9 As 20/2023 — Nejvyšší správní soud

9 As 20/2023- 23 - text  9 As 20/2023 - 25 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudů Mgr. Michala Bobka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: Bc. O. K., zast. JUDr. Janem Březinou, MLaw, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, na ochranu před nezákonným zásahem příslušníka Policie ČR, provedeným dne 30. 6. 2022 mezi 8:008:30 hod. na služebně policejního útvaru Územní odbor Teplice, spočívajícím v zamezení přístupu obhájce k žalobci umístěného v cele předběžného zadržení, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, č. j. 15 A 70/202243, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl dne 29. 6. 2022 zadržen Policií ČR a umístěn do cely předběžného zadržení. Zároveň mu bylo sděleno podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Stejného dne bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání v souladu s § 314b odst. 1 písm. a) trestního řádu. Dne 30. 6. 2022 se kontaktovaný obhájce žalobce dostavil na služebnu policejního útvaru Územního odboru Teplice s tím, že jde navštívit žalobce na celu předběžného zadržení za účelem přípravy obhajoby před konáním hlavního líčení. Přítomný policejní příslušník mu však sdělil, že jej bez souhlasu soudce k žalobci nevpustí. [2] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem, spočívajícím v nezákonném odepření přístupu obhájce žalobce k žalobci. Městský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení spočívající v absenci pravomoci správních soudů kontrolovat úkony policie v trestním řízení, které podléhají působnosti státního zastupitelství. Za stěžejní vzal mezi účastníky nesporné východisko, že v okamžiku odepření přístupu obhájce k žalobci bylo proti žalobci vedeno trestní řízení (zkrácené přípravné řízení). Úkony činěné vůči osobě žalobce, včetně jeho umístění do cely předběžného zadržení, byly činěny z důvodu trestního řízení. Zkrácené přípravné řízení je jeden z úseků trestního řízení (§ 12 odst. 10 trestního řádu). Pokud činí úkony v trestním řízení, nevystupuje Policie ČR coby správní orgán, ale coby orgán činný v trestním řízení. Správním soudům nepřísluší přezkoumávat činnost orgánů činných v trestním řízení na základě zásahové žaloby (§ 82 ve spojení s § 4 odst. 1 s. ř. s.). [3] Pro městský soud byl tedy klíčový právní důvod, pro který se žalobce nalézal v cele předběžného zadržení. Pokud v rámci tohoto důvodu (vedení trestního řízení) došlo k zamezení přístupu obhájce k žalobci, pak dozor nad touto činností policie a případná stížnost vůči jejímu postupu přísluší posoudit státnímu zástupci podle trestního řádu, jak se ostatně v projednávané věci také stalo. Městský soud vyloučil spekulace žalobce ohledně konkrétní působnosti jednotlivých útvarů Policie ČR jako bezpředmětné. Není tak podstatné, zda byl určitý úkon vůči žalobci učiněn přímo vyšetřovatelem (tedy příslušníkem kriminální policie), anebo příslušníkem zařazeným do jiného útvaru, který má na starost správu cel předběžného zadržení. Klíčový je důvod, pro který byl žalobce omezen na osobní svobodě, a řízení, v jehož rámci byl naříkaný úkon učiněn. Ostatně nebýt trestního řízení vedeného proti žalobci, policejní příslušník (dozorčí policejních cel) by do práva žalobce na obhajobu nemohl jakkoliv zasáhnout. II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného [4] Rozsudek krajského soudu napadá žalobce (dále „stěžovatel“) z důvodů § 103 odst. 1 písm. a) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [5] Stěžovatel rozporuje závěr městského soudu, že odepření jeho přístupu ke stěžovateli bylo učiněno orgánem činným v trestním řízení. Dle jeho názoru nemůže rozlišení mezi úkony orgánů činných v trestním řízení a úkony správních orgánů záležet jenom na otázce, zda je osoba, do jejíchž práv je nezákonně zasahováno, stranou trestního řízení – obviněným. Právní názor městského soudu by v praxi znamenal, že setkáli se policista se stranou trestního řízení, a cokoliv vůči této osobě učiní, jedná se o úkon v trestním řízení. Pokud by kupříkladu policista bez zákonného důvodu opatřil vozidlo tzv. botičkou, nicméně dané vozidlo by patřilo osobě, která by v daný okamžik byla rovněž stíhána v nějakém jiném (nesouvisejícím) trestním řízení, pak by daný policista také vystupoval jako orgán činný v trestním řízení? [6] Dle stěžovatele by proto rozlišujícím vodítkem pro určení, zda ve věci jednal správní orgán či orgán činný v trestním řízení, mělo být, zda je vykonávána pravomoc upravená v trestním řádu či v jiném právním předpisu. Umisťování osob do policejních cel, dohled nad nimi, ale také vpouštění dalších osob do policejních cel, je upraveno v § 28 až § 33 zákona o policii. Rozhodování o vpuštění třetích osob do policejní cely tak nelze označit za postup v trestním řízení, ale úkon dle zákona o policii. [7] Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatel na rozsudek NSS ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/201179, ze kterého má plynout, že rozhodující není, zda byl úkon učiněn vůči straně trestního řízení, nýbrž okolnost, zda daný úkon představuje postup v trestním řízení. Zákrok, kterým policejní příslušník zamezil obhájci vstup do policejní cely, zcela jistě není postupem v trestním řízení. Stěžovatel konečně poukázal na bod 21 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2355/15, kde Ústavní soud nastolil otázku, zda by proti podobnému postupu policejního orgánu nebylo možné brojit žalobou proti nezákonnému zásahu dle § 82 s. ř. s. [8] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Zdůraznil, že městský soud naprosto korektně dovodil, že předmětem sporu a zásahové žaloby byl postup policie mající přímou souvislost s konkrétním trestním stíháním. V oblasti trestního řízení je vyloučeno, aby je realizovaly správní orgány. Správní soudnictví pak neslouží k externí polemice s úkony, rozhodnutími a postupy orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na konkrétní argumentaci stěžovatele žalovaný zdůraznil, že dezinterpretuje závěry městského soudu: příklad s nasazením tzv. botičky vůči osobě, proti které je vedeno trestní stíhání, je pomýlený. Klasifikace toho či onoho úkonu policie odvisí od účelu úkonu, který je prováděn, nikoliv od možného paralelního průběhu trestního řízení s toutéž osobou. V projednávané věci se policista se stěžovatelem ostatně nesetkal náhodně, ale v přímé souvislosti s trestním řízením, bez něhož by nebylo ani prováděného sporného úkonu. [9] Žalovaný rovněž zdůraznil nepřiléhavost žalobcem citované judikatury. Odkazovaný rozsudek ze dne 4. 10. 2011, č. j. 2 As 93/201179, neříká nic jiného, než že státní zástupce je při vedení trestního řízení orgánem činným v trestním řízení, zatímco při výkonu státní správy justice správním orgánem. Konečně odkazované usnesení Ústavního soudu odmítalo ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost. Pouze na závěr, coby obiter dictum, vzneslo otázku, pro odmítavé usnesení nepodstatnou. Při věcném přezkumu této problematiky v nálezu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3173/16, pak Ústavní soud vysloveně aproboval předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, která zdůrazňuje, že správní soudy nemají a nemohou mít pravomoc přezkoumávat postupy orgánů činných v trestním řízení. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [10] Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je přípustná. Byla podána osobou oprávněnou, ve lhůtě dle § 106 odst. 2 s. ř. s. Napadený rozsudek proto přezkoumal v rozsahu a z důvodů vymezených stěžovatelem v kasační stížnosti. Přihlížel při tom k případným vadám, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Judikatura NSS (nověji kupř. rozsudek ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/201746, č. 3631/2017 Sb. NSS) dovodila, že ochrana podle § 82 s. ř. s. je důvodná tehdy, pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a takový zásah byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). [13] Detailní přezkum (ne)naplnění jednotlivých právě uvedených podmínek je vyhrazen věcnému projednání žaloby. Podmínkou řízení o zásahové žalobě dle § 82 s. ř. s. je nicméně již připustitelné (plausibil