9 As 36/2018 — Nejvyšší správní soud

9 As 36/2018- 37 - text 9 As 36/2018 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: T. N., zast. Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti žalovanému: Finanční arbitr, se sídlem Legerova 1581/69, Praha 1, ve věci ochrany proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 14 A 23/2017  35, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Miroslava Němce, advokáta se sídlem Borská 588/13, Plzeň. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla podle § 81 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) výrokem I. stěžovateli uložena povinnost vydat nález v jím vedené věci pod sp. zn. FA/ZP/770/2016 o návrhu žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z pojistné smlouvy, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem II. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč. [2] Předmětem sporu je posouzení nečinnosti stěžovatele, resp. otázky, od jakého okamžiku začíná stěžovateli běžet 90denní lhůta pro vydání rozhodnutí (nálezu), to ve smyslu § 15 odst. 1, část první věty před středníkem, zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění účinném od 1. 2. 2016 (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“). [3] Městský soud nejprve připomněl, že zásada rychlosti řízení má ústavní rozměr (nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 696/02). Nečinnost správního orgánu musí být zkoumána i materiálně, tedy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu, zejména s ohledem na složitost věci, chování účastníků a zohlednění toho, co je v sázce (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 5. 2000, č. 30979/96). Uvedl též, že účelem zákona o finančním arbitrovi je poskytnout spotřebitelům rychlé a efektivní řešení sporů mimosoudní cestou. [4] Dospěl k obecnému závěru, že lhůta pro vydání nálezu začíná běžet od okamžiku vyrozumění účastníků řízení o obdržení dokumentace s relevantními informacemi, získané od účastníků řízení či třetích osob, k čemuž může dojít též při podání ústního vysvětlení. V okamžiku, kdy stěžovatel obdrží veškerou relevantní dokumentaci, je o tom povinen účastníky vyrozumět, a to v přiměřené lhůtě [§ 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“)]. Do okamžiku počátku běhu této lhůty (při shromažďování podkladů) je stěžovatel vázán činit úkony bez zbytečných průtahů (§ 6 odst. 1 správního řádu). Svůj závěr zdůvodnil principem právní jistoty pro účastníky řízení, a to pro případné poskytnutí ochrany ve správním a (subsidiárně) soudním řízení. Dále uvedl, že tento výklad je nejbližší smyslu a cíli směrnice Evropského Parlamentu a Rady ze dne 21. května 2013/11/EU, o alternativním řešení spotřebitelských sporů a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004 a směrnice 2009/22/ES (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů) /dále je „směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů“/, na jejímž základě byl (vedle jiného) novelizován § 15 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi a odkázal na článek 1 a článek 8 písm. d) a e) této směrnice. [5] Oproti jiným správním orgánům má stěžovatel „výhodu“, neboť lhůta pro vydání rozhodnutí ve většině správních řízení začíná běžet od jejich zahájení. Vyhradil se též proti výkladu stěžovatele, že by lhůta pro vydání nálezu začala s odkazem na § 36 odst. 3 správního řádu běžet až od uplynutí lhůty uložené účastníkům řízení pro vyjádření se ke shromážděným podkladům. Vyjádření k podkladům totiž nelze podřadit pod obdržení dokumentů s relevantními informacemi. Tento výklad by rovněž nebyl v souladu s požadavkem rychlého a efektivního řešení sporu, vedl by totiž k neopodstatněnému prodlužování řízení. Stěžovatel je za vedení řízení odpovědný. Aby zabránil průtahům v řízení, nic mu nebrání, aby spolu s vyrozuměním o shromáždění podkladů stanovil účastníkům řízení lhůtu k vyjádření s tím, že případné doplnění informací nemění nic na povinnosti vydat rozhodnutí v dané lhůtě. Přetíženost a omezené personální kapacity stěžovatele nemohou být účastníkům řízení na újmu. [6] Na tomto základě městský soud uzavřel, že již 23. 11. 2016, kdy se uskutečnilo podání ústního vysvětlení, stěžovatel účastníky řízení [tj. navrhovatele (žalobce) a odpůrkyni, Českou pojišťovnu a.s. (dále jen „instituce“)] vyrozuměl o shromáždění podkladů nutných k vydání nálezu. Stěžovatel proto musel podklady shromáždit již před tímto datem. Zároveň však přihlédl k chování žalobce v průběhu správního řízení a dospěl k závěru, že až do okamžiku doručení výzvy k opatření proti nečinnosti dne 4. 5. 2017, nebyl stěžovatel nečinný. Až v tento den mu totiž mohlo být zřejmé, že žalobce nemá dalších námitek do protokolu o ústním vysvětlení, a měl proto přistoupit k rozhodnutí bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 2. 8. 2017. K přípustnosti žaloby soud nejprve konstatoval, že i v řízení před stěžovatelem mají účastníci k dispozici prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti, neboť existuje nadřízený správní orgán, u kterého je možné prostředek využít; tímto orgánem je v souladu s § 178 odst. 1 správního řádu a § 16 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi stěžovatel. Žalobce tento prostředek uplatnil (podáním výzvy k opatření proti nečinnosti) dne 2. 8. 2017, tedy v poslední den, kdy měl stěžovatel rozhodnout. Městský soud k tomu uvedl, že za bezvýsledné vyčerpání prostředku ochrany ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. lze považovat i podání žádosti účastníka o uplatnění opatření proti nečinnosti učiněné již před uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 80 odst. 3, věty druhé, správního řádu, pokud je již ke dni podání této žádosti z konkrétních okolností případu zjevné, že správní orgán je a bude nečinný (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2016, č. j. 9 A 132/2016  69). Shodné platí i pro případ, že žalobce podal žalobu dříve, než nadřízenému správnímu orgánu uběhla zákonná lhůta pro přijetí opatření, neboť tehdy soud vyčká, jak nadřízený správní orgán s žádostí naloží (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 2 Ans 5/2009  59). Žalobce se domáhal u městského soudu ochrany proti nečinnosti již dne 10. 8. 2017, avšak stěžovatel na výzvu nereagoval. Městský soud tak shledal, že žaloba byla přípustná. II. Obsah kasační stížnosti [7] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel v celém rozsahu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. [8] Stěžovatel je mimosoudním orgánem řešení spotřebitelských sporů. Jeho primárním cílem je dosáhnout smírného řešení sporu. Řízení lze zahájit jen na návrh spotřebitele, je bezplatné (ani jednomu z účastníků nadto nelze uložit, aby uhradil druhé straně náklady řízení), je ovládáno vyšetřovací zásadou a spotřebitel nemusí být právně zastoupen (právní pomoc mu poskytuje přímo stěžovatel). Dále uvedl, že je v současné době vystaven koordinovanému postupu skupiny advokátů, která jej zahlcuje velkým množstvím formulářových návrhů na zahájení řízení, výzev a dalších podání. Tím se dostává do prodlení a v soudních řízeních na ochranu proti nečinnosti je mu ukládána povinnost vydat rozhodnutí a nahradit úspěšným žalobcům náklady řízení. Situaci neprospívá ani nejistota ohledně počátku (resp. skončení) lhůty pro vydání rozhodnutí. [9] Stěžovatel rozporuje, že by žaloba byla důvodná a že by k jejímu projednání byly splněny podmínky. [10] Ohledně důvodnosti žaloby namítá chybný výklad zákonných ustanovení týkajících se počátku běhu lhůty k vydání rozhodnutí finančního arbitra, vnitřní rozpornost rozsudku městského soudu a jeho nedostatečné odůvodnění. [11] Podle právního názoru stěžovatele začíná lhůta pro vydání nálezu běžet až od uplynutí lhůty uložené účastníkům řízení pro vyjádření se ke shromážděným podkladům. Nevyplyne-li poté potřeba dalšího shromažďování podkladů, stěžovatel ve věci rozhodne, jinak vyrozumí účastníky o pokračování řízení. Tento závěr odůvodňuje odkazem na § 36 odst. 3 správního řádu. Vyjádření se k podkladům je právem účastníků řízení a zahrnuje též předkládání dalších podkladů. Až po vyjádření účastníků řízení (nebo po marném uplynutí lhůty) může stěžovatel s jistotou zhodnotit, zda byly shromážděny všechny podklady nutné k rozhodnutí. Odkazuje na článek 8 písm. e) směrnice o alternativním řešení sp