6 As 16/2023 — Nejvyšší správní soud

6 As 16/2023- 27 - text  6 As 16/2023 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: D. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou Ph.D., advokátem, sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/41, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2020, č. j. MMB/0255907/2020, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2022, č. j. 29 A 168/202040, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem [1] Úřad městské části města Brna Brnosever jako stavební úřad rozhodnutím ze dne 2. 6. 2020, č. j. MCBSev/021527/20, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 179 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), kterého se žalobce dopustil tím, že jako vlastník stavby úmyslně neodstranil stavbu rodinného domu a altánu na pozemcích parc. č. XA a XB, oba v k. ú. X, ve lhůtě do 17. 12. 2018. Za tento přestupek uložil stavební úřad žalobci pokutu ve výši 190 000 Kč. Odstranění stavby bylo nařízeno rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 8. 9. 2017, č. j. MCBSev/034033/17. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí o přestupku potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Brně, ten žalobu neshledal důvodnou a rozsudkem uvedeným v záhlaví ji zamítl. [3] Krajský soud předně konstatoval, že z rozhodnutí žalovaného zřetelně vyplývá, že stavební úřad žalobci odstranění stavby nařídil, přičemž již marně uplynula lhůta, ve které měl žalobce stavby odstranit. Dle krajského soudu nebylo mezi účastníky sporné, že pozemek parc. č. XA byl vymezen v rámci ploch, které nebyly určeny pro bydlení. Dále poukázal na to, že v přestupkovém řízení nebylo prokázáno, že by žalobce v průběhu řízení učinil kroky vedoucí ke změně Územního plánu města Brna, i pokud by tak však učinil, nic by to neměnilo na skutečnosti, že v době rozhodnutí správního orgánu nebyl pozemek parc. č. XA zahrnut v plochách pro bydlení. [4] Poté krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu připomněl, že dobrá víra představuje nezaviněnou neznalost jedince, který se zřetelem ke všem skutečnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý faktický stav je v rozporu s právem. S ohledem na okolnosti nabytí stavby žalobcem krajský soud námitku žalobcovy dobré víry neshledal důvodnou. [5] I přesto, že v nečinnosti správních orgánů vůči původnímu vlastníku spatřoval krajský soud určité pochybení, shledal, že nedošlo k porušení základních zásad správního řízení. Vlastník nemovitosti je totiž zvláštním subjektem podle § 12 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, řízení bylo tudíž správně vedeno vůči aktuálnímu vlastníku stavby – žalobci. [6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou nepřezkoumatelnosti a nepřiměřenosti výše pokuty. V závěru se krajský soud ztotožnil s názorem žalované, že v řízení o přestupku je irelevantní zabývat se otázkou zahájení exekučního řízení. II. Kasační stížnost a další podání [7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) kasační stížnost. [8] Způsob, jakým se krajský soud vypořádal s námitkou dobré víry, považuje stěžovatel za nedostatečný. Soud pouze obecně uvedl, že stěžovatel měl možnost si všechny skutečnosti o stavbě ověřit. Stěžovatel nabyl stavbu od původních vlastníků po 13 letech od její výstavby, přičemž neměl informaci o tom, že by za celou tuto dobu došlo ze strany stavebního úřadu k zahájení řízení o odstranění stavby. Stěžovatel tak nemohl očekávat, že se stavba stane předmětem řízení o jejím odstranění; jedná se o významné narušení právní jistoty. Stěžovatel stavbu nabyl v dobré víře, že bude dodatečně zkolaudována a nedojde k jejímu odstranění, přičemž o dodatečné povolení stavby požádal. Krajský soud se nedostatečně věnoval konkrétním okolnostem případu, zejména dlouhé době, po kterou byla stavba užívána. [9] Správní orgány podle stěžovatele nepostupovaly správně, když sankcionovaly pouze jej a nikoliv původní vlastníky stavby, kteří nemovitost vystavěli. V tomto stěžovatel spatřuje porušení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, protože došlo k rozdílnému posouzení dvou obdobných případů. Závěr krajského soudu uvedený v bodě 25 napadeného rozsudku navíc působí rozporně, jelikož krajský soud konstatuje, že správní orgány postupovaly správně, přičemž v úvodu odstavce shledává určitá pochybení. [10] Stěžovatel dále namítá, že výše pokuty je založena na svévolném přístupu správního orgánu, je zcela nepřiměřená a odporující zákonným nárokům na rozhodnutí vyjádřeným v § 68 odst. 3 správního řádu. Správní orgány se nedostatečně vypořádaly s odůvodněním uložené sankce, což způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Odůvodnění správních orgánů je zcela obecné, jednotlivá tvrzení nebyla individualizována k osobě stěžovatele a ani nemají jasný, konkrétně vyjádřený vztah k výslednému bodovému hodnocení. V rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 28. 11. 2019, č. j. MCBSev/032789/19 (předchozí rozhodnutí ve věci, následně zrušené v odvolacím řízení), bylo kritérium osoby pachatele hodnoceno dvanácti body z možných patnácti, v novém rozhodnutí však bylo totéž kritérium hodnoceno sedmi body z možných patnácti, aniž by se změnilo odůvodnění stavebního úřadu. To dle stěžovatele svědčí o svévoli správního orgánu při hodnocení jednotlivých kritérií. Současně dle stěžovatele došlo k pochybení také při hodnocení kritéria společenské škodlivosti – závažnosti přestupku a následku přestupku. Tato kritéria byla hodnocena nejvyšší možnou bodovou hodnotou, ovšem správní orgány řádně neodůvodnily, proč pro okolí natolik nebezpečnou stavbu nebyly schopny v posledních cca 20 letech odstranit. [11] Žalovaný se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná. [13] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. [14] Předně je účelné poznamenat, že mezi stranami není sporné, že stavby byly realizovány v rozporu s územním plánem, bylo vydáno pravomocné rozhodnutí nařizující jejich odstranění, již uplynula lhůta pro odstranění staveb a stavby v této lhůtě nebyly odstraněny. Stěžovatel však poukazuje na jiné dílčí skutečnosti, které dle jeho názoru měly mít vliv na posouzení jeho odpovědnosti za přestupek dle § 179 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, přičemž krajský soud se měl těmto skutečnostem věnovat nedostatečně. S touto argumentací stěžovatele se však Nejvyšší správní soud neztotožnil, krajský soud se s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně, závěr o nedůvodnosti těchto námitek je správný. [15] Stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena [§ 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Pokud vlastník stavby neodstraní stavbu ve lhůtě stanovené v rozhodnutí dle § 129 stavebního zákona, dopustí se přestupku dle § 179 odst. 1 stavebního zákona, za jehož spáchání mu hrozí pokuta až ve výši 200 000 Kč [§ 179 odst. 5 písm. b) stavebního zákona]. [16] Stěžovatel se neztotožňuje s vypořádáním námitky dobré víry provedené krajským soudem, který dle jeho názoru pouze obecně uvedl, že stěžovatel měl možnost si všechny skutečnosti o stavbě ověřit. [17] Krajský soud nejprve odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 4 As 81/201324, a ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011102, ze kterých vyplývá, že pojem „dobrá víra“ je nutno chápat jako objektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem. Dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem. Tuto judikaturu poté krajský soud správně aplikoval na projednávanou věc: stěžovatel stavby nabyl soukromoprávním úkonem (kupní smlouvou), před jehož realizací bylo zcela na něm, aby si právní stav nemovitostí ověřil,