1 Ads 220/2020 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 220/2020- 26 - text  1 Ads 220/2020 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: HIGHFIVE, s. r. o., se sídlem Lanžhotská 3448/2, Břeclav, zastoupena Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kotlářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2018, č. j. 8549/1.30/173, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2020, č. j. 31 Ad 4/2018  63, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) uznal rozhodnutím ze dne 27. 9. 2017, č. j. 19772/9.30/178, žalobkyni (agenturu práce) vinnou ze spáchání pěti protiprávních jednání. Konkrétně žalobkyně spáchala přestupek podle § 140 odst. 2 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, tím, že dne 24. 1. 2017 neměla v místě pracoviště společnosti LINDEN kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu u čtyř zaměstnanců, kteří toho dne vykonávali na pracovišti pro žalobkyni závislou práci; přestupku podle § 140 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti tím, že zprostředkovala zaměstnání dočasným přidělením k výkonu práce u společnosti LINDEN 75 zaměstnancům na základě dohod o provedení práce; správního deliktu podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, tím, že porušila povinnost při vzniku pracovního poměru, neboť v pracovní smlouvě zaměstnankyně paní Z. M. sjednala konkurenční doložku, aniž by obsahovala závazek žalobkyně, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání za každý měsíc plnění závazku, a rovněž porušila povinnost při vzniku dohod o provedení práce, neboť v dohodách o provedení práce 75 zaměstnanců sjednala ujednání ukládající peněžní postih za porušení povinnosti vyplývající ze základního pracovněprávního vztahu; správního deliktu podle § 25 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce tím, že nezajistila, aby deset jejích zaměstnanců v kalendářním roce 2016 nepřekročilo 300 hodin práce, tedy zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, stanovený rozsah práce konané na základě dohod o provedení práce; a konečně správního deliktu podle § 33a odst. 1 zákona o inspekci práce tím, že zprostředkovávala zaměstnání dočasným přidělením k výkonu práce u společnosti LINDEN 75 zaměstnancům bez písemných pokynů. Správní orgán I. stupně žalobkyni uložil pokutu podle § 140 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti ve výši 1.240.000 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně a toto rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Brně zamítl. Zabýval se nejprve otázkou, zda žalobkyně spáchala správní delikt spočívající ve sjednání peněžního postihu za porušení povinnosti zaměstnance v dohodách o provedení práce. Žalobkyně totiž namítala, že se nejednalo o porušení § 346b odst. 1 zákoníku práce, neboť toto ustanovení bylo sice obsaženo v dohodě o provedení práce, avšak nebylo uplatňováno ani požadováno. Dané ustanovení zakazuje zaměstnavateli ukládat či požadovat finanční postihy za porušení povinnosti zaměstnanců vyplývajících z jejich pracovněprávního vztahu, s výjimkou náhrady škody vzniklé zaměstnavateli. Tvrzení žalobkyně, že ujednání o finančním postihu po svých zaměstnancích neuplatňovala, je nepravdivé. Dohody o provedení práce, které žalobkyně uzavírala se svými zaměstnanci, obsahovaly v části „Odpovědnost za způsobenou škodu“ následující ujednání: „V případě potvrzení účasti na brigádě je pracovník povinen na danou zakázku nastoupit. Pokud ze závažných důvodů nenastoupí, je povinnost omluvit se alespoň 12 hodin dopředu, jinak bude strhnuta částka 500 Kč z výplaty za způsobené náklady.“ U zaměstnankyně V. F. přitom skutečně uplatnil finanční postih ve výši 500 Kč, což potvrzuje příslušný výplatní lístek. Současně již skutečnost, že se takové ujednání v dohodě o provedení práce objevilo, je porušením zákona. Výjimka pro případ náhrady škody, za kterou zaměstnanec svému zaměstnavateli bude odpovídat, nedopadá na případy formulované v dohodách o provedení práce. Naopak, jde o zřetelné uplatňování postihu za porušení povinnosti vyplývající zaměstnanci ze základního pracovněprávního vztahu. [4] Žalobkyně dále namítala, že uložená pokuta je nepřiměřená, a proto krajský soud přezkoumal správní uvážení správních orgánů stran výše uložené sankce. Dle krajského soudu správní orgány postupovaly při ukládání sankce v souladu se zásadou absorpce. Za nejpřísněji postižitelné považovaly deliktní jednání dle § 140 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, za které je možné dle § 140 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti uložit pokutu ve výši až 2.000.000 Kč. Zbylé přestupky posoudily jako přitěžující okolnosti. Tvrzení žalobkyně, že správní orgány jí uložily pokutu za každý jednotlivý přestupek, není pravdivé. Krajský soud neshledal uloženou výši pokuty jako zcela nepřiměřenou, přestože představuje 3/5 zákonné sazby. Čtyři z pěti spáchaných deliktních jednání mají totiž horní hranici sazby ve výši 2.000.000 Kč. Správní orgány se při jejím určení držely zákonného rozpětí možné pokuty, ze které nevybočily, přičemž ve stanovené pokutě bylo potřeba zohlednit ostatní spáchaná deliktní jednání posuzovaná jako přitěžující okolnosti. Správní orgány postupovaly v souladu se zásadou individualizace sankce, neboť zhodnotily a započetly jak polehčující, tak přitěžující okolnosti, veškeré okolnosti i dopad jednání žalobkyně. Krajský soud shledal, že správní orgány při ukládání pokuty nepřekročily meze správního uvážení. [5] Soud nepovažoval uloženou pokutu ani za likvidační. Ztotožnil se tedy s hodnocením správního orgánu I. stupně i žalované a jejich závěr označil za souladný s judikaturou. Správní orgán I. stupně vyzval za účelem posouzení možného likvidačního dopadu pokuty žalobkyni k předložení jejích osobních a majetkových poměrů, avšak žalobkyně je nedoložila. Vycházel proto ze skutečností mu známých z úřední a kontrolní činnosti, konkrétně z obchodního rejstříku a sbírky listin, živnostenského rejstříku a registru ekonomických subjektů. Poslední účetní závěrka obsažená ve sbírce listin za rok 2013 dle správního orgánu neměla vypovídající hodnotu o aktuálních majetkových poměrech žalobkyně. Vyšel proto rovněž z počtu zaměstnanců (až 35 v pracovním poměru a až 300 zaměstnaných na základě dohod o provedení práce) a dospěl k závěru, že žalobkyně disponuje značnými finančními prostředky pro poskytování mezd a odměn z dohod. To dle něj odpovídalo i doloženým fakturám, u nichž součet fakturovaných částek přesáhl hodnotu 2.500.000 Kč. Úhrada pokuty, případně její rozdělení do splátek, proto nebude po dlouhou dobu jediným „smyslem“ podnikání žalobkyně. [6] Stejně tak se krajský soud ztotožnil s názorem správních orgánů, že nebylo na místě přihlédnout k uznání a nápravě zjištěných pochybení a spolupráci se správními orgány ze strany žalobkyně. Je její povinností, aby příslušné pracovněprávní předpisy dodržovala, a v případě jejich porušení sjednala nápravu. Správní orgány jako polehčující okolnost shledaly skutečnost, že se jednalo o první pochybení žalobkyně na úseku dodržování pracovněprávních předpisů. Správní orgány rovněž při ukládání pokuty přihlédly k represivní i preventivní funkci pokuty. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a navrhla, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatelka své pochybení uznala. Pouze ve vztahu ke správnímu deliktu spočívajícímu v tom, že v dohodách o provedení práce byl sjednán peněžní postih za porušení povinnosti v případě, že pracovník bez závažných důvodů bez omluvy nenastoupí k výkonu práce, tvrdila, že k němu nedošlo. Pokud přece jen ano, bylo rovněž třeba přihlédnout k nápravě při ukládání sankce. [9] Stěžovatelka brojila především proti výši uložené pokuty, kterou označuje za nepřiměřenou. Při jejím vyměření správní orgány ani krajský soud nezohlednily, že deliktní jednání ze strany stěžovatelky nebylo úmyslné, nýbrž nedbalostní, že stěžovatelka celou dobu se správním orgánem I. stupně spolupracovala a že bezprostředně po kontrole správního orgánu došlo k nápravě. K žádným dalším problémům nedošlo po celou dobu probíhajícího řízení, tedy po několik let. Stěžovatelka již v průběhu řízení uváděla, že zajistila nový informačn