5 Ads 179/2020 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 179/2020- 32 - text 5 Ads 179/2020 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: E. F. P., zast. JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 1 Ad 2/2019 – 30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovené advokátce JUDr. Anitě Pešulové se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 2600 Kč, která bude vyplacena k rukám advokátky do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 10. 2018, č. j. MPSV-2018/219177-911, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále též jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 21. 8. 2018, č. j. 26505/2018/AAF. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení. Žalobkyně se proti rozhodnutí žalovaného bránila žalobou. [2] Městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a zamítl ji. K námitce žalobkyně, dle níž provedení šetření na místě nebylo třeba, městský soud uvedl, že při podání žádosti o doplatek na bydlení je třeba prokázat finanční a majetkovou situaci žadatele, a správní orgán přitom má povinnost doložené skutečnosti prověřit. Žalovaný proto měl dle § 63 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), oprávnění provést v obydlí žalobkyně šetření, aby ověřil skutečnosti vyplývající z doložených listinných důkazů rozhodné pro nárok na danou dávku (např. že žalobkyně v bytě skutečně žije a že s ní byt užívá i její syn). Dle odst. 2 téhož ustanovení pak v případě neudělení souhlasu se vstupem do obydlí, jak učinila žalobkyně, může být žádost o dávku zamítnuta. Dle městského soudu přitom nelze považovat za protiústavní, že zákon s tímto nesouhlasem žadatelky spojuje nepříznivé důsledky spočívající v nepřiznání dávky, neboť pokud žadatelka požaduje přiznání dávky, musí být také ochotna umožnit správnímu orgánu ověřit naplnění zákonných podmínek pro přiznání této dávky. Námitku žalobkyně, že správní orgán neuvedl, jakou skutečnost se místním šetřením snažil zjistit, městský soud rovněž vyvrátil. Žalovaný ve svém rozhodnutí odůvodnil potřebnost provedení sociálního šetření tím, že se jednalo o novou žádost a žádné šetření zatím u žalobkyně nebylo provedeno, a proto bylo důvodné ověřit podmínky pro její nárok na dávku. [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž uplatňuje důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka předně namítá, že městský soud dostatečně neodůvodnil závěr, že v daném případě bylo bezpodmínečně nutné provést sociální šetření k tomu, aby byla stěžovatelce přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi. Takového odůvodnění se stěžovatelka domáhala již po správním orgánu, jelikož neuvedl žádné pochybnosti o pravdivosti skutečností tvrzených stěžovatelkou. Sociální šetření dle stěžovatelky nelze požadovat vždy, ale pouze pokud jsou důvodné pochybnosti o podstatných údajích, které žadatel uvedl, a to kvůli tomu, aby nedocházelo k bezdůvodnému zásahu do soukromí žadatele; opačný výklad zákona by neobstál v testu proporcionality. To bylo ostatně obsáhle vyloženo v odstavci 3 a 4 návrhu na zahájení řízení ze dne 10. 1. 2019, což nelze vypořádat pouze jedinou větou, že nepřiznání dávky není protiústavní, jak učinil městský soud. [4] Stěžovatelka dále rozporuje odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2007, č. j. 3 Ads 83/2007 – 98, neboť žadatel o dávku v daném případě nebyl osobou se zdravotním postižením a zároveň byl rozsudek vydán v době, kdy Česká republika ještě nebyla vázána Úmluvou o právech osob se zdravotním pojištěním (dále jen „Úmluva“), jež zdůrazňuje ochranu soukromí těchto osob, což se dle stěžovatelky neslučuje s prohlížením zásuvek, skříní či ledničky pracovnicemi Úřadu práce, jak bylo sděleno synovi stěžovatelky na kontaktním pracovišti. Úmluva zároveň přiznává těmto osobám právo na přiměřené hmotné zajištění, nikoliv jen zajištění základních potřeb, žadatel (či společně posuzovaná osoba) se zdravotním pojištěním proto nemusí být nemajetný. V uvedeném rozsudku také stěžovatelka shledává podstatnou vadu v tom, že, ač si byl soud vědom zásahu do soukromí způsobeného požadavkem šetření, kolizi práva na soukromí a práva na sociální pomoc pominul a detailněji se jí nezabýval (v § 7 tehdy účinného zákona č. 492/1991 Sb., o sociální potřebnosti, nebylo šetření vůbec uvedeno, o to více měl soud volit ověřovací prostředek, který žadatele nejméně zatěžuje). K dalšímu citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 Ads 220/2016 – 32, stěžovatelka uvedla, že v něm opět nebylo dostatečně respektováno soukromí osob se zdravotním pojištěním; zároveň městský soud pominul závěr NSS, dle něhož bylo možné skutečnosti prokázat i jinými důkazními prostředky, a proto měl posoudit sociální šetření jako závažný zásah do soukromí a tedy krajní prostředek, což neučinil. K argumentu téhož rozsudku, dle něhož mají žadatelé povinnost zvyšovat si příjem vlastní prací, stěžovatelka upozorňuje, že tuto povinnost je třeba posuzovat odlišně u osob se zdravotním postižením, přičemž její syn je invalidní v II. stupni (a to zvláště v situaci, kdy Evropská komise vytýká státu nepřiměřeně vysokou nezaměstnanost osob se zdravotním postižením). Syn je spoluposuzovaná osoba a jeho nedostatečný příjem – invalidní důchod – byl po liberalizaci cen nájemného hlavním důvodem nutnosti žádat o dávku. [5] Majetkové poměry lze navíc dle stěžovatelky prokázat i jiným důkazním prostředkem, např. úřední listinou, tedy i exekutorským soupisem věcí v bytě (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 133/2009 – 28). Správnímu orgánu bylo z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka byla se synem vystěhována z přístřeší na P. 2 na ubytovnu, a to na základě exekučního příkazu. Majetkové poměry tak mohly být ověřeny jiným způsobem než místním šetřením, s čímž se městský soud vůbec nevypořádal, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navíc nedošlo k zajištění žádného majetku na úhradu nákladů exekuce, což samo o sobě dostatečně dokládá majetkové poměry stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítá, že správní orgán, potažmo též městský soud, vycházely nesprávně z toho, že odmítla provedení sociálního šetření, poněvadž jej neodmítla ona, ale její syn V. P., na něhož v té době přešla práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy k uvedené nemovitosti. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žádost o dávku byla stěžovatelce zamítnuta z důvodu, že neumožnila správnímu orgánu provedení sociálního šetření, a tedy i ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku. Žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil, jelikož shledal postup v souladu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi. Sociální šetření je dle žalovaného prováděno v odůvodněných případech za účelem zjištění či ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku tak, aby nebylo důvodných pochybností o zjištěném skutkovém stavu; jedná se o skutečnosti obtížně doložitelné písemnými doklady - informace o osobách sdílejících společnou domácnost, ověření majetkových a sociálních poměrů žadatele, tj. zda se skutečně nachází v podmínkách odůvodňujících přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi. V případě stěžovatelky se jednalo o první sociální šetření, nebyla tedy do něj nucena opakovaně, a zároveň bylo potřeba ověřit skutečné místo jejího pobytu, poněvadž v žádosti uvedla odlišnou korespondenční adresu a místo pobytu. Dle žalovaného jsou dávky pomoci v hmotné nouzi přísně majetkově testovány, protože slouží výhradně osobám, které nejsou schopny si vlastními silami či s pomocí blízkých osob zajistit základní životní potřeby, pročež je třeba vždy ověřit životní situaci žadatele; v případě neumožnění takového ověření musí žadatel počítat s negativním důsledkem dle § 63 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. [7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů stěžovatelkou uplatněných, současně přihlížel k tomu, zda rozsudek městského soudu netrpí vadami, k nimž by byl Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [8] Kasační stížnost není důvodná. [9] Úvodem Nejvyšší správní soud