9 As 61/2019 — Nejvyšší správní soud

9 As 61/2019- 33 - text 9 As 61/2019 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Ing. K. K., zast. Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2017, č. j. KUOK 65738/2017, sp. zn. KÚOK/59977/2017/ODSH-SD/7658, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2019, č. j. 73 A 61/2017 - 64, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím Magistrátu města Prostějov (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 5. 2017, č. j. PVMU 67262/2017 16a (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se jako řidič vozidla VW Passat, RZ X dopustil dne 4. 11. 2016 v čase 12:51 hod. na dálnici D46 na 31. km ve směru jízdy Olomouc – Prostějov překročením nejvyšší povolené rychlosti, když mu byla naměřena rychlost 159 km/h, po odečtu tolerance 154 km/h, v úseku, v němž byla nejvyšší povolená rychlost 110 km/h. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2017, č. j. KUOK 65738/2017, sp. zn. KÚOK/59977/2017/ODSH-SD/7658 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce a prvostupňovému rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 73 A 61/2017 - 64 (dále jen „napadený rozsudek“). Uvedl, že správní orgány sice postupovaly minimálně nevstřícně, když žalobci včas neposkytly kopii ověřovacího listu měřicího zařízení, avšak tato vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Námitky, které žalobce v důsledku postupu správních orgánů uplatnil až v žalobě, shledal totiž krajský soud nedůvodnými. Nepřisvědčil žalobci, že měření rychlosti bylo nepoužitelné pro rozhodnutí ve věci, neboť ověření i schválení rychloměru proběhlo podle neplatných technických norem. Podle ustálené judikatury vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08, české technické normy nejsou obecně závazné, nevyžaduje-li to konkrétní právní předpis. Podle § 6 odst. 2 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, schvalování typu měřidla provádí Český metrologický institut. Zjišťuje, zda měřidlo bude schopno plnit funkci, pro kterou je určeno. Tento požadavek se považuje za splněný, pokud má měřidlo požadované metrologické a technické vlastnosti stanovené opatřením obecné povahy. Český metrologický institut v souladu s tím vydal opatření obecné povahy č. 0111-OOP-C005-09, které žalobce krajskému soudu předložil a které bylo provedeno jako důkaz před soudem. Krajský soud zjistil z ověřovacího listu, že při měření užité měřidlo bylo podle uvedeného opatření obecné povahy jak certifikováno, tak i přezkoušeno, o čemž vypovídají provedené revize rychloměru. [4] Podmínky schválení a požadavky na pravidelné revize stanovuje opatření obecné povahy, a proto pokud mohlo v důsledku užití neplatných technických norem dojít k porušení práv žalobce, tak pouze v důsledku aplikace tohoto opatření obecné povahy, jehož nedílnou součástí byly i technické normy žalobcem označené jako neplatné. Proti samotnému opatření obecné povahy však žalobce nebrojil. Poukazoval primárně na „zastarávání“ technických norem v čase. Jelikož rychloměr byl schválen a ověřen dle citovaného opatření obecné povahy, dospěl krajský soud k závěru, že měřidlo splňovalo požadavky, které jsou na něj kladeny zákonem pro možnost jeho používání. [5] Skutečnost, že v první revizi zařízení mělo být užito formulace „Vyhláška ČMI č. OOP-C005-09“, považoval soud za zjevnou chybu v psaní, která nemůže mít vliv na správnost ověření rychloměru. [6] Nad rámec toho krajský soud konstatoval, že odkaz na technické normy je třeba považovat za doplněk úpravy provedené opatřením obecné povahy tak, aby byly specifikovány podrobnosti technického charakteru pro to, aby měřidlo bylo schopno plnit funkci, pro kterou je určeno. Je na Českém metrologickém institutu, aby stanovil požadované metrologické a technické vlastnosti, které považuje za určující a zejména dostačující pro plnění funkcí měřidla. Mohl tak učinit buď tím, že stanovil přesný podrobný výčet všech požadavků (např. by přepsal doslovně obsah všech citovaných technických norem), nebo tím, že odkázal na určité technické požadavky, které odpovídaly úrovni poznání v dané době a místě, byť je možné, že určité technické normy v době nabytí účinnosti opatření obecné povahy nebo později mohly být nahrazeny jejich pozdější verzí. V případě, že by byl obsah technických norem přenesen do textu opatření obecné povahy, také by ověřování rychloměrů probíhalo podle staršího „znění“ normy, a argumentace žalobce by nemohla mít oporu v technických normách, neboť by žádné normy nebyly obsahem opatření obecné povahy. Podle krajského soudu je tak jediným důvodem pro prokázání nesprávnosti měření to, že měřidlo není schopno ve stavu, v jakém bylo schváleno podle požadavků Českého metrologického institutu, poskytovat relevantní a přesné výsledky. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo. Prostý odkaz na zastarávání technických norem v čase nemůže vést k tomu, že se zařízení stane technologicky nepoužitelným, neboť i podle starších technických norem, resp. podle starších technických požadavků, které považoval Český metrologický institut při vydávání opatření obecné povahy za dostačující, může zařízení poskytovat relevantní výsledky pro posouzení rychlosti vozidel. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou dle svých slov opírá o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [8] Podle stěžovatele bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť krajský soud se spokojil s obsahem správního spisu, souhlasnými projevy policistů a obecnými úvahami o správnosti měřidel. Premisa o tom, že těžiště dokazování probíhá při ústním jednání před správními orgány či před soudem, byla porušena. [9] Odůvodnění soudu ohledně nedůvodnosti námitek stěžovatele vzbuzuje pochybnosti o nestranném úsudku soudu, který posvěcuje postup správních orgánů na úkor práv stěžovatele, aby nebyla spuštěna „mašinerie s odškodňováním všech, kteří byli takto neprávem obviněni z podobného přestupku“. [10] Pokud krajský soud dospěl k závěru, že povinnost postupovat podle českých technických norem může vzniknout především na základě požadavku právního předpisu, žádá stěžovatel znovu o přezkoumání smlouvy mezi objednatelem a dodavatelem radaru, neboť je pádný důvod, že právě zde je stanoven požadavek na dodržování platných technických norem. Takové požadavky jsou v obchodním styku běžné a tato smlouva musí být dostupná, popřípadě zjistitelná na základě zákona č. 106/1999 Sb. [11] Stěžovatel dále konstatuje, že pokud by mohla být porušena jeho práva v důsledku opatření obecné povahy vydaného Českým metrologickým institutem, je nucen žádat o provedení kontroly ze strany Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, zda Český metrologický institut postupoval při přijímání opatření obecné povahy správně. [12] Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že chyba v psaní nemůže mít vliv na správnost ověření rychloměru. Pokud není v certifikátu o schválení měřidla uvedeno platné a existující opatření obecné povahy, není certifikát platný, a měřidlo tudíž nelze používat, neboť kontrolní orgán nemá relevantní informace, podle jakých materiálů má měřidlo ověřovat. [13] Pokud by byl obsah již neplatných norem přenesen do opatření obecné povahy, stěžovatel by jeho obsah konfrontoval se zněním norem platných. K argumentu krajského soudu, že zařízení může poskytovat relevantní výsledky, i když bylo schváleno a ověřeno podle starších technických norem, stěžovatel uvádí, že sice může, ale také nemusí. Z technické praxe je totiž známé, že obsahy technických norem se mění a jedinou správnou cestou je používat odkazy na platné technické normy, které aktuálně konkretizují požadavky obsažené v právních normách, a chrání tak veřejný zájem a bezpečnost. [14] Na základě shora uvedeného stěžovatel uzavírá, že nebylo s jistotou prokázáno spáchání vytýkaného skutku (zda, kdy a jak se stal a zda jej spáchal stěžovatel). Nadto správní orgán neprovedl vůbec žádné dokazování a porušil § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Navrhuje