4 As 200/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 200/2022- 42 - text 4 As 200/2022-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: PRO-KATEX a.s., IČ 63080796, se sídlem Vinohradská 2279/164, Praha 3, zast. JUDr. Ivem Beránkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 748/4, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KÁMEN Zbraslav, a.s., IČ 01820460, se sídlem Žitavského 1178, Praha 5, zast. JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 11. 2019, č. j. SBS 31392/2019/ČBÚ-21/2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 15 A 162/2019-80, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého rozhodnutím ze dne 13. 6. 2019, č. j. SBS/19845/2018/OBÚ-04/8, podle § 51 odst. 3 ve spojení s § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl návrh žalobkyně na určení, že je oprávněna k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech Dobkovičky evidenční číslo 7/0336 a Litochovice evidenční číslo 7/0957. Dále podle § 142 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 27 odst. 7 a § 31 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), určil, že k dobývání výhradního ložiska v dobývacích prostorech Dobkovičky evidenční číslo 7/0336 a Litochovice evidenční číslo 7/0957 je oprávněna osoba zúčastněná na řízení, přičemž uvedený právní vztah trvá ode dne 13. 6. 2001 dosud. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 11. 2019, č. j. SBS 31392/2019/ČBÚ-21/2, podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobkyně zamítl a uvedené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. [3] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 6. 2022, č. j. 15 A 162/2019-80. [4] V odůvodnění rozsudku se nejprve krajský soud zabýval tím, zda bylo k náležitému převodu dotčených dobývacích prostorů zapotřebí předchozího souhlasu obvodního báňského úřadu ve smyslu § 27 odst. 7 horního zákona. V dané věci nebylo sporu, že tento souhlas ke smlouvě o převodu dobývacích prostorů uzavřené dne 29. 5. 1997 mezi žalobkyní jako nabyvatelkou a společností ČEDIČ Dobkovičky a.s. jako převádějící nebyl udělen. Žalobkyně však namítla, že souhlas podle § 27 odst. 7 horního zákona má pouze deklaratorní povahu, slouží k zaevidování převodu dobývacího prostoru a není podmínkou samotného převodu. [5] Takové pojetí souhlasu obvodního báňského úřadu by však podle krajského soudu naprosto vyprázdnilo jeho podstatu a bylo v přímém rozporu se zněním § 27 odst. 7 horního zákona. Jeho první věta části před středníkem je totiž jasná, srozumitelná, bezrozporná a vyžaduje pro náležité převedení dobývacího prostoru z převádějící organizace na nabývající organizaci souhlas obvodního báňského úřadu, přičemž pokud není udělen, k převodu nedochází. Udělení souhlasu přitom není pouhou formalitou, nýbrž pojistným mechanismem, kterým obvodní báňský úřad stanovuje podmínky převodu, a to například povinnost k vytváření finančních rezerv, k sanaci a rekultivaci pozemků dotčených těžbou a k vypořádání důlních škod, jak vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2015, č. j. 9 As 186/2014-50. [6] Následně se krajský soud zabýval povahou smlouvy o převodu dobývacího prostoru, neboť žalobkyně namítla její veřejnoprávní povahu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 81/2015, a usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. Konf 18/2016. [7] K tomu krajský soud uvedl, že zvláštní senát v citovaném rozhodnutí neučinil závěr, podle něhož je smlouva o převodu dobývacího prostoru veřejnoprávní povahy, nýbrž jen konstatoval kompetenci obvodních báňských úřadů k rozhodování o právech v dobývacím prostoru, neboť tyto orgány veřejné moci rozhodují o stanovení, změně či zrušení dobývacího prostoru. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice uvádí, že smlouva o převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 horního zákona je veřejnoprávní smlouvou ve smyslu § 162 správního řádu, na niž dopadá jeho část pátá, nicméně převažující praxe správních soudů dovodila soukromoprávní povahu této smlouvy, jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 4 As 242/2015-38, ze dne 4. 6. 2015, č. j. 9 As 186/2014-50, a ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 83/2014-38. Nejvyšší správní soud přitom ve svých úvahách o soukromoprávní povaze smlouvy o převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 horního zákona na rozdíl od Nejvyššího soudu podrobněji rozebral předmětnou materii a rozlišuje mezi soukromoprávní smlouvou a veřejnoprávním oprávněním k dobývacímu prostoru (k němuž je zapotřebí souhlasu obvodního báňského úřadu), který je předmětem uvedené soukromoprávní smlouvy, avšak nikoliv její jedinou náležitostí, a proto nelze veřejnoprávní oprávnění plně ztotožňovat se smlouvou a činit z ní smlouvu výhradně veřejnoprávní. Z těchto důvodů se lze ztotožnit se soukromoprávním pojetím převodu dobývacího prostoru s výraznou veřejnoprávní ingerencí, jak jej vymezil ve své judikatuře Nejvyšší správní soud. [8] Konečně se krajský soud zabýval žalobní námitkou, podle níž neměly správní orgány rozhodovat o tom, že organizací oprávněnou k dobývání dotčených dobývacích prostorů je osoba zúčastněná na řízení, jelikož o to stěžovatelka ve svém návrhu ze dne 25. 6. 2018 nežádala a navíc osoba zúčastněná na řízení nebyla oprávněná k uvedené činnosti, jelikož na počátku převodního řetězce (na jehož konci byla ona) při převodu dotčených dobývacích prostorů ze státního podniku Kamenolom Dobkovičky smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995 na společnost A. G. Service s.r.o. a Ing. L. V. nebyl dán báňskými úřady souhlas podle § 27 odst. 7 horního zákona, a dotčené dobývací prostory tak nebyly náležitě privatizovány a stále náleží České republice, když na zmíněný převod nebyl aplikovatelný § 15a odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 30. 4. 2000 (dále jen „privatizační zákon“). [9] Podle krajského soudu nebylo pochybením, jestliže obvodní báňský úřad i žalovaný k návrhu stěžovatelky na určení, že předmětné dobývací prostory jí náleží, současně pozitivně vymezili, že oprávněnou organizací k nim je osoba zúčastněná na řízení. Jedině takový postup totiž bez dalších pochyb a nejistot objasnil, kdo je oprávněn ve vztahu k dotčeným dobývacím prostorům, když jí není stěžovatelka. Jedná se tak o vymezení spjaté s návrhem stěžovatelky na určení právního vztahu, a nikoliv o nepřípustné rozhodování nad rámec předmětného návrhu. Ustanovení § 15a odst. 1 privatizačního zákona pak mělo zajistit kontinuitu privatizovaných podniků, jejich organizačních složek a majetku při přechodu z centrálně plánované ekonomiky na tržní ekonomiku. Pro tento účel bylo stanoveno přechodné roční období, ve kterém mohl nabyvatel podnikat v nezměněném rozsahu jako původní státní podnik. Do rozsahu podnikání podle § 15a odst. 1 privatizačního zákona přitom náležela i dobývací práva k dotčeným dobývacím prostorům podle horního zákona, neboť dispozice s nimi podstatným způsobem předurčovala hospodářské fungování a provoz privatizovaného státního podniku Kamenolom Dobkovičky. V posuzovaném případě byl tedy § 15a odst. 1 privatizačního zákona ve vztahu speciality k § 27 odst. 7 horního zákona a souhlas příslušného báňského úřadu nebyl v onom privatizačním převodu oprávnění k dotčeným dobývacím prostorům vyžadován. Proto společnost A. G. Service s.r.o. a Ing. L. V. nabyli dotčené dobývací prostory smlouvou o prodeji podniku ze dne 15. 1. 1995 a v uvedené zákonné lhůtě jednoho roku podle § 15a odst. 1 privatizačního zákona smlouvou ze dne 6. 4. 1995 je převedli na společnost ČEDIČ Dobkovičky a.s. Nelze se tak ztotožnit ani s námitkou žalobkyně, že dotčené dobývací prostory nebyly nikdy náležitě privatizovány a doposud náleží státu. II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení [10] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodu nezákonnosti napadeného rozsudku uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že předchozí