4 As 192/2019 — Nejvyšší správní soud

4 As 192/2019- 66 - text 4 As 192/2019 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: JUDr. J. V., Ph.D., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2016, č. j. MV11166348/VS2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019, č. j. 10 A 70/2016  171, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Úřad městské části Praha 6, odbor vnitřních věcí, oddělení přestupků a vnitřní správy rozhodnutím ze dne 12. 3. 2015 č. j. MCP6 022108/2015 (dále jen „rozhodnutí o přestupku“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a z přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) téhož zákona, za což mu uložil pokutu ve výši 2.000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní (dále jen „magistrát“), rozhodnutím ze dne 14. 5. 2015, č. j. SMHMP 724310/2015 (dále jen „rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015“), zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí o přestupku a toto rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce u magistrátu uplatnil podle § 24 odst. 2 správního řádu návrh na určení neplatnosti doručení rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015, návrh na určení okamžiku doručení tohoto rozhodnutí dne 1. 6. 2015 a požádal o přiznání odkladného účinku těmto návrhům. Magistrát sdělením ze dne 13. 7. 2015, č. j. SMHMP 724310/2015 (dále jen „sdělení ze dne 13. 7. 2015“, nebo též „usnesení magistrátu“), neformálně na uvedené návrhy žalobce reagoval tak, že se žalobce nemůže domáhat postupu stanoveného v § 24 odst. 2 správního řádu (jelikož namítá, že mu rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015 bylo doručeno až dne 1. 6. 2015 při nahlížení do správního spisu a do té doby mu o jeho doručování nebylo nic známo; postup podle § 24 odst. 2 správního řádu se vztahuje k uložené písemnosti, o jejíž existenci účastník má povědomost), a není tedy možné určit ani nový okamžik doručení rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015 či přiznat těmto návrhům odkladný účinek. [3] Sdělení ze dne 13. 7. 2015 žalobce napadl odvoláním, o němž rozhodl žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“). Dospěl k závěru, že sdělení ze dne 13. 7. 2015 je z materiálního hlediska rozhodnutím, i když nemá předepsané formální a obsahové náležitosti, odvolání však zamítl a uvedené sdělení ze dne 13. 7. 2015 (dále též „rozhodnutí magistrátu“) potvrdil. II. [4] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji odmítl usnesením ze dne 6. 5. 2019, č. j. 10 A 70/2016  171 (dále jen „napadené usnesení“). [5] Městský soud se zabýval splněním podmínek řízení, mezi nimi též otázkou, zda napadené rozhodnutí žalovaného nepodléhá kompetenční výluce ze soudního přezkumu. Městský soud nejprve zvažoval, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o rozhodnutí předběžné povahy [§ 70 písm. b) s. ř. s.]. Dospěl však k závěru, že nejsou splněny věcné a časové předpoklady, jež vymezila pro tento typ rozhodnutí judikatura Nejvyššího správního soudu (konečné rozhodnutí v sobě musí věcně zahrnovat vztahy upravené rozhodnutím předběžné povahy; k vydání takového rozhodnutí dochází před vydáním rozhodnutí ve věci samé). Napadené rozhodnutí bylo vydáno až po vydání rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015, a tudíž do něj nemohlo být promítnuto. [6] Městský soud se dále zabýval také tím, zda napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu proto, že jde o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení [§ 70 písm. c) s. ř. s.]. Přitom dovodil, že toto rozhodnutí nepřesahuje rámec řízení vedeného před správním orgánem, nedotklo se přímo práv stěžovatele a zasáhlo pouze do jeho procesních práv v daném řízení. Napadené rozhodnutí má podle městského soudu povahu odlišnou od rozhodnutí ve věci samé, i když s ním tvoří pevnou součást. Jedná se tedy o rozhodnutí upravující vedení řízení před správním orgánem. Tyto úvahy městský soud opřel mimo jiné o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. 3 Ans 13/2010  109, týkající se přezkumu usnesení o prohlášení doručení rozhodnutí za neúčinné podle § 50d odst. 1 o. s. ř. a uzavřel, že napadené rozhodnutí podléhá kompetenční výluce ze soudního přezkumu ve smyslu § 70 písm. c) s. ř. s. Žalobu proto odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) téhož zákona. III. [7] Proti napadenému usnesení se žalobce (dále jen „stěžovatel“) brání kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [8] V kasační stížnosti stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, podle nějž je napadené rozhodnutí vyloučeno z přezkumu podle § 70 písm. c) s. ř. s. Má za to, že napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející usnesení magistrátu (sdělení ze dne 13. 7. 2015) není ani rozhodnutím předběžným ani rozhodnutím o vedení řízení, pro které je stanovena výluka ze soudního přezkumu. Předběžná rozhodnutí jsou totiž vydávána již v průběhu řízení, nikoliv po jeho skončení, k čemuž došlo v tomto případě. Rozhodnutí o vedení řízení pak nemají vliv na rozhodnutí ve věci samé, nemohou přivodit účastníkům vážnější újmu a týkají se otázek, které je třeba v zájmu hospodárnosti řízení řešit rychle. Napadené rozhodnutí má pro stěžovatele zásadní důsledky, jelikož rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015 by v případě neplatného doručení nenabylo právní moci do marného uplynutí prekluzivní lhůty v něm posuzovaného přestupku. [9] Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že městský soud v napadeném usnesení dovodil, že námitky týkající se doručení rozhodnutí ze dne 14. 5. 20015 bude moci uplatnit (a také uplatnil) v žalobě proti tomuto rozhodnutí vedené u městského soudu pod sp. zn. 2 A 47/2015. Napadené rozhodnutí tudíž nezasahuje přímo do stěžovatelových hmotných veřejných subjektivních práv. Stěžovatel však má za to, že je přípustná proti postupu správních orgánů i obrana v samostatném řízení, jehož předmětem je přezkum napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející usnesení magistrátu, je tedy po materiální stránce správním rozhodnutím v smyslu § 65 s. ř. s., které není ze soudního přezkum podle § 70 téhož zákona vyloučeno. [10] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016  53, v němž jsou řešeny i obecnější otázky shodné jako v nyní souzené věci, byť se týká daňové exekuce. V návaznosti na uvedené usnesení stěžovatel shrnuje, že pokud zákonodárce umožňuje určité skutkové otázky učinit předmětem přezkumu ve správním soudnictví ve dvou řízeních, byť jde o stav, který může vyvolávat obtíže, nesmí to být důvodem k přiklonění se k takovému výkladu pravidel pro řízení před správními soudy, jenž by jednu z cest k soudní ochraně vyloučil. V pochybnostech je tak třeba se přiklonit k výkladu rozšiřujícímu. Stěžovatel má právo na to, aby o jeho návrhu na určení neplatnosti doručení, resp. určení okamžiku doručení, bylo rozhodnuto. Žaloba proti napadenému rozhodnutí proto musí být přípustná. [11] Stěžovatel současně upozorňuje, že závěry městského soudu jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně s rozsudky ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 9/2011  28, ze dne 25. 9. 2013, č. j. 1 As 51/2013  58, ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006  54, ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008  98 a ze dne 19. 2. 2019, č. j. 1 Afs 271/2016  53. Pokud by se k nim tudíž přiklonil i čtvrtý senát v nynější věci, je povinen věc předložit rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. IV. [12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že souhlasí s napadeným usnesením, včetně jeho odůvodnění. Argumenty stěžovatele uvedené v kasační stížnosti se z velké části shodují s argumenty uvedenými již v odvolacím řízení a stanovisko žalovaného tak zůstává neměnné. V. [13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Předmětem přezkumu v nynějším řízení o kasační stížnosti je usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby. Z povahy věci tudíž přichází v úvahu pouze kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004  98, nebo ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004  49). Ten však