7 As 281/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 281/2021- 32 - text  7 As 281/2021 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: I. P., zastoupen JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem Veleslavínova 33, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2021, č. j. 77 Ad 4/2021  40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. PKZDR/1289/21, jímž byl podle § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů zamítnut návrh žalobce na přezkoumání lékařských posudků Fakultní nemocnice Plzeň, Kliniky pracovního lékařství, ze dne 3. 3. 2021, zn. KPL/014/nzp0/21/Kul (artróza pravého loketního kloubu), a zn. KPL/015/nzp0/21/Kul (artróza levého loketního kloubu), kterými nebylo posuzované osobě (žalobci) uznáno posuzované onemocnění jako nemoc z povolání (uvedená v kapitole II položce 8. přílohy nařízení vlády č. 290/1995 Sb.) a lékařské posudky byly potvrzeny. [2] Krajský soud s poukazem na § 65, § 68 písm. e) a 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) a dále s poukazem na navazující judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek ze dne 17. 4. 2014, č. j. 4 Ads 121/2013  31) dovodil, že rozhodnutí týkající se přezkumu lékařských posudků jsou vyloučena ze soudního přezkumu, neboť i přesto, že se ve formálním smyslu o rozhodnutí jedná, v materiálním smyslu taková rozhodnutí nezasahují bezprostředně do práv a povinností fyzických či právnických osob. Správní akt, jehož přezkumu se žalobce domáhal, tak není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. a jeho soudní přezkum je podle § 68 písm. e) s. ř. s. ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen. Žaloba, kterou se žalobce domáhá přezkoumání takového úkonu, je tedy nepřípustná. Proto krajský soud žalobu dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost odmítl. Usnesení krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupné na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 s. ř. s. V prvním stížním bodě namítal nepřezkoumatelnost usnesení krajského soudu z důvodu, že krajský soud nevypořádal uplatněnou žalobní argumentaci. Ve druhém stížním bodě brojil proti závěru krajského soudu stran nemožnosti připuštění žaloby k věcnému projednání. Podle stěžovatele přístup krajského soudu porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) a celkově vede k nespravedlnosti. Žalobou napadené rozhodnutí zasahuje do práv a povinností stěžovatele, resp. má přímý dopad do života stěžovatele. Žaloba proto neměla být odmítnuta, ale měla být připuštěna k věcnému soudnímu přezkumu. Nad rámec uvedeného stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle poukazoval na vady při posuzování jeho zdravotního stavu, resp. na vady předmětného zdravotního posouzení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. III. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti obsáhle shrnul dosavadní průběh řízení a setrval na závěru o správnosti provedeného odborného zdravotního posouzení. IV. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Stěžovatel brojí proti usnesení, kterým krajský soud odmítl jeho žalobu. V takovém případě přicházejí v úvahu z povahy věci (rozhodnutí soudu nevychází z věcného přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí) pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004  98, č. 625/2005 Sb. NSS). Naopak v rámci přezkumu takového usnesení krajského soudu se kasační soud nemůže zabývat otázkou důvodnosti žaloby a zákonností žalobou napadeného aktu (a procesního postupu souvisejícího s jeho vydáním). Kasační námitky zpochybňující správnost procesního postupu žalovaného při přezkoumání napadeného lékařského posudku, případně zákonnost posudku samotného, se proto zcela míjí s předmětem nynějšího řízení, a soud se jimi pro jejich nepřípustnost nebude zabývat (srov. § 104 odst. 4 s. ř. s. a dále rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 As 23/2018  15, jakož i bod 41 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/08). [7] Nejvyšší správní soud neshledal existenci vady, pro kterou by bylo třeba usnesení krajského soudu zrušit. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003  130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003  52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004  62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008  75). Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek důvodů. Krajský soud srozumitelně a úplně odůvodnil, proč nebylo lze žalobu připustit k věcnému přezkumu. Z jím aplikované judikatury přitom vyplývá i to, že nemožnost poskytnutí soudní ochrany v řízení před správními soudy nelze považovat za odmítnutí spravedlnosti, resp. za porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Nutno dodat, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každé tvrzení žalobce a obsáhle jej vyvracet, neboť jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013  19). V této souvislosti lze připomenout i nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, v němž Ústavní soud uvedl, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“. Ostatně sám stěžovatel s argumentací krajského soudu zcela konkrétně polemizuje a vyvrací jeho závěry. Nejde tedy o situaci, kdy by nebylo z rozhodnutí seznatelné, jakými úvahami se krajský soud řídil. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozhodnutí přitom nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013  30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010  163, atd.). [8] V dalším stížním bodě stěžovatel brojil proti závěru krajského soudu stran nemožnosti připuštění žaloby k věcnému projednání. Podle stěžovatele přístup krajského soudu porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a celkově vede k nespravedlnosti. Žalobou napadené rozhodnutí zasahuje do práv a povinností stěžovatele, resp. má přímý dopad do jeho života. Žaloba proto neměla být odmítnuta, ale měla být připuštěna k věcnému soudnímu přezkumu. [9] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Obdobnými námitkami se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval a neshledal je důvodnými. Nejvyšší správní soud na podkladě stížní argumentace neshledal důvod odchýlit se od stávající konstantní judikatury a její závěry plně přejímá i pro danou věc. [10] Již v rozsudku ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 Ads 81/2005  125, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu shledal, že úkon krajského úřadu podle § 77a zákona č. 20/1966 Sb., kterým byl přezkoumán posudek lékaře zdravotní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k pr