6 Ads 52/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 52/2022- 27 - text  6 Ads 52/2022 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Nokura Multimedia s.r.o., sídlem Vítězná 546/73, Karlovy Vary, zastoupená JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 1311/14, Karlovy Vary, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2019, č. j. 1463/1.30/195, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2021, č. j. 30 A 81/2019106, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 11. 2021, č. j. 30 A 81/2019106, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2019, č. j. 1463/1.30/195, a rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj ze dne 22. 1. 2019, č. j. 14603/6.30/1814, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti ve výši 31 809 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Veroniky Vlkové, advokátky. IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj rozhodnutím ze dne 22. 1. 2019, č. j. 14603/6.30/1814, shledal žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu dle § 26 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Tohoto správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že v období od ledna roku 2016 do března roku 2017 neposkytla svému zaměstnanci doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou skutečně dosaženou a mzdou zaručenou ve smyslu § 112 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Za tento správní delikt uložil oblastní inspektorát práce žalobkyni pokutu ve výši 40 000 Kč. V odvolacím řízení žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku provedl dílčí formální změny výroku prvostupňového rozhodnutí, v ostatním odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Věcně tedy zůstalo prvostupňové rozhodnutí ve výrocích o vině a trestu žalobkyně nezměněno. [2] Správní orgány považovaly za zaměstnance, jemuž žalobkyně neposkytla doplatek ke mzdě (ve výši rozdílu mezi mzdou skutečně dosaženou a mzdou zaručenou), jediného jednatele žalobkyně, s nímž žalobkyně dne 30. 12. 2009 uzavřela „pracovní smlouvu“ se sjednaným druhem práce „manažer“. Tím se dle správních orgánů stal jednatel žalobkyně jejím zaměstnancem (rovněž jediným). V průběhu správního řízení žalobkyně v rámci svého vyjádření upřesnila, že náplň práce spočívala v zastupování společnosti, zajišťování provozu společnosti, obchodní činnosti, administrativní činnosti, jednání se zákazníky, jednání s dodavateli a subdodavateli, v tvorbě cenových nabídek, dohledu nad realizací projektů, přípravě smluv, přípravě podkladů pro fakturaci a ve fakturaci. [3] Ve vydaných rozhodnutích správní orgány vycházely z judikatury Nejvyššího soudu připouštějící, aby fyzická osoba vykonávající funkci statutárního orgánu obchodní společnosti uzavřela s touto osobou rovněž pracovněprávní vztah na výkon práce odlišné od činnosti jednatele. Dle správních orgánů zaměstnanec žalobkyně v posuzovaném pracovněprávním vztahu nevykonával výlučně obchodní vedení společnosti, navíc § 66d zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 1. 1. 2014), umožňoval pověřit osobu v pracovněprávním vztahu, která mohla být současně statutárním orgánem, obchodním vedením společnosti. O pravý souběh, v němž by dotčená osoba vystupovala výhradně v roli jednatele, kterého se žalobkyně dovolávala, by se proto dle správních orgánů mohlo jednat toliko v případě činnosti spočívající v zastupování společnosti navenek (která nespadá pod pojem obchodního vedení). Ve všech ostatních vykonávaných činnostech se však dle závěrů správních orgánů nejednalo o výkon funkce jednatele, nýbrž o delegaci těchto činností na zaměstnance a výkon závislé práce v pracovněprávním poměru. Žalovaný v této souvislosti zdůraznil zejména ty složky náplně práce spočívající v tvorbě cenových nabídek a dohledu nad realizací projektů, které považoval za činnosti reprezentující samotný předmět činnosti žalobkyně jako obchodní společnosti. Poukázal rovněž na reálné vyplácení mzdy, srážky pro účely odvodů pojistného, na čerpání dovolené zaměstnancem, tedy na skutečnou realizaci pracovněprávního vztahu po uzavření smlouvy. Za rozhodující žalovaný považoval také vůli obou smluvních stran, aby činnosti spadající do pracovní náplně manažera vykonávala fyzická osoba v pracovněprávním vztahu. Ve vztahu k materiální stránce deliktu žalovaný poukázal na zájem na spravedlivém odměňování s dopady na řádné plnění alimentační povinnosti a rovněž dopady na výši odvodů do veřejných rozpočtů (např. odvodů do systému sociálního zabezpečení). [4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Plzni rozsudkem označeným v záhlaví jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o souběhu funkcí, kvůli kterému se nemohlo jednat o výkon závislé práce. Naopak dospěl k závěru, že obsahová náplň činnosti jednatele a manažera se lišila (s odkazem na příslušné pasáže správních rozhodnutí shrnuté výše). Krajský soud odkázal na starší judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, podle níž je možný výkon pracovní činnosti na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem tehdy, jeli náplň práce dle pracovní smlouvy odlišná od činnosti statutárního orgánu. Krajský soud odmítl poukaz žalobkyně na obecnou definici pojmu „manažer“. Vycházel z konkrétních činností tvrzených žalobkyní, které fyzická osoba jako jediný jednatel a zaměstnanec skutečně vykonávala a které jako pracovní náplň pozice manažera popsala správním orgánům v průběhu správního řízení. Dle krajského soudu tím, že dotčená fyzická osoba vykonávala činnosti odlišné od výkonu funkce jednatele na základě pracovní smlouvy, na jejímž základě docházelo k vyplácení mzdy, čerpání dovolené, provádění srážek odvodů vykazoval tento vztah dle krajského soudu rysy závislé práce a nadřízenosti žalobkyně zaměstnanci, který na ní byl hospodářsky závislý. Stěžovatelka se tak dle krajského soudu dopustila vytýkaného přestupku tím, že tomuto zaměstnanci neposkytovala doplatek do výše zaručené mzdy. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Odmítla zužující pojetí obchodního vedení, jak je vymezil žalovaný i krajský soud. V této souvislosti poukázala na širší pojímání obchodního vedení plynoucí z judikatury Nejvyššího soudu. Dle stěžovatelky veškeré činnosti, které pro ni jednatel vykonával na základě „pracovní smlouvy“, mohl vykonávat z titulu zastávané funkce jednatele. K dělení činností na ty, které v pojetí žalovaného a krajského soudu spadají pod činnost jednatele (činnosti obchodněprávní povahy), a činnosti ostatní, vykonávané v pracovněprávním vztahu, stěžovatelka poukázala na skutečnost, že nevedla žádnou evidenci pracovní doby svého jednatele (tvrzeného zaměstnance), a nelze tedy ani rozlišit, jakou část činnosti fyzická osoba vykonávala jako jednatel a jakou část jako zaměstnanec. [6] Stěžovatelka shrnula, že byla uzavřena jediná písemná smlouva nazvaná sice jako „pracovní“, nicméně i smlouva o výkonu funkce by byla uzavřena v písemné formě. Na základě uzavřené smlouvy sice byla vyplácena odměna za práci, avšak i výkon funkce jednatele mohl být honorován. Navíc nebyla evidována pracovní doba, „zaměstnanci“ nikdo neuděloval pokyny ani nekontroloval jeho práci. Ve skutečnosti jde tedy dle stěžovatelky o to, že jejímu jedinému jednateli a vlastníku (společníku) nebylo dle názoru správních orgánů vypláceno dostatečné množství finančních prostředků. To však stěžovatelka činila s ohledem na míru zisku, kterou její podnikání generovalo. Stěžovatelka rovněž namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na své vyjádření v řízení před krajským soudem a spisový materiál. Stěžovatelčiny kasační námitky odmítl jako neopodstatněné a navrhl kasační stížnost zamítnout. Poukázal na to, že předmětem kontroly nebylo dodržování předpisů v oblasti pracovní doby a její evidence, nýbrž v oblasti odměňování zaměstnanců. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná. [9] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, jak namítala stěžovatelka. Je však nezákonný pro nesprávné posouzení sporné právní otázky. [10] Jádro sporu v souzené věci spočívá v otázce, zda mezi stěžovatelkou a jejím jednatelem došlo uzavřením písemné smlouvy (označené jako „pracovní smlouva“, odkazující na zákoník p