2 As 6/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 6/2024- 75 - text  2 As 6/2024 - 79 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Karla Šimky a Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. Jiří Macek, se sídlem Kloboukova 2191/4, Praha 11, zast. JUDr. Danielem Bartošem, advokátem se sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 30. 6. 2023, č. j. MSP18/2022ODKAROZ/13, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2023, č. j. 10 A 116/202371, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V této věci Nejvyšší správní soud (NSS) posoudí včasnost podaného rozkladu a otázku splnění podmínek pro prominutí zmeškání tohoto úkonu ve smyslu § 41 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 1. 2022 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 52d odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a uložil mu správní trest napomenutí a povinnost nahradit náklady správního řízení. Rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky zástupce žalobce (advokáta) dne 27. 1. 2022. Tento advokát podal jménem žalobce proti rozhodnutí žalovaného rozklad datovaný dnem 11. 2. 2022, a to prostřednictvím držitele poštovní licence. Zásilka je na obálce opatřena podacím razítkem ze dne 14. 2. 2022. V doplnění rozkladu ze dne 7. 3. 2022 žalobce z procesní opatrnosti požádal o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu § 41 odst. 2 správního řádu. Důvodem byly respirační potíže, které se u jeho zástupce vyskytly odpoledne dne 11. 2. 2022. Proto nemohl podat rozklad datovou schránkou, ale zajistil jeho vložení do poštovní schránky třetí osobou. Dne 14. 2. 2022 bylo zástupci žalobce diagnostikováno onemocnění covid19 a byl uznán pracovně neschopným zpětně ode dne 11. 2. 2022. [3] Žalovaný usnesením ze dne 27. 7. 2022 zmeškání lhůty neprominul; ministr spravedlnosti rozklad proti tomuto usnesení zamítl rozhodnutím ze dne 15. 5. 2023. Proti rozhodnutí ze dne 15. 5. 2023 se žalobce bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2024, č. j. 3 A 75/202337, odmítl, neboť shledal, že jde o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a nelze se proti němu samostatně bránit žalobou. Řízení o kasační stížnosti žalobce proti tomuto rozsudku NSS usnesením ze dne 20. 12. 2024, č. j. 4 As 256/202425, zastavil. [4] Ministr spravedlnosti dále rozhodnutím ze dne 30. 6. 2023 zamítl žalobcův rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 1. 2022 o spáchání přestupku jako opožděný. Proti rozhodnutí o rozkladu se žalobce bránil u městského soudu, který žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že ohledně prokázání podání zásilky k poštovní přepravě nese jen břemeno tvrzení, nikoli břemeno důkazní. Podle § 40 odst. 2 správního řádu se v pochybnostech lhůta považuje za zachovanou a opak musí prokázat správní orgán. Žalovaný měl případně stěžovatele o jeho povinnostech poučit a vyzvat jej, aby svá tvrzení doplnil a prokázal. Odkaz městského soudu na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2019, č. j. 43 A 31/201848, není přiléhavý, navíc tento rozsudek není závazný. Skutkově odlišná je také věc, o níž rozhodl NSS rozsudkem ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 As 31/2009231. Stěžovatel okolnosti doručení rozkladu řádně tvrdil i doložil. Požadavek městského soudu na předložení fotodokumentace či sdělení totožnosti osoby, která rozklad vložila do poštovní stránky, je nadbytečný, nepřiměřený a neúměrně zatěžuje účastníka řízení. [6] Z § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu podle stěžovatele neplynou žádné bližší specifikace podání. Je ale zřejmé, že předvídá existenci zásilky a její předání držiteli poštovní licence, tj. skutečnost, že se dostane do jeho dispozice. Totéž potvrzuje i § 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), podle něhož je podáním převzetí poštovní zásilky provozovatelem k poskytnutí poštovní služby. Zásilka je v dispozici držitele poštovní licence již vložením do poštovní schránky, kdy došlo k uzavření poštovní smlouvy s povinností zásilku doručit, a tedy ji lze považovat za podanou již ke dni 11. 2. 2022. Držitel poštovní licence totiž provozuje poštovní schránky, které je podle § 3 odst. 2 písm. d) zákona o poštovních službách ve spojení s § 15 odst. 3 vyhlášky Českého telekomunikačního úřadu č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování, povinen vybírat každý pracovní den. [7] V souladu s § 2 odst. 1 vyhlášky č. 464/2012 Sb. se standardně převzetí poštovní zásilky nestvrzuje, a proto není rozhodný otisk razítka na obálce zásilky s datem 14. 2. 2022. Rovněž podle poštovních podmínek jsou takto uvedené údaje na zásilce pouze fakultativní a nemělo by se k nim přihlížet, jelikož se vztahují na úpravu soukromoprávních otázek vztahu mezi podatelem a držitelem poštovní licence. Otázka, zda měla pošta povinnost podle údaje na poštovní schránce téhož dne zahájit přepravu zásilky (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1930/2022), není podstatná. Tuto okolnost měl případně zjistit správní orgán, stejně jako datum uzavření poštovní smlouvy. Je nezbytné odlišovat pravidla stanovená správním řádem a pravidla upravující soukromoprávní otázky mezi podatelem a držitelem poštovní licence (rozsudek NSS ze dne 14. 6. 2018, č. j. 10 As 110/201835). Výklad založený na tom, kdy se zásilka dostala do faktické dispozice zaměstnanců držitele poštovní licence, je příliš formalistický (nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 110/06). [8] Pokud jde o neprominutí zmeškání úkonu, stěžovatel namítl, že k prokázání svých tvrzení doložil důkazy. Nesouhlasí s městským soudem, že nepříznivý zdravotní stav nelze považovat za překážku bránící v podání rozkladu. Již uznání stěžovatelova zástupce práce neschopným totiž znamená, že mu jeho vážný zdravotní stav bránil podat rozklad. Požadavky žalovaného i městského soudu, aby stěžovatel konkrétně vysvětlil, jak onemocnění znemožnilo jeho zástupci pracovat, jsou nepřiměřené. Zástupce stěžovatele navíc upřesnil, že mu hrozila i hospitalizace a bylo nutné zamezit kontaktu se třetí osobou. Tvrzení městského soudu, že z popisu ani listin neplynou vážné zdravotní obtíže, sdělení o hrozbě hospitalizace je neurčité, nedoložené a zároveň je zřejmé, že k tomuto následku mohlo dojít až po jistém rozvinutí nemoci, je pouze snahou onemocnění bagatelizovat. Rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2015, č. j. 7 Azs 13/201528, č. 3215/2015 Sb. NSS, ani další citovaná judikatura nejsou přiléhavé. Podle stěžovatele nelze zohlednit ani skutečnost, že překážka trvala pouze nepatrnou část zmeškané lhůty a riziko související s ponecháním podání rozkladu až na poslední den lhůty jde k tíži stěžovatele. Z rozhodnutí o pracovní neschopnosti ze dne 14. 2. 2022 neplyne, že zdravotní omezení trvalo pouze od odpoledních hodin. Navíc nelze klást k tíži stěžovatele, že se rozhodl využít lhůtu k podání opravného prostředku v její plné délce. Rozsudky NSS ze dne 23. 1. 2014, č. j. 4 Ads 114/201326, a ze dne 16. 6. 2022, č. j. 3 As 106/202032, nejsou na projednávanou věc přiléhavé. [9] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl také věcnou nesprávnost rozhodnutí o spáchání přestupku. [10] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s městským soudem a odkázal na rozhodnutí, která ve věci vydal, a na své vyjádření k žalobě. Nesouhlasí s tím, jak stěžovatel vyložil závěry rozsudku NSS ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 Afs 48/201331. K námitce, že se žalovaný „spokojil“ s datem na obálce obsahující rozklad, aniž zkoumal datum podání rozkladu, odkázal na rozsudek NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. 4 As 82/201837. Správnost závěru městského soudu ohledně existence důkazního břemene na straně stěžovatele potvrzuje např. rozsudek NSS č. j. 9 As 31/2009231. Podle žalovaného lze rozsudek NSS č. j. 7 Azs 13/201528 aplikovat i na projednávanou věc, neboť i přes tvrzené zdravotní překážky stěžovatel rozklad podal. [11] Stěžovatel v replice namítl, že žalovaný pouze opakuje dřívější argumentaci, aniž by zohlednil jeho tvrzení. Dále zopakoval své kasační námitky. Žalovaný vychází z mylného předpokladu, že důkazní břemeno nese stěžovatel, a vyjímá závěry rozsudku NSS č. j. 8 Afs 48/201331 z kontextu celého rozhodnutí. Jeho odkazy na judikaturu jsou nepřiléhavé a často v nich absentují závěry pro projednávanou věc. Žalovaný také bez bližší specifikace odkazuje na judikat