3 As 85/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 85/2023- 38 - text  3 As 85/2023 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. J. L., zastoupený Mgr. Martinem Reisingerem, advokátem se sídlem Pod Sychrovem I 866/40, Praha 10, proti žalované: Městská část Praha 7, se sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 10 A 30/2023 – 60, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 11. 5. 2023, č. j. 10 A 30/2023 – 60, dle § 46 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl žalobu proti usnesení Zastupitelstva Městské části Praha 7 (dále jen „Zastupitelstvo“) ze dne 23. 11. 2015, č. 0191/15Z, označeného jako „Návrh na oznámení nejvhodnější nabídky ve veřejné soutěži pro výběr budovy sídla Úřadu MČ Praha 7 a schválení dalšího postupu 1093/15 ze dne 23. 11. 2015.“ Městský soud odmítnutí žaloby odůvodnil tím, že žalobce se domáhal ochrany neexistujícího veřejného subjektivního práva proti žalované, která není správním orgánem, ale soukromoprávním subjektem. Současně s odmítnutím žaloby městský soud žalobce poučil, že do jednoho měsíce od právní moci uvedeného usnesení může podat žalobu „k příslušnému obvodnímu (okresnímu) soudu“ (jako soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení). [2] Ze žaloby dle městského soudu vyplynulo, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. Ars 2/2012 – 43, bylo vyhlášeno místní referendum v Městské části Praha 7, jehož předmětem byly následující otázky: 1) Souhlasíte s tím, aby celkové náklady na pořízení sídla Úřadu Městské části Praha 7 (včetně případných přidružených organizací nesouvisejících přímo s provozem Úřadu Městské části Praha 7) byly omezeny částkou 500 milionů korun včetně DPH a případných úroků? 2) Jste pro zrušení dosavadního procesu výběru sídla Úřadu Městské části Praha 7 a pro vyhlášení nového výběrového řízení podle zákona o veřejných zakázkách nebo koncesního zákona s preferencí výstavby na vlastním pozemku Městské části Praha 7? 3) Jste pro to, aby byl výběr řešení sídla Úřadu Městské části Praha 7 proveden tak, že hodnotícími kritérii bude zejména ekonomická výhodnost a dopravní dostupnost pro občany MČ Praha 7? 4) Jste pro to, aby byla na architektonické řešení sídla Úřadu Městské části Praha 7 vyhlášena veřejná architektonická soutěž podle pravidel České komory architektů? Podle žalobce nebyly Zastupitelstvem akceptovány výsledky referenda v otázce č. 2 shora. [3] Městský soud konstatoval, že z usnesení Rady Městské části Praha 7 (dále jen „Rada“) ze dne 23. 11. 2015 (č. 1093/15R) i usnesení Zastupitelstva z téhož dne (č. 0191/15Z) vyplývá, že jejich předmětem bylo projednání postupu o výběru budovy sídla Úřadu Městské části Praha 7. Městský soud dále uvedl, že zmíněná usnesení vycházejí z výsledků referenda vyhlášeného rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. Ars 2/2012 – 43 a u každé otázky hodnotí, zda žalovaná postupuje v souladu s výsledky místního referenda; ve vztahu k otázce č. 2 obě usnesení konstatují, že žalovaná vlastní pět pozemků, přičemž ani jeden z nich není vhodný pro stavbu budovy sídla, a konkretizují důvody, pro které nejsou tyto pozemky vhodné. [4] Dále městský soud poukázal na to, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 1 As 96/2014  50, shledal, že usnesení Zastupitelstva obce (zde městské části) o nákupu (resp. prodeji) nemovitosti náleží do samostatné působnosti obce, v níž obec nevystupuje jako vrchnostenský orgán, a tudíž nemůže zasáhnout práva občana. Při nakládání s vlastním majetkem a hospodařením s ním obec vystupuje jako účastník soukromoprávních vztahů, nikoliv jako nositel moci veřejné. Usnesení orgánů obce přijatá v těchto věcech tudíž nelze dle městského soudu napadnout žalobou ve správním soudnictví a žalobu směřující proti takovému usnesení orgánů obce soud odmítne podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví (v této souvislosti odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2015, č. j. 8 As 72/2015  67, č. 3365/2016 Sb. NSS). [5] Městský soud také uvedl, že žalobce napadl usnesení Zastupitelstva kvůli tomu, že podle jeho názoru není v souladu s výsledkem místního referenda (konkrétně, že nebyly splněny všechny podmínky právního jednání pro uzavření kupní smlouvy jménem žalované). K tomu městský soud dodal, že tyto věcné námitky proti náležitostem právního jednání je oprávněn zkoumat výhradně civilní soud – tomu náleží posouzení otázek spojených s podstatou sporu. Městský soud mohl toliko posoudit, zda je nadán pravomocí k rozhodnutí o žalobě. [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu, který podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [7] Stěžovatel tvrdí, že městský soud nedostatečně identifikoval podstatu sporu a povahu jeho žaloby. Jádrem žaloby dle stěžovatele bylo, že žalovaná nerespektovala výsledky místního referenda a jednala v rozporu s vůlí občanů vyjádřenou v referendu. V této souvislosti stěžovatel rekapituluje situaci, která předcházela vyhlášení místního referenda a která svědčí o tom, že žalovaná činila vše pro to, aby se referendum nekonalo, což vyústilo až ve vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu Ars 2/2012 – 43, který vyhlásil uvedené místní referendum. [8] Závěr městského soudu, že žaloba se věcně týkala otázek, které nejsou přezkoumávány správními soudy, neboť zde nešlo o veřejná subjektivní práva, je dle stěžovatele nesprávný. Stěžovatel odkazuje na § 4 odst. 2 písm. a) s. ř. s., dle nějž ve věcech místního referenda rozhodují správní soudy. Tento aspekt městský soud opomenul, svou pozornost zaměřil na „údajný“ soukromoprávní aspekt případu, který však dle stěžovatele stojí mimo jádro projednávané věci. Stěžovatel také dodává, že § 49 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o místním referendu“), stanoví, že místní referendum je závazné. K tomu cituje důvodovou zprávu k zákonu č. 169/2008 Sb., který mimo jiné novelizoval zákon o místním referendu; v této důvodové zprávě je uvedeno, že správní dozor nad samosprávou se v ústavních limitech realizuje rušením nezákonných aktů orgánů samosprávy – jimiž jsou i ty, které nerespektují zákonem stanovenou závaznou povahu rozhodnutí přijatého v místním referendu. Nelze se tudíž ztotožnit se závěrem městského soudu v odstavci 16 napadeného usnesení, v němž argumentoval případy, z nichž vždy vyplynulo, že obec nevystupuje jako vrchnostenský orgán, a tudíž příslušné rozhodnutí jejího orgánu nemůže zasáhnout do práv občana. Městským soudem poukazované případy se však dle stěžovatele od projednávané věci značně liší, neboť v nich nebylo zasaženo do ústavně deklarovaného práva občanů (konkrétně práva podílet se přímo na správě věcí veřejných dle čl. 21 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“, a práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny). [9] Co se týče námitky ohledně porušení práva podílet se přímo na správě věcí veřejných dle čl. 21 Listiny, stěžovatel uvádí, že postup městského soudu vede k faktickému vyprázdnění institutu místního referenda, neboť popřel zákonodárcem předvídaný postup revize aktů nerespektujících rozhodnutí učiněné v místních referendech. Občané by tak dle závěru městského soudu mohli požadovat vyhlášení referenda Nejvyšším správním soudem, avšak bez reálné možnosti domoci se toho, že rozhodnutí v něm učiněné bude skutečně provedeno. Současně stěžovatel namítá, že podání civilní žaloby v této věci by bylo velmi nákladné, neboť jen soudní poplatek za podání žaloby na neplatnost právního jednání obce v tarifní hodnotě 300 milionů Kč by činil více než čtyři miliony korun a každý úkon v rámci takového sporu by představoval zhruba dalších 200 tisíc korun. Z toho dle stěžovatele vyplývá, že podání civilní žaloby v dané věci je pro běžného občana nereálné a představovalo by denegatio iustitiae. Dále stěžovatel tvrdí, že pokud existovaly dva možné výklady toho, zda věc spadá do pravomoci civilních nebo správních soudů, městský soud měl upřednostnit ten, který v maximální míře šetří práva stěžovatele (tím je přezkum ve správním soudnictví). [10] K námitce nadepsané jako „přímé porušení práv vyplývajících z čl. 36 odst. 2 Listiny“ stěžovatel uvádí, že městský soud postupoval v rozporu s tímto ustanovením, pokud konstatoval, že „přezkumu je hodna až smlouva na samém konci, nikoli usnesení (Zastupitelstva – pozn. NSS) samotné“. Jelikož právo podílet se na správě veřejných věcí je základním právem dle Listiny a usnesení Zastupitelstva bylo vydáno v rozporu s ním, dle stěžovatele se jedná o situaci předví