4 Ads 176/2017 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 176/2017- 26 - text 4 Ads 176/2017 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: AUTOKONEX, s.r.o., IČ 26319331, se sídlem Truhlářská 2463/16, Plzeň, zast. Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2016, č. j. 9874/1.30/15-5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2017, č. j. 30 A 82/2016 - 104, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba. Žalobou se domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. [2] Z obsahu spisového materiálu byly zjištěny následující podstatné skutečnosti: Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj (dále jen „prvostupňový orgán“) vykonal u stěžovatelky kontrolu v rámci působnosti podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o inspekci práce“), předmětem kontroly bylo dodržování povinností vymezených v § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce. Kontrolovaným obdobím bylo období měsíce října roku 2013 až srpna roku 2014. [3] Na základě kontrolního zjištění prvostupňový orgán dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že jednáním stěžovatelky byly naplněny znaky skutkové podstaty správního deliktu na úseku náhrad, zakotveného v § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce, a správních deliktů na úseku odměňování zaměstnanců upravených v § 26 odst. 1 písm. c) a f) zákona o inspekci práce. [4] Podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců tím, že neposkytne zaměstnanci ve stanoveném termínu mzdu nebo plat nebo některou její složku. Tím, že neposkytne zaměstnanci příplatek za práci ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí a za práci v noci, se dopustí správního deliktu dle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení lze za tento správní delikt uložit pokutu až do výše 2.000.000 Kč. [5] Podle § 27 odstavce 1 téhož zákona se práce právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku na úseku náhrad tím, že neposkytne zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu nebo náhradu výdajů spojených s výkonem práce, ačkoli k tomu má povinnost podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení lze za tento správní delikt uložit pokutu až do výše 200.000 Kč. [6] Rozhodnutím prvostupňového orgánu ze dne 2. 11. 2015, č. j. 10236/6.30/15-26, bylo rozhodnuto, že se stěžovatelka dopustila správního deliktu podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce tím, že neposkytla zaměstnanci M. P. (dále jen „zaměstnanec“) příplatek za dobu noční práce, a to nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku nebo jiné minimální výši. Příplatek zaměstnanci náležel za práci, kterou vykonal ve specifikovaných dnech měsíce října, listopadu, prosince roku 2013 a dále ledna a února roku 2014. Stěžovatelka tímto postupovala v rozporu s § 116 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. [7] Stejným rozhodnutím prvostupňový orgán rozhodl, že stěžovatelka spáchala správní delikt podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce tím, že neposkytla zaměstnanci příplatek za dobu práce v sobotu a v neděli, a to nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku nebo v jiné minimální výši, kterou zaměstnanec vykonal ve specifikovaných dnech měsíce října, listopadu a prosince roku 2013 a ledna a února 2014. Tímto porušila § 118 odst. 1 zákoníku práce. [8] Nakonec prvostupňový orgán stěžovatelku postihnul za spáchání správního deliktu podle § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce. Neposkytla totiž zaměstnanci při skončení pracovního poměru náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 2013, a proto postupovala v rozporu s § 222 odst. 2 zákoníku práce. Za všechny shora uvedené delikty jí prvostupňový orgán uložil pokutu ve výši 150.000 Kč. [9] Proti rozhodnutí prvostupňového orgánu podala stěžovatelka odvolání, které žalovaný zamítl svým rozhodnutím, označeným v záhlaví. Konstatoval, že prvostupňový orgán postupoval v souladu se zákonem, a dodal, že uložená pokuta ve výši 150.000 Kč odpovídá závažnosti spáchaných správních deliktů. [10] Proti rozhodnutí žalovaného brojila stěžovatelka žalobou u krajského soudu, který ji napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že stěžovatelka namítala, že mezi ní a zaměstnancem byl příplatek za noční práci i práci v sobotu a neděli sjednán mzdovým výměrem. Ze mzdového výměru však nevyplývá, že by mezi ní a jejím zaměstnancem došlo ke sjednání jiné minimální výše a způsobu určení příplatku podle § 116 a § 118 odst. 1, větou poslední, zákoníku práce. Krajský soud současně přisvědčil závěrům prvostupňového orgánu i žalovaného, že ani v případě, že by zaměstnanec byl s tímto mzdovým výměrem seznámen (jak dokládá poznámka na mzdovém výměru „zaměstnanec seznámen dne 29. 3. 2012“), nemůže takové „vzetí na vědomí“ nahradit zákonem požadovaný souhlas zaměstnance s jiným způsobem sjednání minimální výše příspěvku a způsobu jeho určení. [11] Krajský soud ani nepřisvědčil námitce, že při správním trestání stěžovatelky došlo k porušení zásady ne bis in idem. Z obsahu správního spisu totiž vyplývá, že prvostupňový správní orgán svým rozhodnutím ze dne 24. 10. 2013, č. j. 18720/6-30/13/14.3, ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2014, č. j. 159/1.30/14/143, stěžovatelku postihoval za jednání, kterých se dopustila v měsících listopadu a prosinci roku 2012. Mezi jednáními, za která je sankcionována v nynější věci, a jednáním, za nějž byla prvostupňovým orgánem trestána jeho rozhodnutím ze dne 24. 10. 2013, není dána blízká časová souvislost, a proto se nemůže jednat o pokračující správní delikt. [12] Nakonec krajský soud dodal, že je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné a že uložená pokuta není likvidační. Naopak uložená pokuta ve výši 150.000 Kč je adekvátní sankcí za deliktní jednání, která jsou stěžovatelce kladena za vinu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [13] Obsahově se kasační stížnost opírá o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka v ní navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. [14] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že zaměstnanci příplatky za práci v noci a o sobotách a nedělích nevyplácela. Připomněla, zaměstnanec vždy nastupoval do práce ve 3:15 hod. ráno, s čímž byl seznámen před nástupem do zaměstnání. Příplatky za noční práci i práci o víkendu byly součástí mzdového tarifu určeného mzdový výměrem, který zaměstnanec podepsal dne 29. 3. 2012. Mzdový výměr obsahuje doložku, že součástí mzdového tarifu jsou i příplatky podle § 116 a § 118 zákoníku práce. Takový postup není v rozporu se zákoníkem práce, z něhož vyplývá, že za dobu noční práce přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku. Současně však zákoník práce uvádí, že je možné sjednat jinou minimální výši příplatku i způsob jeho určení. [15] Výtky správních orgánů, že uvedený výměr není zaměstnancem podepsán, jsou podle stěžovatelky „neopodstatněné, jelikož v průběhu řízení předkládala i podepsaný dokument ze strany zaměstnance“. Souhlas se mzdovým výměrem zaměstnanec potvrdil dne 14. 8. 2013 při jednání s prvostupňovým orgánem. Podstatné také je, že zaměstnanec při rozvázání pracovního poměru převzal zápočtový list s potvrzení o zaměstnání bez výhrad či připomínek. [16] Stěžovatelka také namítá, že při jejím trestání došlo k porušení zásady ne bis in idem a za totožné jednání jí byla uložena sankce. Připomíná, že byla podruhé postihnuta za stejný správní delikt spáchaný ve vztahu k témuž zaměstnanci, aniž by bylo předchozí řízení pravomocně skončeno. [17] Nesouhlasí s krajským soudem, že jednání, které je jí kladeno za vinu, nemohlo být kvalifikováno jako pokračující správní delikt. Na rozdíl od krajského soudu je přesvědčena, že mezi jednáním, kterého se dopustila v měsících listopadu a prosinci roku 2012, a jednáním v období října, listopadu, prosince roku 2013 a dále lednu a únoru roku 2014, je dána blízká časová souvislost. Dále uvádí, že žalovaný nesprávně kvalifikoval její jednání jako „recidivu“. Jednání, za které je postihována v nynějším případě, započala v době, kdy dosud nebylo pravomocně