3 As 121/2018 — Nejvyšší správní soud

3 As 121/2018- 29 - text 3 As 121/2018 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Vladimíra Doležala a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobkyně: Správa pohledávek OKD, a.s., se sídlem Stonavská 2179, Karviná, zastoupená JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2018, č. j. 22 A 8/2015 - 42, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2018, č. j. 22 A 8/2015 - 42, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2014, č. j. SBS 28266/2014/ČBÚ-21, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti částku 21 456 Kč k rukám jejího zástupce advokáta JUDr. Vladimíra Jirouska do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 11. 2014, č. j. SBS 28266/2014/ČBÚ-21, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů Moravskoslezského a Olomouckého (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 7. 2014, č. j. SBS/16181/2014/OBÚ-05/23/68/Ing.Mr. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím žalobkyni uložil pokutu 1 milion Kč za spáchání správního deliktu podle § 44a odst. 2 písm. d) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „ZHČ“), a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Oba správní orgány shledaly, že žalobkyně jakožto zaměstnavatel nezohlednila v provozní dokumentaci ze dne 14. 7. 2008 o pracovním postupu pro výměnu těžních lan u těžního zařízení ve vzdušné jámě Mír 4, severní oddělení, možná rizika vyplývající z vypracovaných a platných pracovních postupů pro prohlížitele a údržbáře těžních zařízení a jam, vydaných žalobkyní dne 28. 1. 2005 k plnění požadavků vyhlášky č. 415/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky k zajištění bezpečnosti a ochrany při práci a bezpečnosti provozu při svislé dopravě a chůzi. Následkem tohoto jednání žalobkyně byl smrtelný pracovní úraz zaměstnance žalobkyně D. C. (pro posouzení věci není nezbytné uvádět celé jméno a příjmení zaměstnance – pozn. NSS), k němuž došlo dne 5. 4. 2014 nad ohlubní – pracovní plošině +5 m při výměně těžních lan skipové dopravní nádoby jámy Mír 4 oddělení Sever na Dole Darkov, závodě žalobkyně. V rozporu s § 6 odst. 2 ZHČ tak žalobkyně neučinila podle § 44a odst. 2 písm. d) téhož zákona včas preventivní nebo zajišťovací opatření, jakož i neodstranila nebezpečný stav a neučinila ani opatření v rámci havarijní prevence, čímž se dopustila pokutou sankcionovaného správního deliktu. [2] Krajský soud v Ostravě (dál jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 22 A 8/2015 – 42, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. SBS 28266/2014/ČBÚ-21. Před krajským soudem žalobkyně namítala, že předmětný skutek, který měl být správním deliktem, nebyl dostatečně specifikován ve výroku, ani v odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů, ale ani v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 9. 6. 2014. Výroky rozhodnutí obsahovaly jen výčet ustanovení, týkajících se právní kvalifikace správního deliktu, nikoli již popis skutku, kterého se měla žalobkyně dopustit s uvedením místa, času a způsobu spáchání, aby nemohl být tento skutek zaměněn s jiným. Namítala také zmatečné odůvodnění uložené sankce za správní delikt. Správní orgán totiž uvedl, že pokuta byla uložena při samé spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí, ačkoli její výše odpovídala horní hranici sazby. Z rozhodnutí správního orgánu tedy nebyla zřejmá jeho vůle při uložení sankce. Žalobkyně dále napadala nedostatečné odůvodnění příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem vytýkaného skutku. Závěry totiž byly činěny v návaznosti na nejednoznačné a rozporuplné výsledky provedeného šetření příčin smrtelného úrazu poškozeného. Nakonec žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že porušila § 101 odst. 1 zákoníku práce, tím, že měla předvídat rizika možného ohrožení života a zdraví zaměstnanců, neboť prevenční povinnost nelze generalizovat ve vztahu k nepravděpodobné události. [3] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zhodnotil, že skutek byl podrobně popsán ve výroku i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jak ohledně jednání žalobkyně, tak ohledně jeho následku. Stejně tak učinil i žalovaný v prvním odstavci odůvodnění svého rozhodnutí. V oznámení o zahájení správního řízení bylo také dostatečně specifikováno posuzované jednání žalobkyně tak, aby byla zachována totožnost skutku ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, a v souladu se závěry vyjádřenými mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje zkrácení svých práv, když od počátku byla seznámena se všemi okolnostmi případu a mohla využít práva na procesní obranu. Správné odůvodnění výše sankce pak vyplynulo z rozhodnutí žalovaného, který vysvětlil, že správní orgán prvního stupně využil maximální zákonem připuštěné výše pokuty, což bylo zřejmé z výčtu důvodů, kterými při tom byl veden. Přitom krajský soud poukázal na to, že správní řízení v obou stupních tvoří jeden celek. Žalovaný, jakožto odvolací orgán, měl tedy možnost napravit vady řízení před správním orgánem prvního stupně i vady prvostupňového rozhodnutí. Ohledně tvrzeného nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem krajský soud uzavřel, že ze spisového materiálu správního orgánu je zřejmé porušení právních předpisů o bezpečnosti provozu a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci žalobkyní. Proto odpovídá za následky takového porušení. Nesprávný postup žalobkyně lze podle krajského soudu spatřovat v tom, že v době výměny těžních lan na těžním zařízení Mír 4 Sever provozovala těžbu na sousedním těžním zařízení Mír 4 Jih a nezajistila vybudování vhodného ochranného zařízení nad pracovištěm poškozeného. Z šetření správního orgánu navíc vyplynulo, že následnou kontrolou těžního zařízení v jámě byl vyloučen pád části výstroje na poškozeného, avšak nebyl vyloučen pád nálepu těživa. Ze spisového materiálu dále jednoznačně vyplývá, že smrt poškozeného D. C. byla způsobena pádem hmoty. Nálepy těživa nad místem události jsou patrné i z fotodokumentace pořízené dva dny po události. Sama žalobkyně ve svém odvolání proti rozhodnutí žalovaného nijak nezpochybňovala příčinu smrti poškozeného a ani před soudem nepředestřela žádnou rozumnou alternativu k příčině smrtelného úrazu. Krajský soud proto nepovažoval za účelné, aby byla přesná příčina smrti poškozeného zkoumána znalecky, nebo aby byl předložen pitevní protokol, jelikož zde byla žalobkyně sankcionována za nezohlednění možného rizika v pracovním postupu, které bylo prokázáno, čímž došlo k nejzávažnějšímu následku v podobě úmrtí člověka. Poslední žalobní námitce krajský soud nepřisvědčil s tím, že žalobkyně jako provozovatelka těžního zařízení, byla povinna vyhledávat bezpečnostní rizika a minimalizovat ohrožení bezpečnosti a zdraví svých zaměstnanců. Přitom nebylo možné spoléhat na to, že v uplynulých letech nedošlo k pádu předmětů či nálepů, nebo že pravděpodobnost výskytu nebezpečné události spočívající v pádu nálepů byla nízká. Pozdější zjištění dalšího nálepu bylo dokladem, že pravděpodobnost jeho vzniku nebyla vyloučena. Žalobkyně přesto připustila, aby byly prováděny činnosti, které nakonec vedly ke smrtelnému pracovnímu úrazu poškozeného D. C. Nedostatečným způsobem tedy vyhodnotila nebezpečí, plynoucí z provozu těžby na sousedním těžním zařízení a neučinila opatření k prevenci mimořádných událostí zohledněním rizik v pracovním postupu pro výměnu těžních lan u těžního zařízení. [4] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně včasnou kasační stížností, ve které vytýkala krajskému soudu nesprávné právní posouzení prvních tří uvedených žalobních důvodů, respektive to, že pro vytýkané vady řízení před správním orgánem mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno. Jednalo se tedy o kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dále žalobkyně namítala, že krajský soud sám nepřezkoumatelným způsobem konstruoval jednání žalobkyně, které jí bylo kladeno za vinu, což zakládá kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [5] Žalobkyně předně trvala na tom, že rozhodnutí správního orgánu neobsahuje ve výroku specifikaci skutku, který byl hodnocen jako správní delikt, respektive postrádá vymezení konkrétního jednání, které je žalobkyni kladeno za vinu. Zcela nelogicky pak podle žalobkyně z výroku rozhodnutí správního orgánu vyznívá, že v důsledku nezohlednění možného rizika vyplýv