2 As 51/2021 — Nejvyšší správní soud

2 As 51/2021- 39 - text  2 As 51/2021 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudkyně JUDr. Miluše Doškové a soudce JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: J. N., zastoupený JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Stará cesta 205, Jindřichův Hradec, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2020, č. j. 096011/2019/KUSK/OLPPŘ/ZA, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 50 A 5/2020-55, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021, č. j. 50 A 5/2020-55, se zrušuje. II. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 4. 3. 2020, č. j. 096011/2019/KUSK/OLPPŘ/ZA, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasačních stížnostech 33 570 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Macha, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kolín, Odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 5. 2019, č. j. MUKOLIN/OD 51268/19-holy, sp. zn. OD 02281/19 5626/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), [2] Správním orgánem I. stupně byl žalobce uznán vinným tím, že dne 4. 3. 2019 v 13:15 hodin na dálnici D1 v 55 km jako řidič jízdní soupravy složené z nákladního vozidla tovární značky Scania, registrační značky X, a návěsu tovární značky Schmitz, registrační značky X, jedoucího ve směru na Prahu, předjížděl kolonu vozidel, aniž by k jejímu předjetí měl dostatečnou rychlost, v důsledku čehož omezil v jízdě ostatní vozidla jedoucí za ním. Tímto jednáním žalobce porušil § 36 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž z nedbalosti naplnil skutkovou podstatu přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o silničním provozu. [3] Za tento přestupek byl žalobci podle § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) zákona o silničním provozu a v souladu s § 35 písm. b), c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, v rozhodném znění (dále jen „zákona o přestupcích“), § 46 a § 47 zákona o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uloženy pokuta ve výši 6500 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 měsíců, s účinností nabytí právní moci prvostupňového rozhodnutí. [4] Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem č. j. 50 A 5/2020-55 (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného zamítl. [5] Krajský soud uvedl, že z dikce § 36 odst. 4 zákona o silničním provozu jednoznačně plyne, že k porušení povinnosti dané tímto ustanovením dojde v případě, pokud rychlost nákladního automobilem s hmotností nad 3500 kg (anebo jízdní soupravy v délce přes 7 metrů, dále jen „nadlimitní vozidlo“) vynaložená na předjetí jiného vozidla není dostatečná natolik (je natolik nedostatečná), že v jejím důsledku dojde k omezení ostatních vozidel v jízdě. Jinak řečeno, dotčené ustanovení ukládá, že rychlost nákladního vozidla stanovených rozměrů musí být taková, aby nezpůsobila omezení jízdy ostatních vozidel. Není tedy podstatné, jaká je konkrétní hodnota rychlosti („počet km.h-1“) v průběhu předjíždění, nýbrž toliko zjištění, že rychlost vyvinutá za účelem předjetí nebyla taková, aby ostatní vozidla nemusela kvůli předjíždění zpomalovat, resp. jinak omezovat svou jízdu. Přesně k tomu však došlo podle krajského soudu v posuzované věci, neboť z obsahu videozáznamu policejní hlídky bylo zcela zřejmé, že vozidlo jedoucí v pořadí jako druhé za vozidlem žalobce opakovaně brzdí, přičemž i na rychloměru policejního vozidla pořizujícího videozáznam lze u ukazatele rychlosti pozorovat pokles. Krajský soud tak neměl pochyb o tom, že minimálně v uvedeném čase vozidlo žalobce skutečně zpomalovalo ostatní vozidla v levém pruhu a omezovala je tak na rychlosti. [6] Krajský soud nepřisvědčil žalobci, že by uvedený výklad § 36 odst. 4 zákona o silničním provozu měl za následek plošný zákaz předjíždění nadlimitními vozidly na dálnicích. Řidičům těchto vozidel není zakázáno na dálnicích předjíždět, pouze je u nich možnost předjíždění omezena požadavkem na vyvinutí dostatečné rychlosti, která neomezí ostatní vozidla. Krajský soud připustil, že vzhledem k maximální povolené rychlosti nadlimitních vozidel, jež činí 80 km.h1 (§ 18 odst. 3 věty druhé zákona o silničním provozu), je v případě nákladních vozidel s uvedenou hmotností možnost předjíždění skutečně velmi limitována, což má ovšem logiku, neboť tato vozidla jsou vzhledem ke svým rozměrům při pohybu na pozemních komunikacích nebezpečnější než vozidla jiná. Ani při tomto omezení však není zcela vyloučeno, aby nadlimitní vozidla na dálnicích uskutečnila manévr předjetí například v situacích, pokud by se snažila předjet vozidlo pohybující se velmi nízkou rychlostí a současně by takovému manévru nebránila situace ve vedlejším pruhu (a zároveň by se nejednalo o dálniční úsek osazený značkami zákaz předjíždění nadlimitními vozidly). [7] Jelikož konkrétní hodnota rychlosti není nutnou podmínkou při posuzování dodržení povinnosti § 36 odst. 4 zákona o silničním provozu, neshledal krajský soud důvodnou ani námitku žalobce, že v průběhu dokazování před správním orgánem I. stupně nebyly na videozáznamu v důsledku použití zastaralého přehrávače vidět údaje o rychlosti a poloze policejního vozidla. Pro skutkovou stránku věci je podstatný průběh událostí, které zachytila autokamera policejního vozidla v prostoru před ním, přičemž prostým pozorováním tohoto videozáznamu lze dospět k závěru o spáchání předmětného přestupku žalobcem. [8] Lichou shledal krajský soud rovněž žalobní námitku, že by zpomalení vozidel jedoucích v levém jízdním pruhu mohlo být způsobeno rychlostí tmavého osobního vozidla, které dle videozáznamu jelo hned za žalobcem. Soud měl za to, že mělo-li zmiňované osobní vozidlo před sebou vozidlo žalobce, pak těžko mohlo v prostoru levého pruhu vyvinout rychlost vyšší, neboť mu v průjezdu bránil právě objekt tvořený žalobcovou nákladní soupravou. [9] Námitku neadekvátnosti uloženého trestu shledal krajský soud nepřípustnou pro opožděnost. Pro nadbytečnost pak soud ani nedoplnil dokazování. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., požaduje jej zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení krajskému soudu. [11] Stěžovatel v kasační stížnosti rozporuje právní výklad § 36 odst. 4 zákona o silničním provozu krajským soudem, a polemizuje s tím, zda lze po řidiči nadlimitního vozidla lze spravedlivě požadovat, aby odhadoval rychlost vozidel jedoucí za ním ve vzdálenosti stovek metrů, aby se mohl rozhodnout vozidlo či jízdní soupravu jedoucí před ním předjet. Zákonodárce však v předmětném ustanovení nevyžaduje pouhé omezení ostatních vozidel, nýbrž pouze takové omezení, které je způsobeno výrazně nižší rychlostí jízdy. Jinými slovy, pokud předjíždějící jízdní souprava daných parametrů nejede výrazně nižší rychlostí jízdy, pak může vozidla jedoucí za ní omezit, tj. ve smyslu § 2 písm. m) zákona o silničním provozu jim může překážet. Krajský soud v Praze si tedy výklad daného ustanovení výrazně zjednodušil, když pojem výrazně nižší rychlost jízdy zcela opominul. [12] Zákonodárce podle stěžovatele musel počítat s tím, že právní úprava zamezuje řidiči nadlimitního vozidla vyvinout vyšší rychlost jízdy než 80 km.h-1. Stěžovatel je tak přesvědčen, že zákonodárce pojem výrazně nižší rychlost jízdy vztahoval k horní hranici nejvyšší povolené rychlosti jízdy pro nadlimitní vozidla, neboť pokud by se vztahovala k nejvyšší povolené rychlosti jízdy 130 km.h-1, fakticky by žádné nadlimitní vozidlo nemohlo předjíždět, protože rozdíl rychlostí by byl vždy minimálně 50 km.h-1, což je 13,88 m.s-1. Při cca minutové délce předjíždění jiné jízdní soupravy by řidič předjíždějícího vozidla musel odhadovat rychlost vozidel jedoucích za ním ve vzdálenosti 833m, což je naprosto vyloučené. [13] Stěžovatel dále protestuje proti výkladu vzniklé situace krajským soudem tak, jak to učinil v bodu 21. napadeného rozsudku. Stěžovatel již před policisty uvedl, že za sebou neviděl jet rychlejší vozidla, neboť vozidlo jedoucí jako první za ním jelo podobnou rychlostí jízdy, tj. kolem 80 km.h-1. Jakkoliv se to krajskému soudu nepozdávalo, na videozáznamu není vidět