3 Ads 94/2020 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 94/2020- 37 - text 3 Ads 94/2020 - 42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. Ing. L. V., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2019, č. j. MPSV2019/165029913, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2020, č. j. 53 Ad 14/2019  55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti částku 26 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Úřad práce České republiky  Krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 28. 5. 2019, č. j. 36761/2019/CBU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), nepřiznal žalobci příspěvek na živobytí, o který si dne 24. 2. 2015 ve smyslu § 21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), požádal. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce se následně proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), ve které mimo jiné namítal, že řízení vedené u správních orgánů trpělo závažnými vadami, neboť mu nebyl podle § 32 odst. 2 písm. g), resp. písm. b) správního řádu ustanoven opatrovník. [3] Po posouzení žaloby krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu nemohla rozhodnutí správních orgánů obstát s ohledem na podstatnou vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť se správní orgány neřídily závazným právním názorem vyplývajícím z předchozího zrušovacího rozsudku krajského soudu ze dne 11. 4. 2018, č. j. 53 Ad 18/2018  110. Tímto rozsudkem krajský soud správní orgány zavázal, aby řádně zjistily zdravotní stav žalobce, tedy zda trvá jeho přechodná dušení porucha a zda je takové intenzity, aby žalobci bránila řádně uplatňovat svá práva v průběhu probíhajícího správního řízení. Podle krajského soudu správní orgány nevyvinuly potřebnou snahu k získání odborného lékařského posudku ve smyslu § 32 odst. 2 písm. g) správního řádu. [4] Krajský soud konstatoval, že správní orgán I. stupně vycházel pouze z podkladů, které si obstaral od Úřadu práce České republiky – Krajské pobočky v Jihlavě (dále jen „Krajská pobočka v Jihlavě“), aniž by sám učinil potřebné kroky ke zjištění zdravotního stavu žalobce. Byl rovněž toho názoru, že výzva adresovaná žalobci k doložení odborného lékařského posudku nemůže obstát, neboť povinnost obstarávat si podklady pro své rozhodnutí má primárně správní orgán. Podle krajského soudu nelze požadovat po žalobci, který tvrdí, že není schopen sám v dostatečné kvalitě jednat v řízení před správními orgány, a o jehož schopnosti takto jednat panují pochybnosti, aby si sám obstaral požadované podklady pro posouzení potřeby ustanovit opatrovníka. Dále uvedl, že žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nevzal v potaz námitku žalobce o záměně jeho ošetřujícího lékaře, čímž své rozhodnutí zatížil vadou, která má vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovanému v návaznosti na toto pochybení vytkl, že se nepokusil od aktuálního ošetřujícího lékaře získat předmětný lékařský posudek. Soud se neztotožnil ani s argumentací žalovaného, v níž upozornil na tvrzení žalobce, že ustanovení opatrovníka, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, již není nutné. Podle krajského soudu totiž z jiných jeho podání vyplývá opak, což jej utvrdilo v závěru, že provedení odborného lékařského vyšetření pro posouzení, zda žalobci ustanovit opatrovníka, bylo zcela na místě. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [6] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se v něm krajský soud nezabýval jeho argumentací, proč nelze předchozímu požadavku krajského soudu vyhovět, zejména z důvodu nesoučinnosti žalobce a s ohledem na skutečnost, že žalobce samostatně vystupuje v jiných správních a soudních řízeních. [7] Co se týče samotné věcné argumentace, stěžovatel má za to, že správní orgán I. stupně v souladu se závazným právním názorem krajského soudu vyčerpal veškeré možnosti zjištění aktuálního zdravotního stavu žalobce. Vzhledem k jeho nesoučinnosti nebylo objektivně možné lékařskou zprávu získat. MUDr. J. M. (předchozí ošetřující lékař žalobce) nebyl schopen posoudit duševní stav žalobce. Psychiatr MUDr. M. P. nedostal od žalobce svolení sdělovat údaje o jeho zdravotním stavu. Žalobce žádný odborný lékařský posudek nedoložil ani na výzvu správního orgánu I. stupně. Lékařský posudek se nepodařilo zajistit ani za pomocí soudního znalce z oboru psychiatrie, neboť se žalobce odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Stěžovatel upozornil, že žalobce nelze bez jeho souhlasu podle § 28 a § 38 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), vyšetřit. [8] K podkladům obstaraným od jiné pobočky Úřadu práce České republiky stěžovatel uvedl, že Úřad práce České republiky je jediným subjektem, který tvoří jednotlivé krajské pobočky. Správní orgán I. stupně přitom postupoval v souladu se zásadou hospodárnosti stanovenou v § 6 odst. 2 správního řádu a nezatěžoval další osoby (lékaře) již jednou položenými otázkami. Opačný postup by byl v rozporu s touto zásadou. Dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správní orgány nemohly žalobce vyzvat k poskytnutí lékařského posudku, neboť s ohledem na § 50 odst. 2 správního řádu si správní orgány měly obstarat podklady primárně samy. Stěžovatel má za to, že učinil veškeré možné kroky ke zjištění zdravotního stavu žalobce, přičemž kvůli jeho nesoučinnosti s lékaři byl vyzván k případnému prokázání jeho zdravotního stavu. Takovýto postup není v rozporu s § 50 odst. 2 správního řádu. [9] K záměně aktuálního ošetřujícího lékaře žalobce stěžovatel uvedl, že na nesprávného lékaře byl odkázán jeho předchozím ošetřujícím lékařem. Postup krajského soudu taktéž považuje za vnitřně rozporný a krajně nehospodárný, neboť přestože žalobce doložil během soudního řízení stanovisko svého lékaře, krajský soud po správních orgánech požaduje, aby si samy obstaraly další lékařské stanovisko. Upozorňuje rovněž na závazný právní názor vyslovený krajským soudem v rozsudku ze dne 17. 1. 2017, č. j. 2 Ad 13/2016  113, podle kterého si správní orgány měly vyžádat aktuální odbornou zprávu odborného psychiatra. [10] Stěžovatel dále rozporuje názor krajského soudu, podle kterého neměly správní orgány brát v potaz vyjádření žalobce, že ustanovení opatrovníka již není potřeba. Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgány právě naopak měly k takovému prohlášení přihlédnout a vyhodnotit jej spolu s ostatními podklady. Ze spisového materiálu mimo jiné vyplývalo, že žalobce vystupoval jako zmocněný zástupce paní R. K., a to jak ve správním řízení, tak i v navazujícím řízení před soudem. Ze zjištěných skutečností vyplývalo, že žalobce je schopen hájit svá práva i práva druhých osob. [11] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu a správních soudů týkající se problematiky ustanovení opatrovníka. Z citovaných rozsudků je podle něj zřejmé, že zde není důvod, aby mu nebyl opatrovník ustanoven. Správní orgány nevyčerpaly všechny dostupné prostředky pro zjištění skutkového stavu, neboť si měly v souladu s § 50 odst. 2 správního řádu vyžádat lékařský posudek od jeho aktuálního ošetřujícího lékaře, MUDr. D. K. Výzvu k doložení posudku považoval za bezpředmětnou a v rozporu se zákonem. Výzvy směřované k lékařům považuje za neúčinné a navíc se o nich nikdy ani nedozvěděl, neboť jej oslovení lékaři nekontaktovali. Nelze proto vinit žalobce, že neposkytl lékařům potřebnou součinnost a to navíc za situace, kdy tito lékaři podle něj nebyli kompetentní lékařský posudek vypracovat. Ohledně vyžádání si lékařského posudku od jiného správního orgánu má žalobce za to, že to je v této věci nepřípustné, neboť se uplatní zákonná výjimka. K žádnému porušení zásady hospodárnosti tak nedošlo. [12] K otázce součinnosti žalobce uvedl, že jeho povinnost k doložení lékařského posudku není v zákoně stanovena. Taktéž není jeho vinou, že jeho předchozí ošetřující lékař nesprávně uvedl jeho aktuálního ošetřujícího lékaře. Odkaz stěžovatele na stěžovatelem citovaný rozsudek č. j