8 Afs 76/2016 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 76/2016- 60 - text 8 Afs 76/2016-64 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: JUDr. K. T., proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení URTENA, SE, se sídlem Zemědělská 1139, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2013, čj. 14850/13/5000-14503-706611, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2015, čj. 29 Af 49/2013-84, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Finančního úřadu v Ivančicích ze dne 17. 10. 2012, čj. 58949/12/294970704118, o zřízení zástavního práva (dále jen „rozhodnutí o zřízení zástavního práva“) správce daně podle § 170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), za použití ust. § 152 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), zřídil zástavní právo k zajištění neuhrazených daňových povinností žalobkyně v celkové výši 14 929 171, 27 Kč. Zástavním právem byly zajištěny nemovitosti žalobkyně zapsané na LV X pro obec B., katastrální území B., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, a to pozemek parc. č. X (zastavěná plocha a nádvoří) a rodinný dům č. p. X (dále jen „nemovitosti“). [2] V odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva žalobkyně uvedla, že nemovitosti nejsou od 17. 12. 2011 v jejím vlastnictví, což doložila rozhodčím nálezem č. 1/2011 rozhodce Ing. Zdeňka Nováka ze dne 24. 9. 2012 (dále jen „rozhodčí nález“), podle nějž se nemovitosti ke dni 17. 12. 2011 staly vlastnictvím společnosti URTENA, SE. [3] Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně v záhlaví uvedeným rozhodnutím a rozhodnutí o zřízení zástavního práva potvrdil. [4] Krajský soud v Brně shledal žalobu proti rozhodnutí žalovaného nedůvodnou, a proto ji shora uvedeným rozsudkem zamítl; došel v něm k závěru, že rozhodce nemá postavení státního orgánu, a proto nemohly být nemovitosti katastrálním úřadem zapsány formou záznamu, jak namítala žalobkyně. II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatelka v doplnění kasační stížnosti shrnula dosavadní průběh řízení; dále uvedla, že ke dni 17. 10. 2012, kdy bylo vydáno rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitostem, již na základě výše uvedeného rozhodčího nálezu předmětné nemovitosti nevlastnila, ačkoliv ji katastr nemovitostí i nadále jako vlastníka nemovitostí vedl. Podle stěžovatelky se jednalo o pochybení v záznamovém řízení; katastrální úřad podle ní řádně nezaznamenal vlastnické právo společnosti URTENA, SE. Stěžovatelka odkázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2014, čj. 30 A 15/2013-56, v němž krajský soud uložil katastrálnímu úřadu, aby zaznamenal vlastnické právo společnosti URTENA, SE. [7] Stěžovatelka nesouhlasila ani s odůvodněním týkajícím se rozhodčího nálezu, podle něhož není rozhodčí nález rozhodnutím státního orgánu představujícím přímý způsob nabytí vlastnictví k věcem v něm označeným. Stěžovatelka shledala za nedostatečné i odůvodnění účinků rozhodčího nálezu; krajskému soudu vytkla také jeho spekulaci ohledně okolností vydání rozhodčího nálezu. [8] Stěžovatelka odkázala na ustanovení § 3017 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“), týkající se uplatnění práv u soudu nebo soudního řízení či soudního rozhodnutí, která se obdobně použijí také pro uplatnění práva před rozhodcem, pro rozhodčí řízení nebo pro rozhodčí nález. Z několika dalších citovaných ustanovení nového občanského zákoníku dovodila, že zákonodárce na základě postupného vývoje a rozšíření užití rozhodčího řízení přešel od doktríny smluvní k doktríně jurisdikční a dle přechodných ustanovení je tak podle ní nutné aplikovat tuto doktrínu také na věcná práva (přechod vlastnictví nemovitostí). [9] V dalším kasačním bodu napadla stěžovatelka postup žalovaného, který podle ní nenamítl nedostatek konstitutivních účinků rozhodčího nálezu a nevypořádal se ani s otázkou možnosti zařazení rozhodčího nálezu pod rozhodnutí státního orgánu. Podle stěžovatelky vykročil krajský soud mimo svá oprávnění, pokud předmětný rozhodčí nález posoudil v širším záběru, nežli před ním orgán správní. [10] Stěžovatelka se rozsáhle vyjádřila i k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2014, čj. 30 A 15/2013-56; nerespektováním tohoto rozhodnutí dle stěžovatelky porušil krajský soud v posuzované věci základní zásadu předvídatelnosti a zasáhl taktéž do práv společnosti URTENA, SE; porušením těchto zásad bylo napadené rozhodnutí podle stěžovatelky zatíženo vážnou vadou řízení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [11] Konečně stěžovatelka vyjádřila údiv nad tím, že všechna její podání v daňových věcech byla přidělena k rozhodnutí jednomu senátu Krajského soudu v Brně. Požádala, aby Nejvyšší správní soud učinil potřebná zjištění, neboť by se podle ní mohlo jednat o porušení jejího práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jako „Listina“). [12] V doplnění kasační stížnosti opravila stěžovatelka předchozí chybu v podání a odkázala na aktualizovanou důvodovou zprávu k ustanovení § 640, § 642 a § 648 nového občanského zákoníku týkající se účinků rozhodčího nálezu. [13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti se stížnostními námitkami nesouhlasil a odkázal na spisový materiál, rozhodnutí obou instancí a taktéž na rozsudek krajského soudu; všechna rozhodnutí považoval za správná. Žalovaný se neztotožnil ani s podřazením rozhodčího nálezu pod rozhodnutí státního orgánu a svou argumentaci ve vyjádření široce odůvodnil. [14] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka kritizovala argumentaci žalovaného týkající se originárního nabývání vlastnického práva ve vztahu k nabývání práva rozhodčím nálezem a ani ve zbytku vyjádření s žalovaným nesouhlasila. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [15] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [16] Kasační stížnost není důvodná. III. A K rozhodčímu nálezu a vlastnictví nemovitostí [17] Stěžejním pro posouzení kasační stížnosti bylo rozřešení otázky, zda se předmětné nemovitosti nacházely v době zřízení zástavního práva ve vlastnictví stěžovatelky, nebo zda se staly na základě rozhodčího nálezu vlastnictvím společnosti URTENA, SE, a zda měla být tato skutečnost osvědčena katastrálním úřadem formou záznamu. [18] Stěžovatelka v kasační stížnosti odkázala na celou řadu právních ustanovení a na judikaturu, z nichž dovodila, že závěry krajského soudu byly mylné; podle ní má na základě ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) rozhodčí nález konstitutivní účinky, neboť rozhodci lze přiznat stejné postavení jako státnímu orgánu. [19] Krajský soud v obsáhlém odůvodnění došel k závěru, že rozhodčí nález není možné považovat za rozhodnutí státního orgánu; jen takové rozhodnutí by umožnilo aplikovat § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (dále jen „zákon o zápisech vlastnických práv“). Proto též nemohlo dojít ani k přechodu práva vlastnického podle § 132 odst. 1 občanského zákoníku (nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu). Pokud nedošlo k nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví k nemovitým věcem podle § 133 odst. 2 téhož zákona až zápisem do katastru nemovitostí. A protože nebylo možné provést zápis záznamem, bylo nutné, aby stěžovatelka zažádala o povolení vkladu katastrální úřad, což však neučinila. Krajský soud zcela správně odkázal na nálezy Ústavního soudu (to, že v jeho rozhodnutí došlo k pochybení v časové posloupnosti těchto nálezů, lze považovat za pouhé přehlédnutí); z nich je patrné, že: „Rozhodčí řízení tím představuje procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, kter