7 Afs 164/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 164/2024- 44 - text  7 Afs 164/2024 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Faisala Husseiniho a soudkyně Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. W., zastoupen Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem se sídlem Horní 1642/55A, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2022, č. j. 285/22/520010423705893, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2024, č. j. 22 Af 8/202292, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (správce daně) u žalobce evidoval nedoplatky na daňových povinnostech z let 1996 a 1997. Po vydání několika exekučních příkazů na vymožení nedoplatků povolil žalobci rozhodnutím ze dne 16. 6. 2008 úhradu nedoplatku ve splátkách. Žalobce poté prováděl dílčí úhrady na svůj nedoplatek, a to v letech 2008 až 2019. [2] Dne 21. 8. 2019 se u správce daně konalo jednání ve věci nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob, načež žalobce správce daně požádal o vrácení přeplatku. Ten evidoval na osobním daňovém účtu žalobce přeplatek ve výši 100 000 Kč, který žalobci přiznal rozhodnutím ze dne 22. 8. 2019. [3] Žalobce posléze dne 20. 9. 2019 učinil podání označené jako „Výpis z ODÚ a vrácení přeplatků“, včetně žádosti o vrácení všech přeplatků na všech daních. Správce daně rozhodnutím ze dne 20. 11. 2019 určil, že na žalobcově osobním daňovém účtu žádné další přeplatky neeviduje. Žalobce se proti rozhodnutí odvolal a namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí a další vady, kterých se měl v řízení správce daně dopustit. [4] Žalovaný v odvolacím daňovém řízení rozhodnutím ze dne 9. 11. 2020 změnil prvostupňové rozhodnutí finančního úřadu a přiznal žalobci podle § 155 odst. 2, 3 a 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“¨) vznik přeplatku na dani z příjmů fyzických osob ve výši 460 000 Kč. Tato částka byla žalobci vrácena dne 9. 11. 2020. Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává, že žalobce rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2020 napadl u Krajského soudu v Ostravě a následně i u Nejvyššího správního soudu. Krajský soud jeho žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 6. 2024, č. j. 22 Af 1/2021164, Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 10 Afs 149/2024-57. [5] Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2020 přiznal Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj žalobci podle § 155 odst. 5 daňového řádu úrok z tohoto vratitelného přeplatku z důvodu jeho opožděného vrácení ve výši 76 720 Kč. [6] Proti rozhodnutí finančního úřadu o úroku podal žalobce odvolání, ale žalovaný jeho odvolání zamítl. [7] Následně se žalobce obrátil na Krajský soud v Ostravě, který zamítl jeho žalobu. [8] Podle krajského soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil vznik přeplatku po stránce právní i skutkové a také otázku úroku z vratitelného přeplatku podle § 155 daňového řádu. Krajský soud se s posouzením věci žalovaným ztotožnil. Žalobní námitka, že úrok dle § 155 daňového řádu měl být přiznán „ode dne účinku prekluze“, byla podle krajského soudu v rozporu s daňovým řádem. Žádost o vrácení přeplatku byla podána roku 2019, úrok z pozdního vrácení přeplatku 460 000 Kč byl vypočten správně v souladu s § 155 daňového řádu. Pokud jde o námitku k částce 100 000 Kč, ta byla vrácena včas, a to na základě žádosti ze dne 21. 8. 2019 rozhodnutím ze dne 22. 8. 2019, takže pro použití § 155 odst. 5 daňového řádu nebyl žádný důvod. Žalobcovo podání z 11. 11. 2020 soud nehodnotil, protože ve věci nebylo rozhodující. Úrok z vratitelného přeplatku vzniká ze zákona a správce daně o něm rozhoduje bezodkladně po vrácení přeplatku, tedy nezávisle na podání daňového subjektu. Pokud jde o úrok podle § 254 daňového řádu, žalovaný se touto odvolací námitkou zabýval v bodech 51 až 54 odůvodnění napadeného rozhodnutí a jak je soudu známo z úřední činnosti, o úroku z neoprávněného jednání správce daně bylo rozhodnuto jiným rozhodnutím (věc byla vedena u krajského soudu pod sp. zn. 22 Af 31/2021). Obecné odkazy na jiné žaloby krajský soud nepovažoval za řádné žalobní body, byť by spolu věci mohly skutkově či právně souviset. Vedení evidence daní pak není předmětem přezkumu v této věci, proto se jí krajský soud blíže nevěnoval. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a stěžovatelova replika Kasační stížnost [9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (nyní již stěžovatel) kasační stížnost. [10] Úvodem stěžovatel namítl chybné posouzení svých podání ze dne 11. 11. 2020 a 30. 11. 2020 s důsledky pro nesprávný úřední postup správce daně a rozhodnutí o námitkách podle § 159 daňového řádu. [11] Dále stěžovatel namítl nesprávné stanovení výše přeplatku ke dni podání žádosti o vrácení přeplatku ze dne 21. 8. 2019 a rozhodnutí správce daně o výši přeplatku ze dne 22. 8. 2019 ve výši 100 000 Kč. Rozhodnutí správce daně podle stěžovatele nevychází z evidence daní a je tedy neplatné, neboť správce daně nezákonně převedl částku ve výši 30 586,02 Kč na úhradu zálohy splatné dne 31. 3. 1998. [12] Dále stěžovatel namítl nesprávné posouzení doby vzniku přeplatku a účinku prekluze. Okamžik prekluze byl stanoven podle § 70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“) a § 160 daňového řádu bez souvislosti se stavem evidence. Výše přeplatku navíc touto evidencí nemohla být určena, neboť evidence byla vedena v rozporu s § 62 ZSDP a § 149 daňového řádu. [13] Dále stěžovatel namítl nesprávné posouzení typu úroku podle § 155, resp. § 254 daňového řádu. [14] Konečně stěžovatel namítl nevypořádání se s námitkami nesprávné evidence daní, zejména evidencí záloh a penále podle § 63 ZSDP a námitkami nezákonných exekučních řízení. Krajský soud podle stěžovatele ignoroval související soudní řízení vedené pod sp. zn. 22 Af 1/2021, kde byly nezákonné zásahy do evidence daní popsány, stejně jako nezákonný postup správce daně a jeho důsledky pro prekluzi. Vyjádření žalovaného [15] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, své vyjádření k žalobě a navrhl její zamítnutí. [16] Ve svém vyjádření žalovaný nejprve uvedl argumenty, proč stěžovateli vznikl nárok na přeplatek podle § 155 daňového řádu, a nikoli podle § 254 daňového řádu. Finanční orgány ani neporušily procesní předpisy, když nepřihlížely ke stěžovatelovu podání ze dne 11. 11. 2020, které nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem. Žalovaný rovněž odmítl, že by jeho rozhodnutí i rozsudek krajského soudu měly být nicotné. Rovněž podle žalovaného nebylo namístě, aby krajský soud spojil stěžovatelova jednotlivá řízení a stěžovatel ani netvrdil, že by ho takový postup poškodil na jeho právech. Stěžovatelova replika [17] Na vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti reagoval stěžovatel replikou. V té snesl především argumenty napadající údajné nesprávné zacházení finanční správy s daňovými evidencemi, kvůli kterým byly stěžovateli přiznány jeho nároky v nesprávné výši. I v replice stěžovatel odkazoval na svá další soudní řízení. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [18] Kasační stížnost není důvodná. K vymezení nynějšího předmětu řízení [19] Po seznámení se s obsahem stěžovatelovy kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nejprve považuje za nutné vymezit předmět stávajícího kasačního řízení. [20] Nejvyšší správní soud již výše naznačil, že stěžovatel vedl, resp. stále vede vícero soudních řízení, které se týkají jeho sporů s finanční správou a mají základ ve vrácení stěžovatelova daňového přeplatku. Nejvyšší správní soud dosud vydal tři rozsudky a jedno usnesení, kterými zamítl, resp. odmítl stěžovatelovy kasační stížnosti. [21] Již desátý senát Nejvyššího správního soudu ve výše zmíněném rozsudku č. j. 10 Afs 149/202457 konstatoval, že stěžovatel ve své kasační stížnosti snesl řadu obecných i velmi konkrétních kasačních námitek (bod 17 rozsudku 10 Afs 149/202457). Desátý senát rovněž upozornil, že část stěžovatelovy kasační argumentace byla vnitřně rozporná, věcně zcela nedůvodná a svědčila spíše o značném nepochopení smyslu řízení o kasační stížnosti (bod 19 odkazovaného rozsudku). Dále desátý senát stěžovatele upozornil, že některé jeho kasační námitky nesouvisely s předmětem řízení (bod 26 rozsudku 10 Afs 149/202457). A konečně desátý senát stěžovatele upozornil, že vede i další soudní řízení, jejichž předmětem jsou další otázky spojené s vrácením daňového přeplatku (srov. bod 30 rozsudku 10 Afs 149/202457, ve kterém desátý senát upozornil na řízení o stěžovatelově kasační stížnosti vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 Afs 148/2024). Podobně pak Nejvyšší správní soud hodnotil stěžovatelovu další kasační stížnost v rozsudku ze dne 6. 12. 2024, č. j. 10 Afs 148/202459; tam v bodě 21 navíc vymezil