22 As 29/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 29/2025- 32 - text  22 As 29/2025-34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: MUDr. T. R., zastoupený Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti žalované: Městská část Praha 5, se sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím v doručení rozhodnutí čj. MC05 62071/2024 veřejnou vyhláškou, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, čj. 8 A 9/2025-16, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaná vydala dne 26. 6. 2024 rozhodnutí, jímž povolila odstranění staveb na konkrétně určených pozemcích v katastrálním území Košíře a současně tímto rozhodnutím (společným povolením) povolila na daných pozemcích stavební záměr bytového domu. Toto rozhodnutí žalovaná doručila žalobci prostřednictvím veřejné vyhlášky. Žalobce následně podal zásahovou žalobu k Městskému soudu v Praze, jíž se domáhal, aby městský soud shledal tento způsob doručení nezákonným a aby nařídil žalované doručit toto rozhodnutí žalobci napřímo. Městský soud tuto žalobu odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. [2] Městský soud úvodem vysvětlil, že procesní postup správního orgánu lze přezkoumat pouze v řízení o žalobě proti rozhodnutí, které správní orgán v takové věci vydal. Do práv daného žalobce totiž bude zasaženo obsahem daného rozhodnutí, a nikoliv způsobem jeho doručování. Zásahovou žalobou tedy nelze brojit proti procesním úkonům technicky zajišťujícími průběh řízení (usnesení rozšířeného senátu NSS z 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS, bod 20), resp. proti procesním úkonům, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení (usnesení rozšířeného senátu NSS z 16. 11. 2016, čj. 1 Afs 183/2014-55, č. 3566/2017 Sb. NSS, bod 42). Vedení správního řízení a dílčí nezákonnosti, které se v něm dějí, tak nejsou zásahem. Opačný výklad by vedl k „rozkouskování“ správního řízení na několik zásahů, kdy by pak každý z nich bylo možné soudně napadnout (rozsudek NSS z 8. 11. 2018, čj. 10 As 220/2016-204, body 39, 40 a 44). [3] Městský soud dále vysvětlil, že nyní posuzovaná žaloba je nepřípustná jednak z důvodu subsidiarity zásahových žalob vůči žalobám proti rozhodnutí (právní věta I. k rozsudku NSS z 4. 8. 2005, čj. 2 Aps 3/2004-42, č. 720/2005 Sb. NSS), a také z důvodu subsidiarity správního soudnictví vůči opravným prostředkům v rámci veřejné správy (rozsudek rozšířeného senátu NSS z 21. 11. 2017, čj. 7 As 155/2015-160, č. 3687/2018 Sb. NSS, bod 40). Zásahovou žalobu tedy lze podat teprve v situaci, kdy nelze podat žalobu proti rozhodnutí. Taková situace ale v nyní projednávané věci nenastala. Žalobce by totiž nejprve mohl nahlédnout do spisu a seznámit se s obsahem společného povolení. V rámci opravných prostředků veřejné správy by pak mohl podat odvolání proti společnému povolení, jehož včasnost by posuzovaly správní orgány. Až poté by mohl podat žalobu proti takovému rozhodnutí o odvolání. Pokud se ale žalobce nechce proti společnému povolení odvolat, pak platí, že samotné chybné doručování nemůže zasáhnout do jeho práv. Městský soud tedy uzavřel, že žalobce disponuje v této věci jinými prostředky ochrany, a proto zásahovou žalobu odmítl pro její nepřípustnost. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [4] Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Napadené usnesení není dle stěžovatele srozumitelné. Nevyplývá z něj totiž, jakým způsobem dospěl městský soud k závěru, že proti nesprávnému způsobu doručení nelze podat zásahovou žalobu. Městský soud v tomto ohledu sice hojně citoval z judikatury, avšak vlastní úvahy neuvedl. Městský soud tedy nevysvětlil, proč považuje způsob doručení za procesní úkon technicky zajišťující průběh řízení (bod [2] tohoto rozsudku). [5] Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem také v tom, že by měl proti společnému povolení podat odvolání. V nyní projednávané věci totiž lhůta pro odvolání již uplynula, a správní orgány by jej proto zamítly pro opožděnost. Stěžovateli v takovém případě není zřejmé, jak by měl odůvodnit žalobu proti takovému rozhodnutí. Stěžovateli nebylo rozhodnutí řádně doručeno, čímž mu bylo znemožněno, aby se proti tomuto rozhodnutí bránil. Tím byl stěžovatel zkrácen na svých právech. Zároveň se ale nejednalo o rozhodnutí, tj. nynější zásahová žaloba splňuje podmínky své přípustnosti podle § 82 s. ř. s. Městský soud v tomto ohledu vycházel z judikatury, která se týká zahájení správního řízení, aniž by však vysvětlil, jak se tato judikatura vztahuje k otázce doručování. [6] Stěžovatel poukazuje na rozsudek NSS z 25. 6. 2015, čj. 2 As 190/2014-52, č. 3289/2015 Sb. NSS. Z jeho právní věty vyplývá, že „(ne)doručení rozhodnutí o odvolání jednomu z účastníků řízení není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení. Lze tedy proti němu brojit zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s.“ (z právní věty odkazovaného rozsudku). Ačkoliv se tyto závěry týkají rozhodnutí o odvolání, tak je analogicky lze aplikovat i na prvostupňové rozhodnutí. Z této citace přitom zjevně vyplývá, že předmětem zásahové žaloby může být i otázka (ne)doručení rozhodnutí. [7] Společné povolení mělo být stěžovateli doručeno napřímo. Zatímco jeho nemovitost přímo sousedí se stavbou svými dvěma stranami, tak nemovitosti ostatních účastníků se naopak nacházejí ve větší vzdálenosti od stavby a nejsou výstavbou fakticky ohroženy. Vlivem uskutečňování stavby přitom došlo k narušení základů stěžovatelova domu, jejichž stav vyhodnotil statik jako havarijní. Touto výstavbou se na místě zabývala policie i žalovaná, která dne 25. 3. 2025 vydala rozhodnutí, jímž zakázala další stavební činnost a nařídila stavebníkovi, aby provedl nápravná opatření (stěžovatel dokládá svá tvrzení řadou listin). Stavebník však na výzvy stěžovatele, které se týkají těchto opatření, nereaguje. [8] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s napadeným usnesením městského soudu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Nejvyšší správní soud se úvodem zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti nyní napadeného usnesení městského soudu. Tuto nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatel mj. v tom, že městský soud měl své závěry toliko opřít o judikaturu, aniž by je však opřel o vlastní úvahy. [11] S tímto konstatováním stěžovatele však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Městský soud uvedl stěžejní závěry svého usnesení právě v rámci svých úvah. Konkrétně v jeho bodech 8 až 10 městský soud vysvětlil, proč by se doručování mělo přezkoumat právě v řízení o žalobě proti rozhodnutí a jakou procesní cestu by v důsledku toho bylo možné v tomto sporu zvolit. V bodech 6 a 7 a následně v bodech 11 až 13 pak městský soud skutečně podpořil toto vysvětlení o východiska relevantní judikatury a komentářové literatury. To však Nejvyšší správní soud považuje za korektní. Pokud se totiž danými spornými otázkami již judikatura zabývala, pak je naopak žádoucí, aby městský soud tuto judikaturu popsal a vysvětlil, zda ji lze na daný spor aplikovat. V nyní projednávané věci tak městský soud učinil, resp. neomezil se na pouhý popis judikatury, jak argumentuje stěžovatel, ale také vysvětlil, zda ji lze aplikovat i na tento spor. Napadené usnesení proto je v tomto ohledu přezkoumatelné. [12] Ve vztahu k nepřezkoumatelnosti stěžovatel dále namítá, že městský soud nevysvětlil, proč považuje způsob doručení za procesní úkon, který technicky zajišťuje průběh řízení. Ani s touto námitkou, která souvisí s odkazem stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu čj. 2 As 190/2014-52, však Nejvyšší správní soud nesouhlasí. V odkazovaném případě šlo o specifický skutkový stav, kdy se tehdejší stěžovatel nemohl bránit ani žalobou proti rozhodnutí (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), neboť napadené správní rozhodnutí nikdy nenabylo právní moci, tak ani nečinnostní žalobou (§ 79 odst. 1 s. ř. s.), neboť správní orgán své rozhodnutí vydal. Vzhledem k těmto specifickým skutkovým okolnostem tehdy Nejvyšší správní soud skutečně shledal, že „(ne)doručení rozhodnutí není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím průběh řízení.“ Tehdy proto soud připustil přípustnost zásahové žaloby (§ 82 s. ř. s.). Takové okolnosti však v nynějším sporu nenastaly (viz níže). V následných sporech pak Nejvyšší správní soud vysvětlil, že výše citovanou právní větu je třeba chápat právě v kontextu tehdejších specifických okolností. Nelze ji ale aplikovat obecně na jakoukoliv zásahovou žalobu, v níž by účastník brojil proti způsobu doručení (rozsudek NSS z 22. 1. 2020, čj. 10 As 292/2019-29, body 14 a 15 a tam odkazovaná judikatura). Soud tedy nesouhlasí se stěžovatelem v tom