4 As 103/2021 — Nejvyšší správní soud

4 As 103/2021- 110 - text  4 As 103/2021 - 114 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. Bc. M. J., zast. Mgr. Vladislavem Kutějem, advokátem, se sídlem Jičínská 1346/6, Praha, proti žalovanému: policejní prezident, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2017, č. j. PPR2749915/ČJ2017990131, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, č. j. 3 Ad 4/2018  235, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Usnesením ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 20. 9. 2017, č. j. KRPA24903738/ČJ20170000KR, bylo podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), v řízení ve věci služebního poměru vedeného pod č. j. KRPA249037/ČJ20170000ZT s mjr. Bc. M. I. zastaveno řízení o námitce podjatosti plk. JUDr. I. S., kterou učinil žalobce, neboť jeho žádost o vyloučení tohoto služebního funkcionáře pro důvody podjatosti je zjevně právně nepřípustná. [2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2017, č. j. PPR2749915/ČJ2017990131, bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí služebního orgánu prvního stupně. [3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 3 Ad 4/2018  235, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. [4] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalobce se žádostí ze dne 8. 9. 2017 domáhal vyloučení plk. S. pro jeho podjatost z řízení ve věcech služebního poměru vedeného s mjr. I. Institut námitky podjatosti služebního funkcionáře zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), neobsahuje, a proto je třeba aplikovat obecnou úpravu obsaženou v § 14 správního řádu, což koresponduje i se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ads 133/2012  19. Podle § 14 odst. 2 správního řádu může podjatost úřední osoby namítnout účastník řízení, jakmile se o ní dozví. Z toho lze dovodit, že osoba, která není účastníkem řízení, takové právo nemá. Správní orgán se tedy námitkou podjatosti meritorně zabývá jen tehdy, jeli podaná účastníkem řízení, jak vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 244/2017  34. [5] Dále městský soud uvedl, že v posuzované věci plk. S. jako příslušný služební funkcionář na základě skutečností uvedených v podání žalobce ze dne 3. 7. 2017 zahájil dne 10. 8. 2017 s mjr. I. řízení pro podezření ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona o služebním poměru. Toto řízení se však zahajuje z moci úřední prvním úkonem učiněným služebním funkcionářem vůči příslušníkovi (účastníkovi řízení), jehož práva a povinnosti mají být dotčena. Podání ze dne 3. 7. 2017 tedy nelze považovat za kvalifikovanou žádost, kterou by žalobce uplatnil svůj subjektivní nárok vyplývající ze zákona o služebním poměru či jiného právního předpisu a jejímž doručením příslušnému služebnímu funkcionáři by bylo zahájeno řízení o kázeňském přestupku. Jednalo se pouze o podnět, na jehož základě mohl, ale také nemusel služebním funkcionář zahájit řízení ve věcech služebního poměru. [6] Městský soud odkázal na § 169 zákona o služebním poměru, podle něhož v posuzovaném případě postavení účastníka řízení náleželo pouze mjr. I., o jehož právech a povinnostech v něm mělo být rozhodováno, a to na rozdíl od žalobce, který nemohl být na svých právech jakkoliv zkrácen. Žalobce se mohl domáhat jen ochrany svých vlastních práv, a nikoli práv třetích osob či dohledu nad zákonností postupu správního orgánu ve veřejném zájmu. Oba služební orgány tudíž nepochybily, pokud žalobci nepřiznaly v řízení o kázeňském přestupku postavení dalšího účastníka řízení. Nepřiznání postavení účastníka řízení žalobce v kázeňském řízení s jeho nadřízeným přitom nemá vliv na uplatnění jím tvrzených práv. Žalobce totiž nezávisle na skutečnosti, zda je či není účastníkem kázeňského řízení vedeného s mjr. I., může v tomto směru využít příslušných právních prostředků zakotvených v zákoně o služebním poměru či v zákoně upravujícím odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. [7] Námitce žalobce, že má být účastníkem všech řízení, která inicioval, nelze podle městského soudu přisvědčit. Tato jiná řízení, bylali vedena, totiž nebyla a nemohla být předmětem žalobou napadeného rozhodnutí ani meritorního rozhodnutí služebního funkcionáře. K tvrzením žalobce, podle nichž by mohl jako účastník řízení ochránit osobnostní práva a domoci se tak dalších práv, je nutné uvést, že procesní práva náležejí pouze účastníku řízení. Pokud tedy žalobci takové postavení nenáleželo a o této skutečnosti nemůže být žádných pochybností, pak nemohl být na těchto právech zkrácen, nebyly mu odňaty nároky vyplývající ze správního řádu, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod a nedošlo k porušení principu rovnosti. [8] Městský soud z uvedených důvodů uzavřel, že námitka podjatosti byla uplatněna osobou k tomu neoprávněnou, neboť i bez jejího meritorního posouzení bylo na první pohled zjevné, že jí nelze vyhovět. Služební funkcionář tak správně řízení o žádosti žalobce ze dne 8. 9. 2017 pro její zjevnou právní nepřípustnost usnesením zastavil. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení [9] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že § 169 zákona o služebním poměru o účastenství ve věcech služebního poměru není možné vykládat izolovaně, nýbrž s ohledem na obecné právní principy, základní zásady správního řízení a požadavky zákona, judikatury i právní teorie by výčet účastníků obsažených v tomto ustanovení zákona neměl být považován za úplný a jako podpůrný má být aplikován § 27 správního řádu. Podle jeho odstavce druhého a třetího je účastníkem řízení také osoba, která může být rozhodnutím přímo dotčena na svých právech nebo povinnostech nebo o níž to stanoví zvláštní zákon. Ústavní soud v nálezech ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 600/99, a ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 547/02, dovodil, že k tomu, aby měl určitý subjekt postavení účastníka řízení, postačí pouhý hmotněprávní předpoklad existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností, o nichž má být jednáno. Ostatně i městský soud v napadeném rozsudku uvádí, že v posuzovaném případě se postavení účastníka řízení přiznává osobě, o jejíchž právech a povinnostech se má v řízení jednat, aniž by vymezení okruhu účastníků řízení podle § 169 zákona o služebním poměru výslovně označil za uzavřený a neumožňující podpůrnou aplikaci správního řádu. Přitom právě na základě této skutečnosti stěžovatel dovozoval své účastenství v předmětném řízení. [11] V této souvislosti stěžovatel namítl, že inicioval řízení o kázeňském přestupku z důvodu šikany, které čelil ze strany mjr. I. Tato šikana představovala zcela zásadní zásah do jeho osobnostních práv v rovině pracovní, osobní, rodinné i zdravotní. Ostatně jedním z důvodů, které jej vedly u ukončení služebního poměru, byla právě zmiňovaná šikana a její důsledky pro vzájemné vztahy na pracovišti a jeho zdravotní stav. Fakticky se tak jeho postavení rovnalo procesnímu postavení poškozeného tak, jako je tomu například v případě řízení trestního či přestupkového. Řízení o kázeňském přestupku mjr. I. se dále dotýkalo jeho práv na příznivé pracovní prostředí, náhradu škody způsobenou při výkonu veřejné moci a zákazu diskriminace. Na základě těchto skutečností rozhodnutí o kázeňském přestupku bezprostředně zasahovalo také do jeho práv, a proto měl být považován za účastníka řízení. V opačném případě by totiž poškozenému příslušníku bylo zabráněno efektivně realizovat právo na náhradu škody a další dotčená práva, což zákonodárce jistě nezamýšlel. Posouzení této právní otázky přitom bude mít dopad nejen do jeho práva, nýbrž také nepřímo ovlivní práva policistů a jejich procesní možnosti obrany. Citované ustanovení zákona o služebním poměru přitom není nezákonné, jen doposud bylo nesprávně vykládáno, čímž docházelo ke krácení práv příslušníků bezpečnostních sborů, včetně porušení jejich práva na spravedlivý proces. [12] Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů. Při soudním jednání dne 26. 3. 2021 totiž navrhl k prokázání důvodů podané námitky podjatosti a přímé