6 As 251/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 251/2016- 26 - text  6 As 251/2016 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: M. B., zastoupen JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5, 708 00 Ostrava – Poruba, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2015, č. j. KUJCK/85926/2015/OLVV/4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2016, č. j. 10 A 17/2016 - 26, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Předcházející řízení [1] Dne 7. 10. 2015 žalobce požádal o poskytnutí informace o počtu ověřených podpisů, které ověřil matriční úřad Magistrátu města České Budějovice za poslední 3 roky mimo sídlo úřadu, a to s uvedením počtu podpisů pro každý rok zvlášť. [2] V rámci vyřizování uvedené žádosti bylo dotázáno příslušné pracoviště vykonávající funkci matričního úřadu. To s odkazem na § 16 odst. 2 a § 12 písm. c), d), e) a f) zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování), v rozhodném znění (dále jen „zákon o ověřování“), uvedlo, že místo ověření podpisu není údajem vyplňovaným do ověřovací knihy. Podpisy ověřené mimo úřad nejsou evidovány. [3] Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2015, č. j. KP-PO/404/2015/EEZI/110 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), Magistrát města České Budějovice (dále jen „magistrát“ či „povinný subjekt“) odmítl podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v rozhodném znění (dále jen „informační zákon“), žalobcovu žádost o poskytnutí informací, neboť požadovanými informacemi nedisponuje. Místo legalizace není ze zákona povinně evidováno, a matriční úřad tak nečiní ani nad rámec zákona. Nelze proto počet legalizací mimo sídlo úřadu zjistit. [4] Odvolání žalobce zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 12. 2015, č. j. KUJCK/85926/2015/OLVV/4 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Zabýval se námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou shledal nedůvodnou, neboť v rozhodnutí povinného subjektu bylo uvedeno, které skutečnosti vedly k jeho vydání. Žalovaný zrekapituloval obsah § 15 a 16 zákona o ověřování s tím, že místo legalizace nepatří mezi evidované skutečnosti. Povinný subjekt proto požadované údaje neeviduje a není k tomu ani zmocněn. K možnosti získání požadovaných informací žalovaný konstatoval, že není zákonem stanovená povinnost evidovat konkrétní důvod cesty v členění podle jednotlivých ustanovení právních předpisů a uzavřel, že požadované informace nejsou dle jeho názoru obsaženy v docházkovém systému nebo v cestovních příkazech. Námitku směřující k nesdělení minimálně jednoho ověření mimo sídlo úřadu (neboť byl takto ověřen minimálně podpis žalobce) shledal žalovaný nedůvodnou, neboť žádost žalobce směřovala ke sdělení počtu ověření za poslední tři roky a ne na sdělení, zda byl v minulosti ověřován podpis mimo sídlo úřadu. Rovněž informační hodnota takové informace pro žalobce je diskutabilní, když je mu známa. [5] Následně podal žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 5. 9. 2016, č. j. 10 A 17/2016 - 26 (dále jen „napadený rozsudek“). Soud se ztotožnil s názorem správních orgánů, že místo legalizace nepatří podle zákona mezi povinně zaznamenávané skutečnosti. Dle § 3 odst. 3 informačního zákona je informací jakýkoli obsah nebo jeho část v jakékoli podobě, zaznamenaný na jakémkoli nosiči. Není-li místo ověření podpisu evidováno, nejedná se o informaci ve smyslu uvedeného ustanovení. Bez evidence místa ověření nelze zjistit počet ověření mimo sídlo úřadu. [6] Krajský soud souhlasil, že povinný subjekt by mohl s požadovanými informacemi disponovat i z jiného důvodu. Zabýval se tedy námitkami žalobce, že požadované informace mohou být dohledatelné z docházkového systému zaměstnanců nebo z cestovních příkazů. Byť žalobce na podporu svého tvrzení neoznačil žádné důkazy, vyžádal si krajský soud výpisy z docházkového systému povinného subjektu, konkrétně výpisy z docházky pracovnic matričního úřadu za poslední 3 měsíce. Z pracovních výkazů zjistil, že je evidována zejména doba příchodu do zaměstnání, doba odchodu, odpracovaná doba, průběžný stav odpracované doby, přestávka, lékař, nemoc, dovolená a čas strávený „Služebně v ČB“. Nelze s nich ovšem zjistit důvod, pro který byl pracovník „Služebně v ČB“. Dospěl tedy k závěru, že požadované informace zde obsaženy nejsou. [7] Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce vytýkající správním orgánům, že neuvedly skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí. Předmětem přezkumu rozhodnutí povinného subjektu byla mj. otázka, zda požadované informace existují, která byla zodpovídána na základě platné a účinné legislativy. Napadené rozhodnutí tudíž není stiženo žalobcem uváděnými vadami. Z rozhodnutí je patrné jak žalovaný rozhodl, proč tak rozhodl a na jakém základě. [8] K obecným námitkám rozporu se smyslem informačního zákona a základními zásadami činnosti správních orgánů plynoucích ze zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), soud uvedl, že mu není patrné, z čeho tak žalobce dovozuje. Vyjmenoval, o jaké zásady se jedná, a souhlasil, že jejich porušení může mít za následek nezákonnost rozhodnutí či postupu správního orgánu. Takové porušení zásad ovšem v daném případě neshledal, stejně tak ani rozpor s účelem informačního zákona. Pokud povinný subjekt požadovanými informacemi nedisponuje a nemá zákonem stanovenou povinnost těmito informacemi disponovat, nelze z povahy věci v jeho jednání spatřovat porušení základních zásad činnosti správního orgánu. [9] Krajský soud uzavřel, že žalobce žádným rozumným způsobem nedoložil, že by povinný subjekt měl disponovat požadovanými informacemi, a na jakém základě. Své úvahy blíže nerozvedl, vyjma možné existence požadované informace v rámci docházkového systému. Za nevhodné chování úředních osob pak nelze považovat situaci, kdy nejsou splněny zákonem stanové předpoklady pro poskytnutí informací. Neztotožnil se s názorem žalobce, že povinný subjekt je zákonem zmocněn disponovat požadovanými informacemi. Není ani zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že povinný subjekt by jako správní orgán v různých oblastech veřejné správy měl požadované informace mít, neboť bez nich by nebyl schopen zajistit plnění zákonem uložených povinností. [10] Skutečnost, že žalovaný měl pouze zopakovat argumentaci povinného subjektu, nepovažuje krajský soud za vadu, jelikož tato argumentace byla správná. K námitce žalobce, že mělo být sděleno ověření alespoň jednoho podpisu mimo sídlo povinného subjektu (protože se tak stalo na žádost žalobce), konstatoval, že pokud není evidováno místo ověření, a nelze tak zjistit kolik podpisů bylo ověřeno mimo sídlo úřadu, nelze zjistit ani to, že právě žalobci byl ověřen podpis mimo sídlo úřadu. Namítal-li žalobce porušení jeho legitimního očekávání z důvodu odchýlení žalovaného od dosavadní praxe, aniž by specifikoval, jakou dosavadní praxi žalovaného má na mysli, nemohl se soud touto námitkou více zabývat. S ohledem na vše uvedené neshledal zásah do žalobcových ústavně garantovaných práv, zejména politických, jak žalobce tvrdil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu, kterým byla jeho žaloba zamítnuta z výše nastíněných důvodů. Stěžovatel svou kasační stížnost opírá o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil. [12] Stěžovatel považuje za vnitřně rozporný výrok I. napadeného rozsudku, jelikož se soud vypořádal s jeho námitkou způsobem neslučitelným s jejím obsahem. Námitku nedohledání požadované informace (např. z docházkového systému, cestovních výkazů či ze stížností) z důvodu laxního přístupu povinného subjektu totiž nemohl soud vypořádat tak, že povinný subjekt nemá na základě zákona povinnost ani zákonné zmocnění k evidenci místa ověření podpisu. [13] Dle stěžovatele povinný subjekt určitými informacemi disponuje, má tudíž informaci k dispozici a je povinen ji poskytnout. Žalovaný je povinen mít absolutní přehled o své činnosti, pracovní náplni a pohybu svých zaměstnanců. Požadovaná informace je proto snadno dohledatelná, např. z cestovního příkazu, z docházkového systému legalizujících zaměstnanců či alespoň v částečném rozsahu ze stížnostní agendy, kdy se ke stížnosti stěžovatele podle § 175 správního řádu pov