6 Ads 348/2023 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 348/2023- 35 - text  6 Ads 348/2023 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: Mgr. Z. P., zastoupený prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník, se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. března 2023 č. j. MV347552/SR2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 3 Ad 4/202322, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím uvedeným v návětí zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu zdravotnictví (dále jen „služební orgán“) ze dne 2. ledna 2023 č. j. MZDR 4/20231/PER, kterým byl žalobce odvolán ze služebního místa představeného – ředitel odboru vědy a lékařských povolání v Ministerstvu zdravotnictví (dále jen „odbor VLP“). K odvolání žalobce došlo z důvodu zrušení tohoto služebního místa ve smyslu § 60 odst. 1 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, a to na základě vládou schválené systemizace služebních a pracovních míst a navazujícího služebního předpisu vydaného služebním orgánem, kterým byla stanovena vnitřní systemizace na rok 2023 (dále jen „služební předpis“). [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který v návětí uvedeným rozsudkem jeho žalobu zamítl. Městský soud odmítl námitku žalobce, že je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Žalovaný srozumitelně popsal, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, podle kterých právních norem rozhodl a jakými úvahami se přitom řídil. Alespoň v základních obrysech vždy nastínil, proč nepovažuje odvolací námitky za důvodné. Městský soud se dále zabýval tím, zda byl způsob schválení úpravy systemizace a přijetí služebního předpisu v souladu se zákonem o státní službě, a došel k závěru, že tomu tak bylo. Městský soud uvedl, že na základě systemizace došlo k výslovnému zrušení odboru VLP, čímž došlo i ke zrušení služebního místa ředitele tohoto odboru. Nebylo nezákonné, pokud některé organizační útvary (např. oddělení vědy, výzkumu a dotací na vzdělávání) zrušeny nebyly, ani to, že agenda rušených útvarů měla být přesunuta na jiné organizační útvary. [3] Městský soud dále nesouhlasil s námitkami žalobce, že beze změny zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“), nelze přesunout žádné nové činnosti na Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (dále jen „institut“ nebo IPVZ). Neztotožnil se ani s námitkou, že institut není správním orgánem a nemůže vést správní řízení v oblasti akreditací ani v oblasti uznávání kvalifikací. Městský soud uvedl, že záměr přesunu části agendy rušeného odboru VLP na institut je formulován velmi obecně a z citovaného textu není zřejmé, které konkrétní činnosti budou institutu svěřeny do působnosti. Nikde není také uvedeno, že IPVZ by nově mělo vést správní řízení v oblasti akreditací či uznávání kvalifikací, v tomto ohledu se jedná spíše o žalobcovu ničím nepodloženou konstrukci. [4] Městský soud nepřisvědčil stěžejní námitce žalobce, že zrušení jeho služebního místa bylo účelové, vykazovalo znaky libovůle a nesledovalo legitimní cíl. Ztotožnil se naopak s žalovaným, že cílem provedené systemizace bylo zefektivnění jeho činností – systemizace sledovala zjednodušení organizačního systému a zmenšení jeho členitosti cestou snižování počtu jednotlivých organizačních útvarů. Nedošlo k prostému zrušení odboru VLP a vytvoření nového odboru s totožným obsahem činností, ale naopak k rozdělení odboru VLP a přesunutí jeho jednotlivých oddělení „o úroveň výše“, do dvou samostatných oddělení. Městský soud nedospěl ani k tomu, že by provedená systemizace měla diskriminační charakter. II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní [5] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Namítá, že zrušení jeho služebního místa bylo účelové s cílem odstranit nepohodlného úředníka. Městskému soudu vytýká, že bezdůvodně neprovedl jím navržený důkaz reportáží České televize, která se týkala personálních změn na Ministerstvu zdravotnictví, v níž vystoupil ministr zdravotnictví. Dále namítá, že přestože městský soud důkaz touto reportáží neprovedl, ve skutečnosti z něj vcházel, když uvedl, že „k závěru o účelovosti provedené systemizace není možné dojít na základě takto zcela obecné formulace, nadto pouze reprodukované ústy redaktora České televize“. Tím městský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, zejména zásadu ústnosti a bezprostřednosti při dokazování. Druhá námitka směřuje proti bezdůvodnému neprovedení navrženého důkazu oznámením o vyhlášení výběrového řízení na služební místo vedoucí oddělení lékařských povolání (2798) (dále jen „oznámení o výběrovém řízení“), z nějž městský soud také vycházel. [6] Stěžovatel rovněž brojí proti nedostatečnému vypořádání námitky, že deklarované přesunutí části působnosti rušeného odboru VLP (řešení konkrétních akreditačních řízení) na IPVZ by bylo v rozporu § 43b zákona č. 95/2004 Sb. Uvádí, že přesun působnosti z VLP nebyl možný bez změny zákona a ve skutečnosti k němu nedošlo, a nebyl tak naplněn legitimní cíl systemizace. Shrnuje, že zrušení jeho služebního místa bylo účelové, protože reálně v rozsahu působnosti Ministerstva zdravotnictví ke změně nedošlo a nemohlo dojít. Namítá též, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný. [7] Nejvyšší správní soud zaslal kasační stížnost k vyjádření žalovanému, který uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem městského soudu. Kasační námitky považuje za nedůvodné a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Odmítl, že by zrušení služebního místa stěžovatele bylo účelové. Neztotožnil se se stěžovatelem, že oznámení o výběrovém řízení mělo být provedeno jako důkaz, neboť bylo součástí spisového materiálu předaného soudu ze strany žalovaného. Žalovaný se jím zabýval již v odůvodnění rozhodnutí o odvolání a stěžovateli bylo známo, když i na jeho obsahu založil svou argumentaci v odvolání ohledně tvrzené nezákonnosti vládou schválené systemizace. [8] Žalovaný dále odmítl, že by byl přesun části působnosti odboru VLP na institut v rozporu se zákonem. Neplatí závěr stěžovatele, že proklamovaným důvodem zrušení VLP bylo vyloučení řešení konkrétních akreditačních řízení, která vedou k uznávání kvalifikací, na institut, což vyžaduje změnu zákona č. 95/2004 Sb. Žalovaný dále uvedl, že se se všemi námitkami stěžovatele vypořádal. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [10] Nejdříve Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Případná nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí je totiž vadou natolik závažnou, že znemožňuje věcný soudní přezkum. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku však Nejvyšší správní soud neshledal. Městský soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil a je z něj velmi dobře seznatelné, na základě jakých konkrétních úvah dospěl k vysloveným závěrům (podobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. července 2005 č. j. 2 Afs 24/200544). Nepřezkoumatelnost není založena ani tím, že se městský soud ztotožnil se závěry žalovaného. Subjektivní nesouhlas stěžovatele se závěrem městského soudu a s jeho argumentací nepřezkoumatelnost jeho rozsudku nezakládá. [11] Podle § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) platí, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. [12] Podle § 77 odst. 1 s. ř. s. platí, že dokazování provádí soud při jednání. Podle odstavce 2 téhož ustanovení dále platí, že v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupravíli zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. [13] Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře opakovaně vyjádřil, že podle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud disponuje diskrecí, zda důkazní prostředky navržené účastníky řízení při ústním jednání provede, nebo zda je jejich provedení nadbytečné a pro posouzení věci nepodstatné. Případné odmítnutí provedení důkazního prostředku však musí soud v rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit. Ustanovení § 77 s. ř. s.