58 Co 321/2019 — Nejvyšší správní soud

Konf 15/2020- 22 - text Konf 15/2020 - 24 pokračování U S N E S E N Í Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Pavla Simona, JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Ing. Radovana Havelce, rozhodl o návrhu Axial Personnel Agency, s.r.o., IČ 61056014, se sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Obvodním soudem pro Prahu 7 a Městským soudem v Praze na straně jedné a Ministerstvem práce s sociálních věcí na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 102/2018, o zaplacení 390.562,- Kč s příslušenstvím: žalobkyně Axial Personnel Agency, s.r.o., IČ 61056014, se sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, a žalovaná Česká republika – Úřad práce České republiky, IČ 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, t a k t o : Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 102/2018, o zaplacení 390.562,- Kč s příslušenstvím, je správní orgán. O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným dne 3. 11. 2020 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“) se Axial Personnel Agency, s.r.o. (dále jen „žalobkyně“ či „navrhovatelka“) domáhala, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon č. 131/2002 Sb.“). Spor vznikl podle názoru navrhovatelky mezi Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen „obvodní soud“) a Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“) ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 12 C 102/2018. [2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a ze spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Komp 1/2020 vyplynulo následující. [3] Navrhovatelka podala dne 25. 9. 2018 u obvodního soudu žalobu proti České republice – Úřadu práce České republiky (dále jen „žalovaná“), ve které se domáhala svého nároku na zaplacení 390.562,- Kč s příslušenstvím plynoucího z Dohod o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku, které byly uzavřeny mezi navrhovatelkou a žalovanou v souladu s § 119 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 435/2004 Sb.“), a na základě kterých navrhovatelka přijímala na vyhrazená pracovní místa a následně dočasně přidělovala zaměstnance k uživatelům prostřednictvím veřejných zakázek pod označením „Praxe absolventů“. Za dočasné přidělení zaměstnanců měla navrhovatelka nárok na příspěvek ve výši odpovídající vynaloženým mzdovým prostředkům, které byla navrhovatelka povinna včas žalované doložit. [4] Za měsíc leden 2018 takto navrhovatelka vynaložila mzdové prostředky ve výši 390.562, Kč, žalovaná ji však příspěvek odmítla poskytnout z důvodu, že vyúčtování mzdových nákladů bylo doloženo po sjednané lhůtě (v březnu 2018 namísto února 2018), s čímž navrhovatelka nesouhlasila, a proto podala u obvodního soudu předmětnou žalobu. [5] O podané žalobě obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2019, čj. 12 C 102/201834, tak, že řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a po právní moci tohoto usnesení postoupil věc k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze-správnímu úseku, neboť „se jedná o věc, která má být řešena podle § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní“ (výrok III.). Zároveň rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobkyni vrácen soudní poplatek (výrok IV.). Své rozhodnutí založil obvodní soud na aplikaci § 104b odst. 1 o.s.ř. a v odůvodnění uzavřel, že soud rozhodující spory v občanském soudním řízení nemá k rozhodnutí ve věci dostatek pravomoci. [6] Navrhovatelka s uvedeným závěrem obvodního soudu nesouhlasila a podala proti usnesení obvodního soudu odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2019, čj. 58 Co 321/2019-41, usnesení obvodního soudu ve výrocích I. a III. změnil tak, že řízení se zastavuje a po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje Ministerstvu práce a sociálních věcí České republiky; ve výroku II. usnesení obvodního soudu změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč a ve výroku IV. usnesení soudu I. stupně potvrdil (výrok I.). Rozhodl dále, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že v posuzovaném případě žalobkyně opírá svůj nárok vůči žalované o dohody, které s ní měla uzavřít podle § 119 zákona č. 435/2004 Sb. o poskytnutí příspěvku na vyhrazení společensky účelného pracovního místa, přičemž tento příspěvek je jedním z nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti podle citovaného zákona, který je nenárokové povahy a je třeba o něj požádat (srov. § 113 a § 118 zákona č. 435/2004 Sb.). V případě vyhovění žádosti pak žalovaná s žadatelem uzavírá (namísto kladného rozhodnutí) dohodu. Tato dohoda, uzavřená podle § 119 zákona č. 435/2004 Sb., je podle městského soudu svou povahou veřejnoprávní smlouvou, tedy dvoustranným právním jednáním, které ve smyslu § 159 odst. 1 správního řádu (dále jen „spr. ř.“) zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva (aktivní politika zaměstnanosti je financována z prostředků státního rozpočtu). Zároveň se jedná o dohodu subordinačního typu a podle § 169 odst. 1 písm. d) spr. ř., je k rozhodnutí sporu z takové smlouvy povolán správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní smlouvy. Teprve rozhodnutí tohoto nadřízeného správního orgánu je za splnění dalších zákonem stanovených podmínek rozhodnutím přezkoumatelným podle § 65 s. ř. s. ve správním soudnictví. Městský soud uzavřel, že soudy v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí rozhodovat o sporech vyplývajících z veřejnoprávních smluv, a proto věc postoupil příslušnému orgánu, jímž je v posuzované věci Ministerstvo práce a sociálních věcí (srov. § 2 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. ve spojení s§ 1 odst. 3 zákona č. 73/2011 Sb. o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). [7] Ministerstvo po postoupení věci ve svém vyjádření ze dne 7. 2. 2020 uvedlo, že v posuzované věci zastává právní názor, že dohody uzavírané v rámci aktivní politiky nezaměstnanosti nejsou veřejnoprávními smlouvami ve smyslu § 159 spr. ř., a proto nemůže rozhodovat o sporu z dohod o vyhrazení společensky účelného pracovního místa a poskytnutí příspěvku, neboť se o veřejnoprávní smlouvu nejedná. Podle názoru ministerstva jde o dohodu, na základě které krajská pobočka žalované přímo zabezpečuje uplatnění konkrétního nástroje aktivní politiky zaměstnanosti v rámci své působnosti stanovené zákonem č. 435/2004 Sb., a nikoli o přenos zabezpečování uplatnění tohoto nástroje na jiný subjekt, tedy zaměstnavatele. Příspěvky upravené zákonem č. 435/2004 Sb. jsou podle názoru ministerstva příspěvky zvláštní povahy poskytované výlučně v režimu citovaného zákona, a pokud jsou poskytovány na základě dohod, jedná se o dohody specifické. Závěrem svého vyjádření ministerstvo uvedlo, že se ztotožňuje s názorem žalované, že došlo v případě žalobkyně k porušení dohod o vyhrazení společensky účelných pracovních míst, neboť výkazy o vyúčtování mzdových nákladů za leden 2018 měly být žalované doloženy nejpozději do 28. 2. 2018, a z tohoto důvodu nebylo možné, aby byly příspěvky žalobkyni poskytnuty. [8] K návrhu navrhovatelky na opatření proti nečinnosti podle § 80 spr. ř. zopakovalo ministerstvo ve svém vyjádření ze dne 30. 6. 2020 své předchozí závěry, tedy že dohody uzavírané v rámci aktivní politiky nezaměstnanosti nejsou veřejnoprávními smlouvami ve smyslu § 159 spr. ř. a že se ztotožňuje s názorem žalované, že došlo v případě žalobkyně k porušení dohod o vyhrazení společensky účelných pracovních míst. [9] Navrhovatelka s postupem ministerstva nesouhlasila a podala k Nejvyššímu správnímu soudu v souladu s § 133 odst. 4 spr. ř. a § 98 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kompetenční žalobu proti nečinnému orgánu (tj. ministerstvu). Nejvyšší správní soud tuto žalobu usnesením ze dne 29. 10. 2020, čj. Komp 1/2020-32, odmítl. V odůvodnění uvedl, že se v posuzované věci nejedná o žádný spor mezi správním úřadem s orgánem samosprávy, ani mezi orgány samosprávy navzájem, a ani mezi ústředními správními úřady navzájem, a proto zde neexistuje žádný kompetenční spor ve smyslu § 97 s. ř. s., a uzavřel, že může jít za splnění dalších procesních podmínek o kompetenční spor ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb. [10] Navrhovatelka tak ve svém návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu usuzuje na vznik negativního kompetenčního sporu, když její nárok odmítá projednat jak Obvodní soud pro Prahu 7, resp. Městský soud v Praze,