Nejvyšší správní soud 6 Afs 34/2020 – Ochrana proti nečinnosti správního orgánu

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného a žádal, aby soud uložil žalovanému vydat do třiceti dnů od právní moci rozsudku nález ve věci vedené pod sp. zn. FA/SR/ZP/675/2017, o návrhu žalobce na určení neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností Česká pojišťovna a. s. a na vydání bezdůvodného obohacení.

Podáním ze dne 10. 2. 2020 vzal žalobce žalobu zpět, protože žalovaný vydal dne 18. 10. 2019 rozhodnutí – nález. Současně žalobce požádal o náhradu nákladů řízení.

Soud výrokem I. řízení zastavil dle § 47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.) pro zpětvzetí žaloby. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. soud vrátil žalobci část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč.

Pro posouzení otázky náhrady nákladů dle § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. se soud zabýval tím, zda by žaloba byla jinak důvodná. Dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínku danou v § 79 s. ř. s. pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti, neboť před podáním žaloby u příslušného správního orgánu neuplatnil řádně opatření proti nečinnosti, resp. nevyčkal uplynutí lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí. Žalobce tedy nemohl být se svou žalobou úspěšný, a nevzniklo mu proto právo na náhradu nákladů řízení.

Proti výroku II. usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud nesprávně posoudil okamžik, od něhož začala žalovanému běžet lhůta pro vydání rozhodnutí dle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi.

Stěžovatel uvádí, že pro rozhodnutí o nákladech řízení městský soud musí jako předběžnou otázku posoudit, zda byly splněny podmínky řízení a zda byla žaloba důvodná. Rozhodne-li však o věci samé nesprávně, nemá stěžovatel (ani žalovaný) možnost bránit se kasační stížností, neboť v takovém případě se nesprávnost rozhodnutí ve věci samé projeví „pouze“ ve výroku o nákladech řízení, proti kterému je kasační stížnost nepřípustná dle § 104 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel je proto přesvědčen, že závisí-li rozhodnutí soudu o nákladech řízení na posouzení věci samé, ačkoliv soud v řízení o meritu věci samostatným výrokem nerozhodoval, neboť řízení bylo ukončeno procesním rozhodnutím o zastavení řízení pro pozdější chování žalovaného, je kasační stížnost přípustná, i když směřuje pouze proti nákladům řízení. V opačném případě by postup soudu znamenal odepření ústavního práva na spravedlivý proces.

Dále stěžovatel snáší argumentaci k posouzení, kdy začala běžet lhůta pro vydání nálezu žalovaného a uvádí, že výzvu k odstranění nečinnosti podal řádně, neboť lhůta pro jeho vydání již uplynula. Domnívá se proto, že žalobu na ochranu proto nečinnosti podal řádně a důvodně a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Tato argumentace však pro posouzení věci není relevantní, Nejvyšší správní soud ji proto podrobněji nerekapituloval.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Podle § 104 odst. 2 s. ř. s. „kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná“.

Výkladem tohoto ustanovení se zabýval rozšířený senát v usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 – 64, č. 2116/2010 Sb. NSS. Přípustnost napadení výroku o nákladech řízení podmínil přípustností alespoň jedné meritorní námitky. Dále uvedl: „Pokud by kasační stížnost byla podána v takto jednoznačné (čisté) podobě (jen proti výroku o nákladech řízení), musela by být pro nepřípustnost odmítnuta, byť by Nejvyšší správní soud seznal, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení není správné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2004, č. j. 4 Ans 1/2004 – 53).“

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti neshledal, že by uvedené ustanovení bylo rozporné s ústavním pořádkem: „Kasační stížnost je toliko mimořádným opravným prostředkem, a proto jsou jak důvody kasační stížnosti, tak i její rozsah, vázány na nejzávažnější případy nezákonností. Mezi tyto případy nepatří dle vůle zákonodárce (ani dle přesvědčení Ústavního soudu) okruh uvedený právě v ustanovení § 104 odst. 2 soudního řádu správního. … Vyloučení výroku o nákladech řízení z možnosti podat proti němu mimořádný opravný prostředek (v tomto případě kasační stížnost) není v českém právním řádu ojedinělé. Rovněž dovolání upravené občanským soudním řádem nelze podávat proti výroku o nákladech řízení, který má povahu usnesení. Zákon totiž dovolání připouští ve výslovně uvedených případech (§ 237 až 239) a jen z výslovně uvedených důvodů (§ 241a odst. 2 a 3). Náklady řízení nelze samostatným dovoláním napadnout. Ve vyloučení podat samostatnou kasační stížnost proti výroku o nákladech řízení nespatřuje Ústavní soud namítané porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.“ (usnesení Usnesení ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07, obdobně též usnesení ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 1/04).

Na výše uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že v projednávané věci se městský soud zabýval žalobou meritorně pouze pro účely rozhodnutí o nákladech řízení a stěžovatel nemůže proti tomuto posouzení brojit jinak.

Nejvyšší správní soud posuzoval v nedávné době několik kasačních stížností týkajících se totožné procesní situace (tedy zastavení řízení o žalobě proti nečinnosti z důvodu jejího zpětvzetí pro pozdější chování žalovaného), které neshledal přípustnými, ačkoliv stěžovatelé kromě nákladového výroku formálně brojili též proti výroku o zastavení řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020, č. j. 9 Afs 271/2018 – 52, a na něj navazující usnesení NSS ze dne 19. 5. 2020, č. j. 10 Afs 238/2019 – 24, či ze dne 15. 6. 2020, č. j. 4 Afs 362/2019 - 26). Ani v těchto procesně totožných věcech nebyla založena přípustnost kasační stížnosti proti výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační stížnost směřuje pouze proti výroku II. usnesení, kterým městský soud rozhodl pouze o nákladech řízení, a je proto dle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná. Nejvyšší správní soud ji tudíž dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl, aniž se dále zabýval samotnými kasačními námitkami.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

Nejvyšší správní soud současně rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost, a to na základě § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut. Zaplacený soudní poplatek bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce stěžovatele Mgr. Jana Dáni, advokáta.