jednání, jež plyne z oznámení o zahájení správního řízení (jež se omezuje na konkretizaci „jednání účastníků řízení ve vzájemné shodě při určení prodejnách cen pekárenských výrobků“), nedostačuje. Krajský soud se proto zabýval tím, zda takový dokument prochází spisem, a tedy byla-li by podána bezprostředně po uskutečnění místního šetření žaloba na ochranu před nezákonným zásahem a byla-li by meritorně projednána – tedy bylo-li by umožněno to, co judikatura relativně nově umožňuje – zda by takový dokument (nebo dokumenty) místní šetření ospravedlňoval, vymezoval jeho rámec a zároveň vylučoval, že důkazy získané místním šetřením byly důkazy získanými „nedopatřením“ v důsledku „lovu informací“ či „rybářské expedice“.

Posouzení vhodnosti místního šetření (ve smyslu adekvátnosti využití tohoto procesního institutu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem, jaké byly dány na počátku místního šetření) krajský soud založil na zkoumání existence konkrétních skutkových zjištění, jež měl žalovaný k dispozici před zahájením místního šetření. Pokud jde tedy o skutková zjištění, jež žalovaného k uskutečnění místního šetření vedla, krajský soud konstatoval, že z obsahu správního spisu plyne, že zahájení správního řízení a uskutečnění místního šetření dne 19. 11. 2003 předcházely poznatky plynoucí z médií, od str. 8 spisu P, který se stal po zahájení řízení součástí správního spisu, článek ze dne 2. 10. 2003 (SONDY), vyjádření v článcích ze dne 25. 8. 2003 (Hospodářské noviny), ze dne 20. 9. 2003 (Právo), ze dne 20. 9. 2003 (MF DNES) a ze dne 25. 9. 2003 (Hospodářské noviny) týkající se cen pekárenského zboží a na ně věcně navazující (avšak místnímu šetření předcházející) korespondence žalovaného a odběratelů pekárenského zboží. Jeden z odběratelů ve své odpovědi ze dne 7. 11. 2003 (str. 53 – 54 spisu P) uvedl, že „…v současné době (tj. v době předcházející místnímu šetření) probíhá administrativní procedura, na základě které budou nové ceny jejich obchodních partnerů postupně uplatňovány při prodeji zboží – pečiva – do …“, současně tento odběratel identifikoval ty dodavatele, kteří mu v tomto období oznámili zvýšení cen pečiva. Těmito dodavateli byli i všichni tři stěžovatelé. Zároveň z jeho vyjádření vyplynulo, že první oznámení o zvyšování cen pečiva bylo doručeno v poslední dekádě měsíce září 2003 a že požadavek na zvýšení cen byl uplatněn k 1. 11. 2003. Další z odběratelů žalovanému na jednání dne 7. 11. 2003 (tedy také před uskutečněním místního šetření) potvrdil (str. 104 – 106 spisu P), že jedním z jeho dodavatelů je stěžovatel b) [a jeho částečným subdodavatelem do některých obchodů byl stěžovatel c/], který tomuto odběrateli na začátku měsíce října 2003 zaslal dopis včetně nového ceníku, který měl být účinný od 1. 11. 2003. Tento odběratel žalovanému uvedl, že v uplynulých letech byly ceny pekárenských výrobků pro všechny řetězce zhruba podobné a měly lehce klesající trend. Žalovaný od tohoto odběratele též následně získal samotný dopis, který obdržel od stěžovatele b) (str. 119 spisu P). Další odběratel ve vztahu k situaci před uskutečněním místního šetření uvedl (str. 120 spisu P), že mimo jiné i stěžovatelé b) a c) oznámili v průběhu měsíce září 2003 změny cen pečiva. Další odběratel žalovanému sdělil (str. 145 spisu P) totéž ve vztahu ke svému dodavateli, jímž byl stěžovatel a), a od tohoto odběratele žalovaný poté získal dopis stěžovatele a) ze dne 26. 9. 2003 s požadavkem na zvýšení cen (str. 277 spisu P), obdobné vyjádření žalovaný zajistil od dalších dvou odběratelů (str. 155 – 156 a 262 spisu P), ve vztahu ke stěžovateli b) pak ještě od dalšího odběratele (str. 267 – 269 spisu P). Na str. 259 – 261 spisu P je pak protokolováno ústní jednání s dalším odběratelem (nepoužitelnost tohoto důkazu coby „svědecké výpovědi zástupců JULIUS MEINL“ v samotném řízení, přitom dle krajského soudu nic nemění na tom, že se jednalo v době před zahájením správního řízení též o podklad, který předcházel místnímu šetření), na němž tento odběratel sdělil, že považuje za neobvyklé, aby hlavní dodavatelé v celé České republice donutili všechny řetězce ke zdražení pečiva v jeden den, a to dne 3. 11. 2003, a předložil přehled cen ke dni 3. 11. 2003.

Krajský soud z obsahu spisu dovodil, že místní šetření dne 19. 11. 2003 proběhla v situaci, kdy žalovaný měl zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že hospodářská soutěž může být narušena protisoutěžním jednáním, že toto protisoutěžní jednání může spočívat v koordinaci tlaku na odběratele pekárenských výrobků, že tento tlak byl vyvíjen v období konce září 2003, že směřoval ke zvýšení cen v období bezprostředně navazujícím a že jej vyvíjeli právě stěžovatelé a), b) a c). Žalovaný tedy měl relevantní indicie ohledně podezření z protisoutěžního jednání stěžovatelů, k jehož cílenému prověření mohlo místní šetření směřovat; tyto indicie poskytují jasný a legitimní rámec zaměření místního šetření (důkazy ohledně možné koordinace ve vztahu k odběratelům pekárenských výrobků, jež mohla, ale nemusela probíhat v období bezprostředně předcházejícím konci září 2003), jemuž odpovídá údaj z oznámení o zahájení správního řízení „jednání účastníků řízení ve vzájemné shodě při určení prodejních cen pekárenských výrobků“.

Krajský soud dospěl k závěru, že existovaly skutečnosti a předběžné poznatky nasvědčující podezření z koordinace chování na trhu ve vztahu ke všem stěžovatelům, tyto skutečnosti a důkazy umožňovaly alespoň obecně identifikovat právní důvody vedoucí žalovaného k uskutečnění místního šetření a tím i omezit rozsah šetření. Dospěl na základě uvedeného k závěru, že místní šetření lze pokládat za přiměřené, odůvodněné konkrétními předchozími zjištěními žalovaného, s nimiž měli stěžovatelé bezprostředně po uskutečnění místního šetření (tj. po zahájení správního řízení) právo seznámit se, neboť poté byly žurnalizovány ve správním spisu. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelů, že nebyly-li ke dni uskutečnění místního šetření ve spisu P založeny důkazy, jež by spolehlivě nasvědčovaly existenci protiprávního jednání a umožňovaly tak žalovanému zacílit místní šetření, pak místní šetření by už z tohoto důvodu mělo být pokládáno za „lov informací“. Krajský soud konstatoval, že postačovalo, plynuly-li ze spisu P skutečnosti a předběžné poznatky, jednalo-li se o skutečnosti a poznatky dostatečně konkrétní. Konkrétní důkazy mohly být po právu opatřovány až při (nebo po) místním šetření v rámci správního řízení. V tomto ohledu tedy všechna místní šetření uskutečněná dne 19. 11. 2003, pokud jde o otázku jejich vhodnosti, podle krajského soudu testu vyhověla.

Krajský soud rovněž konstatoval, že právní důvody vedoucí žalovaného k uskutečnění místního šetření a vymezení účelu a rozsahu šetření, jež jsou odvislé od tehdejších skutkových zjištění žalovaného na základě spisu P, umožňují též posoudit, zda místní šetření nevybočilo z takto zaměřeného rámce a zda nedošlo k „lovu informací“ mimo úvodní podezření.

Krajský soud konkrétně popsal zjištěné skutečnosti: U stěžovatele c) byla zajištěna emailová zpráva od I. F. (stěžovatel b/) odeslaná 11. 11. 2003 v 10:39 hodin F. H. s předmětem „Fw: Ahold- analýzy změn cen a marží“ obsahující přílohy – tabulky ,,Hypernova - hodnocení marží“ a ,,Albert - hodnocení marží“, kde je vždy uveden druh pekárenského výrobku, čistá nákupní cena před změnou cen, prodejní cena před touto změnou, čistá nákupní cena po změně cen a prodejní cena po této změně, marže v Kč před změnou cen v Kč/ks, marže v Kč před změnou cen v Kč celkově, marže v Kč po změně cen v Kč/ks a marže v Kč po změně cen v Kč celkově. Následují údaje ohledně rozdílu marží „nová – původní“ v Kč/ks“ a „nová – původní“ v Kč celkově. Pod tabulkami je uveden „Vývoj v rozdílu prodejních a nákupních cen“ a dále „měla“ a „bude mít“ a pak následuje podtržený údaj o výši rozdílu těchto cen a dole údaj o tom, že jde o měsíční hodnocení. Zpráva dále obsahuje přeposlaný e-mail ze dne 10. 11. 2003 v 9:16 hodin od J. J. (stěžovatel a/) na adresu X, jejímž předmětem je „Fw: Ahold - analýzy změn cen a marží“, v níž se uvádí „Vážená paní ředitelko, na základě našich dosavadních rozhovorů, jsme si dovolili vytvořit přehled přínosů zvýšených prodejních cen pro vaši marži u výrobků Delta pekáren z TOP 15 a zároveň vám je zaslat.“ Dále je uvedeno, že ze zaslaného přehledu vyplývá, že při nezměněných prodejních cenách přináší navýšení absolutní marže Aholdu u daných výrobků dohromady zhruba o 1 600 000 Kč za měsíc a že ,,Akceptace našich cen a současně vámi nastavené prodejní ceny přinášejí tedy vaší společnosti pozitivní finanční efekt.“ V textu je dále popisováno, že ceny zaslané Aholdu jako doporučené prodejní byly míněny jako nejnižší doporučené prodejní ceny (pro diskontní prodejce). Dále je uvedeno, že je nutné, aby se trh diferencoval a že v budoucnu budou diskontní prodejny mít hladinu prodeje přímo úměrnou kultuře prodeje, zatímco hladina prodeje u supermarketů a hypermarketů bude zase kopírovat servis, který je tam zákazníkovi poskytován, a že „Do té doby, by neměla být ekonomika vaší společnosti ohrožena, ale naopak je zde očekáván přínos. Po diferenciaci dojde k dalšímu nárůstu tohoto finančního přínosu. My, jako Delta pekárny, jsme připraveni společnost Ahold jakkoliv v diferenciaci podpořit, ať už formou různých podpůrných promočních aktivit, foldrů, akcí, soutěží a v dalším zviditelnění společnosti Ahold na našem trhu.“. Dále jsou pak obsaženy další informace obchodní povahy. U stěžovatele c) byl dále zajištěn email D. Č. odeslaný dne 23. 9. 2003 v 7:23 hodin paní P. s předmětem „Jednání s konkurencí“. V příloze této zprávy je textový dokument pod názvem „Konkurence.doc“, který obsahuje za nadpisem „PENAM, provoz Sviadnov“ text „V souvislosti s chystaným zdražením pekařských výrobků a v návaznosti na pracovní schůzku, konanou k tomuto tématu, žádám vedení společnosti o pomoc v jednání s těmito výrobci v regionu: pekárna Lomná - p. K. - ten nám dělá největší problémy s cenami, pekárna Illík Bílovec -hlavně s pečivem, pekárna Studénka - hlavně na Novojičínsku - jednota N.J. Samozřejmě se jedná i o konkurenční firmy - Delta, Odkolek. Co se týče malých pekáren, většinou prodávají řemeslný chléb menších gramáží a ceny se pohybují mezi 18 a 25 Kč. Pečivo vyrábějí pouze omezeně v souvislosti s kapacitou. Ve Sviadnově 22. 9. 2003. Zpracoval. D. Č.“. U stěžovatele c) byl dále získán „zápis z porady generálního ředitele č. 21/2003 ze dne 18. 9. 2003“, kde je mimo jiné uvedeno „25. 9. 2003 tisková konference - Odkolek, 26. 9. odeslány navýšené ceníky na všechny systémy“, a e-mail ze dne 12. 5. 2003 z 14:33 hodin od Ing. H. adresovaný obchodnímu a generálnímu řediteli, který obsahoval přeposlanou zprávu ze dne 12.5.2003 z 2:32 hodin adresovanou M. P. [stěžovatel a)] a v kopii J. J. [stěžovatel a)] označenou v předmětu „LIDL“, jejímž obsahem je text „…obdržel jsem od pana J. konečné stanovisko k otázce možnosti spolupráce při zásobování systému LIDL ... Ze situace, která nastala, nemám vůbec dobrý pocit. Skutečnost, že tohoto silného zákazníka budete zásobovat bez nás, zcela jistě významně naruší naši vzájemnou rovnováhu na Moravě, budovanou několik let. Ve 20-ti a cílově jak 50-ti prodejnách na Moravě se jistě hodně prodá a nemohu se zbavit pocitu, že zejména na náš úkor. Proto předpokládám, že budete mít dost pochopení k našim aktivitám vedoucím k alespoň částečné kompenzaci vzniklých ztrát…“. Tamtéž byl také získán e-mail Ing. H. adresovaný pánům H. a V. ze dne 12. 5. 2003 v 11:05 hodin, který má v předmětu uvedeno „FW: LIDL“ (str. 147 až 148 spisu). Ing. H. v něm sděluje, že přeposílá zprávu, kterou obdržel od Ing. J., a uvádí „Osobně si umím představit, že tomu tak skutečně je. Za skandální však považuji skutečnost, že p. P. bez jakýchkoliv podmínek souhlasil se spoluprací a nyní se tomuto tématu vyhýbá. Ale to už je můj problém.“, a zpráva ze dne 9. 5. 2003 z 4:18 hodin s předmětem „Re: LIDL“ od Ing. J. pro Ing. H. s textem „…tímto bych Vám rád sdělil oficiální stanovisko vedení Delta pekáren a.s., k naší možné vzájemné spolupráci s obchodním systémem Lidl. Jsme přesvědčeni, že na základě několika pádných důvodů (viz níže), musíme spolupráci začít striktně sami ... zde, v počátcích spolupráce s Lidlem, bychom těžko vysvětlovali případný výpadek resp. nedodržení některých pro ně klíčových standardů naším spolupracujícím partnerem. Dokážeme si představit, že bychom spolu do budoucna mohli spolupracovat. Připadá nám ale vhodné, ba přímo nutné, aby se situace ze začátku stabilizovala, Lidl si na naší spolupráci zvykl, posléze trochu „otupil“ svoji pozornost a poté můžeme postupně začít.“. U stěžovatele a) byl zajištěn e-mail zaslaný dne 17. 7. 2003 v 18:04 hodin Ing. I. F. [stěžovatel b)] RNDr. P. K. (stěžovatel a/) s předmětem „Fw: Emka“, který obsahuje přeposlaný e-mail od I. F. pro J. J. aj. K., ze dne 27. 6. 2003 ve 12:07 hodin, v jehož textu je uvedeno „Ahoj páni divizní…stále přemýšlím - a diskutuju s Vámi i dalšími angažovanými - jak dosáhnout lepší efektivity práce Emky .... A tak jsem se rozhodl udělat poněkud radikálnější krok. Než ho však vyhlásím, chtěl bych znát Váš názor: hodlám jim stanovit následující pravidla: fixovat červnové Nákupní ceny jako Prodejní, to znamená odebrat Emce její dosavadní marži, a to do konce roku; Emka musí skončit rok v černých číslech; do konce roku Emka nad to vytvoří a zaplatí oběma našim systémům zpětný bonus … pro dobrou motivaci VŘ rozdělím jejich současný plat na „základ a „prémie“; splní-li první úkol, dostanou prémie; splní-li druhý úkol a vyplatí nám oněch cca … dostanou jedny plné (pololetní) prémie navíc si rozdělí ... % z částky, kterou budou schopni vyplatit našim pekárnám nad stanovený bonus. Co Vy na to? Čau I.…“. U stěžovatele b) byl zajištěn e-mail zaslaný dne 4. 11. 2003 v 16:39 hodin z adresy X na adresu X a v kopii na adresu X, v předmětu zprávy je uvedeno „Morava – návrh“, zpráva obsahuje „Ahoj Z.…po telefonické konzultaci zasílám oficiální návrh. Navrhujeme výměnu odběratelů a to v následujícím poměru: PENAM návrat na HM Globus Opava (od 6. 11. 2003), ODKOLEK předá Penamu dvě filiálky Penny, Hranice + Opava (od 9. 11. 2003), ODKOLEK získá HM Tesco Havířov (v průběhu 2. dekády 11/03), pokud předaný obrat bude vyšší než získaný (po měsíčním vyhodnocení), či obráceně, navrhujeme kompenzační dohodu v rámci 12/03. S pozdravem L. M. PS: Mail po odeslání mažu, čert a ÚOHS nikdy nespí.“. U stěžovatele b) byla rovněž zajištěna tabulka obsahující text „Dosavadní postup ODKOLEK“, podle kterého jednotlivým odběratelům žalobce b) z řad obchodních řetězců byl zaslán „dopis GŘ ze dne 26. 9. 2003“, tabulka dále obsahuje přehled smluvních podmínek s jednotlivými obchodními řetězci a informaci o případné reakci na dopis. Tamtéž byla zajištěna „Tisková zpráva - Odkolek: Zdražení mouky a pečiva je životně nutné“, která byla vydána dne 25. 9. 2003 z tiskové konference stěžovatele b).

Na základě výše uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že listiny zajištěné podle protokolů při místních šetřeních u stěžovatelů dne 19. 11. 2003 nevybočují z podezření, k jehož cílenému prověření místní šetření směřovalo (tím bylo „jednání účastníků řízení ve vzájemné shodě při určení prodejních cen pekárenských výrobků“), a rámec plynoucí z indicií ze spisu P z období před uskutečněním místního šetření nepřesahují ani věcně (koordinace při uplatnění požadavku na zvýšení ceny), ani časově (v období léta až podzimu 2003). Krajský soud uzavřel, že se o žádný předem neomezený „lov informací“ se ze strany žalovaného tudíž nejednalo; z tohoto pohledu tedy všechna místní šetření uskutečněná dne 19. 11. 2003 nejen v testu vhodnosti, nýbrž i v testu rozsahu vyhověla.

Krajský soud v otázce místního šetření dospěl k závěru, že místní šetření sice nebylo předmětem předchozího povolení soudu, ani rozhodnutí žalovaného o tom, že místní šetření proběhne, nebylo předmětem okamžitého soudního přezkumu, avšak dodatečně umožněná kontrola ex post facto založená na změně judikatury ve vztahu k přezkumu místních šetření (obecně) a na prolomení lhůty k uskutečnění takového přezkumu (specificky v nyní posuzované věci) pro stěžovatele dostatečně efektivní kontrolu představuje, neboť místní šetření může být předmětem komplexního soudního přezkumu a případný závěr soudu ohledně nezákonnosti místního šetření se může reálně projevit ve zrušení rozhodnutí ve věci samé. Konstatoval současně, že pokud by proběhl přezkum zákonnosti místního šetření na podkladě zásahové žaloby ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., nedospěl by soud k závěru, že místní šetření bylo nezákonné.

Krajský soud shledal důvodnou námitku ohledně tzv. svědecké výpovědi zástupců JULIUS MEINL, která nebyla zopakována v průběhu vlastního správního řízení, ale proběhla před jeho zahájením. Poukázal na to, že úkony žalovaného mimo správní řízení (před jeho případným zahájením) jsou uskutečňovány v režimu § 20 odst. 1 písm. a) a § 20 odst. 2 ZOHS. Jestliže tedy žalovaný prověřoval podnět směřující k možnému porušení ZOHS, popř. skutečnosti zjištěné z vlastní činnosti v případě podezření z porušení ZOHS, je předtím, než případně správní řízení pro porušení ZOHS zahájí, oprávněn vykonávat dozor. Jedním z nástrojů výkonu takového dozoru je podle § 20 odst. 2 ZOHS i šetření na místě; § 21 odst. 4 a 5 ZOHS stanoví pravidla o povinnosti umožnit odpovídajícím způsobem místní šetření soutěžního úřadu a poskytovat mu potřebnou součinnost. Navíc vymezují personální dopad tohoto ustanovení. Pokud není povinnost podrobit se místnímu šetření omezena jen na ty soutěžitele, kteří jsou účastníky řízení, resp. kteří jsou před zahájením správního řízení soutěžiteli, u nichž je dáno podezření z možného porušení ZOHS, ale používá-li ZOHS označení „soutěžitelé”, aniž by je jakkoli specifikoval, a pokud navíc druhá věta § 21 odst. 4 ZOHS kromě soutěžitelů stanoví tuto povinnost také orgánům veřejné správy (a není tak důvodu stanovovat orgánům veřejné správy více povinností, než které mají soukromé fyzické a právnické osoby, vůči nimž není šetření vedeno), pak je toto ustanovení nutné vykládat v tom smyslu, že „soutěžiteli” se rozumí všechny subjekty, které vyhovují definici soutěžitele podávané z § 2 odst. 1 ZOHS, aniž by bylo rozhodující, zda jde o soutěžitele, s nimiž je vedeno řízení, tj. soutěžitele, ohledně kterých je dáno důvodné podezření, že se protisoutěžního jednání v rozporu se zákonem dopustili, nebo o soutěžitele jiné. Žalovaný úkon podle § 21 odst. 4 a 5 ZOHS uskutečňoval u soutěžitele JULIUS MEINL. Úkon sice nazval „ústní jednání“, jak vyplývá z protokolu (spis P, str. 259 a násl., po zahájení správního řízení součást správního spisu), odkazuje však na § 21 odst. 4 a 5 za použití § 20 ZOHS. V rámci tohoto „vyšetřovacího“ úkonu mimo jiné zjišťoval, kdo je dodavatelem JULIA MEINLA, jak probíhají dodávky, kdy a kdo oznámil zvýšení cen, jaké byly důvody, zda byly ceny od jednotlivých dodavatelů podobné, zda byla možnost přejít k jinému dodavateli, zda je zástupcům JULIA MEINLA známo, že by se zástupci výrobců pečiva od konce srpna 2003 sešli (na to získal odpověď, že k jednání muselo dojít, že shodné podmínky změn u jednotlivých výrobců nelze vysvětlit jinak) apod. Podle dotazů a odpovědí v rámci tohoto úkonu tedy zčásti zjišťoval doplňující informace k podkladům, jež byly žalovanému v rámci tohoto úkonů předány, zčásti však postupoval způsobem, který by byl typický pro výslech svědka (právě dotaz, zda byla konkrétním osobám z JULIA MEINLA známa určitá skutečnost). Krajský soud konstatoval, že v rámci výkonu dozoru může žalovaný shromažďovat podklady, které mu slouží k vyhodnocení (potvrzení nebo vyvrácení) předem daných podezření z možného porušení ZOHS. Výsledkem tohoto vyhodnocení je pak buď zahájení správního řízení, nebo odložení věci. Dojde-li na základě tohoto vyhodnocení k zahájení správního řízení, musí se podklady takto zahájené stát součástí správního spisu. Tak také žalovaný postupoval; ze správního spisu vyplývá, že podklady z období před zahájením správního řízení jsou ve správním spisu obsaženy – a tedy staly se podkladem rozhodnutí a stěžovatelé měli možnost se s nimi coby součástí podkladu rozhodnutí seznámit. Aby však z takto získaných podkladů žalovaný mohl činit skutková zjištění, na základě kterých pak věc ve správním řízení hodnotí, musí být tyto podklady získány za dodržení stejné garance procesních práv účastníků řízení, jaká by jim byla poskytnuta v případě, že by úkon, při němž došlo k získání těchto podkladů, byl uskutečněn ve správním řízení. Pokud tedy žalovaný skutečně hodlal od odběratele JULIUS MEINL, resp. od fyzických osob jej reprezentujících, zjišťovat, jaké skutečnosti jim byly známy, co o věci ví, tedy co viděly, co slyšely či jinak svými smysly vnímaly, pak je skutečně musel vyslýchat jako svědky. V takovém případě musel tyto osoby vyslechnout v průběhu správního řízení – a to při dodržení pravidel vyplývajících ze správního řádu; ten se totiž podle § 21 odst. 8 ZOHS měl použít (v rámci postupu podle § 20 měl žalovaný postupovat podle § 21, tedy i podle § 21 odst. 7 ZOHS). Jestliže tedy hodlal žalovaný ve správním řízení potvrdit indicie, které získal z „ústního jednání“ se zástupci JULIA MEINLA, tj. použít zjištění o tom, co bylo těmto zástupcům známo, co o postupu žalobců v období srpen/září 2003 ví apod., musel provést výslech svědků. To ostatně učinil ve vztahu k jiným procesním úkonům realizovaným před zahájením správního řízení (bod 95. napadeného rozhodnutí), nikoli ve vztahu k zástupcům JULIA MEINLA. Jestliže hodlal ke skutečnostem zjištěným před zahájením správního řízení u JULIA MEINLA nařídit ústní jednání, pak musel podle § 49 odst. 1 správního řádu uvědomit účastníky o jeho konání (nejméně s pětidenním předstihem) – a tedy i v tomto případě by muselo být stěžovatelům umožněno tohoto úkonu žalovaného se účastnit. Pokud tedy za podklad svého skutkového zjištění vzal žalovaný též „svědecké výpovědi“ zástupců JULIA MEINLA (spis P, str. 259 a násl.), pak přestože protokol založil po zahájení správní řízení do správního spisu, nebyl dodržen postup pro výslech svědků. Nelze proto přihlížet k těm vyjádřením, jež žalovaný považuje za prvek řetězce nepřímých důkazů, který popisuje v bodu 157. napadeného rozhodnutí, tedy to, že měl stěžovatel c) prohlásit, že „…zdražení od 3. 11. 2003 je nutnost, protože se firmy vzájemně hlídají, jestli to provedly…“, a vyjádření zástupců JULIA MEINLA, že „…k jednání výrobci pečiva muselo dojít – shodné podmínky změny cen u jednotlivých výrobců (data, komodity, výše ceny, kterou požadují) není možno vysvětlit jinak. Žádné důkazy nemá, je to jen vyvození závěrů z celého průběhu zdražení… Za neobvyklé především považuji, že hlavní dodavatelé v celé ČR donutili všechny řetězce ke zdražení pečiva v jeden den – 3. 11. 2003…“.

Krajský soud, přestože dospěl k závěru o nemožnosti použití tzv. svědecké výpovědi zástupců JULIUS MEINL jako důkazu, shledal závěr žalovaného, podle něhož se stěžovatelé účastnili zakázané dohody ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS v souladu se zákonem. Dle krajského soudu, jestliže žalovaný ve vztahu ke stěžovatelům deklaroval uzavření kartelové dohody, aniž by totéž dovodil ve vztahu k jiným soutěžitelům, kteří v rozhodném období také oznámili zvýšení cen, neznamená to, že by napadené rozhodnutí bylo nezákonné Krajský soud konstatoval, že si je plně vědom toho, že na podzim 2003 byl na dotčených relevantních trzích objektivní tlak na zvýšení prodejních cen. Na druhou stranu stěžovatelům není „vytýkána“ objektivní situace na trhu, ale to, že spolu koordinovali za účelem dosažení navýšení svých prodejních cen za situace, kdy se navyšovaly jejich výrobní náklady, tj. že se snažili protisoutěžním koordinovaným postupem za určité objektivní situace (tlaku na navýšení prodejních cen) dosáhnout konkurenční výhody spočívající v urychleném navýšení svých prodejních cen – zjednodušeně řečeno, měli za cíl dosáhnout zdražení svých prodejních cen efektivněji, než by se jim to mohlo podařit samostatným soutěžně souladným postupem. V takovém případě nemusel být na dotčených relevantních trzích žádný soutěžitel, který by byl schopen prodávat za nenavýšené ceny. Způsob uskutečnění sladěného jednání nelze vysvětlit na základě objektivního vývoje rozhodných tržních ukazatelů a tedy není k prokázání existence jednání ve shodě nezbytné předložit přímý důkaz o konkrétních kontaktech uskutečněných mezi soutěžiteli, předpokládal-li žalovaný za shora popsaného stavu kontakty všech tří žalobců, jde o závěr důvodný. Krajský soud se proto neztotožnil s žalobní argumentací, podle níž bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že předmětné jednání stěžovatelů bylo možné vysvětlit na základě objektivního vývoje rozhodných tržních ukazatelů, zejména na základě souběžného růstu cen vstupních surovin; takto vysvětlit by bylo možné nejvýše zdražování, nikoli konkrétní způsob, jakým jej stěžovatelé realizovali, a jeho přesné načasování.

Krajský soud se podrobně zabýval námitkami ohledně uložené pokuty jednotlivým stěžovatelům; její odůvodnění shledal dostačující a přezkoumatelné. Dle krajského soudu žalovaný nejprve podrobným způsobem vymezil právní rámec a na to navázal velmi podrobným odůvodňováním jednotlivých kroků směřujících k výpočtu konkrétní výše jednotlivých pokut. Pokud jde o závažnost, popisoval jednak doktrinální obecné skutečnosti, horizontální kartel, cenový kartel, tak konkrétní skutečnosti zjištěné v právě posuzované věci, přitom nad rámec prvostupňového rozhodnutí akcentoval mimořádně vysokou kupní sílu obchodních řetězců (to byl jeden z důvodů snížení pokuty), poté se podrobně zabýval otázkami délky posuzovaného jednání, přitom i zde nalezl dílčí pochybení prvostupňového rozhodnutí, což se projevilo v dalším důvodu pro snížení pokuty, poté se vyjadřoval k otázce „profitu“ z dohody, k otázce formy zavinění, zabýval se rovněž přiměřeností pokuty ve vztahu k tržní síle žalobců, iniciátorkou rolí žalobce b), rolí zbylých dvou žalobců a jejich působením na vymezených relevantních trzích, přitom též se vyslovil k otázce přiměřenosti pokut z pohledu prejudikatury; zabýval se i vývojem hospodářské situace stěžovatelů, který nastal od skončení protiprávního jednání; zohlednil skutečnost, že jednotliví stěžovatelé se nacházejí v odlišné hospodářské situaci, než ve které byli v době, kdy protisoutěžně jednali; zabýval se rovněž otázkami deliktní odpovědnosti a totožnosti delikventů. K námitce stěžovatelů, že zdražení bylo objektivní nutností, což žalovaný nezohlednil při posuzování závažnosti vytýkaného chování, krajský soud zdůraznil, že stěžovatelům není vytýkáno samotné zdražení jejich cen, ale jejich koordinovaný způsob reakce na tuto objektivní situaci. Krajský soud vyslovil přesvědčení, že koordinovaná reakce soutěžitelů – byť jejím „prvotním impulsem“ bylo zdražení vstupních surovin – je závažným a podstatným porušením soutěžního práva, neboť se soutěžitelé dohodli na společném postupu v oblasti své cenové politiky. V tomto ohledu proto není podstatné, jestli by se průměrná cenová hladina vyvíjela odlišným způsobem, pokud by se chovali jinak, nebo že „nezdražení“ by bylo pro soutěžitele působící v daném odvětví likvidační nebo že zdražení provedené stěžovateli plně odpovídalo navýšení jejich vstupů, protože protiprávním se stal právě způsob, jakým reagovali na tuto nastalou situaci. Krajský soud se rovněž podrobně vypořádal s námitkami stran nepřihlédnutí k polehčujícím okolnostem (protisoutěžní jednání nebylo opakované), absence zavinění ve vztahu k právnickým osobám, výše pokuty ve vztahu k profitu z jednání a podílem jednotlivých stěžovatelů.

Pokud jde o otázku rozhodného období pro stanovení výše pokuty coby „posledního ukončeného účetního období“ ve smyslu § 22 odst. 2 ZOHS, vycházel krajský soud ze závěrů, k nimž dospěl rozšířený senát v usnesení č. j. 7 Afs 57/2011 - 1234, ze dne 24. 6. 2014, podle něhož měl žalovaný pro výpočet pokuty považovat za určující poslední známé ukončené účetní období před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Výroková část II. napadeného rozhodnutí měnila prvostupňové rozhodnutí ze dne 18. 7. 2005. Posledním ukončeným účetním obdobím před vydáním tohoto rozhodnutí bylo tudíž období roku 2004, přitom toto období bylo „známé“, neboť správním spisem procházejí údaje o obratech jednotlivých stěžovatelů za toto období; ve vztahu k stěžovateli a) od str. 3653 správního spisu (cca 2,579 mld. Kč), ve vztahu k stěžovateli b) od str. 3621 správního spisu (cca 1,47 mld. Kč), ve vztahu k stěžovateli c) od str. 3754 (cca 2,789 mld. Kč). Krajský soud připustil, že napadené rozhodnutí na několika místech zmiňuje údaje z roku 2002 a výslovně se pak sumarizuje, že východiskem byly údaje za rok 2002, v bodu 238. napadeného rozhodnutí, přitom referenčním rámcem pro uložení pokuty měly být údaje z roku 2004. Současně však konstatoval, že tyto však měl žalovaný také k dispozici a ve vztahu k nim se výsledná pokuta pohybuje v rozmezí cca 0,5 – 1 % čistého obratu. Pokud jde o rozdíly v údajích ohledně čistého obratu za období roků 2002 a 2004, ty mohou být dovozeny pouze v případě stěžovatele b), neboť v případě zbylých dvou stěžovatelů je referenční rámec pro uložení pokuty ve vztahu k oběma účetním obdobím určen obratem přesahujícím 2 mld. Kč. V případě stěžovatele b), u něhož obrat za účetní období roku 2004 klesl pod hranici 1,5 mld., je však tento rozdíl setřen úvahami žalovaného ohledně pozdějšího vývoje hospodářské situace všech tří stěžovatelů a jeho zohledněním při stanovení konečné výše pokuty za situace, kdy mezi prvostupňovým a druhostupňovým rozhodnutím uplynula doba cca tří a půl roku.

Krajský soud konstatoval, že pouze stěžovatel c) byl v době vydání napadeného rozhodnutí přímo činný na dotčených relevantních trzích, jeho hospodářská situace se zlepšila. Pokud jde o stěžovatele a) a b), pak v období předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí (poslední známé údaje byly k dispozici ve vztahu k roku 2007) žádný z nich výrobní činnost nevykonával, ale oba pronajímali své prostory společné dceřiné společnosti. Do této dceřiné společnosti přešly i části podniků stěžovatele a) a b). Z popisu situace na trhu dle krajského soudu vyplývá, že dceřiná společnost stěžovatelů a) a b) tak převzala místo na trhu po stěžovatelích a) a b); dceřiná společnost generuje na trzích, na nichž původně působili stěžovatelé a) a b), obraty zhruba odpovídající výši dřívějších obratů stěžovatelů; obraty stěžovatelů a) a b), kteří zůstali samostatnými právními subjekty, jsou minimální, mezi těmito stěžovateli a dceřinou společností jsou významné personální vazby. Z těchto skutečností dle krajského soudu zcela správně žalovaný dovodil, že skutečná hospodářská situace stěžovatelů a) a b) může být posouzena tehdy, pokud bude na stěžovatele a), b) a dceřinou společnost pohlíženo jako na jednoho soutěžitele. Žalovaný podrobně popsal komunitární přístup k otázkám deliktní odpovědnosti a odůvodnil, proč při úvahách ohledně výše pokut stěžovatelům a) a b) musel vycházet z hospodářské situace jejich dceřiné společnosti. Krajský soud akcentoval soulad postupu žalovaného s prejudikaturou, která k obdobné otázce v minulosti vznikala na komunitární úrovni. Připomněl, že může-li být soutěžitelem (v komunitárním pojetí „undertaking“) i non-subjekt (to žalovaný považuje za podstatný bod svých úvah – bod 298. napadeného rozhodnutí), pak v závislosti na konkrétních okolnostech případu lze účastenství na jednání, jež je veřejnoprávním soutěžním deliktem, přičítat např. celé skupině obchodních společností či jednotlivým jejím podskupinám – nejen tedy konkrétním takto seskupeným obchodním společnostem (rozsudek Soudu prvního stupně T-352/94 ve věci Mo Och Domsjö AB v. Commission, [1998] ECR.II-1989, § 87; rozsudek Soudu prvního stupně T-11/89 ve věci Shell International Chemical Company Ltd. v. Commission, [1992] ECR II-757, § 311). V posuzované věci žalovaný přičítal deliktní odpovědnost těm subjektům, které se protisoutěžního jednání zúčastnily, pouze přihlížel k celkové hospodářské situaci skupiny, jejímiž jsou členy; to není přístup, jenž by byl ve vztahu k právě uvedenému komunitárnímu přístupu v jakékoli kontradikci. Poukázal na to, že při zkoumání odpovědnosti v rámci „eko