5 Azs 19/2020

Žalobou podanou dne 2. 5. 2019 ke Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 4. 2019, č. j. OAM-24/ZA-ZA11-ZA-17-2018, jímž žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

Ze správního spisu vyplývá, že dne 8. 1. 2018 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Dne 17. 1. 2018 žalobce k žádosti uvedl, že je turecké státní příslušnosti a kurdské národnosti. Pokud jde o náboženství, vyznává učení Hare Krišna. Nemá žádné politické přesvědčení, je svobodný, bezdětný a nemá žádné zdravotní problémy. Před opuštěním země původu žil ve městě Izmir. V roce 2015 přiletěl do Ljublany na studijní vízum a odtud v roce 2016 přicestoval do České republiky. Měsíc poté zde vstoupil do hnutí Hare Krišna (tato náboženská společnost je v ČR registrována pod názvem Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna – pozn. NSS). V červnu 2017 cestoval zpět do Slovinska. V říjnu téhož roku se vrátil do České republiky a již nevycestoval. K důvodům, které ho vedly k podání žádosti, sdělil, že je Kurd a ti jsou v Turecku utlačováni. Dalším důvodem je to, že se z náboženských důvodů brání nástupu na základní vojenskou službu. Zásadní pro udělení mezinárodní ochrany je podle žalobce také jeho členství v hnutí Hare Krišna, které není v Turecku tolerováno. V zemích, kde je islám považován za jediné možné náboženství, se mohou podle žalobce ti, kdo šíří myšlenky hnutí Hare Krišna, dostat do problémů. Také zmínil to, že se bojí svého usmrcení ze strany příslušníků teroristické organizace Islámský stát, která v Turecku operuje.

Během pohovoru dne 20. 7. 2018 žalobce sdělil, že jeho rodina je kurdské národnosti a byla tureckými úřady v rámci perzekuce Kurdů přesídlena z východu země (od hranic s Arménií) na západ, starší sourozenci, kteří se ještě narodili v původním domově, a proto nemluví turecky, z toho důvodu nemohli studovat. Naopak mladší sourozenci, včetně žalobce, kteří se již narodili na západě Turecka, se již turecky naučili a mohli tudíž studovat. Žalobce dokončil střední školu a následně nastoupil na univerzitu v Izmiru, kde si zařídil účast v programu Erasmus ve Slovinsku. V roce 2016 přijel do České republiky shánět peníze na své další studium a setkal se zde s hnutím Hare Krišna, které na něj zapůsobilo zejména vegetariánstvím a nenásilností. V roce 2017 se vrátil do Slovinska vyřídit si nový pas. Na tureckém zastupitelském úřadu mu sdělili, že se mu blíží odvodový věk pro základní vojenskou službu a jeho studijní vízum brzy pozbude platnosti. Žalobce byl následně v České republice kontrolován policií a zjistilo se, že zde pobývá nelegálně. Do armády žalobce nechce nastoupit, protože by tam musel jíst maso a zabíjet jiné Kurdy, i když si je vědom toho, že jako tureckému občanovi mu taková povinnost vyplývá přímo z ústavy. Žalobce však vyznává nenásilí a odmítá zabíjení. V armádě nejsou Kurdové bráni plnohodnotně. Žalobce během pohovoru předložil fotografie poničených domů z východu Turecka s tím, že nechce být součástí tohoto násilí, nechce zabíjet nevinné lidi ani ničit jejich domy. Prezident Erdoğan nyní podle něj dělá v Turecku obdobnou politiku jako Atatürk před 100 lety. Obrací se k nacionalismu, zabíjí Kurdy nejen na území Turecka, ale už i v Sýrii. Podle žalobce Kurd, který se nacionálně neprojevuje a mluví turecky, nemá žádné problémy, ale kurdština je od roku 1980 zakázána. Od roku 1993 do roku 1999 pak bylo zakázáno celkem pět kurdských stran. Mnoho lidí je ve vězení, kde jsou i mučeni. Všechno řídí Erdoğanova média, v Turecku nejsou uznávány práva ani svobody. V Turecku hnutí Hare Krišna oficiálně neexistuje, žalobce nezná jeho situaci v Turecku. Obává se rovněž Islámského státu, jehož stoupenci vyznávají sunnitský islám a útočí na všechno, co je pro ně cizí. Turecko tuto organizaci podle žalobce podporuje. Žalobce dále uvedl, že se rozhodl do armády nevstoupit již před konverzí k hnutí Hare Krišna. V Turecku nikdy neměl problémy s tureckými státními orgány. Důvodem, proč chce zůstat v Evropě, je to, že je již součástí hnutí Hare Krišna, což ho činí šťastným. Jinak si svůj pobyt na území České republiky legalizovat nemůže, jelikož v případě návratu do Turecka byl by odveden do armády.

Žalobce v rámci správního řízení doložil na podporu svých tvrzení sérii článků týkajících se uvěznění amerického pastora v Turecku, skryté podpory Islámského státu ze strany Turecka, diskriminace etnických a náboženských komunit v Turecku a tureckých vojenských operací na jihovýchodě Turecka a v Sýrii, k čemuž přiložil i několik fotografií. Dále předložil vyjádření popisující jeho životní cestu od narození až po konverzi k hnutí Hare Krišna a také vyjádření vedoucího kazatelského centra hnutí Hare Krišna v Brně, L. T., ke vztahu povinné vojenské služby a tohoto hnutí. V rámci vyjádření se k podkladům rozhodnutí žalobce doplnil, že si telefonoval se svým bratrem, který mu sdělil, že po něm již pátrají turecké úřady, jelikož odpírá vstup do armády. Tato situace vyvolala v žalobci i v celé jeho rodině obavu o život. Žalobce k podkladům pro rozhodnutí přidal rovněž své vyjádření k tomu, co pro něj hnutí Hare Krišna znamená.

Žalovaný do správního spisu dále založil následující informace o zemi původu: překlad výňatků ze zprávy britského ministerstva vnitra „Turecko: Kurdové“ ze září 2018, překlad výňatků ze zprávy britského ministerstva vnitra „Turecko: Kurdské politické strany“ ze srpna 2018, překlad zprávy britského ministerstva vnitra „Turecko: Vojenská služba“ ze září 2018, informace OAMP MV „Turecko – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze září 2018, informace OAMP MV „Svoboda vyznání v Turecku“ ze dne 25. 10. 2018, informace OAMP MV „Kurdové – Postavení ve společnosti, politické strany a politická reprezentace, Kurdská strana pracujících“ ze dne 9. 5. 2018 a z překladů vybraných části tureckého zákona o vojenské službě a jeho novelizace pořízených dne 20. 11. 2018 OAMP MV.

Žalovaný neshledal u žalobce naplnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Uvedl, že žalobce do hnutí Hare Krišna vstoupil v listopadu 2016, avšak z vízového systému žalovaný zjistil, že platnost jeho víza uplynula ke dni 8. 7. 2016. Žalobce od té doby pobýval na území ČR nelegálně a o mezinárodní ochranu požádal až poté, kdy byl zadržen policií. Na základě toho žalovaný učinil závěr o zjevné účelovosti jednání žalobce. K možným obavám žalobce z pronásledování v případě jeho návratu do země původu žalovaný uvedl, že konkrétní životní příběh žalobce neodpovídá tomu, že by měl být jako Kurd pronásledován. Žalovaný dospěl k závěru, že obecně zacházení s kurdskou menšinou nedosahuje intenzity pronásledování. Pokud se příslušník této menšiny z důvodu své etnicity v některé části Turecka dostane do lokálního konfliktu, má možnost se tomuto konfliktu vyhnout přestěhováním. Žalovaný se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že Turecko podporuje organizaci Islámský stát, naopak se snaží s terorismem bojovat.

K obavě žalobce z povolání k výkonu základní vojenské služby v turecké armádě žalovaný uvádí, že samotná povinnost každého občana Turecka účastnit se základního výcviku v rámci vojenské služby nemůže být chápána jako pronásledování jednotlivců ze strany státních orgánů, a to ani v případě následného nasazení vojáků do konfliktních oblastí. Z tohoto důvodu nelze tuto žalobcovu obavu shledat azylově relevantní, a to ani s přihlédnutím k tomu, že žalobce může být v rámci své služby vyslán do oblastí, ve kterých se narodil a vyrůstal.

V otázce možného pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení žalobce dospěl žalovaný k závěru, že i přesto, že v Turecku převládá sunitský islám, panuje zde svoboda náboženského vyznání. Žalovaný se snažil zjistit informace o náboženské komunitě Hare Krišna v Turecku, ale žádné zdroje ho nezmiňují. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že není důvod se domnívat, že by zde měl být žalobce při svém návratu pro své náboženství pronásledován, když se tak neděje ani u jiných náboženských minorit.

Žalovaný uvedl, že přesto, že je situace v Turecku vývojově komplikovaná, neznamená to, že bez dalšího je každý občan tohoto státu tímto vývojem zasažen tak tvrdě či přímo, že by se daly činit závěry o pronásledování či vážné újmě. Z výše uvedených informací o zemi původu dospěl žalovaný k závěru, že pokud dochází k nepatřičnému a hraničnímu chování co do flagrantního porušování lidských práv tureckých státem, děje se tak u osob přesně vyprofilovaných a s konkrétní specifickou minulostí. V případě žalobce však žalovaný nenalezl v jeho minulosti a ani současnosti nic, proč by k něčemu takto vyhrocenému mělo po jeho návratu do Turecka docházet. Žalobce je nezájmová osoba a vyjma toho, že mu úředník na zastupitelském úřadu mimoděk sdělil, že se mu blíží povinnost nástupu na základní vojenskou službu, není sebemenšího zájmu k jeho osobě ze strany tureckých orgánů.

Žalovaný dospěl k závěru, že žalobci nehrozí ani skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Žalovaný nenalezl na základě informací o zemi původu žádné skutečnosti, na jejichž základě by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Žalovaný dále uvedl, že žalobcovo odmítání nástupu vojenské služby z důvodu jeho spirituálního založení nepovažuje za relevantní. Dle žalovaného je většina náboženství spojena s nenásilností a jako argument pro neplnění občanské povinnosti by jej tak mohl použít každý věřící bez rozdílu. Žalovaný je ze zprávy o zemi původu žalobce obeznámen s tím, že v Turecku není k dispozici alternativa k výkonu povinné vojenské služby (náhradní civilní služba), ale osoby odmítající tuto službu nejsou nijak neúměrně trestány. V Turecku existuje vojenské soudnictví, kterého se může žalobce jako občan Turecka dovolat, pokud by se mu podmínky výkonu vojenské služby zdály tvrdé.

Vzhledem k tomu, že žalovaný nezjistil, že by byl v Turecku znám případ člena hnutí Hare Krišna, který odmítl výkon vojenské služby z důvodu svého náboženského přesvědčení, žalovaný analogicky odkázal na případy svědků Jehovových, kteří se bránili základní vojenskou službu nastoupit. Žalovaný konstatoval, že vojenské soudy minimálně jednomu z nich povolily odepření výkonu vojenské služby z náboženských důvodů. Ostatní byli tureckou vojenskou správou obesíláni a pokutováni, ale nikoliv uvězněni. Žalovaný rovněž uvedl, že v případě žalobce je krajně sporné, jak hluboké jsou jeho motivy k odpírání vojenské služby, neboť se rozhodl tuto občanskou povinnost nevykonat dávno před tím, než konvertoval k hnutí Hare Krišna.

Podle žalovaného není výkon trestu za odepření této vojenské povinnosti nijak vybočující z běžných standardů. Pokud osoba nenastoupí, hrozí jí trest jednoho měsíce, pokud výkon dále odepírá až tři měsíce. Ve výjimečných případech může dojít k uložení trestu odnětí svobody na deset let (mrzačení se, padělání dokladů apod.). V Turecku také podle žalovaného dochází ke změkčování podmínek výkonu vojenské služby. Žalovaný tak dospěl k závěru, že podmínky výkonu vojenské služby ani tresty za její nenastoupení nejsou v Turecku vyhroceny do podoby nelidského zacházení, trestání či přímo mučení. Nejsou ani nastaveny jakkoliv diskriminačně.

Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně.

Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný jeho azylový příběh do jisté míry dezinterpretuje, neboť žalobcem uváděné důvody – kurdská národnost, náboženské přesvědčení a odmítání vojenské služby nelze posuzovat izolovaně, ale v jejich vzájemné souvislosti. Dle žalobce je sice pravdou, že povolání do armády ještě samo osobě nepředstavuje relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany, nicméně v určitých případech tomu tak být může, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 – 83, publ. pod č. 2406/2011 Sb. NSS, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Žalobce je přesvědčen, že žalovaný v jeho případě provedl obecné a paušalizující hodnocení, které ignoruje specifickou situaci, v níž se zejména z náboženských důvodů žalobce nachází. Žalovaný se měl obavou žalobce z výkonu vojenské služby mnohem podrobněji zabývat a posoudit jednak otázku, jaký trest by žalobci mohl v případě nenastoupení do armády hrozit a zda tento trest není nepřiměřený, jakož i otázku, zda by případný výkon vojenské služby nemohl zahrnovat podílení se na páchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti. Žalobce dále odkázal na bod 170 Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování statusu uprchlíka (dále jen „příručka UNHCR“), podle které je možné, aby povinnost vojenské služby byla jediným důvodem pro vznik nároku na přiznání postavení uprchlíka, pokud by s ní byla spojena účast ve vojenských akcích, které by byly v rozporu se skutečným politickým či náboženským přesvědčením žadatele o mezinárodní ochranu.

Žalobce dále s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 12. června 2012, Savda proti Turecku, stížnost č. 42730/05, uvedl, že stávající systém vojenské služby v Turecku nepovoluje žádné výjimky z jejího výkonu z důvodu výhrady svědomí a může naopak vyústit v přísné a opakované trestní sankce uložené těm, kteří odmítli službu nastoupit. Žalobce taktéž poukazuje na špatné podmínky v tureckých věznicích. Uvěznění by navíc žalobci znemožňovalo jeho duchovní rozvoj, který pro něj představuje neodmyslitelnou součást života. Žalobce nelze taktéž považovat za řadového věřícího hnutí Hare Krišna, neboť je jedním z duchovních průvodců hnutí.

Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou a zcela se ztotožnil se závěry žalovaného.

V otázce možných obtíží žalobce z důvodu jeho příslušnosti ke kurdské menšině a nástupu na vojenskou službu krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. na rozsudek ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 - 154, či usnesení ze dne 15. 4. 2015, č. j. 3 Azs 7/2015 - 31). Z ní má vyplývat, že turecké úřady pronásledují pouze kurdské povstalce, kteří proti ní bojují se zbraní v ruce. Nejvyšší správní soud také dospěl podle krajského soudu k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti na bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní.

Krajský soud uvedl, že žalovaný nemá povinnost sám domýšlet důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a není povinen hodnotit jiné skutečnosti než ty, které žadatel o azyl uvedl jako důvody, pro které o azyl žádá. Nebylo proto žádného důvodu k tomu, aby se žalovaný zabýval otázkou, zda by případný výkon vojenské služby žalobcem nemohl zahrnovat podílení se na páchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti, jak žalobce namítal. Nic takového v průběhu správního řízení žalobce netvrdil.

Krajský soud dospěl k závěru, že nebyly zjištěny ani žádné důvody, které by nasvědčovaly nebezpečí vážné újmy v případě návratu žalobce do země původu. Branná povinnost je zcela legitimní občanskou povinností a vyhýbání se nástupu vojenské služby, byť by bylo trestné, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. V zemi původu neprobíhá takový konflikt, jehož důsledky by bylo možné pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu.

Na závěr krajský soud uvedl, že jednání žalobce svědčí o účelovosti jeho jednání, jelikož již při podání žádosti o mezinárodní ochranu zmínil, že vycestoval z Turecka z toho důvodu, že nechce vstoupit do armády. Z tvrzení žalobce tedy vyplynulo, že se rozhodl vojenskou službu nenastoupit dávno předtím, než se stal členem hnutí Hare Krišna. Tvrzení žalobce, že mu právě jeho víra brání v nástupu výkonu vojenské služby, tak nejsou dle krajského soudu azylově relevantní.

Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudili, zda nevůle stěžovatele nastoupit základní vojenskou službu z důvodu jeho náboženského přesvědčení je důvodem pro udělení mezinárodní ochrany.

Stěžovatel se nejdříve ohradil proti závěru krajského soudu o tom, že podal žádost o mezinárodní ochranu pouze z důvodu legalizace svého pobytu na území ČR. Pokud jde o nástup stěžovatele na vojenskou službu, nesouhlasí s argumentem krajského soudu, že žalovaný neměl povinnost zjišťovat, zda by při jejím výkonu stěžovateli nehrozilo, že se bude podílet na páchání válečných zločinů. Podle stěžovatele nemůže krajský soud ignorovat ani náboženské přesvědčení stěžovatele i přesto, že se rozhodl nenastoupit vojenskou službu ještě před tím, než konvertoval k hnutí Hare Krišna.

Stěžovatel namítal, že za určitých okolností může i povolání do armády a s tím související odepření výkonu vojenské služby založit azylově relevantní důvod. Krajský soud však v napadeném rozsudku pouze aproboval závěry žalovaného, že nenastoupení povinné vojenské služby nepředstavuje relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžoval si je vědom toho, že branná povinnost je obecně považována za zcela legitimní občanskou povinnost, která existuje v řadě demokratických zemí. V těchto zemích je však většinou možné vykonat náhradní civilní službu z důvodu výhrady svědomí. Stěžovatel odkázal na bod 170 příručky UNHCR a na Směrnice UNHCR k mezinárodní ochraně č. 6 – Žádosti o přiznání statusu uprchlíka podle čl. 1A odst. 2 Ženevské úmluvy založené na náboženství, z nichž vyplývá, že je možné, aby povinnost vojenské služby byla jediným důvodem pro vznik nároku na přiznání postavení uprchlíka, pokud by odmítání služby bylo založeno na skutečném politickém, náboženském či morálním přesvědčení žadatele o mezinárodní ochranu. Dále stěžovatel opět odkázal na výše uvedený rozsudek ESLP ve věci Savda proti Turecku týkající se výhrady svědomí ve vztahu k výkonu vojenské služby v Turecku. Z tohoto rozsudku plyne, že stávající systém vojenské služby v Turecku nepovoluje žádné výjimky z jejího výkonu z důvodu výhrady svědomí a může vyústit v přísné a opakované trestní sankce v délce odnětí svobody od dvou měsíců do dvou let uložené těm, kteří odmítli službu nastoupit.

V případě stěžovatele tedy nepřichází žádná alternativa v úvahu, vojenskou službu by musel vykonat v rozporu se svým náboženským i politickým přesvědčením. Z informací o zemi původu obstaraných žalovaným navíc vyplývá, že po propuštění z výkonu trestu jsou odpírači vojenské služby opětovně povoláváni do armády a v případě nového odepření služby se opakuje jejich uvěznění.

Pokud žalovaný odkázal na to, že minimálně v jednom případě byla příslušníkovi svědků Jehovových umožněna výjimka z povinné vojenské služby, musí stěžovatel odkázat na výše uvedenou zprávu britského ministerstva vnitra k výkonu vojenské služby v Turecku, ze které vyplývá, že k srpnu 2017 čelilo 68 svědků Jehovových pronásledování z důvodu odepření vojenské služby. Kromě toho si lze jen stěží představit, že by byla výjimka udělena stěžovateli jakožto členu hnutí Hare Krišna, když sám žalovaný uvedl, že toto hnutí v Turecku zřejmě vůbec nepůsobí. Turecké státní orgány by tedy nemusely vůbec uznat existenci náboženského přesvědčení stěžovatele. Stěžovatel také odkázal na stále se zhoršující vězeňské podmínky v Turecku. Věznice jsou přeplněny, zdravotní péče je nedostatečná a ojedinělé nejsou ani případy mučení či nelidského zacházení s vězni.

Stěžovatel se tedy domnívá, že v jeho případě může být odpírání výkonu vojenské služby azylově relevantním důvodem s ohledem na jeho hluboké náboženské přesvědčení a na neexistenci civilní alternativy k výkonu vojenské služby. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, jestliže bez výhrad aproboval paušalizující závěry žalovaného, který nepovažuje odmítání výkonu vojenské služby stěžovatelem za azylově relevantní.

Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil „hluboké náboženské přesvědčení“ stěžovatele jakožto jím uváděný hlavní důvod odmítání výkonu základní vojenské služby za zcela nedostatečný argument. Stěžovatel byl přesvědčen o tom, že nenastoupí základní vojenskou službu, ještě když byl muslim. Islámské náboženství však není neodmyslitelně spojeno s pacifismem, proto si stěžovatel vybral takové náboženství, které se bude hodit jeho záměrům. Žalovaný dále nesouhlasí se zveličením role, kterou v případě stěžovatele hraje jeho náboženské přesvědčení. Stěžovatel své tvrzené náboženské přesvědčení nabyl poté, co mu hnutí Hare Krišna představil kamarád, tedy zcela náhodně. Žalovaný se dále vyhranil proti názoru stěžovatele, který kvůli své víře očekává jiné, mírnější zacházení oproti zbytku populace. Všechna zbylá tvrzení stěžovatele byla již žalovaným i krajským soudem posouzena.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, případně ji odmítl jako nepřijatelnou.

Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku. V ní se ohradil proti zlehčování a zpochybňování svého náboženského přesvědčení ze strany žalovaného. Žalovaný ve správním řízení nijak nerozporoval hloubku přesvědčení stěžovatele, není tedy relevantní argument žalovaného, že byl stěžovatel většinu svého života muslimem, ani za jakých okolností stěžovatel přijal nové náboženství. Stěžovatel nemůže souhlasit s argumentem žalovaného, že když se rozhodl, že nechce vykonávat vojenskou službu již před svým odchodem ze země původu, nejsou jeho pozdější náboženské důvody relevantní. Žalovaný má povinnost posuzovat důvody žádosti o mezinárodní ochranu ke dni svého rozhodování. Pokud v té době bylo náboženské předsvědčení důvodem, proč stěžovatel odmítá nastoupit vojenskou službu, nemůže je žalovaný ignorovat. Stěžovatel se neztotožnil ani s námitkou žalovaného, podle níž se stěžovatel snaží prostřednictvím své víry domáhat určité pozitivní diskriminace. Stěžovatel je přesvědčen, že je třeba přihlédnout k tomu, že tato povinnost bude odlišně vnímána a bude mít jiné dopady na toho, kdo nemá žádné náboženské přesvědčení, nebo na toho, jehož náboženskému přesvědčení výkon vojenské služby neodporuje, a jinak na toho, pro něhož je pacifistický způsob života základním kamenem jeho náboženství.

Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:

Stěžovatel v tomto případě namítá taková zásadní pochybení krajského soudu [zejména při posouzení možných důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu v souvislosti se stěžovatelovým odmítáním nástupu k výkonu základní vojenské služby z důvodu náboženského, případně politického přesvědčení stěžovatele], která by mohla mít dopad do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.

Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Na úvod Nejvyšší správní soud připomíná, že zákon o azylu transponuje, resp. měl již k datu rozhodnutí žalovaného transponovat, do českého právního řádu mj. směrnici 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (přepracované znění) (dále jen „kvalifikační směrnice“), a směrnici 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění), a proto je třeba při výkladu zákona o azylu respektovat zásadu jeho eurokonformního výkladu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS), případně použít ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu přímo ustanovení příslušné směrnice tam, kde vnitrostátní transpozice v daném období absentovala či bohužel stále absentuje.

Podstatou námitek uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti (i v žalobě) je jeho nesouhlas se závěry krajského soudu i žalovaného ohledně toho, že odepření výkonu vojenské služby nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel v tomto smyslu namítá, že žalovaný a následně ani krajský soud nevzali dostatečně v potaz, že v jeho případě může odepření výkonu vojenské služby založit azylově relevantní důvod především s ohledem na jeho kurdský původ a s tím související odmítání účastnit se vojenských represí vůči vlastnímu (kurdskému) obyvatelstvu a dále s ohledem na hluboké náboženské přesvědčení stěžovatele.

Již mnohokrát Nejvyšší správní soud ve své judikatuře připomněl, co se rozumí odůvodněným strachem z pronásledování ve smyslu zákonné definice uprchlíka. Například v rozsudku ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018 – 46, publ. pod č. 4029/2020 Sb. NSS, který se rovněž týkal tureckého státního příslušníka kurdské národnosti, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119, musí žadatel pro vznik nároku na azyl podle § 12 písm. b) zákona o azylu kumulativně splnit následující prvky definice uprchlíka: „(1) Musí se nacházet mimo zemi svého původu (tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí mít odůvodněný strach (…); (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování (…); (4) ochrana v zemi původu selhala (…); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů (…); a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz § 15 zákona o azylu).“ První kritérium je splněno již jen přítomností stěžovatele na území České republiky, je však třeba se zaměřit na kritéria následující.

Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovaným a krajským soudem, že byť stěžovatelova rodina dle jeho výpovědi byla předmětem perzekuce ze strany tureckých úřadů, když byla pro svůj kurdský původ donucena k přesídlení z východu Turecka na západ, stěžovatel, který se již narodil na západě země, dosud pronásledován nebyl a bylo mu umožněno, i vzhledem k jeho znalosti tureckého jazyka, vysokoškolské studium i jeho pokračování v rámci programu Erasmus v zahraničí. Jak již však bylo konstatováno, tato skutečnost nevylučuje možnost, resp. odůvodněný strach stěžovatele z pronásledování v budoucnu, zvláště pak, pokud stěžovatel uvádí, že hlavní důvod jeho pronásledování, tedy odmítnutí nastoupit základní vojenskou službu v Turecku, vznikl až po jeho odchodu ze země původu do Evropy, kdy v souvislosti s ukončením svých vysokoškolských studií stěžovatel pozbyl možnost požádat o další odklad této povinnosti, takže je nyní s nástupem k výkonu vojenské služby v prodlení. Přitom zároveň jeden ze dvou důvodů pro odmítání nástupu k výkonu vojenské služby, který považuje za azylově relevantní, vznikl až po jeho odchodu ze země původu, konkrétně v ČR, kde stěžovatel získal nové náboženské přesvědčení. Jednalo by se tedy ve smyslu čl. 5 kvalifikační směrnice o potřebu mezinárodní ochrany vznikající na místě (tzv. mezinárodní ochrana sur place, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013 – 26, publ. pod č. 3085/2014 Sb. NSS).

Zdá se ovšem, že žalovaný, byť jeho vyjádření jsou v tomto ohledu nejednoznačná či dokonce do určité míry rozporná, v prvé řadě zpochybňuje hodnověrnost tohoto stěžovatelem tvrzeného důvodu pro udělení azylu, resp. hodnověrnost stěžovatelovy konverze k učení Hare Krišna (jakožto jednoho z proudů hinduismu), k níž mělo dojít v ČR, jako takové. Své pochybnosti zakládá žalovaný jednak na tom, že stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu (v lednu 2018) až více než rok po té, co v ČR dle své výpovědi konvertoval k učení Hare Krišna (na podzim 2016), a až po té, co byl policií zadržen z důvodu svého neoprávněného pobytu na území ČR (platnost jeho pobytového oprávnění skončila již dne 8. 7. 2016). Druhý důvodem se žalovanému a zejména krajskému soudu jeví být skutečnost, že stěžovatel se rozhodl nenastoupit do armády již dříve, ještě v době, kdy byl muslimem, což podle žalovaného naznačuje účelovost stěžovatelovy konverze k učení Hare Krišna.

Je jistě pravdou, že stěžovatelovo prodlení s podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany je faktorem, který může, pokud je podpořen dalšími zjištěnými skutečnostmi, nasvědčovat závěru o nehodnověrnosti výpovědi stěžovatele. Sama tato skutečnost, resp. to, že bezprostředním motivem stěžovatele k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla žalovaným často skloňovaná „snaha o legalizaci pobytu na území ČR“, však nepostačuje, jak důvodně poukázal stěžovatel, sama o sobě k vyloučení z možnosti udělení mezinárodní ochrany, neboť tato skutečnost ještě nevylučuje, že žadatel hledá ochranu v ČR (tedy chce zde „legálně pobývat“) právě proto, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok na doplňkovou ochranu (viz např. stěžovatelem připomínaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 – 49).

Nejvyšší správní soud připomíná, že závěr žalovaného o tom, že azylový příběh žadatele či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice. Mezi ně patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, její plausibilita ve světle mimo jiné relevantních informací o zemi původu atd. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 – 55, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, ze dne 25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015 - 54, publ. pod č. 3279/2015 Sb. NSS, nebo ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 97/2019 – 41).

Takový komplexní test však žalovaný ani krajský soud neprovedli, nehodnověrnost výpovědi stěžovatele pouze naznačují. Jak vyplývá již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 – 36, publikovaného pod č. 903/2006 Sb. NSS, „je obtížné, ne-li nemožné stanovit jakákoliv měřítka hodnocení subjektivních znalostí člověka o náboženství nebo víře, na druhou stranu však lze jistou, alespoň minimální, povědomost o této víře od žadatele o mezinárodní ochranu, který tvrdí, že zastává určitá náboženská přesvědčení, o která opírá své azylově relevantní důvody, požadovat v těch případech a v tom rozsahu, které odpovídají osobním charakteristikám daného žadatele i charakteristikám prostředí, z něhož pochází. Správní orgán se tedy věrohodností žadatele o mezinárodní ochranu musí zabývat a věc hodnotit v celkovém kontextu, kupř. zvážit i tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu o hloubce jeho víry, délce doby, po kterou danou víru vyznává, zapojení se do náboženského života příslušné komunity, vzít v úvahu jeho celkový prezentovaný duchovní vývoj apod. V tomto smyslu není vyloučeno ani provádění vhodných výslechů svědků a zjišťování rozsahu povědomí žadatele o příslušném náboženství, jakkoli je třeba k hodnocení výsledků takového zjišťování vždy přistupovat s nejvyšší možnou opatrností.“ (k této otázce hodnověrnosti konverze k jiné víře v hostitelské zemi žadatele o mezinárodní ochranu srov. též již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Azs 2/2013 – 26).

Jestliže žalovaný měl pochybnosti o hodnověrnosti konverze stěžovatele k hinduistickému učení Hare Krišna, měl se při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu na tyto otázky zaměřit. Především mohl posoudit způsob života stěžovatele před konverzí, samotnou konverzi či jeho znalost nového náboženství. Žalovaný také mohl využít výslechů svědků, především osob, které se pohybují v komunitě hnutí Hare Krišna, kde měl být stěžovatel od podzimu 2016 ubytovaný. To ovšem žalovaný neučinil. Přitom žalovaný ve svém rozhodnutí nerozporoval skutečnost, že stěžovatel je dlouhodobě součástí uvedené náboženské komunity. Stěžovatel se tuto skutečnost snažil prokázat mj. přiloženým čestným prohlášením celkem 13 osob (každá z nich uvádí jméno a příjmení, datum narození a bydliště a připojuje svůj podpis), že s nimi stěžovatel od podzimu 2016 pobýval na farmě „Nava Gókula“ v Morkovicích-Slížanech a v centru hnutí v Brně. Ani tento důkaz, který mohl být využit mj. pro výslech alespoň některých z těchto osob, žalovaný nijak nehodnotil. Zapojení stěžovatele do života komunity hnutí Hare Krišna ani jeho výpověď, podle níž se stěžovatel podílí i na „misijní činnosti“ hnutí tím, že šíří příslušnou duchovní literaturu mezi lidmi (ostatně při této činnosti měl být stěžovatel dle svého vyjádření policií kontrolován a následně zadržen), žalovaný na jedné straně nezpochybňoval, na straně druhé tyto skutečnosti do svých úvah o hodnověrnosti konverze stěžovatele nepromítl.

Z výpovědi stěžovatele vyplynulo, že v letech 2008 - 2012 navštěvoval tureckou státní školu, která připravuje studenty pro práci ve státní službě. Takto stěžovatel získal kvalifikaci k tomu, aby mohl pokračovat ve studiu na vojenské akademii, ale v té době stěžovatel již nesouhlasil s konceptem výuky založené na islámu a ideologii turecké nadřazenosti a rozhodl se, že do armády nevstoupí. Uvedl, že tomu tak bylo zvláště z toho důvodu, že by byl nucen bojovat proti vlastním lidem (Kurdům). Stěžovatel se proto rozhodl pro studium historie na univerzitě v Izmiru a následně odjel v rámci programu Erasmus na studia do Slovinska.

Nejvyšší správní soud tedy souhlasí s krajským soudem, že stěžovatel nechtěl vstoupit do armády již při odjezdu ze země původu. Krajský soud však pouze na základě této skutečnosti, kterou stěžovatel konzistentně uvádí vedle svého náboženského přesvědčení jako druhý důvod, proč základní vojenskou službu odmítá, nemohl dospět k závěru, že jeho konverze k učení Hare Krišna je účelová. Jak již bylo konstatováno, k takovému závěru žalovaný ani krajský soud neshromáždili dostatečné důkazy a ani ta zjištění, která měli k dispozici, řádně nezhodnotili. Žalovaný si dokonce ve svých kusých komentářích k této otázce protiřečí, když mj. ve vyjádření ke kasační stížnosti na jedné straně tvrdí, že stěžovatel si učení Hare Krišna, které je známé svým pacifismem a učením o nenásilí, vybral účelově, avšak na straně druhé žalovaný zároveň uvádí, že stěžovatel ke svému tvrzenému náboženské přesvědčení dospěl poté, co mu ho představil kamarád, tedy zcela náhodně. Pokud se skutečně jednalo o náhodu, jen stěží mohlo jít zároveň ze strany stěžovatele o předem promyšlený kalkul. První možnost (tedy do určité míry náhodné setkání stěžovatele s učením Hare Krišna) se zdá být na základě dosud zjištěných skutečnostní pravděpodobnější verzí reality, přičemž ani tato náhodnost samozřejmě nijak nesnižuje hloubku či opravdovost víry stěžovatele, vždyť v podstatě každé přijetí určité víry či náboženské orientace, není-li k němu člověk veden svými rodiči či společností od dětství, bývá do určité míry dílem náhody, při níž jistě často může hrát roli i zprostředkování této nové víry blízkou osobou.

Žalovaný je dále přesvědčen o tom, že stěžovateli, i kdyby byly jím uváděné důvody odmítnutí nástupu k výkonu základní vojenské služby hodnověrné, v zemi původu pronásledování ani na základě této skutečnosti nehrozí.

V již citovaném rozsudku ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018 – 46, Nejvyšší správní soud k definici pronásledování zdůraznil následující: „Pronásledování je v § 2 odst. 4 zákona o azylu definováno jako „závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování“. Toto ustanovení musí být samozřejmě vykládáno v souladu s čl. 9 kvalifikační směrnice, který v odst. 1 stanoví podrobnější definici pronásledování jakožto jednání, které je: „a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).“

V obecné rovině lze jistě souhlasit s žalovaným i krajským soudem, že samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu, jako je i ten, který se odehrává mezi tureckými ozbrojenými silami a vzbouřenci z řad ozbrojených milicí Strany kurdských pracujících (PKK) [byť žalovaný v souvislosti s doplňkovou ochranou dle § 14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu v žalobou v napadeném rozhodnutí naprosto nesmyslně uvádí, že v zemi původu stěžovatele ozbrojený konflikt neprobíhá – k tomu podrobně viz citovaný rozsudek ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018 – 46], případně i v rámci tureckých bojových operací, opět namířených proti kurdským ozbrojencům, v Sýrii a v Iráku, naopak je významná z pohledu možného pronásledování z azylově relevantních důvodů právě ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, který musí být vykládán v souladu s čl. 9 směrnice kvalifikační směrnice.

Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice totiž může být za pronásledování mimo jiné považováno „trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení (vylučující klauzule) uvedené v čl. 12 odst. 2“ kvalifikační směrnice. Vylučující klauzule podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice se vztahuje na zločin proti míru, válečné zločiny nebo zločiny proti lidskosti, na vážné nepolitické zločiny a na činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN. Ve vztahu k této otázce lze i v nyní posuzované věci odkázat na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. 2. 2015 Shepherd, C-472/13, ECLI:EU:C:2015:117, který se zabýval mj. výkladem obdobného ustanovení předchozí kvalifikační směrnice, tj. směrnice Rady 2004/83/ES, a dospěl k závěru, že čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice se vztahuje „na všechny příslušníky ozbrojených sil, včetně logistického nebo podpůrného personálu“ za situace, „kdy by spáchání válečných zločinů v daném konfliktu předpokládala samotná vykonávaná vojenská služba, včetně situací, kdy by se žadatel o přiznání postavení uprchlíka účastnil spáchání takových zločinů jen nepřímo, jelikož by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů“.

Na tento rozsudek navázal Soudní dvůr v loňském roce v rozsudku ze dne 19. 11. 2020, EZ, C-238/19, ECLI:EU:C:2020:945, když v souvislosti s vojenskou službou v syrské armádě konstatoval: „33 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2011/95 musí být vykládán v tom smyslu, že pro brance, který odepře výkon vojenské služby za konfliktu, avšak nezná své budoucí služební zařazení v rámci armády, by výkon vojenské služby znamenal spáchání zločinů nebo jednání uvedených v čl. 12 odst. 2 této směrnice pouze z toho důvodu, že ozbrojené síly země jeho původu k opakovanému a systematickému páchání takovýchto zločinů a jednání nasazují brance.

Je třeba též vzít v potaz bod 171 příručky UNHCR, na niž odkazoval také stěžovatel, neboť poskytuje jeden z autoritativních výkladů Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženevské úmluvy), jíž je ČR vázána a z níž tudíž vychází rovněž zákon o azylu: „Ne každé přesvědčení, ať je jakkoliv ryzí, je dostatečným důvodem pro nárokování si právního postavení uprchlíka po dezerci nebo vyhnutí se nástupu vojenské služby. Nestačí, že člověk má rozpory se svou vládou, pokud jde o politické odůvodnění určité vojenské akce. Avšak tam, kde je typ vojenské akce, s níž jedinec nechce být spojován, odsuzován mezinárodním společenstvím jako jsoucí v rozporu se základními pravidly lidského chování, mohlo by potrestání za dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby být, ve světle všech ostatních požadavků definice, samo o sobě považováno za pronásledování.“

Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel ve vyjádření, které připojil k podané žádosti o mezinárodní ochranu, jako jeden z důvodů své žádosti uvedl: „Pokud budu v Turecku donucen jít do armády, nemohu říct ne. Pokud řeknu ne, půjdu k soudu a budu obviněn ze zrady. Budu muset do vězení a podstoupit trest a stejně budu do armády nakonec muset. Já nechci být vojákem turecké vlády. Nechci bojovat proti vlastním lidem. Nechci zabíjet své vlastní lidi. Protože většinou turecká armáda bojuje s Kurdy a jinými minoritami.“ Tyto obavy stěžovatel potvrdil i při pohovorech, které s ním v rámci správního řízení byly vedeny. K podkladům pro rozhodnutí přidal také fotografie a články týkající se ozbrojeného konfliktu v tureckém Kurdistánu.

Nesprávné je tedy v této souvislosti tvrzení krajského soudu, že „nebylo žádného důvodu k tomu, aby se žalovaný zabýval otázkou, zda by případný výkon vojenské služby žalobcem nemohl zahrnovat podílení se na páchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti“. Podle krajského soudu nic takového stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil. Stěžovatel však ve správním řízení konzistentně uváděl, že turecká armáda bojuje na mnoha místech proti Kurdům, které zabíjí, mučí apod. Nejvyšší správní soud má za to, že v rámci správního řízení se stěžovatel, který nemá právní vzdělání, mohl k důvodům svého strachu z pronásledování jen obtížně precizněji vyjádřit.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soudu upozorňuje na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. března 2016, F. G. proti Švédsku, stížnost č. 43611/11, podle něhož příslušné správní orgány i soudy mají povinnost se zabývat všemi okolnostmi, které vyjdou v průběhu řízení najevo a které by mohly být relevantní z hlediska posouzení toho, zda žadateli nehrozí v zemi původu skutečné nebezpečí špatného zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, bez ohledu na to, zda žadatel takové skutečnosti výslovně označí či neoznačí za důvody udělení mezinárodní ochrany (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 246/2016 – 45).

Bylo tedy na žalovaném, aby si zajistil dostatek informací o zemi původu k posouzení otázky, zda stěžovatel mohl mít odůvodněný strach z pronásledování spočívající v tom, že by mu hrozilo trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby v turecké armádě, kdy by výkon této služby za konfliktu na jihovýchodě země nebo v sousedních zemích mohl zahrnovat účast na mezinárodních zločinech či jednáních ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, jak předpokládá čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice, a tyto informace řádně vyhodnotil. Žalovaný však tuto otázku zcela opominul.

Přitom ve výše citovaném rozsudku ze dne 31. 1. 2020, č. j. 5 Azs 105/2018 – 46, stěžovatel k situaci v jihovýchodním Turecku (tureckém Kurdistánu), kde turecké ozbrojené síly provádějí bojové operace namířené proti kurdským povstalcům z řad PKK, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Lze pouze připomenout, že dle informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 7. 11. 2016, č. j. MV-131615-1/OAM-2016, v jihovýchodní části Turecka „probíhá v podstatě partyzánská válka PKK s tureckými ozbrojenými a bezpečnostními složkami. Přesto, že se turecké vládě podařilo militanty PKK porazit ve městech, akce neutichly a přesunuly se na venkov. PKK spíše své útoky po pokusu o puč 15. 7. zintenzivnilo a zklidnění situace nepřispěly ani úspěšné vojenské aktivity FSA podporované TR armádou na severu Sýrie. PKK útočí formou přepadů (včetně pumových) vládních bezpečnostních objektů … Přesto, že objekty útoků jsou necivilní povahy, dochází při nich také k obětem (zejména formou poranění) na straně obyčejných občanů“. Ve výroční zprávě Human Rights Watch je popis situace na jihovýchodě Turecka následující: „Intenzívní bezpečnostní operace v období od ledna do května ve městech na jihovýchodě, kde byly opevněny městské milice napojené na PKK, vysídlily ze svých domovů až 400 000 obyvatel. V těžkých bojích zahynuly stovky obyvatel, policistů, vojáků a bojovníků napojených na PKK. Útoky bezpečnostních složek v Cizre si vyžádaly život a zranění neozbrojených obyvatel včetně dětí a zničily domovy civilistů. Okolnosti, při nichž zahynulo asi 130 zraněných bojovníků a neozbrojených aktivistů skrývajících se na třech základnách obklíčených bezpečnostními složkami, stát nikdy nevysvětlil, ani řádně nevyšetřil. Během bezpečnostních operací po dobu několika měsíců platil v Cizre, okolních městech a sousedství celoplošný zákaz vycházení, což bránilo v přístupu novinářům a vyšetřovatelům z oblasti lidských práv. Orgány zničily rozsáhlé oblasti většiny kurdských měst Diyarbakır, Şırnak, Nusaybin a Yüksekova. V červnu vláda představila právní úpravu, díky které by jakékoliv stíhání vojenských či veřejných orgánů včetně policie zapojených do kontrateroristických operací záviselo na správním povolení. Zákon tak uděluje bezpečnostním složkám imunitu za porušování práv, kterého se v nedávných operacích na jihovýchodě dopustily, což je v rozporu se závazkem Turecka taková porušení vyšetřit.“ Tyto a další ve spisu obsažené informace o zemi původu svědčí o tom, že na jihovýchodě Turecka probíhá značně intenzivní vnitrostátní ozbrojený konflikt (s případnou mezinárodní dimenzí v podobě tvrzeného zapojení kurdských milicí operujících v sousedních regionech Sýrie a Iráku, jímž Turecko odůvodňuje své rozsáhlé vojenské operace na těchto územích) mezi tamními ozbrojenými silami a PKK, který ohrožuje životy a zdraví civilního obyvatelstva.“

Zároveň uvedený rozsudek cituje další informace o zemi původu svědčící o rozsáhlém porušování lidských práv ze strany tureckých ozbrojených složek během provádění zmiňovaných vojenských operací. Z citovaného rozsudku vyplynulo, že „dochází k represím ze strany tureckých ozbrojených složek i útoků většinového obyvatelstva vůči kurdské menšině a jejímu majetku; mj. terčem těchto represí a útoků byli představitelé a majetek kurdské Lidově demokratické strany (HDP), kterou vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a nacionalistické strany obviňují z toho, že je politickým křídlem PKK. Přitom dle této zprávy míra perzekuce, kterou zažívají mj. kurdští představitelé, obecně sleduje vývoj ozbrojeného konfliktu mezi tureckým státem a povstalci z PKK. (…) Rozmíchání ozbrojeného konfliktu v červenci 2015 přineslo novou vlnu těchto operací, včetně zatýkání a došlo rovněž k mnoha obviněním ze špatného zacházení ze strany bezpečnostních sil. Zpráva cituje informaci Asociace pro lidská práva, podle níž v prvních 9 měsících roku 2016 došlo celkově k 40 573 porušením lidských práv v kurdském regionu“. Citovaný rozsudek dále uvádí, že se státní orgány „dopouštějí mučení a špatného zacházení se zdrženými v rámci reakcí na domnělé a údajné hrozby bezpečnosti v jihovýchodní části země“.

Obdobné závěry, byť ve stručnější podobě, vyplývají rovněž z informací o zemi původu, které obstaral žalovaný v nyní posuzované věci (viz výše), zejména z informací OAMP MV „Turecko – Bezpečnostní a politická situace v zemi“ ze září 2018 a „Kurdové – Postavení ve společnosti, politické strany a politická reprezentace, Kurdská strana pracujících“ ze dne 9. 5. 2018, jakož i ze zprávy britského ministerstva vnitra „Turecko: Kurdové“ ze září 2018. Zpráva britského ministerstva vnitra „Turecko: Vojenská služba“ ze září 2018 potom přidává znepokojivé informace o chování tureckých ozbrojených sil v rámci jejich vojenských operací v Sýrii.

Možnost, že by byl stěžovatel donucen se v případě, že by byl v rámci své vojenské služby povolán do zmiňovaných oblastí, podílet na mezinárodních zločinech či jiném jednání, které je předmětem vylučovací klauzule dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (§ 15 odst. 1 zákona o azylu), tedy nelze na podkladě obstaraných informací o zemi původu vyloučit. Zároveň je splněna i podmínka uvedená v obou citovaných rozsudcích Soudního dvora ve věcech Shepherd a EZ, totiž, že v Turecku neexistuje všeobecně dostupná legální možnost se základní vojenské službě vyhnout, neboť náhradní civilní služba nebyla zavedena. To konstatoval již (byť pro žadatele z řad kurdských odpíračů základní vojenské služby v turecké armádě jinak nepříznivý) rozsudek britské Sněmovny lordů ve věci Sepet a Bulbul [rozsudek Sněmovny lordů (House of Lords) ze dne 20. března 2003 ve věci Sepet (FC) and Another (FC) v. Secretary of State for the Home Department, [2003] UKHL 15] a situace se od té doby dle dostupných informací o zemi původu nezměnila. To potvrzuje i výše zmiňovaný rozsudek ESLP ve věci Savda proti Turecku, ze kterého vyplynulo, že Turecko neposkytnutím alternativy k výkonu vojenské služby za okolností panujících v turecké armádě a turecké vojenské justici porušilo čl. 3, čl. 9 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 7. července 2011 ve věci Bayatyan proti Arménii, stížnost č. 23459/03). Žalovaný přitom neprokázal, že by se na stěžovatele vztahovaly či pro něj byly dostupné možnosti vykoupit se z výkonu vojenské služby nebo jiné výjimky z branné povinnosti, které turecké právní předpisy upravují. Zároveň je z výše zmiňovaných informací o zemi původu zřejmé, že turecké trestní právo odepření či vyhýbání se vojenské službě sankcionuje, otázka přiměřenosti či nepřiměřenosti těchto trestních sankcí není pro naplnění skutkové podstaty pronásledování dle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice relevantní.

Za těchto okolností se měl žalovaný rovněž zabývat otázkou, zda by v případě hrozby pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice v podobě trestního stíhání nebo trestání za odepření výkonu vojenské služby, která by zahrnovala přímou či nepřímou účast na mezinárodních zločinech či jiných jednáních spadajících pod vylučující klauzuli dle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, byla dána souvislost (kauzální nexus) ve smyslu čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice mezi tímto pronásledováním a azylově relevantními důvody pronásledování („Convention reasons“) taxativně uvedenými v čl. 2 písm. d) a v čl. 10 kvalifikační směrnice [v § 12 písm. b) zákona o azylu]. K této otázce Soudní dvůr v již citovaném rozsudku ve věci EZ konstatoval: „46 Nejprve je třeba uvést, že čl. 9 odst. 2 písm. e) této směrnice tím, že upravuje trestní stíhání nebo tresty za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 směrnice 2011/95, definuje určitá jednání považovaná za pronásledování podle jejich důvodu, a že tento důvod se liší od důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 2 písm. d) a článku 10 této směrnice, a sice rasy, náboženství, národnosti, politických názorů nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě.