1 Ads 223/2023 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 223/2023- 52 - text  1 Ads 223/2023 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Gardenline s. r. o., se sídlem Na Vinici 13, Litoměřice, zastoupena Mgr. Martinem Horákem, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2021, č. j. 807/1.30/213, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 16 A 88/2021  58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelka domáhala zrušení nadepsaného rozsudku, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 16 A 88/2021  58, zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2021, č. j. 807/1.30/213 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 27. 11. 2020, č. j. 16558/9.30/2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se měla dopustit dne 6. 5. 2019 na pracovišti „Rekonstrukce zahrad hradu Pernštejn“ tím, že jednak umožnila výkon nelegální závislé práce mimo pracovněprávní vztah definovaný v § 5 písm. e) bod 1. zákona o zaměstnanosti, a to L. H., spočívající v práci stavbyvedoucího, a dále cizincům Y. M., R. M., D. V., O. S., D. M., D. R., R. M. a I. D. (dále jen „cizinci“), spočívající v pomocných dělnických a stavebních pracích. Dále umožnila výkon nelegální práce cizincům bez povolení k zaměstnání definovaný dle § 5 písm. e) bod 2. zákona o zaměstnanosti. Za to jí byla uložena správním orgánem prvního stupně pokuta ve výši 350 000 Kč. Žalovaný odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl. [2] Krajský soud po posouzení žalobních bodů dospěl předně k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. Dále konstatoval, že správní orgány prokázaly u L. H. naplnění všech znaků závislé práce, nikoliv závazkového vztahu, jak namítala žalobkyně. Ze samotné výpovědi L. H. a jednotlivých cizinců bylo prokázáno, že došlo k naplnění znaků nadřízenosti žalobkyně a podřízenosti L. H., a že ten vykonával práci jejím jménem a nadto tak činil po dobu nejméně jednoho roku. Soud proto konstatoval, že činnost L. H. nenaplňovala znaky samostatného podnikání dle § 520 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, resp. samostatný výkon činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Naopak se L. H. řídil pokyny žalobkyně vydávané prostřednictvím jejího zaměstnance P. V. Vykonával tak jako fyzická osoba pro žalobkyni závislou práci, aniž by byl mezi nimi uzavřen pracovněprávní vztah. [3] Za nedůvodné označil soud též zbylé námitky, že správní orgány nesprávně odmítnuly navrhované důkazy, a to svědecké výpovědi cizinců a jednatele společnosti Ulima Property, s. r. o. Soud zde přisvědčil žalovanému, že navrhované důkazy byly nadbytečné a skutkový stav byl zjištěn zcela dostatečně. Ze zjištěného skutkového stavu jasně vyplynulo, že společnost Ulima Property nepůsobila v pozici subdodavatele pracovní síly. Naopak z výpovědí vyplynulo, že cizinci vykonávali nelegální práci přímo pro žalobkyni. Ač neměli žádné povolení k zaměstnání ani uzavřený pracovněprávní vztah s žalobkyní, vykonávali práci na staveništi žalobkyně, a to ve vztahu nadřízenosti žalobkyně jakožto zaměstnavatelky a podřízenosti cizinců jakožto zaměstnanců, jejím jménem a podle jejích pokynů, za účelem získání odměny za práci, na náklady a odpovědnost žalobkyně; ta tím umožnila cizincům výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 a 2 zákona o zaměstnanosti. [4] Soud se rovněž zabýval namítanými procesními vadami, ty však neshledal. Protokoly o výslechu svědků byly pořízeny v souladu se zákonem v jiném správním řízení. O veškerých právech spojených s prováděním důkazů byla žalobkyně řádně poučena. [5] Závěrem se soud zabýval též výší uložené sankce. Dospěl přitom k závěru, že v daném případě uložená pokuta ve výši 350 000 Kč není pokutou likvidační ani pokutou zjevně nepřiměřenou. Správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích zcela přezkoumatelně výši uložené pokuty odůvodnily a rovněž zohlednily skutečnosti zjištěné z veřejného rejstříku; ostatně žalobkyně ani na výzvu oblastního inspektorátu své majetkové poměry nedoložila. Správní orgány aplikovaly zásadu přiměřenosti sankce. Výsledek hospodaření žalobkyně v roce 2018 činil 6 813 000 Kč a v roce 2019 činil 8 692 000 Kč. Sankce uložená při dolní hranici zákonné sazby (dolní hranice zákonné sazby činí 50 000 Kč) tak s ohledem na nastíněné majetkové poměry žalobkyně není nepřiměřená a rovněž ani likvidační a dle názoru soudu nemůže být ani důvodem pro ukončení její podnikatelské činnosti. Za této situace neshledal soud ani důvod pro snížení uložené výše pokuty postupem podle § 78 odst. 2 s. ř. s. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost. V ní namítla, že krajský soud porušil zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, neboť jím přijatý výklad je zcela odtržen od reality činností stavbyvedoucího a v rozporu s eurokonformním výkladem Smlouvy o fungování Evropské unie a související judikaturou (kupříkladu rozhodnutím sp. zn. C413/13). [7] Dále nesouhlasila se závěrem o neexistenci závazkového vztahu mezi L. H. a stěžovatelkou. Pro založení takovéhoto závazkového vztahu není třeba ani písemné formy, ani nelze jednoznačně hovořit o tom, že by se jednalo o smlouvu o dílo. Šlo o plnění blížící se příkazu, přičemž mezi účastníky nebylo sporu o vymezení předmětu plnění, který odpovídá výkonu souboru činností stavbyvedoucího ve smyslu § 153 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, resp. zástupce hlavního stavbyvedoucího s totožně vymezeným předmětem plnění. Jedná se přitom o soubor dopředu neurčitých konkrétních činností, které je či není nutno v rámci konkrétního vývoje stavby realizovat ve smyslu § 153 stavebního zákona, a to dopředu neznámým způsobem tak, aby bylo dosaženo řádného dokončení stavby, a to dle konkrétní aktuální úvahy stavbyvedoucího. V tomto rozsahu je potom nutno předloženou objednávku ze dne 10. 4. 2018 považovat za bezvadné právní jednání (právní úkon). [8] Naplnění znaků závislé práce nelze dle stěžovatelky spatřovat ani v jednotlivých soudem uvedených skutečnostech. Stanovení odměny „paušálem“ je v dané oblasti zcela obvyklé, stejně tak poskytnutí ochranných pomůcek. Vztah k P. V. nebyl podřízený jakožto k zaměstnavateli, ale jakožto k hlavnímu stavbyvedoucímu. Nesprávné je rovněž zohlednění odpovědnostních vztahů, neboť v každém případě platí, že primární odpovědnost vůči investorovi nese stěžovatelka (tj. zhotovitel), nikoliv jednotliví poddodavatelé. Stejně tak pojem staveniště je zákonem jasně vymezen a nelze jej proto posuzovat jako jakékoliv jiné „pracoviště“. Závěr správního orgánu a soudu o neexistenci závazkového vztahu mezi L. H. je tak nesprávný, tendenční a v rozporu se základními zásadami řízení o správním a trestním obvinění. [9] Ve vztahu k cizincům, vykonávajícím pomocné práce, stěžovatelka předně namítla, že správní orgány zasáhly do jejího práva na řádný proces, neboť zcela nedůvodně odmítly navrhované důkazy k prokázání tvrzení, že tyto osoby byly pracovníky poddodavatele Ulima Property. Z předložených protokolů z výslechů svědků nelze jakkoli dovodit, že by se jednalo o zaměstnance stěžovatelky, či že by k ní byli v jakémkoli právním vztahu. Výpovědi těchto osob zcela vylučují, že by se při hledání práce tyto osoby dostaly do jakéhokoli vztahu se stěžovatelkou. Nejednotnost výpovědí panuje i v otázce organizace práce na staveništi. Lze vysledovat, že osoby L. H. či P. V. svědci i vnímají na staveništi jako vedoucí, stavbyvedoucí, či dokonce zjevně trefně jako ředitel stavby. Jedná se tedy o vnímání těchto osob zjevně ve vztahu ke stavební činnosti zcela v souladu s výkonem funkce stavbyvedoucího (hlavního stavbyvedoucího) ve smyslu § 153 stavebního zákona. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž setrvává na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a následně aprobovaných krajským soudem v napadeném rozsudku. Pro úplnost uvedl, že skutkový stav považuje za dostatečné zjištěný; nebylo proto třeba provádět důkazy navrhované stěžovatelkou. Kasační stížnost proto navrhuje zamítnout jako nedůvodnou. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Soud nejprve ověřil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že kasační