5 Afs 309/2016 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 309/2016- 43 - text 5 Afs 309/2016 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: Autobazar VYSOČINA, s.r.o., se sídlem Žďár nad Sázavou – Mělkovice 2374, zastoupen JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2014, č. j. 20502/14/5000-14303-702642, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2016, č. j. 29 Af 71/2014 - 82, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Od roku 2002 byl M. B. v obci Olešná provozován autobazar, v roce 2006 tuto podnikatelskou činnost převzal žalobce (dále jen „stěžovatel“). Stěžovatel tvrdil, že doplňkovou činností k provozu autobazaru byly od počátku také servisní práce; před prodejem je třeba ojetý automobil připravit k prodeji. Servisní práce byly prováděny v dílně nacházející se v Bystřici nad Perštejnem, kde pracovali tři zaměstnanci. V roce 2007 byl přemístěn provoz autobazaru do Žďáru nad Sázavou. Servisní práce však byly nadále provozovány v dílně v Bystřici nad Perštejnem. Stěžovatel se proto rozhodl, že do své dceřiné společnosti AUTOCENTRUM VYSOČINA, s. r. o. (dále jen „AUTOCENTRUM“), vyčlení výkon servisních činností; záměrem bylo oddělení prodeje ojetých automobilů od servisní činnosti (výkon servisních činností byl plánován také pro další subjekty). Tvrdil, že v několika etapách vložil do společnosti AUTOCENTRUM jako vklad část svého podniku (tj. dílnu provádějící servisní činnost, která měla být samostatnou organizační jednotkou), kterou měl tvořit nemovitý majetek, drobný hmotný investiční majetek, nehmotná aktiva a pracovní smlouva se zaměstnancem M. B.. Za účelem přemístění dílny do Žďáru nad Sázavou tedy stěžovatel v roce 2009 koupil nemovitosti, jejichž součástí byla také budova, která vyžadovala rekonstrukci (dále jen „nemovitost“). Po dobu její rekonstrukce byla servisní činnost provozována pouze v omezeném rozsahu s jedním zaměstnancem; zbytek servisní činnosti byl zajišťován dodavatelsky. [2] Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) ze dne 15. 11. 2013, č. j. 1490997/13/2914-24802-700372, byla stěžovateli podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v relevantním znění (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a dle § 147 a § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2012 ve výši 1 023 063 Kč a současně byl vyrozuměn o povinnost uhradit penále dle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu ve výši 204 612 Kč, neboť stěžovatel neprovedl dle § 78 a § 78a zákona o dani z přidané hodnoty úpravu odpočtu majetku (nemovitosti), která byla vyřazena z jeho obchodního majetku dne 29. 2. 2012. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2014, č. j. 20502/14/5000-14303-702642, zamítl odvolání stěžovatele a dodatečný platební výměr správce daně potvrdil. [4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. [5] Krajský soud ve shodě se správními orgány konstatoval, že dceřiná společnost stěžovatele AUTOCENTRUM vznikla jako nový podnik. Vklad majetku a jiných hodnot stěžovatelem do této společnosti však netvořil funkční samostatnou organizační složku, která by byla schopna provozovat samostatnou hospodářskou činnost. Krajský soud dovodil, že jednotlivé převáděné složky byly vytvořeny účelově a měly vytvořit obraz fungující části podniku; nemohlo tedy dojít ke vkladu části podniku podle § 13 odst. 8 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle názoru krajského soudu se jednalo o vložení majetkového vkladu v nepeněžité podobě ve hmotném majetku (nemovitosti) podle § 13 odst. 4 písm. f) zákona o dani z přidané hodnoty. Podle § 78 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty měla být provedena úprava odpočtu daně, neboť následně došlo ke změně v účelu použití převáděného majetku. II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [7] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jím vkládaná aktiva do společnosti AUTOCENTRUM nepředstavovala část podniku tvořící samostatnou organizační složku podniku ve smyslu § 13 odst. 8 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty. [8] Dle stěžovatele je nutné vykládat zákon o dani z přidané hodnoty v souladu se směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice“), a příslušnou judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Stěžovatel zdůraznil, že prodej podniku nebo jeho části představující organizační složku se dle § 13 odst. 8 písm. a) a dle § 14 odst. 5 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty nepovažuje za dodání zboží ani za poskytnutí služby. Důvodem pro takovou úpravu, jak konstatoval generální advokát ve věci C - 497/01, Zita Modes proti Lucemburskému velkovévodství (rozhodnutí SDEU a stanoviska generálních advokátů jsou dostupná na www.curia.eu), a jak to vyplývá také z důvodové zprávy ke směrnici, bylo zproštění daňového břemene osob, která aktiva nakupují, neboť tato transakce je nepříznivá z hlediska finančních toků. Vymezení podniku v zákoně o dani z přidané hodnoty odkazuje na zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní zákoník“; pozn. NSS - zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); toto vymezení ovšem není totožné se směrnicí. Soudní dvůr Evropské unie vymezení podniku podle soukromoprávních předpisů odmítá a předkládá jednotnou definici pro všechny členské státy; s mírnou nadsázkou za převod souhrnu majetku může být považován také prostý prodej zásob (viz rozsudek SDEU ze dne 10. 11. 2011, ve věci C - 444/10, Schriever proti Německu). [9] Stěžovatel namítl, že krajský soud vycházel z nesprávného závěru, že předmětem vkladu části podniku byla činnost autoservisu. Předmětem vkladu však byla příprava vozidel k prodeji a jejich drobné opravy (tj. pomocná servisní činnost k hlavní činnosti stěžovatele - prodeji ojetých automobilů). K dalšímu rozvoji činnosti na opravy motorových vozidel mělo dojít až v rámci nově vzniklého subjektu. Proto součástí vkladu části podniku nebyly nástroje či přístroje běžné pro činnost autoservisu. [10] Přípravu automobilů k prodeji stěžovatel prováděl vždy na jiném místě, než byl provozován prodej ojetých automobilů; tato část podniku proto byla samostatnou organizační složkou. Materiální složka části podniku byla představována provozní budovou a pracovními nástroji, a to včetně nástrojů (např. šroubovák, klíče, kladivo atd.), které nebyly evidovány; pro svou nízkou pořizovací cenu byly účtovány přímo do spotřeby. [11] Stěžovatel dále tvrdil, že měl již před vkladem části podniku závazek přijmout M. B. do pracovního poměru na pozici „řidič odtahového speciálu a pracovník údržby a přípravy vozů do prodeje“, tj. na pozici, která se vztahovala k činnosti, která byla předmětem vkladu části podniku. Tento závazek byl součástí vkladu části podniku a společnost AUTOCENTRUM měla povinnost M. B. zaměstnat. [12] Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud pominul jeho důkazní návrhy a nesprávně dovodil, že „[v] době převodu předmětné nemovitosti nefungovala část podniku, kterou bylo možné převádět“. Stěžovatel navrhoval k důkazu usnesení Policie České republiky ze dne 10. 1. 2011, č. j. KRPJ8068-51/TČ-2010-161471, v němž je uvedeno, že neznámý pachatel vnikl do budovy servisu (dne 13. 10. 2010, při níž v době rekonstrukce nemovitosti došlo ke krádeži automobilu). V tomto usnesení jsou též uvedeny osoby, které byly v souvislosti s přečinem vyslýchány; např. M. B., který připravoval vozy k prodeji. [13] Jako nehmotné aktivum dílny (samostatné organizační složky) stěžovatel označil seznamy potenciálních zákazníků poptávajících služby po činnostech převedených na AUTOCENTRUM a smlouvy s dodavateli. Za největší aktivum stěžovatel označil zajištění zakázek pro mateřskou společnost a další výhody vyplývající z pracovních postupů, jakož i další skutečnosti vyplývající z toho, že byla vložena samostatně vykonávaná činnost. [14] Stěžovatel má za to, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci; v tomto směru jsou závěry krajského soudu nesprávné. Správní orgány např. nezjišťovaly, jak probíhala příprava vozidel, co všechno je potřeba k této přípravě, kde taková činnost b