8 As 287/2020 — Nejvyšší správní soud

8 As 287/2020- 24 - text 8 As 287/2020 - 27 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: R. P., zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2018, čj. JMK 93914/2018, sp. zn. S-JMK 74774/2018/OD/Sz, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2020, čj. 32 A 54/2018-40, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se domáhal u Krajského soudu v Brně přezkumu rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Brna tak, že se mění výše pořádkové pokuty za bezdůvodné odepření podání vysvětlení ohledně dopravního přestupku z 3 500 Kč na 1 000 Kč. Krajský soud žalobu zamítl. [2] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel blanketní kasační stížnost. Zároveň s podáním kasační stížnosti stěžovatel zaplatil soudní poplatek za podání kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud následně usnesením z 15. 12. 2020, čj. 8 As 287/2020-14, stěžovatele vyzval k doplnění kasační stížnosti o její důvody. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno 16. 12. 2020, načež stěžovatel kasační stížnost ve stanovené lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení nedoplnil. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost podle § 37 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítl. Nerozhodl však dosud o vrácení soudního poplatku, ač podle dosavadní rozhodovací praxe se zaplacený soudní poplatek v také situaci vrací v plné výši. II. Důvod postoupení rozšířenému senátu [3] Nejvyšší správní soud vrací při odmítnutí kasační stížnosti zaplacený soudní poplatek v plné výši. Právní základ pro tuto praxi Nejvyšší správní soud dovozuje z § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o soudních poplatcích“), podle nějž soud vrátí zaplacený soudní poplatek, pokud byl „návrh na zahájení řízení před prvním jednáním“ odmítnut, přičemž podle § 10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích se v řízení, v němž lze rozhodnout bez jednání, takto postupuje do vydání rozhodnutí ve věci samé (z celé řady usnesení lze poukázat např. na usnesení z 6. 1. 2015, čj. 4 As 154/2013-51, z 27. 8. 2015, čj. 5 Afs 91/2012-58, a z 24. 9. 2020, čj. 8 As 116/2020-22). [4] Při předběžném posouzení věci dospěl osmý senát k právnímu názoru, který je odlišný od závěru již vyjádřeného v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu a domnívá se, že pro odklon od dosud zastávaného názoru existuje řada podstatných důvodů. [5] Prvním z těchto důvodů je výklad samotného § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Vrácení zaplaceného poplatku toto ustanovení spojuje s odmítnutím „návrhu na zahájení řízení“. Návrh na zahájení řízení je legislativní zkratka definovaná v § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, podle nějž jde o žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení. V dalších písmenech tohoto odstavce jsou pak vyjmenovány další druhy návrhů, které tudíž pod tuto legislativní zkratku nespadají, a to především dovolání [písm. c)] a kasační stížnost [písm. d)]. Jak upozorňuje Ústavní soud v usnesení z 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2075/15, bod 12, toto odlišení není nahodilé, zákon o soudních poplatcích rozlišuje návrh na zahájení řízení v I. stupni a následně návrhy na zahájení řízení o různých opravných prostředcích i na jiných místech zákona o soudních poplatcích, např. § 6a odst. 3, § 7 odst. 2 či § 9 odst. 1. [6] Uvedeným způsobem vykládají zákon o soudních poplatcích civilní soudy. Pro řízení o kasační stížnosti je zejména významné, že civilní soudy nevrací zaplacený soudní poplatek za podání dovolání, pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne (ať už z čistě procesních či kvazimeritorních důvodů pro nesplnění důvodů přípustnosti podle § 237 o. s. ř.). Tuto praxi aproboval Ústavní soud v usneseních z 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 2075/15, z 21. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 2188/14, a ještě explicitněji v usnesení z 21. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 506/16. Z narace těchto usnesení sice vyplývá, že Nejvyšší soud ve všech případech odmítl dovolání jako nepřípustná z procesních důvodů, nicméně Ústavní soud své závěry na tuto okolnost neváže. Naopak se plně ztotožňuje s výše uvedeným výkladem § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, a ve všech usneseních odkazuje na publikaci Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, konkrétně na její výklad § 6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích („[p]oplatek za návrh na zahájení řízení se nevybírá, jestliže soud návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítne.“). Podle tohoto komentáře by totiž bylo protismyslné motivovat účastníky k podávání subjektivně a objektivně nepřípustných návrhů na zahájení řízení o opravném prostředku, aniž by účastníci měli povinnost zaplatit soudní poplatek. K tomu 8. senát dodává, že by tak byli ostatně zvýhodněni účastníci, podávající neprojednatelné návrhy v rámci různých obstrukcí, od účastníků, podávajících „jen“ neúspěšné návrhy. Logiku nemá ani rozlišovat procesní odmítání od toho kvazimeritorního, protože při kvazimeritorním přezkumu se účastníku dostane určitého posouzení věci soudem, zatímco při procesním odmítnutí k posouzení věci vůbec nedojde. [7] Nejvyšší soud ostatně při odmítání dovolání skutečně nerozlišuje, z jakého důvodu je dovolání odmítnuto, a zaplacený poplatek se nevrací, ať už ze strany Nejvyššího soudu, či soudů I. stupně provádějících přípravné úkony u dovolání (§ 241b o. s. ř.). V případě návrhu na vrácení soudního poplatku o tomto návrhu rozhodují právě soudy I. stupně, a proti jejich rozhodnutí je přípustné odvolání (výše uvedená usnesení Ústavního soudu tedy byla vydána v řízeních o ústavních stížnostech proti usnesením vrchního soudu, resp. krajského soudu v druhém a třetím případě). [8] V rámci přípravných úkonů tedy může soud I. stupně zastavit řízení pro nedostatek zastoupení (§ 241b odst. 2 o. s. ř.) či jej odmítnout jako opožděné (§ 241b odst. 1 ve spojení s § 208 odst. 1 o. s. ř.). Pokud tak však soud I. stupně nerozhodl, učiní tak Nejvyšší soud (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 218a o. s. ř.). K uvedeným situacím se posléze přidává i možnost odmítnutí dovolání podaného zjevně neoprávněnou osobou a pro neodstranění jiných vad (§ 243f odst. 2 o. s. ř.). Byl-li v těchto případech zaplacen soudní poplatek, nevrací se. Není přitom důvodu, aby v řízení o kasační stížnosti tomu v obdobných situacích bylo jinak. Je třeba současně upozornit na skutečnost, že civilní soudy primárně vždy vyzývají dovolatele k zaplacení soudního poplatku. Podle názoru Nejvyššího soudu totiž například lze zastavit řízení o dovolání z důvodu nedostatku zastoupení až v případě, že byl zaplacen soudní poplatek za dovolání, nebo pokud je možné v řízení pokračovat bez zaplacení poplatku pro jeden z důvodů uvedených v § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích (usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSCR 6/2012, uveřejněné pod č. 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tato argumentace je totiž postavena na tom, že, poplatková povinnost zaniká jen tehdy, jeli řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích), zatímco v případě zastavení pro nedostatek zastoupení od 1. 9. 2011 nic takového neplatí, a dovolatel by byl zatížen poplatkovou povinností, přestože řízení o jeho dovolání bylo zastaveno. Lze dodat, že Nejvyšší soud v tomto usnesení z důvodu, že poplatková úprava účinná od 1. 9. 2011, kterou přinesl zákon č. 218/2011 Sb., je metodologicky srovnatelná s úpravou účinnou před 1. 1. 2001, odkazuje na stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95, uveřejněné pod č. 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se pod písm. j) konstatuje, že zastavení řízení z důvodu pro zpětvzetí návrhu na zahájení řízení přichází v úvahu jen tehdy, byl-li zaplacen soudní poplatek, nebo nelze-li řízení zastavit pro nesplnění poplatkové povinnosti proto, že soud již začal jednat ve věci samé. Tento závěr vychází z toho, že splnění poplatkové povinnosti je jednou z podmínek řízení že poplatková povinnost má přednost před zpětvzetím. V praxi to znamená, že vezme-li navrhovatel návrh na zahájení řízení zpět dříve, než byl zcela zaplacen splatný soudní poplatek, soud navrhovatele vyzve, aby poplatek zaplatil v dodatečné lhůtě, kterou mu současně stanoví (§ 9 odst. 1). Nebude-li pak poplatek zaplacen ani dodatečně ve lhůtě stanovené soudem, soud řízení zastaví pro nezaplacení soudního poplatku a dnem právní moci tohoto usnesení poplatková povinnost zanikne (§ 9 odst. 5). [9] Vedle výše citovaného Waltrova komentáře se k této problematice vyjadřuje též publikace Večeřa, J. Zákon o soudních poplatc