2 Azs 106/2025 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 106/2025- 25 - text  2 Azs 106/2025 - 27 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: O. K., zastoupený Mgr. Leonidem Kušnarenkem, advokátem se sídlem Polská 4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2025, č. j. OAM1637/LELE05D09EX2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2025, č. j. 13 Az 6/202527, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce požádal o mezinárodní ochranu, žalovaný však rozhodl, že žádost je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu řízení tedy podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil. Zároveň určil, že státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (nařízení Dublin III), Slovenská republika. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze (městský soud) zamítl. Žalobce se nachází ve Vazební věznici Praha Pankrác v předběžné vazbě za účelem vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu. Žalovaný podle soudu řádně vysvětlil, proč je příslušným státem Slovensko a že tam nedochází k systémovým nedostatkům ve vztahu k azylovému řízení a podmínkám přijetí žadatelů v tomto členském státě EU. Žalobce ostatně nedoložil žádnou zprávu o situaci na Slovensku, která by vyvracela aktuální zprávu obstaranou žalovaným, ani netvrdí žádné konkrétní nebezpečí, které by mu tam hrozilo. [3] Žalovaný se podle městského soudu věnoval také možnosti aplikace čl. 17 nařízení Dublin III. Uvedl, že žalobce má na území ČR dva zletilé syny, přičemž sám je dospělý, samostatný a nepotýká se s žádným zásadním zdravotním omezením. Diskreční oprávnění proto nevyužil. Městský soud s tímto odůvodněním souhlasí a považuje jej za dostatečné a přezkoumatelné. K obavě, že žádost o mezinárodní ochranu nebude věcně posouzena kvůli marnému uplynutí lhůty k přemístění, odkázal na čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III, podle kterého pokud nedojde k přemístění osoby ve stanovené lhůtě, stává se příslušným státem dožadující stát. Městský soud nezohlednil žalobcem namítané vedení extradičního řízení a možné vydání na Ukrajinu. Tyto skutečnosti nemohly mít na posouzení věci vliv, neboť extradiční řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany jsou dvě samostatná a vzájemně nepodmíněná řízení s odlišným účelem. Proti rozhodnutím v extradičním řízení se žalobce může bránit jinými právními prostředky, nikoli však ve správním soudnictví. II. Argumentace účastníků řízení [4] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že dosud v judikatuře NSS nebyla řešena otázka vztahu souběžně vedeného azylového a extradičního řízení (o vydání do země původu žadatele), potažmo povinnosti správních orgánů a soudů zabránit tzv. nepřímému (řetězovému) refoulementu. Zároveň namítá zásadní pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, spočívající v pominutí hrozícího porušení jeho základních práv, konkrétně zákazu mučení a politického pronásledování. [5] Stěžovatel popírá formální oddělení azylového a extradičního řízení, se kterým pracuje městský soud. Pokud současně probíhá extradiční řízení do země, kde stěžovateli hrozí újma, je právě tato okolnost zcela zásadní pro posouzení důvodů jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Právní řád počítá s tím, že se budou azylové a extradiční řízení vzájemně ovlivňovat; stěžovatel poukazuje na § 179 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, a § 91 odst. 1 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. V praxi je uznáváno, že probíhající azylové řízení brání vydání osoby. Nyní však namísto věcného posouzení žádosti stěžovatele v ČR existuje snaha přemístit ho do jiné země, což by prakticky umožnilo obejít výše zmíněnou ochranu před vydáním. Vydáním na Slovensko by se ČR zbavila odpovědnosti za azylovou žádost a mohla by argumentovat, že již nic nebrání extradici. Tím by stěžovatele ovšem nepřímo vystavila nebezpečí, před kterým jej má azylové řízení chránit. [6] Podle zásady nepřímé odpovědnosti za refoulement odpovídá stát i za zprostředkování vycestování cizince do jiné země, z níž pak hrozí jeho návrat do země původu. Přesun na Slovensko není adekvátní řešení, protože neodstraňuje reálné hrozby pro stěžovatele, pouze problém přesouvá na jiný stát. Městský soud tuto námitku dostatečně neposoudil. Měl naopak zvážit, zda tato skutečnost není důvodem pro aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III. [7] Městský soud též nedostatečně vypořádal námitky stěžovatele o podmínkách na Slovensku. Převzal pouze obecná ujištění žalovaného o funkčnosti tamního azylového systému. Nezohlednil však, že stěžovatel argumentoval hrozbou vydání na Ukrajinu, a právě proto by měla azylovou žádost posoudit právě ČR. Konkrétním nebezpečím měla být skutečnost, že slovenské orgány budou jeho případ řešit čistě formálně jako dublinský transfer, což stěžovateli nezajistí účinnou ochranu před vydáním na Ukrajinu. Městský soud se tak nesprávně zabýval funkčností slovenského azylového systému pouze obecně, namísto zvážení rizika specifického pro stěžovatele. Stěžovatel považuje za výjimečnou okolnost vylučující předání do jiného členského státu (na Slovensko) hrozbu vydání do válečného konfliktu a čelení politicky motivovanému trestnímu stíhání. I když slovenský azylový systém obecně funguje, nemusí být schopen nebo ochoten stěžovateli zajistit ochranu před vydáním na Ukrajinu v tak specifické situaci. Na tuto námitku městský soud nereagoval. Podle stěžovatele městský soud rovněž pochybil, pokud neshledal důvodnou námitku nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, a sám tak svůj rozsudek zatížil nepřezkoumatelností. [8] Městský soud také nesprávně aproboval posouzení o nepoužití čl. 17 nařízení Dublin III, přestože žalovaný nedostatečně zohlednil individuální okolnosti stěžovatele. Omezil se pouze na stěžovatelovy rodinné vazby a zdravotní stav. Nezohlednil, že čelí vydávacímu řízení na Ukrajinu a důvodem jeho azylové žádosti je obava z mučení a perzekuce. Tyto důvody žalovaný ignoroval, a to i při posouzení vhodnosti přemístění na Slovensko, a městský soud jeho pochybení nenapravil. [9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [10] Při posuzování kasační stížnosti NSS hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Jedná se však o věc, v níž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neníli tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Ve věci stěžovatele se však o žádný takový případ nejedná. [11] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že kasační stížnost předkládá z velké části k posouzení otázky, které nebyly obsaženy v žalobních námitkách, a tedy ani předestřeny k posouzení městskému soudu. V žalobě stěžovatel především vyjádřil obavu z toho, že pokud by bylo rozhodnuto v ČR o jeho vydání na Ukrajinu dříve, než by došlo k předání řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu na Slovensko, mohlo by být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a ochranu před pronásledováním, a požadoval, aby vydávací řízení bylo „pozastaveno“ do doby, než bude dokončeno azylové řízen