8 As 13/2019 — Nejvyšší správní soud

8 As 13/2019- 91 - text 8 As 13/2019-96 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a Mgr. Jitky Zavřelové, v právní věci žalobce: Ing. P. V., bývalý insolvenční správce se sídlem Tř. 28. října 1476/10, České Budějovice, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 16. 8. 2018, čj. MSP-21/2018-ORA-ROZ/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2018, čj. 8 A 135/2018-150, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný zrušil žalobci rozhodnutím z 16. 8. 2018 povolení vykonávat činnost insolvenčního správce dle § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 31. 5. 2019. Důvodem mělo být závažné porušování povinností insolvenčního správce v insolvenčním řízení vedeném ve věci dlužníka DLC, s. r. o. Základem pro skutková zjištění byla kontrola provedená žalovaným na základě podnětu společnosti ARF Real Estate, s. r. o. [2] Žalobce měl závažným způsobem porušit § 140 odst. 2 a § 230 odst. 1 písm. a), b) c) a d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tím, že při výkonu činnosti insolvenčního správce v insolvenčním řízení úpadce dne 30. 8. 2017 započetl pohledávku prodávajícího TEKEN z kupní ceny závodu TEKEN oproti pohledávce úpadce (společnosti DLC, s. r. o.) za H. O., resp. spoludlužníkem TEKEN, přičemž tuto pohledávku úpadce v rozporu s § 217 odst. 1 insolvenčního zákona ani nesepsal do jeho majetkové podstaty. [3] Žalobce měl dále závažným způsobem porušit § 5 písm. a), § 36 odst. 1 a § 230 odst. 1 písm. a), b), c) a d) insolvenčního zákona tím, že dne 30. 8. 2017 do majetkové podstaty úpadce koupil závod od společnosti TEKEN a. s., a to na základě „Smlouvy o koupi závodu“ uzavřené dne 30. 8. 2017 mezi žalobcem jako insolvenčním správcem úpadce a společností TEKEN a. s., zastoupenou H. O., tudíž při správě majetkové podstaty úpadce nepostupoval s odbornou péčí a v souladu se zásadami insolvenčního řízení, čímž zároveň porušil povinnosti při správě majetkové podstaty stanovené insolvenčním zákonem. [4] Nakonec měl žalobce závažným způsobem porušit § 36 odst. 1, § 230 odst. 1 písm. a) a § 224 odst. 3 insolvenčního zákona tím, že nepostupoval s odbornou péčí při pořizování soupisu majetkové podstaty úpadce, když dne 1. 11. 2017 do majetkové podstaty úpadce sepsal nemovitosti na LV X, které mají zajišťovat pohledávku za A. C. sepsanou dne 30. 8. 2017 do majetkové podstaty úpadce. Dále nevyrozuměl příslušné katastrální pracoviště o soupisu nemovitostí na LV X, které nejsou ve vlastnictví úpadce. [5] Žalobce podal proti rozhodnutí orgánu prvního stupně rozklad, který ministr spravedlnosti zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry orgánu prvního stupně a uvedl, že předmět řízení byl v oznámení o zahájení správního řízení dostatečně vymezen. Potvrdil skutkové závěry orgánu prvního stupně a uvedl, že škodlivé dopady jednání žalobce nejsou podmínkou aplikace § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích. Dále uvedl, že zrušení povolení není správním trestem, ale ochranným opatřením, přesto byly zásady proporcionality i subsidiarity dodrženy. Ministr uzavřel, že se žalobce opakovaně dopustil protiprávního jednání, kterým porušil povinnosti stanovené insolvenčním zákonem, a to mimořádně závažným způsobem. II. [6] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který ji zamítl. Soud uvedl, že ministerstvo má oprávnění zrušit insolvenčnímu správci povolení k vykonávání činnosti. Žalovaný je dohledovým orgánem, kterým dbá, aby při výkonu funkce insolvenčního správce byly dodržovány platné právní předpisy. Jeho role se tedy liší od insolvenčního soudu, který sleduje správce v konkrétním řízení. Žalovaný má jednak oprávnění postihnout správce za správní delikt, jednak možnost mu zrušit povolení. Zrušení povolení dle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích není trestem. Předmět řízení byl při jeho zahájení dostatečně vymezen a vada výroku je pouze formální bez vlivu na zákonnost rozhodnutí jako celku. Soud se v odůvodnění rovněž podrobně věnoval jednotlivým porušením povinností ze strany insolvenčního správce a dospěl k závěru, že žalobce opakovaně a závažně porušil povinnosti stanovené insolvenčním zákonem, přičemž zákon pro naplnění skutkové podstaty nevyžaduje vznik škody. III. [7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [8] Stěžovatel uvedl, že rozsudek je nepřezkoumatelný. Konkrétně namítl, že 1) soud dostatečně nevypořádal jeho důkazní návrhy a ve věci jsou tedy opomenuté důkazy. Důkazní návrhy měly mimo jiné prokázat, že jednání stěžovatele nemělo negativní vliv na majetkovou podstatu dlužníka. Dále 2) soud provedl důkaz rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který byl vydán až po vydání správního rozhodnutí a vyznívá v jeho neprospěch. Kombinací neprovedení důkazních návrhů a provedení důkazu rozsudkem vrchního soudu byl stěžovatel znevýhodněn. Rozhodnutí městského soudu je rovněž nezákonné; zcela zásadní je, že 3) nesprávně posoudil povahu zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce dle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správců. Dle stěžovatele se jedná o opatření sankční povahy a upozorňuje na obsahovou shodu skutkové podstaty s přestupkem dle § 36b odst. 1 písm. k) zákona o insolvenčních správcích. Z nesprávného posouzení povahy řízení pak plynou další namítané vady. 4) Řízení nebylo řádně zahájeno, jeho předmět byl nedostatečně vymezen a 5) výrok správního rozhodnutý byl vadný. Stěžovatel upozornil, že městský soud si byl namítaných skutečností vědom, ale nepovažoval je za závažné vady právě s ohledem na to, že nešlo o trestní obvinění a rozhodnutí o sankci. Dále 6) se měla ve věci uplatnit zásada subsidiarity při ukládání sankcí. Stěžovatel uvedl, že 7) se správní orgán měl zabývat tím, jaké následky mělo porušení povinností insolvenčního správce, respektive vyčkat jaké důsledky budou mít. [9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [10] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a uvedl, že zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce není správním trestem. Stěžovatel dezinterpretuje judikaturu Nejvyššího správního soudu, která jeho závěry ve skutečnosti nepodporuje. Skutkový stav byl ve věci dostatečně a nad veškerou důvodnou pochybnost zjištěn; odůvodnění rozhodnutí orgánů obou stupňů jsou rozsáhlá a podrobná. Stěžovatelem navrhované „opomenuté“ důkazy nejsou pro věc relevantní. Zrušení povolení nebylo svévolné, ale odůvodněné a prošlo i testem proporcionality. [11] V doplnění vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že Krajský soud v Českých Budějovicích vydal v insolvenčním řízení dlužníka DLC, s. r. o., usnesení čj. KSCB 25 INS 2531/2012-B-198, ve kterém se vyjadřuje k pochybením stěžovatele. Dle soudu nebyl stěžovatel z funkce insolvenčního správce v probíhajícím řízení odvolán jen proto, že mu žalovaný dříve zrušil povolení k výkonu činnosti. [12] V replice stěžovatel namítl, že závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích jsou převzaty z napadeného rozsudku městského soudu a nemohou je tedy potvrdit. Dále zpochybnil, zda lze v kasačním řízení přihlížet k novotám. Pokud by tomu tak však bylo, uvedl, že 8) nový insolvenční správce sdělil 4. 6. 2019, že sepíše pohledávku dlužníka DLC, s. r. o., vůči H. O. do majetkové podstaty, a že k tomu dříve neměl dostatečnou argumentaci. Dále měl nový insolvenční správce na jednání dne 21. 10. 2019 sdělit, že očekává úspěch ve věci určení společníka společnosti DANABE, s. r. o. [13] V dalším vyjádření stěžovatel odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, čj. 104 VSPH 106/2021-66, kterým byla zamítnuta žaloba společnosti TEKEN, a. s., proti současnému insolvenčnímu správci dlužníka DLC, s. r. o. Tvrdil, že tím pádem nezpůsobil majetkové podstatě žádnou škodu a nemůže tak za ni být trestán, čímž podpořil kasační námitku 7). V. [14] Kasační stížnost není důvodná. Povaha zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce [15] Nejvyšší správní soud se běžně nejdříve zabývá nepřezkoumatelností rozsudku a až poté přistupuje k věcnému přezkoumání kasačních námitek. V projednávané věci jsou však námitky nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti úzce provázány a vycházejí z předpokladu, že se ve věci jedná o správní trestání. Proto se kasační soud nejprve zabýval koncepční otázkou 3), zda je zrušení povolení in