— Nejvyšší správní soud

16 Kss 6/2020- 119 - text pokračování 16 Kss 6/2020 - 130 R O Z H O D N U T Í Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a členů JUDr. Pavla Příhody, Mgr. Martina Šalamouna, JUDr. Petra Vlacha, JUDr. Michala Žižlavského a prof. JUDr. Marie Karfíkové, CSc., v právní věci kárného navrhovatele: předseda Krajského soudu v Plzni, se sídlem Veleslavínova 40, Plzeň, proti kárně obviněným: 1) JUDr. Eduardu Wipplingerovi, 2) JUDr. Libuši Chudíkové a 3) Mgr. Daniele Jeřábkové, soudcům Krajského soudu v Plzni, se sídlem Veleslavínova 40, Plzeň, o návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudců ze dne 18. 11. 2020, při ústním jednání konaném dne 26. 5. 2021, takto: JUDr. Eduard Wipplinger, nar. X, předseda senátu Krajského soudu v Plzni, a JUDr. Libuše Chudíková, nar. X, a Mgr. Daniela Jeřábková, nar. X, soudkyně Krajského soudu v Plzni, se zprošťují podle § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, kárného návrhu pro skutek spočívající v tom, že I. společným jednáním postupovali v rozporu s principem právní jistoty, vážně zasáhli do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod a způsobili nedůvodné prodloužení trestního řízení, když při rozhodování o opravném prostředku v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu sp. zn. 2 T 120/2013 v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 trestního řádu úmyslně nerespektovali závazný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Tdo 63/2018-37, II. společným jednáním postupovali v rozporu s principem právní jistoty, vážně zasáhli do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod a způsobili nedůvodné prodloužení trestního řízení, když při rozhodování o opravném prostředku v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 3/2015 v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 trestního řádu úmyslně opakovaně nerespektovali závazný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 7 Tdo 1477/2018-39, t e d y měli opakovaně zaviněně porušit povinnosti soudce, čímž měli ohrozit důvěru v odborné a spravedlivé rozhodování soudů, čímž měli spáchat kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť nelze prokázat, že tento skutek spáchali kárně obvinění. Odůvodnění: I. Průběh kárného řízení I. A. Návrh kárného navrhovatele [1] Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému byl doručen návrh předsedy Krajského soudu v Plzni jako kárného navrhovatele ze dne 18. 11. 2020 na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti soudců Krajského soudu v Plzni, předsedy senátu JUDr. Eduarda Wipplingera, soudkyně JUDr. Libuše Chudíkové a soudkyně Mgr. Daniely Jeřábkové. [2] V něm bylo kárně obviněným vytýkáno, že společným jednáním postupovali v rozporu s principem právní jistoty, vážně zasáhli do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod a způsobili nedůvodné prodloužení trestního řízení, když při rozhodování o opravném prostředku v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu sp. zn. 2 T 120/2013 v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 trestního řádu úmyslně nerespektovali závazný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Tdo 63/2018-37. [3] Za tento závazný právní názor kárný navrhovatel označil následující části odůvodnění usnesení: · „(…) za okolnost, již obžalovaný J. J. mohl podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, nelze u řidiče s právem přednostní jízdy, který dodržel povinnosti podle § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., považovat událost, která se udála v místě, do něhož nemá výhled, v takovém případě řidič s právem přednostní jízdy nemohl předvídat, že jiný účastník silničního provozu, jehož v době, kdy do křižovatky vjížděl, vidět nemohl, nedodrží povinnost podle § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. a neumožní mu bezpečný a plynulý průjezd, protože pokud měl zapnutou stanovenou výstražnou signalizaci, byl veden předpokladem, že bude ostatními účastníky dopravní situace respektován.“, · „(…) na řidiče sanitky s právem v přednosti jízdy lze klást ve smyslu § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. nároky stejné, jako na ostatní řidiče, nikoli však přemrštěně vyšší, protože má při přepravě osob v ohrožení života též jistou odpovědnost za včasný dojezd do cílové stanice. (…) Předpokládá tak, že ostatní řidiči splní svoji povinnost dát mu přednost v jízdě.“ a · „(…) nelze na základě přezkoumávaných rozhodnutí dospět k jednoznačnému závěru, že obžalovaný J. J. jel nepřiměřenou rychlostí podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a že nezachoval potřebnou míru opatrnosti z důvodu rychlosti 42 km/h, kterou jel v době střetu vozidel, protože před křižovatkou zpomalil, jeho jízda nebyla bezohledná ani riskantní a dodržel všechny povinnosti, které mu ve smyslu § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. zákon ukládá.“ [4] Dále bylo kárně obviněným vytýkáno, že společným jednáním postupovali v rozporu s principem právní jistoty, vážně zasáhli do práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 Listiny základních práv a svobod a způsobili nedůvodné prodloužení trestního řízení, když při rozhodování o opravném prostředku v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 10 T 3/2015 v rozporu s ustanovením § 265s odst. 1 trestního řádu úmyslně opakovaně nerespektovali závazný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 7 Tdo 1477/2018-39. [5] Za tento závazný právní názor kárný navrhovatel označil následující část odůvodnění usnesení: · „Na základě soudy zjištěných skutkových okolností nelze dle názoru Nejvyššího soudu dovodit, že by obžalovaná měla a mohla předvídat vznik trestněprávního následku, kterým byl střet tramvaje s poškozenou a její usmrcení.“, · „Odlišné právní posouzení by připadalo v úvahu za situace, kdy by obžalovaná měla na základě konkrétních skutečností vědomost o tom, že se poškozená pohybuje nebezpečným způsobem v blízkosti čela tramvaje, pak by bylo možno dovozovat povinnost obžalované jako řidičky tramvaje, aby se nějakým nadstandardním způsobem (například nakláněním se, povstáním nebo i vystoupením z vozu apod.) ubezpečila, že je trať volná, aby tak byla naplněna potřebná míra opatrnosti, takovou povinnost však nelze dovozovat paušálně ve všech případech, kdy se řidič tramvaje v městském provozu rozjíždí, byť se v okolí tramvaje pohybuje více osob, včetně starších, a byť některé z nich (jako obvykle) porušují dopravní předpisy zcela běžným přecházením před stojící tramvají.“ a · „(…) v situaci standardního rozjezdu tramvaje v městském provozu obžalovaná neměla a tudíž neporušila povinnost před rozjetím se naklánět, předklánět či vstávat, neměla ani povinnost nepřetržitě sledovat přídavné rampové zrcátko a nebyla povinna dávat výstražné znamení zvoněním v nějakém výrazném časovém předstihu (například několik sekund) před rozjezdem tramvaje, řidič tramvaje je povinen přesvědčit se před rozjezdem, že trať je volná, ovšem v rámci reálných možností, přičemž z dosud provedených důkazů nevyplývá, respektive soudy na podkladě důkazů nedovodily, že by situace v provozu a okolnosti před nehodou byly nestandardní, aby to odůvodňovalo zvláštní postup obžalované.“ [6] Kárný navrhovatel v kárném návrhu zdůraznil, že na rozdíl od kárně obviněných má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Tdo 63/2018-37, a ze dne 9. 1. 2019, č. j. 7 Tdo 1477/2018, obsahují závazný právní názor. Kárně obvinění se jako členové senátu 9 To Krajského soudu v Plzni těmito závaznými právními názory při vydání rozhodnutí, která jsou specifikována v popisu skutků, v nichž navrhovatel spatřuje kárné provinění, úmyslně neřídili. Z právního hlediska tak učinili společným jednáním. Úmysl kárně obviněných nerespektovat konkrétní publikované závazné právní názory Nejvyššího soudu je zřejmý nejen z toho, jak bylo krajským soudem ve věcech sp. zn. 9 To 37/2019, 9 To 158/2019 a 9 To 435/2019 rozhodnuto, ale i z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí krajského soudu, která vypracoval předseda senátu JUDr. Eduard Wipplinger. V rozhodnutí ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 To 158/2019-706, kárně obvinění dokonce zavázali výslovným pokynem soud prvého stupně, aby respektoval právní názor krajského soudu, který byl v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, a nikoli závazný právní názor publikovaný v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na straně kárně obviněných je tedy navrhovatelem spatřováno zavinění ve formě úmyslu přímého. [7] V případě citovaných rozhodnutí odvolacího senátu jde dle kárného navrhovatele o závažné porušení soudcovské disciplíny, které vedlo k nedodržení pravidel spravedlivého procesu, a proto nebylo na místě postižení jejich jednání uložením výtky podle § 88a zákona o soudech a soudcích, ale podání kárného návrhu. Navíc závažnost kárných pro