8 Ads 53/2024 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 53/2024- 29 - text  8 Ads 53/2024-33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudkyň Jiřiny Chmelové a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Mgr. R. G., zastoupena Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem se sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti žalované: státní tajemnice v Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, ve věci ochrany proti nečinnosti žalované při vyřizování žádosti žalobkyně o odškodnění služebního úrazu nastalého dne 1. 10. 2020, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, čj. 17 A 111/2023-57, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozsudek se zabývá právní otázkou, zda je k rozhodování o náhradě újmy státní zaměstnankyni způsobené služebním úrazem příslušný služební orgán, v tomto případě státní tajemnice v ministerstvu, a to v důsledku skutečnosti, že se jedná o věc státní služby. [2] Dne 1. 10. 2020 žalobkyně, která byla v dané době ve služebním poměru na Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále „služební úřad“), na pracovišti utrpěla úraz. V návaznosti na léčení a obstarání podkladů podala dne 16. 8. 2022 služebnímu úřadu žádost o odškodnění služebního úrazu spolu s vyčíslením náhrady způsobené újmy a další dokumentací. Očekávala, že žalovaná jakožto příslušný správní orgán ve věcech státní služby rozhodne o její žádosti nejpozději do 30 dnů. Ta však žádné rozhodnutí nevydala. Dne 3. 7. 2023 proto žalobkyně zaslala služebnímu úřadu výzvu k náhradě škody a nemajetkové újmy, v níž vyzvala žalovanou k vydání rozhodnutí nejpozději do 14. 7. 2023. Žalovaná ani v této lhůtě rozhodnutí ve věci nevydala. Žalobkyně se proto následně podle § 80 odst. 3 správního řádu obrátila rovněž na nadřízený správní orgán, jímž je nejvyšší státní tajemník. Ten posléze její žádosti o odstranění nečinnosti žalované nevyhověl. [3] Vzhledem k uvedeným skutečnostem žalobkyně podala dne 13. 9. 2023 Městskému soudu v Praze žalobu proti nečinnosti správního orgánu. V ní se domáhala vydání rozhodnutí žalované o náhradě škody a nemajetkové újmy na zdraví žalobkyně v důsledku služebního úrazu ze dne 1. 10. 2020. Uvedla, že žalovaná je ve věci nadále nečinná, a že vyčerpala možnosti své právní ochrany, neboť dosud nedošlo k odpovídající reakci žalované na její výzvu, ani k odstranění nečinnosti ze strany nadřízeného správního orgánu. Ze správního spisu dále vyplývá, že až dne 26. 9. 2023 vrchní ředitel sekce ekonomické a provozní služebního úřadu (tedy nikoli žalovaná) rozhodl, že úraz žalobkyně je pracovním úrazem ve smyslu § 271k odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, avšak s ohledem na to, že příčinou úrazu měla být i lehkomyslnost žalobkyně, rozhodl o použití liberačního důvodu ve smyslu § 270 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, a to v rozsahu 70 %. [4] Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví žalobkyni přisvědčil a uložil žalované povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku. Městský soud se ztotožnil s argumentací žalobkyně, že žalovaná měla a má podle § 10 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, pravomoc vydat rozhodnutí ve věci náhrady újmy způsobené na zdraví žalobkyně v důsledku služebního úrazu. Soud dovodil, že jde o věc státní služby, poněvadž má být rozhodováno o založení práva žalobkyně coby státní zaměstnankyně. Vedle judikatury zde uvedený právní názor koresponduje rovněž se závěrem č. 5 poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu ze dne 3. 6. 2016, na jehož obsah v řízení upozorňovala žalobkyně. Podle něj se i přes nezmínění dané otázky v § 159 odst. 1 zákona o státní službě jedná o rozhodování o právech a povinnostech státních zaměstnanců. Rozhodování tak má probíhat v řízení ve věcech státní služby. Žalovaná podle městského soudu mohla přenést pravomoc k tomuto rozhodování na jiné představené (zástupce), avšak v projednávaném případě k tomu nedošlo. Rozhodnutí vrchního ředitele sekce ekonomické a provozní služebního úřadu ve věci uznání pracovního úrazu a užití liberačního důvodu podle zákoníku práce ze dne 26. 9. 2023 soud považoval pro nepříslušnost rozhodujícího orgánu za nicotné. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [5] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž navrhla rozsudek zrušit a žalobu podle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítnout. Městský soud podle ní posoudil její argumentaci pouze povrchně a nedostatečně, překonané závěry poradního sboru náměstka ministra vnitra pro státní službu nesprávně vztáhl na projednávanou věc a rovněž se nesprávně vypořádal s předloženými podklady a judikaturou. Městský soud jednak podle stěžovatelky nesprávně označil za irelevantní úvahy směřující k chystané novele právní úpravy, přestože ty překonávají závěry ze zasedání poradního sboru náměstka ministra vnitra, z nichž soud vycházel. Ačkoli se tak Ministerstvo vnitra od dřívějších závěrů odklonilo, městský soud přijal „starý“ názor jako stěžejní. Městský soud se dále nezabýval tím, zda je rozhodnutí o služebním úrazu svou povahou deklaratorní, anebo konstitutivní. Právě tato otázka je stěžejní pro použití dosavadní judikatury, zejména pak judikatury zvláštního senátu zřízeného podle zákona 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“). Určité případy rozhodování o škodních náhradách podle judikatury nespadají pod řízení ve věcech služby. V tomto směru navíc zákon o státní službě odkazuje na zákoník práce. Určení toho, zda jde o pracovní úraz a zda se užije liberační důvod, přináší pouze deklaratorní závěr; nezakládá žádná práva ani povinnosti státního zaměstnance. Nic státnímu zaměstnanci nebrání, aby se v případě nesouhlasu se zaměstnavatelovým posouzením obrátil na civilní soud. Napadený rozsudek se opírá primárně o závěry judikatury ke služebnímu poměru vojáků a příslušníků bezpečnostních sborů, u nichž vždy existovala snaha o vynětí z pravomoci civilních soudů, a právní úprava služebního poměru tohoto typu zaměstnanců státu je komplexní. Povaha zákona o státní službě je však odlišná. [6] Stěžovatelka upozorňuje, že při přijetí závěrů napadeného rozsudku by došlo k nedůvodnému štěpení řízení s ohledem na následek škodní události – při škodě na zdraví by šlo o věc služby, ale naopak u smrti by nárok spadal do soukromoprávní sféry. Současně doplňuje, že podřazení prošetřování pracovních úrazů pod řízení ve služebních věcech přináší oslabení pozice státních zaměstnanců i přenášení důkazního břemene, čímž vznikají nedůvodné rozdíly mezi zaměstnanci státu. V případě správního řízení z moci úřední by toto břemeno plně přešlo na správní orgán. Z povahy věci by se navíc musely zahajovat řízení dvě, a to jednak řízení o určení pracovního úrazu a dále řízení o nárocích k jednotlivým druhům odškodnění, což by vedlo ke značné časové prodlevě a nejistotě, jak bude úraz posouzen. Státní zaměstnanec zpravidla potřebuje získat finanční prostředky co nejrychleji. Státní zaměstnanec by se navíc mohl bránit odvoláním, na jehož základě by mohl odvolací orgán rozhodnutí „donekonečna“ rušit, což opět vede k navýšení doby projednání nároku. Dotváření mezer v právu analogickým výkladem městského soudu tak vede ke zhoršení vymahatelnosti práva i oslabení pozice státního zaměstnance. Práva žalobkyně pak oslabuje i stanovená povinnost vydat rozhodnutí do 15 dnů, neboť stěžovatelka ve věci dosud nečinila žádné kroky a vydání rozhodnutí má být vlastně její první úkon v řízení. Současně namítá porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, neboť neexistuje ustanovení právního předpisu, které by pravomoc stěžovatelky k vydání rozhodnutí výslovně zakotvilo. [7] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. [9] Nejvyšší správní soud nejprve podotýká, že kasační stížnost míří jednak na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a dále na nesprávné právní posouzení věci ze strany městského soudu, že k rozhodování o úrazu žalobkyně je příslušná stěžovatelka, neboť se jedná o věc státní služby. III.a Tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku [10] Nejvyšší správní soud tak nejprve posuzoval, zda se městský soud vypořádal s argumentací stěžovatelky dostatečným způsobem. V tomto směru připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (rozsudek NSS z 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52). Nepřezkoumatelnost rozsudku může způsobit i chybějící vypořádání zásadních námite